Karel May

Karel May

V osidlech temných intrik

Tajemství starého rodu 3.

KAPITOLA PRVNÍ Výprava mstitelů

Kráčíme-li v Paříži po pravém břehu Seiny, přijdeme nakonec do ulice St. Germain 1’Auxerrois, v níž se nachází purkmistrovský úřad čtvrtého okrsku. Naproti tomuto úřadu, v Rue de Lavande, číslo 4, bydlel v prvním poschodí profesor Letourbier. Byl to ten profesor, u něhož doktor Karel Sternau asistoval, dříve než se odebral na Rodrigandu. Patřil k nejvyhlášenějším lékařským veličinám hlavního města, a poznal ve Ster nauovi schopného ducha, který by jej někdy mohl nahradit. Nepropustil proto rád Němce do Španělska, a srdečně se těšil, když jej opět uviděl. Dozvěděli jsme se už, jak Sternau svým pronásledovatelům ve Španělsku šťastně unikl; shledali jsme se s ním také v Rheinswaldenu u nadlesního Rodenstei na, víme ale také, že před tím byl v Paříži u profesora Letour biera, aby mu ukázal svou choromyslnou milenku. Bylo to v době této návštěvy Paříže, že se jednou večer hezky pozdě rozloučil s p
rofesorem, aby se vrátil do svého hotelu. Ten se nacházel v Rue de la Barillerie, musel tedy jít přes most Change. Most, protože byla mlha, byl jen slabě osvětlen, takže bylo třeba napnout zrak i sluch, aby se s někým nesrazil. V této pozdní době přecházelo již jen málo lidí, takže jednotlivec vzbudil více pozornosti nežli za živější denní doby. Sternau již skoro přešel přes most, když najednou před sebou zaslechl tlumený vzlykající hlas:

“Ježíši, odpusť mi!” Popohnán zlým tušením, rozběhl se kupředu, přišel ale již pozdě. Právě když byl ve středu mezi dvěma pilíři, vrhla se ženská postava ze zábradlí do temných vln. “Pomoc!” volal, co mu stačil hlas. Více hlasů se ozývalo z nábřeží a z mostu. “Někdo spadl z mostu do řeky!” volal na ně. V tom ale již také odložil klobouk, hůl, hodinky a peněženku, přehoupl se přes zábradlí a skočil do řeky. Uměl dobře plavat. Když se po hlubokém ponoření dostal zase na hladinu, pustil se ráznými tempy dolů po vodě. Brzy před sebou ve vodě zahlédl ženskou sukni, kterou zachytil a nehybné tělo pozvedl nad vodu. “Haló, zde je člun,” volal v té chvíli hlas. “Je ještě živá?” “Sem!” volal. Na břehu se již shromáždilo množství zvědavců. Člun se blížil, seděl v něm jediný muž. Uložili v něm utopenou, a hned nato Sternau vylezl do člunu. “Tohle se podařilo!” pravil lodník. Teď rychle ke břehu!” “Ne,” pravil Sternau, “tam je příliš mnoho lidí!” “Ale to je právě dobře, pane!” “Za těchto okolností bych se tomu rád vyhnul, protože je to dáma.” “Skočila do vody úmyslně?” “Ano.” “Pak snad máte pravdu. Musíme ji ušetřit před hanbou. Ale nejdůležitější povinností přece je, abychom se postarali o její vzkříšení.” “Jsem lékař.” “Ach tak, pak je všechno v pořádku. Poroučíte tedy, abych plul dále po vodě?” “Prosím o to.”

Muž byl lodníkem na Seině. Lidé na břehu očekávali ukojení své zvědavosti, lodník však zavesloval a dostal tak člun doprostřed řeky, kde jej pak nechal unášet vodou. Sternau zatím ohledával dívku. “Je mrtvá?” zeptal se lodník. “Není. Žije; je pouze v bezvědomí.” “Grace á dieu! Bylo by mně líto toho ubožátka.” “Neznáte tu v okolí nějaký dům, kam bychom ji mohli zanést?” “Znám,” řekl lodník. “Tady vlevo na pobřeží Coati, hned na začátku ulice Guénégaud, bydlí naše matka Merveilleová, která má jistě světničku k propůjčení.” “Kdo je matka Merveilleová?” “Nalévá kávu chudším lidem, ale je to velmi dobrá a spořádaná osoba.” “Zavezte nás tedy k ní!” Lodník obrátil loďku k levému břehu, kde upevnil člun. Sternau vzal dívku do náručí, a dal se jím vést. Vešli do určeného domu, kde byla malá kavárna. Lodník zavolal hospodyni, která hned nato přišla se světlem v ruce.
“Bože můj!” zvolala. “Je to možné! Utonulá!” “Nikoliv; ještě žije, madam,” řekl Sternau. “Nemáte nějakou postel nazbyt?” “Mileráda, můj pane,” pravila s horlivou ochotou. “Račte tam dozadu do pokojíku mé dcery.” Sternau svou chráněnku teprve nyní, když ji uložil na pohovku, aby ji hospodyně svlékla, lépe prohlédl. “Jak je krásná!” pravila matka Merveilleová. “Dej Bože, aby byla opravdu ještě živá!” “Žije, uzdraví se,” řekl Sternau uchvácen výrazem bledých, jemných rysů. “Uložte ji do postele!” “Co asi bylo příčinou, že skočila do vody?” “Myslím si,” řekl, “že ji snad opustil otec jejího dítěte.”

“Aha,” pravila hospodyně. “Vy se domníváte – -? Hm, vy jste lékař; budete tomu rozumět. Ale co teď dělat?” “Obstarejte šálek bezového odvaru. Já zůstanu u ní.” “Ale pane, vždyť jste skrznaskrz mokrý. Kdepak máte kabát?” “Na to jsem docela zapomněl. Jak se jmenuje ten lodník, co mne sem k vám dovedl?” “Gardon.” “Pošlete ho na most Change, ze kterého jsem skočil do řeky. Odložil jsem tam klobouk a kabát. Hodinky a peněženku jsem strčil do kapsy v kabátu. Doufám, že to tam zůstalo.” “Zajisté, ať si pospíší!” Odešla, a za malou chvilku se začala dívčina tvář červenat. Ruce se pohybovaly, a brzy otevřela oči. Nejdříve koukala udiveně kolem sebe. “Co je to?” pravila tiše. “Kde to jsem?” “Jste u dobrých lidí, slečno,” odpověděl Sternau. “Jak se cítíte?” Teprve teď jí napadlo, co se přihodilo. Zakryla tvář rukama a plakala. Nechal ji, aby si ulevila, a seděl u ní, aniž by proml
uvil. “Ó, proč nejsem raději mrtvá!” řekla konečně. “Bylo to pro vás tak lehké vyhledávat smrt?” ptal se mírným hlasem. “Lehké? Ne, velmi těžké!” “A přece jste to udělala!” Znovu si zakryla tvář rukou a srdceryvně se rozplakala. “Ó, pane, měl jste mne nechat zemřít!” řekla pak. “Člověk má zemřít teprve tehdy, až jej povolá Bůh. A víte, že byste nezabila jen sebe, ale i druhou bytost?!” “Ó, jak to víte? Znáte mne?” “Neznám. Jsem lékař. Držel jsem vás ve vodě a odnesl jsem vás sem.”

Zarděla se. “Pane, vím, že jsem chtěla spáchat těžký hřích,” řekla, “ale nemám sílu, abych žila dále.” “Mějte důvěru! Bůh je dobrotivý; nedá zahynout žádnému člověku.” “Ano, Bůh je dobrotivý, ale lidé, lidé -!” “Copak jste zažila již tolik trpkých zkušeností?” “Tak trpkých, že mně zbývala pouze smrt!” “Mé dítě, to je čirá zoufalost, na kterou nemáte žádné právo.” “Že ne! Ó, kdybyste věděl!” “Řekněte mi tedy vaše strasti! Nepochybuji, že budu schopen, když ne vám pomoci, aspoň poskytnout radu a útěchu.” “To není možné, pane!” “Proč nemožné? Nesmíte pochybovat o mé ochotě, abych vám pomohl.” “Nepochybuji; vidím na vás, že to míníte opravdově, že máte šlechetné srdce; nemohu vám ale vyprávět, co si přejete.” “Proč ne?” Opět se zapýřila a mlčela. “Jste sama?” ptal se, aby jí ulevil. “Máte snad ještě rodiče a bratry?” “Jenom otce a b
ratra. Je rybář, ale už dlouho neprovozuje svoji živnost.” “Zvolil si snad jiné povolání?” “Jiné? Ne, bohužel. Ó, můj pane, jak jsem nešťastná!” Zabalila svou tvář pokrývkou postele a plakala. Prosil ji, aby byla upřímná, a jeho laskavému domlouvání se konečně podařilo, že ji upokojil a přinutil k vyprávění. “Můj otec byl takový dobrý, střídmý muž,” začala, “až má dobrá matka zemřela. Míval ji rád, rmoutil se, a vyhledával útěchu v pálence. Bylo mně tehdy devět roků a můj bratr byl

jen o tři roky starší. Otec přivykal den ode dne více pekelnému nápoji a dostal se do špatné společnosti. Zapomínal na práci, prodával postupně všechno, co jsme měli a přišel k nám hlad.” Zastavila se. Bylo pro ni očividně těžké udělat tato přiznání. Pak pokračovala: “Můj bratr byl silný chlapec; stal se kovářem. Kováři bývají často suroví, násilní lidé; on byl také takový; ale přece vždy ke mně zachoval lásku, ačkoliv se brzy ocitl v šlépějích otce. Vzdal se své výnosné práce a chodil často navečer s otcem. Když se pak v noci vraceli domů, byli často bohatí, často pak chudí, ale já se nesměla nikdy ptát, odkud pocházejí věci, které přinášeli sebou. Jednou se nevraceli, a já byla druhého dne povolána na prefektům. Tam jsem se dozvěděla, že jsou oba uvězněni; byli přistiženi při vloupání do domu. Ó, pane, byl to smutný den! Moc jsem tehdy plakala, ale neztrácela jsem odvahu. Mezitím, co ot
ec s bratrem seděli po mnoho měsíců v žaláři, pracovala jsem u švadleny; nouzi jsem neměla, dokonce jsem si něco uspořila, aby nemuseli hladovět, až se vrátí ze žaláře. Přišli, vzali mé úspory a propili je. Musela jsem se odstěhovat k nim a starý život začal znovu. Opět kradli; prosila jsem je, naléhala, ale marně. Zatím jsem dorostla a otec řekl, že jsem hezká. Mínil, že se dostavila doba, kdy mu nebude více zapotřebí, aby se honil a staral. Přiváděl ke mně mladé muže, před kterými mne pojímala hrůza. Dlouho jsem vzdorovala; byla jsem ale bitá. Chtěla jsem utéct, ale zamkli mně. Jednoho večera mne donutili, abych pila silné víno; opila jsem se a pozbyla sfly k odporu.” “Nevzal vás váš bratr do ochrany?” ptal se Sternau. “Říkala jste přece, že vás vždy míval rád.” “Ano, míval mne rád, ale oddal se také alkoholu; považoval to, co ode mne otec požadoval, za vyražení, nikoli za

hanbu, a proto jsem nemohla od něho očekávat pomoc. Konečně jsem je uposlechla. A pak – pak jsem cítila, že – že se stanu matkou. Otec mě proti tomu dával lék, já jej však odmítla. Byla jsem za to opět krutě bitá, zvláště když bratr nebyl doma. Dnes se to zase stalo, a proto jsem odešla, abych vyhledala smrt.” Odmlčela se. Podala životopis, který se hodí na tisíce mladých dívek v Paříži, které padají za oběť nesvědomitosti svých rodičů. “A nevyhledávala jste nikdy pomoc úřadů?” “Ne, vždyť to byli můj otec a bratr.” “A co chcete nyní dělat, milé dítě?” “Ó, vím jen to, že mně nezbývá nic jiného, než se opět vrhnout do Seiny.” “Ne, to neuděláte. Postarám se, abyste to neměla zapotřebí.” Její smutná tvář se vyjasnila a s nadějným pohledem se ptala: “Bože můj, je to pravda? Chtěl byste mně opravdu pomoci aniž by to uškodilo otci a bratrovi?” “Ano, pomohu, a jestliže se to dá obejí
t, bez poškození.” “Ó pane, jak bych vám byla vděčná!” zvolala radostně. “Budu ráda pracovat, budu ráda dělat všechno, abych získala vaši důvěru. Věřte mi!” “Věřím vám, kde bydlíte?” “V zadním traktu jednoho domu v ulici St. Cloy.” Vtom se otevřely dveře a vstoupila hospodská s hrnečkem v ruce. “Zde je bezový odvar,” řekla. “Ach, přišla jste k sobě, mé dítě?” “Ano,” odpověděla dívka. “Ó, milá paní, jak jsem vám vděčná za to, že jste se mně tak laskavě ujala.” “Rádo se stalo; poděkujte tomuto pánovi. Jak vám je?”

“Děkuji za optání. Mimo bolesti v břiše je mně docela dobře.” “Vypijte tedy honem čaj, pak bolesti přestanou. Aha, zde se vrací náš hodný Gardon.” Skutečně vešel lodník. Za ním se tlačili dva muži, ale doktor jim přikázal, aby zůstali venku. “Zde, pane, jsou vaše věci,” řekl. “Neztratily se tedy?” “Ne, hlídal je policista.” “A vydal vám je bez odporu?” “Jak vidíte. Znal mne. Ano pane, lodník Gardon je zde známý jako poctivý muž, kterému se může leccos svěřit.” “Jak jste to na mostě našel?” “Stálo tam množství Udí, očekávajících návrat naší loďky. Dva z nich přišli se mnou.” “Co chtějí?” “Chtějí vidět slečnu; domnívají se, že je to jejich příbuzná.” “Jak se jmenují?” ptala se dívka. “Masonovi, otec a syn.” “To jsou oni, mé jméno je Annetta Masonova.” “Přejete si je vidět?” ptal se Sternau. “Smím, pane?” “Ano. My zatím odejdeme.” “Ať odejdou
ti ostatní. Vás pane ale prosím, abyste zde zůstal. Bojím se otce.” “Dobře,” řekl Sternau k matce Merveilleové. “Ať ti dva vejdou!” Odešla s lodníkem a oba Masonové vešli. Otec měl vzezření typické jako opilec; bylo poznat, že propadl bez pomoci hříchu a neřesti. Syn byl silné postavy, svalovité a zajisté člověk neohrabaný, násilnický a nesvědomitý, ale v oku mu

zablesklo něco jako radost když uviděl svou sestru. Otec ihned přišel k ní. “Konečně tě mám!” zvolal. “Ven z postele a pojď se mnou!” “Jsem nemocná, otče,” prosila. “Nemocná? Vždyť můžeš mluvit. Ven a pryč s tebou!” Pak k ní přistoupil bratr a ptal se: “Skutečně jsi skočila do Seiny, jak jsi nám hrozila, Annet to?” “Ano,” přiznala se tiše. “To je hloupost!” “Co hloupost?” zvolal otec. “Ne, špatnost to byla. Chtěla nám vyvést špatný kousek, chtěla nás připravit o peníze, co nám má vydělat. Ať jde teď s námi, a doma uvidí, co ji čeká.” “Nic jí neuděláš,” řekl syn. “Nic? Ó ne, nic, vůbec nic!” odpověděl posměšně otec. “Ne, já ti to zakazuji!” “Co, co ty mě máš co zakazovat? Musí se naučit poslouchat.” “To bude, ale bít ji nebudeš. Udělala hloupost a bude toho litovat. Pojď, Annetto!” Dívka pohlédla na Sternaua a hledala u něho pomoc. Oba muži si ho zatím nevímali. Nyní ale řekl mírným, ale pevným hlasem: “Slečna zůstane zde!” “Cože,” řekl otec. “Kdo jste?” “Vytáhl jsem vaši dceru ze Seiny a přinesl ji sem; myslím proto, že mám právo zúčastnit se vašeho rozhovoru.” Starý jej změřil jedovatým pohledem a řekl: “Když myslíte! Ale my jsme již s naším hovorem hotovi.” “To sotva,” mínil Sternau. “Žádáte, aby vaše dcera šla s vámi, ale já to nedovolím.” “Je to možné? Skutečně? A jakým právem?

“Předně právem lékaře.” “Ó, vy jste lékař. Vynášíte si sám pacienty z vody? To je velmi praktické. Zde ale záleží jenom na mně, kterému lékaři chci svěřit ošetřování své dcery.” “Mlč, starý!” velel syn. “Tento pán zachránil Annettu nasazením svého vlastního života. Jsi tedy povinen mu poděkovat a mluvit s ním zdvořile. Je li lékař, vyslechněme jeho mínění.” “Čerta vyslechnu!” odporoval starý. “Děvče chci a nic jiného. Jdeme!” Uchopil Annettu za ruku, aby ji vytáhl z postele; Sternau jej ale odstrčil stranou. “Počkejte!” řekl. “Nedotýkejte se této nemocné. Já jako lékař musím vědět, jestli může vstát. Zůstane zde, nepůjde s vámi, teď ne, a ani později snad ne!” “Opravdu?” ptal se starý udiveně. “Ano, opravdu.” “A to povídáte mně, otci?” “Jak jste slyšel. Předně je vaše dcera nemocná a nemůže vstát. A pak vím zcela určitě, jaký osud ji doma očekává; u se domů nevrátí.” “Že ne? Opravdu ne?” ptal se otec s nesmírným udivením a povstávající zlostí. “Ne, určitě ne. Nejednal jste s ní jako otec. Pozbyl jste otcovské právo; bude o ni postaráno jiným způsobem.” “Že jsem nejednal jako otec! Že ne? Kdo to povídal? Ona sama, nikdo jiný. Za to bude pykat!” Pozvedl ruku, aby svou dceru udeřil; Sternau jej ale odstrčil, až narazil na zeď. Tu předstoupil syn, který se dosud držel stranou a řekl: “Pane, vysvobodil jste mou sestru; to vám ale ještě nedává právo, abyste bil mého otce.”

V tom Sternau povstal ze židle, na které seděl a postavil se svou obrovskou postavou” proti kováři, který teprve teď poznal, jakého muže má před sebou. “Monsieur Masone,” řekl, “nemám v úmyslu tlouci vašeho otce; chci se jen ujmout této dívky. Říkám vám upřímně, že s vámi nepůjde, ale zavedu ji do hodné, počestné rodiny, kde se bude cítit šťastná. To udělám, a kdo mně v tom bude překážet, ať to připíše sám sobě, když užiji násilí.” “Jak to hezky zní,” ušklíbl se stařec. “Chce si ji nechat.” “Jsem zde cizí,” řekl Sternau, “brzy toto město opustím; můj úmysl je čistý a počestný.” “Věřím vám to, pane,” pravil syn. “Vypadáte jako poctivý muž. Ale co uděláte, když vám mou sestru nenecháme?” “Myslíte, že byste mně ji mohli odvést?” “Zajisté!” “Mýlíte se. Potřebuji jen dokázat, že nemáte, čím byste se uživili, a že chcete vaši dceru a sestru využít, aby v
ás vydržovala způsobem, který se příčí všem zákonům mravnosti, a policie se ihned vaší sestry ujme a bude si na vás dávat větší pozor než dosud. ‘ “Tisíc hromů, vy nám vyhrožujete?” “Ovšem.” “A myslíte snad, že se lekneme?” “Domnívám se tak.” “To mně ještě nikdo neřekl!” “To je možné, proto vám to říkám já. Upřímně vám radím, abyste se vžili do současných okolností. Váš odpor by byl marný a mohl by vám uškodit.” “To uvidíme,” mínil otec. “Dělej, hochu! Ona musí s námi!” Syn ale neposlechl. Vysoká, hrdá postava Němce jej odzbrojila.

“Mlč!” okřikl otce. Pak se ptal lékaře: “Míníte to opravdu s mou sestrou poctivě a postaráte se, aby našla počestnou cestu životem, tím, že jí zaopatříte postavení v některé zdejší rodině?” “Jistě to udělám.” “A nebudete ji nutit k tomu, aby zapřela svého otce a bratra a pohrdala jimi?” “To bude záležet jen na ní samé; já ji v tom ohledu nebudu nijak podporovat. Ukáži jí správnou životní cestu, ale jak po ní bude kráčet, bude výhradně její věc.” “Dozvím se, kde se bude zdržovat?” “Sama vám to sdělí.” “Dobře, pane, jsme dohodnuti. Rád vám svou sestru přenechám.” “Ale já mu svou dceru nenechám,” zvolal otec. “Já ji potřebuji; jsem starý a slabý; nemohu už pracovat.” “Máte syna,” řekl Sternau, “silného, zdravého syna, který se o vás rád postará.” “Ano,” řekl syn. “Pojď, otče, půjdeme dál svou cestou a nebudeme mít aspoň výčitky, že jsme Annettu strhli s s
ebou do záhuby.” “Ne, nepůjdu, zůstanu, až děvče poslechne,” stál na svém tvrdošíjně starý. “Ne, já to chci, i ty musíš chtít,” zvolal syn. “Zítra se tu opět zeptám, teď ale pojďme!” Otec se chtěl znovu vzpírat, syn jej ale uchopil a vystrčil ze dveří. Annetta, která mezi touto rozmluvou mlčky ležela v posteli, podala nyní lékaři ruku. “Můj pane, jak jsem vám vděčná!” řekla. “Jste mým dvojnásobným ochráncem. Napřed z vody Seiny, a nyní z bahna neřesti, do kterého mne chtěli zpět zavléct.” Zpozoroval, že jí vystupují na čele velké krůpěje potu.

“Co je vám?” zeptal se. “Potíte se následkem bezového odvaru?” “Nevím. Mám takové velké bolesti.” “Náhle?” “Ano, sotva to snáším.” “Aha, tušil jsem to. Pošlu vám sem někoho. Mějte chvíli strpení.” Oblékl svůj kabát, nasadil klobouk a měl se k odchodu. Venku mu přicházela vstříc hostinská. “Slyšela jsem ty dva odcházet. Bože, to jsou surovci!” “Jste ochotná, madam, nechat dívku u sebe než se zotaví?” “Ze srdce ráda, pane!” “Budete s ní ale mít mnoho starostí.” “To mi nevadí. Děvče nemá vinu na svém bídném stavu.” “Jistěže ne. A co pro ni uděláte, za to vás Bůh odmění. Ostatně se rozumí, že vydání vám nahradím.” “To je od vás velmi šlechetné, pane, ačkoliv bych se po tom neptala, navzdory tomu, že jsem chudobná.” “Přijměte tedy tuto peněženku, madam. Padnutí do studené řeky mělo na naši nemocnou účinek, který mne nutí, abych vás požádal, abyste rychle
poslala pro porodní bábu. Já teď odejdu, ale ráno se přijdu zase podívat. Dobrou noc!” “Vaší žádostí vyhovím, pane. Ale co kdyby příbuzní nemocné opět přišli?” “Nepusťte je k ní.” Když Sternau přišel do svého hotelu v Rue de la Barillerie, byla již půlnoc. Navštívil ještě svou nemocnou nevěstu, která byla v odloučeném pokoji pod dohledem dobré Elvíry a milosrdné sestry, a pak šel spát. Když ráno svou chráněnku opět navštívil u matky Merveilleové, zjistil, co včera večer dobře tušil. Nastal předčasný porod. Dítě bylo mrtvé. Tato okolnost mohla sotva být považovaná pro Annettu za neštěstí, protože teď nebyla na své nové životní dráze ničím vázána.

Sternau odtud odešel rovnou k profesoru Letourbierovi, od kterého byl pozván na snídani. Přitom vypravoval své včerejší dobrodružství a povzbudil tím účast paní profesorové do takové míry, že se nabídla vzít dívku k sobě. To měl právě v úmyslu. Zvlášť jej potěšilo, že se při odchodu paní profesorová nabídla, že jej k nemocné doprovodí. Našli ji poněkud zotavenou. Prolévala slzy radosti, když uslyšela, že bude mít takovou ochránkyni, které ji Sternau také ihned odevzdal. Za dva dny potom odjel s Rositou, Alimpem a Elvírou, aby navštívil svou matku a sestru v Rheinswaldenu. Ctěný čtenář již ví, jak se mu tam podařilo vyléčit svou milenku z duševní choroby. – – Bylo to druhý den po jeho odjezdu z Paříže, když tam na stanici Orleánské dráhy vystoupil mladý pán z vagónu první třídy. Černě oblečený sluha, který přijel ve voze druhé třídy, přiběhl, aby mu pomohl. “Zavazadla zůstanou zde. Vůz k něk
terému hotelu!” Sluha poslechl a brzy oba ujížděli k hotelu na blízkém náměstí Valhubert. Tam si dal přinést mimo láhev vína adresní knihu celé Paříže a hledal v ní pod písmenem “L” řádek po řádku, až přišel na jméno “Letourbier, Charles, Francois, professeur de medicín”. “Tam se zajisté dozvím jeho adresu,” bručel. “U tohoto profesora byl, než přišel na Rodrigandu, a jistě se u něho nyní zase zastavil. Tedy Rue de Lavande 4.” Pokynul svému sluhovi a řekl mu šeptem: “Říkal jsi, když jsem tě v Orleansu najal, že znáš Paříž?” “Ovšem, milostivý pane.” “Víš, kde se nachází Rue de Lavande?” “Ano, dobře. Spojuje velkou ulici de Rivoli s nábřežím de la Massagerie.” “Dobře, vezmeš drožku a vyhledáš v té ulici dům číslo 4. Bydlí tam profesor jménem Letourbier, u kterého je mož

ne se dozvědět, kde se zdržuje jistý doktor Sternau, který se nedávno vrátil ze Španělska.”’ “Mohu se zeptat přímo u profesora?” “To by mi nebylo zrovna příjemné; pokud to půjde zjistit jiným způsobem, udělej to.” “Smím povědět, kdo si přeje poznat adresu tohoto lékaře?” “Ne, za žádnou cenu!” Sluha vzal drožku a tam, kde Rue de Lavande ústí do ulice St. Germain PAuxerrois, vystoupil a zůstal stát u domu stojícího naproti číslu čtyři. Viděl tam vcházet a vycházet různé lidi a pak uviděl děvče zametající předsíň. Přešel přes ulici k ní a zdvořile ji pozdravil. “Dobré jitro, slečno! Račte odpustit! Sloužíte v tomto domě?” “Ano,” odpověděla, patrně zalichocena jeho zdvořilým oslovením. “Ve které části tohoto domu?” “V přízemí.” “To je škoda, chtěl jsem se zeptat na něco z prvního poschodí.” “Smím to říct Madon?” “Kdo je to, ta Marion?” “Komorná u profesora,
která tam slouží.” Vyběhla po schodech. Zakrátko se vrátila s dívkou ve zvláštním kroji Bretonek. “Toto je ten pán, Marion,” řekla. “Co chcete vědět, pane?” zeptala se Marion tvrdým bre tonským nářečím. “Malou zprávičku, slečno.” Při tom sáhl do kapsy a podal každé dívce frank. “Posloužím vám jak nejlépe budu moci, pane. Je vidět, že sloužíte ve vzdělaném domě.”

“To je pravda. Můj pán je vicomte de Rallineux, který již delší dobu leží nemocen.” “To je mně líto!” řeklo děvče z přízemí. “Mně též,” doložila Marion. “Děkuji, mé dámy. Vicomta nejprve ošetřoval nějaký doktor Sternau, který ho skoro vyléčil, ale byl, bohužel, náhle povolán do Španělska.” “To vím,” prohodila Marion spěšně. “Pan Sternau byl povolán k věhlasnému hraběti de Rodriganda.” “To bylo pro pana vicomta špatné, protože jeho nemoc se ihned zhoršila, a žádný lékař mu nedovedl pomoci. Nyní se můj pán náhodou dozvěděl, že se doktor Sternau vrátil ze Španělska.” “Ano, to je pravda,” řekla Marion. “A poněvadž ví, že u pana profesora budou určitě znát adresu tohoto lékaře – -” “Ovšem, pane!” “Tedy mne vyslal, abych se na to optal; ovšem ale, aniž bych pana profesora obtěžoval.” “Přejete si tedy vědět, kde pan Sternau bydlí? To vám mohu říct sama. Jděte do
ulice de la Barrillerie – -” “Znám ji,” kývl. “Na pravé straně této ulice stojí justiční palác a od něho ubíhá malá ulička St. Chapelle, a na rohu této uličky stojí hotel ďAigle. V něm obývá pan Sternau několik pokojů v prvním poschodí.” “Děkuji vám, slečno! Bude pan Sternau nyní doma?” “To nevím. Aha, teď mně napadá, že jsem zaslechla, že předevčírem se mluvilo o jeho odjezdu.” “Myslíte tedy, že si musím pospíšit?” “Jistě, pane. Slyšela jsem to sice jen tak mimochodem, ale bude dobře, abyste šel najisto.” “Tak vás nebudu déle obtěžovat. Adieu, moje dámy!”

Zdvořile se jim odporoučel, jako by měl před sebou dvě hraběnky. Když se pak vrátil ke svému pánovi, sdělil mu, co se dozvěděl. “Hotel ďAigle říkáš?” ptal se. “Ano, Rue de la Barillerie.” “Ubytujeme se tam.” “Mám objednat povoz?” Ne ” “Í1G. Hleďěl chvíli ďoprázdna, kroutil špičkami svého kníru jako v rozpacích a pak řekl: “Skutečně se dobře vyznáš v Paříži?” “Docela dobře.” “Jedná se mi o nějaký žert.” Sluha se uklonil. “Doktor Sternau je můj přítel, nechci ale, aby mne poznal.” “Rozumím, milostpane. Přejete si přestrojit se, a potřebujete k tomu falešné vousy a tak dál?” “Ano, ale všechno co nejjemnější. Znáš nějaké místo, kam bych se v tom ohledu mohl s důvěrou obrátit?” “Hm, to je těžké. Milostpán ráčí prominout, ale kdo vyhledává tyto věci, stává se lehce podezřelý.” “To vím.” “Kdybyste se chtěl obrátit na některého známého vlásen káře, c
htěl by po vás, abyste se legitimoval.” “To by mně ovšem vadilo,” “Proto si dovoluji udělat návrh, ale poněkud odvážný. Jsou zde lidé, kteří často mění svůj zevnějšek, ale ne kvůli planému žertu -” “Aha, rytíři úkrytu!” “Ano, těm jsou k službám umělci, kterým by ani nejobratnější divadelní vlásenkář nesměl podat vodu. Tito umělci bydlí však jen v temnotách, špíně a já vím -”

“Eh, co! Znáš takového člověka?” “Znám, je to starý tatík Terbillon; bydlí ve sklepě jednoho domu v Rue de POdeon.” “Myslíš, že by mě mohl tak přestrojit, aby mne nepoznal ani můj nejlepší přítel?” “Určitě.” “Neprozradí mě?” “V takových věcech bývá němý.” “Lišáku! Ani bych se nenadal, že budu mít sluhu s takovou zkušeností v podobných věcech!” “Račte odpustit, pane. Pánové, u kterých jsem sloužil, mne přinutili, abych takto jednal.” “Zaveď mne tam tedy! Je to daleko?” “Hodně daleko. Je to na konci ulice de Vaugirard blízko chrámu St. Sulpice.” Opustili hotel a nasedli do drožky, a zajeli až k ulici Mon sieur le prince. Tam vystoupili a šli pěšky do ulice de TOdeon. “Zná tě ten starý?” “Zná.” “Můžeme tedy jít.” Když přišli k domu, dostali se širokými vraty na dvůr až k jakýmsi sklepním dveřím, vedle nichž byla upevněna dřevěná rukojeť zvonce. Sluha zazvonil,
a trvalo hodnou chvíli, než se objevila stařena a otevřela. “Co si přejete?” zeptala se. “Je starý Terbillon doma?” tázal se sluha. “Je.” “Vpusť nás tedy. Jsme přátelé. Řekni mu to.” “Počkejte chvíli!” Zmizela a zavřela za sebou dveře, oba museli zase hodnou chvíli čekat. Mělo to své opodstatnění. Starý Terbillon totiž nebyl sám, měl návštěvu. Byl u něho mladý, neobyčejně silný

muž, ve kterém poznáváme opět kováře Gérarda Masona, bratra Annetty. Starý Terbillon byl mužíček zepředu i zezadu hrbatý, s hlavou úplně holou. Měl ohromné rohovinové brýle na velkém nosu, oblečen do starého všemožně záplatovaného županu. Světnička, ve které oba seděli, byla pouhá díra. Byl v ní starý stůl, tři židle, lavička, malá kamínka, staré zrcadlo a petrolejová lampa, který byla stále rozsvícená, protože v komůrce nebylo okno. Z tohoto zařízení by se sotva dalo usoudit na stav a zaměstnání starce. On zíval na lavičce, měl ruce ovinuty kolem vytažených kolen, a naslouchal vyprávění kováře. “A ona vám skutečně utekla?” ptal se. “Ano.” “A skočila do vody?” “Přesně tak!” “Co je to za hloupost! Taková hezká holka, která si mohla lehce denně vydělat dvacet až třicet franků, kdyby nebyla tak nelaskavá k mladým pánům. To se rozumí, že se utopila?” Ne.” “,Že ne? Co tedy?” Jeden pán ji uviděl, skočil za ní a vytáhl ji.” “Vytáhl? Jaká je to hloupost! Člověk, který se chce utopit, se ponechá ve vodě; to se rozumí samosebou. Co to bylo za chlapa?” “Nevím.” “Copak jsi jej neviděl?” “Viděl, dokonce jsem s ním mluvil.” “A nevíš, kdo to byl! To je přece hloupost!” “Ano, viděl jsem jej, mluvil jsem s ním, ale nezeptal jsem se ho, jak se jmenuje. Měl na sobě něco, co mne zbavilo se k tomu odhodlat.” “Hlouposti!” “A mimo to jsem myslel, že se ho Annetta na to zeptá.”

“A ona se ho také nezeptala. Jaká je to hloupost!” “Domnívala se, že ho bude vidět častěji; ale už nepřišel,” omlouval se kovář. “Odcestoval.” “Byl to tedy cizinec?” “Určitě. Šel pres most právě ve chvíli, když Annetta skočila do vody; skočil za ní a zachránil ji; zanesl ji pak k matce Merveilleové, kde ji nechal ošetřovat, a teď má jít do rodiny známého profesora Letourbiera.” “Toho profesora! Jak k tomu přišlo?” “Její ochránce ji tam doporučil.” “A to si necháte líbit? Jaká je to zase hloupost! Copak nevíte, jaký vám poskytovala příjem? Nemuseli jste ani pracovat!” “To je pravda.” “A to teď budete muset pracovat?” “To chceme; a proto přicházím k tobě, otče Terbillone. Ty mně seženeš práci.” “Já? Hm! Ty jsi nedávno pracoval pro starého Gamberul lyho?” “Ano, při garottě.” Pracovat při garottě totiž znamená přepadat osamělé chodce, sevřít jim hrdlo a sebrat jim pení
ze a skvosty. K tomu se hodí pouze velmi silní lidé, a obyčejně pracují společně dva. Tato živnost se provozuje zcela po řemeslníčku. Bývají podnikatelé, kteří zaměstnávají padesát i více dělníků v rozličných odvětvích. “Kolik jsi denně vydělal?” “Zatraceně málo. Šest franků.” “Hm, dal bych ti osm franků, protože jsi silný chlapík. Kolikrát jsi byl již přiskřípnut?” “Teprve pětkrát.” “A tvůj otec?” “Dvanáctkrát.”

“Jaká je to hloupost! Dvanáctkrát! Zdá se, že jsi chytřejší, nežli tvůj otec. Chceš tedy těch osm franků?” “Nerad bych pracoval stále při garottě, chci postupovat. Kolik platíš dobrému domovnímu zloději?” “To je rozdílné. Až sto franků za den; totiž za den pracovní.” “A volné místo nemáš?” “Jak se to vezme, avšak dobrého chlapíka můžeme vždy potřebovat. Poslouchej: vezmu tě na zkoušku, prozatím na deset franků pro garottu. Souhlasíš s tím?” “Dobře, zkusím to, ale nemám peníze.” “Začneme tedy hned dnes. Zaplatím ti dnešní den.” Sáhl do kapsy starého županu a vytáhl kožený měšec. Vyndal z něho zlatý desetifrank a podal jej kováři. “Tu máš svou první denní mzdu. Budu li s tebou spokojen, povýšíš brzy k domovním zlodějům. Znáš ale naše zákony a víš, že za tuto mzdu patří všechno, co ukradneš, mně?” “Vím to dobře.” “Nezapomínej, že své dělníky dovedu kontrol
ovat! Již mnohý mne chtěl takto oklamat; po krátkou dobu se mu to snad dařilo, pak ale táhl do vězení. Platím svým lidem dobře, ale když nejsou ke mně poctiví, dovedu na ně poslat policii. Ale teď mně napadá, ty máš nějakou přezdívku?” “Mám.” “Nazývají tě Gérard 1’Allemand (Němec). Proč?” “Protože rozumím a mluvím německy.” “Kde ses to naučil?” “Od mé matky; byla Němka. A před třemi roky jsem procestoval celé Alsasko a Bádensko.” “To je mně vhod; budu tě moci dobře využít.” V tom okamžiku zazněl zvonec, a brzy nato vešla stařena. “Co je?” ptal se starý Terbillon. “Venku jsou dva muži. Jsou prý přátelé; já je ale neznám.”

“Podívám se na ně.” Vyšel a prohlédl si příchozí tajnými dírkami, vyvrtanými ve dveřích. Vrátil se pak do svého bytu a řekl kováři: “Snad se pro tebe najde ihned práce.” “To by mně těšilo!” “Ano, jednoho z nich znám; je to sluha, který mně již přivedl nejednoho pána. Ten druhý je asi jeho nynější pán, hezký muž s prsteny pod rukavicemi a pětisetrrankovým řetízkem u hodinek.” “Hrome!” Starý ukázal na nízká dvířka vedle kamen. “Vyjdi tudy. Můžeš si jej prohlédnout zaskleným oknem. Ostatní uvidíme později.” Gérard zmizel za dveřmi. Octnul se v temné komoře, kde byl pravděpodobně uložen všelijaký lup. Posadil se na pytel naplněný měkkými látkami, tak že se mohl pohodlně dívat okénkem do světnice. Právě teď vcházeli oba cizinci. “Dobrý den, otče Terbillone!” pozdravil sluha. “Dobrý den,” děkoval stařec nevlídně, aniž by povstal ze své lavičky. “Vstaň přece, otče Terbi
llone, když k tobě přicházejí vznešení hosté!” řekl sluha. “Až budu chtít. Mnohý se tak chlubí, že je vznešený, a když se mu poslouží, ukáže se toho opak.” “Zde se toho ale nedočkáš. Tento statkář je šlechtic.” “Odkud?” ptal se starý, a tvářil se udiveně. “To je vedlejší věc.” “Pro mne je to ale hlavní věc. Musím znát lidi, se kterými mám jednat. Co si přejete?” “Tento pán by rád provedl nějaký maškarní žert.” “Není přece masopust!” “Jsi ve špatné náladě. Jedná se o žert maškarní, ale ne masopustní.”

“Nepronajímám maškary.” “To vím. Ale tento pán si přeje, aby nebyl poznán. Chceš to udělat? Dobře ti zaplatí.” “Neudělám to, protože je to zakázáno. Často přicházejí různí darebáci pro falešné vlasy; kdybych jim měl vždy vyhovět, pak bych z vězení ani nevyšel.” “Zde se ale nejedná o žádného darebáka!” “Co já vím?” Tu se chopil slova pán: “Otče Terbillone, chcete nebo nechcete? Nemám ve zvyku tak dlouho plýtvat dobrými slovy.” Teprve teď starý povstal, a udělal jakousi poklonu. “Aha, toto je přece řeč jak od šlechtice. Zaplatíte dobře, když vám posloužím?” “Co budeš žádat.” “To se řídí zcela podle práce. Co si tedy přejete?” “Chci být přestrojen k nepoznání. Jak to uděláš, nebo jak to dovedeš, to je tvá věc.” “Na jak dlouho chcete být nepoznán?” “Hm,” pravil cizinec v rozpacích. “Kdybych tak chtěl být po delší dobu, a naskytla by se potřeba, abych ukázal
svou vlastní tvář dříve, než ten čas mine; mohl bych odstranit přestrojení?” “Ihned.” “A jaký je ten nejdelší čas?” “Pět až šest týdnů. Později by to vousy prozradily.” “Zkusíme to tedy. Co za to žádáš?” “Dvě stě franků.” “U čerta, to je příliš mnoho!” “Jděte tedy k jinému!” “Ne, zůstanu, ale zaplatím ti teprve po skončení práce.” “A já nezačnu pracovat dřív, dokud nedostanu zaplaceno. Již mnohý mne tak ošidil.”

“Jedná se jen o to, jestli tvá práce stojí za dvě stě franků.” “Stojí za tisíc franků!” dušoval se starec. “Dobře, zaplatím ti tedy polovinu napřed, a polovinu pak, když budu s tvou prací spokojen.” “Platí, monsieur.” “Vezmi si tedy zálohu!” Vyndal peněženku a z ní jednu stofrankovou notu a podal ji starci. Ten dělal, jako by se na peněženku ani nedíval, byl to ale bleskurychlý pohled, který do ní vrhnul. “Děkuji,” řekl a notu uschoval. “Račte se posadit na tuto židli.” Zatím, co se cizinec usazoval, zmizel stařec za třetími dveřmi, a brzy se vrátil s velkou skříní, která obsahovala břitvy, nůžky, hřebeny, vlasy, vlnu na vousy, barvy na žíraviny a mimo to rozličné láhve, krabice a kbelíky. “Vy jste světlovlasý,” řekl. “Mám z vás udělat hnědého, nebo černého?” “To je mi jedno, jen abych nebyl k poznání.” “Buďte bez starosti, monsieur!” Starý Terbillon začal své dílo. Šlo t
o jen pomalu kupředu, ale podařilo se mu to výborně. Konečně vešel na okamžik do komory, kde byl kovář. “Prohlédl sis ho dobře?” zašeptal. “Ano,” odpověděl Gérard podobně. “Má peníze, moc peněz.” “Viděl jsem je.” “Musím je mít, a sice garottou. Když mně je doneseš, dostaneš dvě stě franků spropitného.” “Pokusím se o to, a budu poctivý.” “Ty máš svoji denní mzdu, poznal jsi toho muže u mně; proto jeho peníze patří jenom mně.” “Nedělej si starosti, otče Terbillone!”

“Dobře, vyjdi tedy nyní z domu a počkej na něho na ulici. Pak jej budeš sledovat, a nespustíš jej z očí.” Táhl jej dále do temna až ke schodům vedoucím vzhůru. Nahoře otevřel stařec dveře a Gérard se octl v průjezdu zadní části domu. “Tak teď jdi, bude dnes čekat, až přijdeš,” řekl Terbillon. “A kdyby mně padl do rukou hodně pozdě?” “Tak přijdeš zítra ráno.” “A když bude dnes opatrný?” “Tak bude neopatrný zítra. Sbohem!” Zamknul za mladým mužem dveře a vrátil se do svého příbytku. Zde dělal, jako by měl ještě něco opravovat a pak konečně prohodil: “Hotovo! Byla to pravá zkouška trpělivosti.” “Ovšem,” řekl cizinec. “Doufám, že tvé dflo bude tím podařenější.” “Jsem s ním spokojen,” pravil samolibě stařec. “Jak mně to sluší?” zeptal se pán svého sluhy. “Výborně!” řekl. “Milostpán není k poznání.” “Uvidíme.” Přistoupil k zrcadlu, a trhnul sebou o kr
ok dozadu. “Zpropadené!” zvolal. “Ani sám sebe nepoznávám. Starý, jsi umělec, tady máš zbylých sto franků. Jak dlouho to vydrží?” “Šest týdnů.” “A co mám pro to udělat?” Terbillon mu dal ponaučení, a oba cizinci odešli. Na ulici se pán zastavil a řekl sluhovi: “Teď půjdeš na nádraží a odvezeš moje zavazadla do hotelu de 1’Aigle. Já tam přijdu za tebou.” “Jak vás tam mám ohlásit, pane?” “Tak, jak se jmenuji, Marchese ďAcrozza.”

Sluha si pospíšil k nádraží, zatímco pán se zvolna loudal po ulici, a hleděl na svůj obra/ ve velkých oknech obchodů. Před jedním takovým zůstal stát. Viděl se v životní velikosti, a teprve nyní poznal, jak mistrovské dflo starý Terbillon udělal. “Přísahám Bohu, není možné, aby mne někdo poznal,” myslel si. “Ani můj chytrácký otec, Gasparino Cortejo, by ve mně netušil svého nemanželského syna, hraběte Alfonza de Rodrigandu.” Šel dál a pokračoval ve svých myšlenkách: “Jak je dobře, že ani tento francouzský sluha nezná mé pravé jméno. Má mne za Marchese ďAcrozzu. Člověk nemůže být dost opatrný.” Když přišel do hotelu ďAigle, byl vřele přivítán a samotným hostinským doprovázen do svých pokojů. Tam se hostinský zeptal, co si pán bude ještě přát. “Přání vám sdělí můj sluha,” pravil Alfonzo. “Zatím mám jedinou otázku: bydlí zde nablízku nějaký dobrý lékař?” “Můj domácí l
ékař, nejvyhlášenější z celého okrsku, nebydlí daleko odtud, v Rue de la Claudel.” “Jiný tu není? – Snad náhodou ve vašem domě?” Ne ” “rte. “To jsem byl špatně informován. Slyšel jsem, že u vás bydlí jakýsi doktor Sternau.” “To byla pravda až do včerejška.” “Včera se odstěhoval?” ptal se Alfonzo zklamaně. “Neodstěhoval, ale odcestoval do Německa.” “Kudy odjel?” “Ze Severního nádraží.” “Do kterého města odjel?” “Tuším, že mluvil o Mainzu; snad z toho kraje pocházel. Tak mimochodem vyprávěl, že tam má matku a sestru, a sice v nějaké vesnici nebo zámku v jeho okolí.” “Nezapamatoval jste si jméno?”

“Zdá se mi, že říkal Rheinswalden.” “Děkuji. Bydlel zde sám?” “Ne. Měl s sebou jednoho pána a dvě paní, kteří byli Španělé.” “Byli to jeho příbuzní?” “Mladší dáma byla nemocná. Choval se k ní s největší pozorností, jako by to byla jeho manželka. Obě druhé osoby byly služebné.” “Máte je zapsané v knize hostů?” Ne ” “rte. “Myslím, že máte povinnost každého hosta zapsat.” “Doktor Sternau mým hostem nebyl. Bydlel u mně již dříve, než odjel do Španělska. Měl své pokoje ode mne v nájmu, a já se nestaral o jeho společnost.” “Neznáte tedy ani jejich jména?” “Neznám.” “Popište mně toho sluhu!” “Byl malý, a měl zvláštní bradu. Služebná byla také malá, ale tlustá. Oba vypadali jako dobrati.” “A mladší dáma?” “Ta byla neobyčejně krásná, a – ach, jednou jsem zaslechl, že ji pan Sternau oslovil ,Rosita’.” “Říkáte, že byla nemocná. Co to bylo za nemoc?”
“Byla choromyslná. Viděl jsem ji jen třikrát, a to se vždy modlila. Bylo to tuším šílenství.” “Děkuji vám, pane. To mně stačí. Musím zítra, bohužel, opět opustit Paříž a odjet do Lyonu.” Hostinský odešel, a Alfonzo zůstal sám. Chodil rozzlobeně po svém pokoji. Sledoval Sternaua, aby ho dohonil a zničil, a teď zjistil, že mu utekl do Německa. “Avšak ještě není v bezpečí! Ne, ne! Z nás dvou smí zůstat jen jeden naživu, protože on ví příliš mnoho. Musí padnout. Pojedu za ním do Německa!”

Přemítal delší dobu, pak zabručel: “Ano, pustím se za ním. Mohu se s ním směle setkat, nepozná mně. Ale co se sluhou, který zná moje přestrojení? Ale co, toho se brzy zbavím; toho povedu za nos až – ano, až kampak? Až do Rouenu. Nesmí mi vidět do karet.” Zazvonil a sluha se objevil. “Byl jsi již někdy v Rouenu?” zeptal se ho. “Jednou,” odpověděl. “Který hotel je tam nejlepší?” “Hotel U tří korun.” “Kde hotel stojí?” “Hned vedle kostela St. Vincent.” “Čeká mně tam malé dobrodružství. Musím tam zítra být, musím ale hned při svém příchodu s jistotou vědět, jestli se tam v některém hotelu nalézá nějaká hraběnka Rossey.” “Mám tam zajet napřed, a vypátrat to?” “Musím tě tam poslat. Můžeš odjet prvním vlakem odpoledne a očekávej mne v hotelu U tří korun.” “Mám tam objednat pokoje?” “Ne, nevím ještě, jestli se tam zdržím.” Byla to jen lest, aby se zbavil sluhy. Dal mu penze na cestu, a nechal jej bez rozpaků odjet. Teprve teď se cítil bezpečně ve svém přestrojení. Vyšel si odpoledne na procházku a nezpozoroval, že jej sledovala zpovzdálí jistá osoba. Byl to Gérard Mason, kovář, který měl za úkol ukrást mu jeho peníze. Později šel do divadla, ne tak kvůli představení, ale aby se přesvědčil, jestli nejsou změny příliš nápadné. Nikdo se o jeho zevnějšek nestaral a to ho uspokojilo. Po představení šel do hojně navštěvované vinárny v ulici Montorgueil, a pak se vrátil do svého hostince. Bylo již hezky pozdě, tak asi jedna hodina po půlnoci. Zahnul do Rue de la Tonnellerie a pak do úzké uličky de la Poterie. Myslel, že si nadejde; udělal by však lépe, kdyby se

dal ulicí de la Routě k nábřeží de PÉcole. Úzká ulice byla spoře osvětlena, a téměř liduprázdná. Když zvolna kráčel, zpozoroval, že za ním někdo spěchá, ale nebylo mu to nápadné. Nebyl to nikdo jiný nežli Gérard, kovář. Dohonil hraběte. Ten ustoupil stranou, aby nechal rychlého chodce předejít, v tom okamžiku byl ale zezadu uchopen za hrdlo tak, že nemohl dýchat; pozbyl vědomí a klesl k zemi. Kovář tentokrát garottoval bez pomocníka; byl sám. Sehnul se nad bezvědomým, vzal mu hodinky s řetízkem, peněženku a tobolku; konečně mu svlékl rukavice a stáhl prsteny z prstů. “Šlo to velmi snadno!” zabručel spokojeně. “Teď ale rychle pryč.” Pospíchal různými ulicemi a uličkami, až se octl na nábřeží, kde přistávají parníky ze St. Cloud. Bylo tam dost prázdných člunů, a Gérard si z nich jeden vybral, který byl jasně osvětlen lucernami z nábřeží. Vypadalo to jako by mu patřil. Nyní měl dost času i
světla, aby svůj lup prohlédl. Hodinky byly skvostné, a co se týká řetízku, Terbillon jej nepřeceňoval. Prsteny, kterých bylo pět, byly všechny roubeny brilianty; peněženka obsahovala několik set franků ve zlatě kromě nějakého stříbra, a v tobolce bylo osmnáct set franků v bankovkách. “Tisíc hromů,” bručel kovář, “tohle je lup! Jak se ale ten chlap jmenuje?” Otevřel zápisník, který byl v tobolce a na první stránce četl: “Alfonzo hrabě de Rodriganda Sevilla.” Obracel dál a kroutil hlavou. Všechny zápisky byly ve španělské řeči. “Tomu nerozumím, je to cizí jazyk. Mám tobolku zahodit?” “Ne,” pravil po krátkém přemýšlení. “Kdo ví, k čemu to může být někdy dobré. Přesvědčím se, je li to italsky nebo

španělsky; pak si koupím slovník, a budu hledat tak dlouho, až si obsah přeložím. Potřebuji si pouze opsat řádek a zeptat se knihkupce, jaká je to řeč.” Schoval všechno do kapes, a pak přemítal dál: “A co teď! Odevzdám to opravdu starému Terbillonovi? Ach, to bych byl blázen! Mám zde asi dva tisíce franků na hotovosti; z toho mohu být živ po delší dobu, aniž bych starého Terbillona potřeboval. A co hodinky a prsteny? Ne, ty u sebe nenechám ani čtvrt hodiny. Etienne Lecouvert je ode mně ihned odkoupí. Hajdy k němu!” Vystoupil z člunu na břeh a odebral se do ulice děs Car mes. Zde bydlel toho času jeden z nejpověstnějších překupníků kradených věcí z celé Paříže. Jmenoval se Etienne Lecouvert a vlastnil nálevny piva a kořalky. Jeho místnost byla rozdělena na dvě části, jednu veřejnou a druhou tajnou. Do této měli přístup pouze jeho důvěrní obchodní přátelé, k nimž kovář patřil. Vstoupil do předsíně, k
ráčel podél dveří k veřejné nálevně až do temného pozadí, kde se zastavil před starou almarou, na kterou zaklepal zvláštním způsobem. Po druhém zaklepání se almara pohnula na neviditelných válcích stranou a objevily se rozevřené dveře. Kovář vešel a hned za ním se almara posunula na své původní místo. Host se teď nalézal v nevelké světnici, ve které stálo několik stolů a židlí. Nebylo tu žádné okno, jen díra ve stropě na odvádění zkaženého vzduchu. Nebyl tam ještě žádný host; jenom hostinský seděl před ná levníkem, a u vchodu stálo trpasličí stvoření, které obstarávalo otvírání a zavírání vchodu. “Dobrý večer, Etienne l ecouverte!” pozdravil Gérard. “Aha, Gérard ďAllemand!” pravil hostinský. “Vítám tě!” Vstal ze svého sedátka a podal příchozímu ruku. “Není tu ještě nikdo?” zeptal se kovář. “Ani živá duše.”

“To je mně milé, protože mám nějaký obchod.” Hostinský vypadal jako bodrý živnostník, ve kterém by nikdo nehledal pověstného překupníka. Ale při posledních kovářových slovech se mu zaleskly oči chtivostí. “Stojí to za něco, co neseš?” “To si myslím. Ale jsme skutečně v bezpečí?” “Jako v nebi.” “Tady, Etienne, koukni se na tyto hodinky!” “Kýho šlaka!” řekl hostinský, když si je prohlédl. “Ty nenosil žádný lump. Jak dlouho je máš?” “Asi tak deset minut.” “U všech ďáblů. Ty máš naspěch. Co za ně chceš?” “Co nabízíš?” Hostinský otáčel hodinkami a řetízkem na všechny strany, pozorně si oboje prohlédl a pak řekl: “Dám dvě stě franků, víc ani měďák.” “Tak hodinky prodám někomu jinému,” řekl kovář chladnokrevně. “Jiný ti je neodkoupí,” pravil hostinský, “protože tatík Terbillon dnes všem kolegům zakázal, aby od tebe cokoli koupili. Poslal svou starou se z
právou, že u něho pracuješ.” “Čert ať je sebere! Vrátím mu jeho denní mzdu, a zůstanu svým vlastním pánem. Sem s hodinkami!” Hostinský si je ještě jednou prohlédl a pak řekl: “Víš, že si ze starého Terbillona nic nedělám; ti druzí se ho ale bojí. Jsem skutečně jediný, kdo by je koupil.” “Za ty mizerné peníze je nedostane nikdo!” “Dobře, přidám ti padesát franků.” “Hodinky s řetízkem stojí tři sta franků; když je dáš, mám pro tebe ještě jiné, vzácnější věci, když nedáš, půjdu hned odtud.” “Pomalu, pomalu!” chlácholil jej hostinský. “Máš ještě něco jiného?”

“Mám ještě drahokamy.” “To jsi měl dnes šťastnou ruku. Ukaž to!” “Dokud mi nezaplatíš hodinky tak ne.” “Slyšíš, Gérarde, to není přátelské jednání! Dám ti dvě stě franků!” “Dobrou noc!” Vytrhl náhle hostinskému hodinky z ruky a obrátil se ke dveřím. “Počkej!” zvolal hostinský, “dostaneš těch tři sta franků.” Kovář se chladnokrevně obrátil. “Peníze sem!” řekl. “Máš ale určitě klenoty?” “Už jsem tě někdy oklamal?” “Ne, věřím ti. Zde máš peníze.” Povytáhl zásuvku ve stole a dal kováři žádaný obnos. “Tady, koukni se na tento prsten,” pravil potom. Vytáhl nejnepatrnější z prstenů a podal jej hostinskému. Ten prohlížel kámen proti světlu. “Pravý! Dám padesát franků.” “Dobře. A co za tento?” podával mu druhý. “Hrome! Rubín a tak veliký! Dám dvě stě franků.” “A za tento?” Podal třetí. Hostinský jej držel proti světlu. “Ach, to je sibiřslt smaragd, za ten nabízím také dvě stě.” “A tenhle?” “Safír! Ty máš celou sbírku. Nuže, za tento dostaneš sto franků.” “A co za tento poslední?” Podal mu pátý, nejskvostnější prsten. Oko překupníka se při jeho spatření zalesklo; byl to pravý diamant, jasný jako voda. “Briliant! U všech čertů, to jsi měl štěstí! Za ten dostaneš nejvyšší cenu – pět set franků.”

“Tak si prosím ty prsteny nazpět.” “Nazpět? Proč?” zeptal se Lecouvert s líčeným údivem. “Proto, že je za tu cenu nedám.” “Nikdo ti nedá víc.” “O tom se nechci hádat. Já je ale prodám jinde.” “Hm, jsme přátelé, Gérarde, nesmíš mně tlačit ke zdi. Pověz tedy, co za ně chceš?” “Znáš mne, Etienne, a víš, že jsem neústupný, když jednou něco řeknu. Dáš mi za ty prsteny patnáct set franků?” “Chlape, ty mne chceš zničit!” zvolal hostinský líčeným ustrnutím. “Sem s nimi!” Kovář chtěl prsteny zase vzít k sobě, ale Etienne mu bránil. Věděl dobře, že ten jediný briliant má desateronásobnou cenu požadovaného obnosu i u samotných lichvářů. “Dám dvanáct set,” řekl. “Patnáct set!” “Dvanáct – – – ach, ty jsi přece jen darebák!” Gérard totiž uchopil jeho ruku pevným hmatem a prsteny mu z ní vyrval. “Dobrou noc!” pravil. “Dám čtrnáct set,” křičel hostinský. “Patnct set, ani o měďák méně.” “Dobře! Protože jsi to ty, máš je mít Dej prsteny sem!” “Napřed peníze; ale ještě něco. – Starý Terbillon se nesmí nic dozvědět.” “To se rozumí samosebou.” “Tak jsme dohodnuti. Zde jsou prsteny.” “A zde jsou peníze.” Napočítal mu patnáct set franků na stůl; kovář měl nyní čtyři tisíce na hotovosti. “A teď mně řekni, kde jsi ten lup udělal?” zeptal se hostinský.

“V ulici de la Poterie. Oloupený byl cizinec.” “Aha, tam kde bydlí tvá Mignon? Ty jsi jej garottoval?” “Ano.” “Přeju tedy tobě i sobě každý den podobný lup. Domnívám se, že kromě hodinek a prstenů měl u sebe také peněženku a snad i tobolku?” “Tak nějakou maličkost, a – – -” Zarazil se; někdo tloukl u vchodu. “Otevři!” řekl hostinský k hlídači u dveří. “Bylo to smluvené znamení.” Almara se odsunula a vešly dvě osoby, napřed dívka a za ní pán. “Hrome, Mignon!” zvolal hostinský radostně, když spatřil dívku. I kovář radostně vykřikl, hned na to ale zbledl jako stěna; neboť pán, který s ní vstoupil, byl Alfonzo, jehož on garottoval. – Dům, před nímž kovář hraběte škrtil, patřil k těm temným domům, kde se prodává láska za peníze. V přízemí se nacházel výčep vína, jehož majitelka byla zároveň velitelkou dvanácti dívek, patřících vesměs do řádu madelaine. Nejhezčí z nich mě
la přezdívku Mignon, protože žádná z těchto Sirén neužívala své pravé jméno. Ačkoliv tato stvoření dělají z lásky řemeslo, mají přece ve styku se svými zbožňovateli pevné zásady. Málokterá z těchto dívek nemá svého skutečného milence, který se neštítí její živnosti, ale žije z jejích příjmů. Mignonin milenec byl Gérard, kovář. Těchto dvanáct nevěstek sedělo dnes večer vyfintěno společně ve výčepu, který nazývaly salonem. Nebyl u nich ani jediný host a proto v místnosti panovalo neobyčejné ticho. Náhle se ale rozlétly dveře a vešel mladý muž, patřící k obyčejným hostům vinárny. Holky ihned vyskočily a obklopily jej.

“Ach, Robert Barlemy!” volaly. “Vítáme tě!” Tlačily se k němu ze všech stran a chtěly jej posadit, on se ale bránil a řekl: “Nechtě mne, holky! Máme něco důležitějšího na práci.” “Důležitějšího? Copak?” tázalo se dvanáct hlasů. “Pojďte a pomozte mně. Přede dveřmi leží mrtvý!” “Mrtvý! Ó, ó! Bože můj!” zaznělo dvanáct výkřiků leknutí. “Je to pravda?” zeptala se polekaná hostinská. “Ano; skoro jsem přes něho upadl.” “Musí se zavolat policie. Mrtvý musí odtud pryč!” “Ne,” řekl host. “Nejdříve musí být donesen sem dovnitř.” Hostinská zděšeně vykřikla: “Copak jste se zbláznil? Mrtvý k nám? Co s ním?” “Vždyť může být ještě živý; zdálo se sice, že je mrtvý, ale musíme se o tom přesvědčit. Krev jsem neviděl, ostatně je velmi slušně oblečený. Zdá se, že pochází z vyšších kruhů.” “Tak ho tedy doneste, ale ne sem do salonu, nýbrž do zadního pok
oje!” “Ne,” pravila Mignon, která měla citlivé srdce, “doneste ho do mé světničky!” Host vyšel s podomkem na ulici a s jeho pomocí zanesl hraběte do Mignonina pokojíku. Přišla tam i hostinská s ostatními děvčaty. “Skutečně není raněn,” řekla. “Jak je hezký,” pravilo jedno z děvčat. “Ještě mladý,” dodala druhá. “A tak elegantní,” třetí. “Musíme poslat pro lékaře,” řekla hostinská. “Počkejte!” zvolal host. “On žije, je teplý a tepna mu tluče.” “Bože můj, již otvírá oči!” vykřikla Mignon.

Alfonzo nyní přicházel k sobě a otevřel oči. Chvíli si vzpomínal, co se mu stalo, pak se zeptal hlasem ještě chraptivým od skrčení: “Kde to jsem?” “Jste v dobrých rukou, pane,” odpověděla hostinská. “Přejete si něco?” “Prosil bych hlt vína.” “Hned tady bude. Smím se však zeptat, kdo jste?” “Jsem Marchese ďAcrozza.” “Šlechtic? Bože můj, přineste rychle sklenici vína, toho nejlepšího, nebo raději celou láhev! Rychle, rychle!” poroučela hostinská. “Ale monsieur ďAcrozzo, jak jste přišel k tomu úrazu?” “Někdo mne škrtil a povalil.” “Povalil? Snad vás i garottoval?” “Co je to?” “To znamená škrtit kolemjdoucí a obrat je.” “Okrást,” řekl. Teprve nyní zpozoroval, že má staženy rukavice. Sáhl si do kapes a lekl se. “Vy se lekáte?” pravila hostinská. “Schází vám něco, pane?” “Ó, bohužel, ano!” sténal. “Schází mně všechno. Moje prsteny, hodinky s řetízkem, peněže
nka s několika sty franků; pak ještě má tobolka, v níž bylo osmnáct set franků.” “Vždyť to je celé jmění!” naříkali přítomní. “Ty bych oželel,” řekl; “ale tobolka obsahovala také zápisník s drahocennými poznámkami, které jsou pro mne nenahraditelné.” “To je ale neštěstí! Tady je víno, pane, pijte!” Přijal sklenici a teprve mezi pitím si prohlédl své okolí. Zpozoroval, v jakém domě se nachází. “Jak jsem se k vám dostal, madam?”

“Ležel jste před našimi dveřmi.” “A vy jste se mne ujala?” “Ano. Tento pán vás našel.” “Děkuji vám. Čí je tento pokojík?” “Můj,” odpověděla Mignon. “Zůstaňte tedy zde, než se trochu vzpamatuji. Ostatní ale prosím, aby se déle nezdržovali.” Dívky s hostinskou a hostem se odporoučeli a s Mignon, která se usadila naproti němu, zůstal sám. Upadl do hlubokého rozjímání. Poznámky v jeho zápisníku nebyly tak nenahraditelné, jak říkal, ale obsahovaly jistá odhalení, kterých se za jistých okolností mohl obávat. “Nermuťte se, pane,” prosila jej dívka po chvíli. “Snad bude možné pachatele vypátrat.” “Kdo jej má vypátrat?” “Policie. Ó, my máme v Paříži schopnou policii.” “Kam bych se musel obrátit?” “Na prefektům tohoto okresu. Nachází se nablízku v ulici St. Honoře.” “Oznámím to tedy. Nevěřím ale, že to pomůže. Takový garotteur se nedá chytit.” “Přijměte tedy můj ná
vrh, pane. Říkáte, že se vám jedná hlavně o zápisník; ohlaste to v některých novinách, že nebudete pronásledovat zloděje, když odešle pro něho bezcennou tobolku na vaši adresu.” “Tato myšlenka je skutečně dobrá.” “Myslím, že takto docílíte, co chcete, neboť tito garotteuři jsou sice násilníci, ale často velmi hodní lidé.” “Myslíte?” “Ano,” řekla. “Garotteur bývá počestnější, nežli kapsář, nebo domovní lupič.” To byl ovšem zvláštní názor, proto Alfonzo řekl s lehkým úsměvem:

“To by se, tuším, dalo těžko dokázat.” “Nikoliv, bylo by to lehké, kdybych chtěla.” “Vyjádřete se lépe, slečno!” “Nuže,” pravila s lehkým uzarděním, “snad nevíte, v jakém domě se zde nacházíte?” “Tuším to,” odpověděl. “Budete tedy také věřit, že zde obcují muži všech stavů, i zločinci, i garotteuři?” Myslela přitom na Gérarda, svého milence, o němž dobře věděla, že se živil garottou. “A tohle mají být dobří lidé?” usmíval se Alfonzo. “Aspoň jeden z nich. Je dobrý, věrný, udatný a mlčenlivý. Je hodný kamarád, který sice ví, jak užít pevného hmatu a pádné rány, ale přítel se na něho může spolehnout.” Alfonzo naslouchal. Napadla ho myšlenka. Tento člověk se mohl znát s jinými garotteury, a mohl mu pomoci k jeho zápisníku. A možná ještě víc. Tohoto člověka mohl třeba později potřebovat. “Znají se zločinci mezi sebou?” zeptal se. “Většinou ano. Každé jej
ich oddělení zná přesně své příslušníky.” “Snad by ten, o kterém jste se zmínila, mně mohl pomoci, abych dostal svůj zápisník zpět?” “Ano, to je docela možné, pane.” “Kdybych s ním tak mohl promluvit. Dochází k vám často?” “Ano, ale dnes nepřijde; byl tu už včera.” Alfonzo na ni mlčky pohlédl. Pak řekl: “Ale slečno, vy jste neprozřetelná!” “Jakpak to, pane?” “Protože mně sdělujete taková tajemství. Jak lehce byste mohla uškodit sobě i vašemu domu.”

“Mýlíte se, můj pane. I policie tyto lidi zná, ale ví, že garotteur může být potrestán jen tehdy, když je chycen při činu a usvědčen.” “Kdy toho muže opět čekáte?” “To je neurčité.” “Kdybych tak věděl, kde bych ho našel.” “Odměnil byste se mu za jeho námahu?” “Ano. Dám mu sto franků za tobolku, a vám dám padesát, když mne k němu dovedete.” “Pane, mám vás tam zavést?” “Ano, ale hned!” “Dalo by se to udělat, ale má to háček, neboť madam nepouští děvčata tak pozdě z domu.” “Ani za odměnu ne?” “Snad ano.” “Zavolejte ji.” Dívka odešla a zavolala hostinskou. “Co si přejete, pane?” řekla. “Svěřila byste mně na chvíli tuto mladou dámu? Dovede mně k osobě, se kterou bych se ještě dnes rád seznámil.” “Ke které?” “K Gérardu PAllemandovi,” odpověděla Mignon. “Aha,” pravila hostinská. “Ty víš, kde je. Dovolím to, pane, když zaplatíte třicet franků.” “
Zaplatím.” “Vždyť jste byl ale oloupen!” “Mám svou hlavní pokladnu v hotelu. Pojedu s touto slečnou napřed k hotelu, abych si vzal peníze.” “Který hotel to je?” “Hotel de 1’Aigle v Rue de la Barillerie.” “Dobře, věřím vám a svoluji.” Když odešla, Mignon se zeptala: “Ale jak to bude s tím oznámením na prefektuře?”

“To neudělám v naději, že mně váš přítel bude užitečný. Jak se jmenuje?” “Gérard 1’Allemand.” ,,1’Allemand? Copak je to Němec?” “Ne, pouze německy mluví. Jeho matka byla Němka.” Naslouchal. Garotteur mu mohl být velmi užitečný, a protože ten uměl německy, považoval to za více než náhodu, že se s ním setká. Od oznámení na policii upustil, neboť cenné věci dovedl oželet, bylo by mu ale velmi trapné, kdyby se jeho zápisky dostaly do rukou úřadů. Tam by mohly být pro něho nebezpečné. “Jste připravena jít se mnou?” zeptal se. “Ano, potřebuji jen přehodit plášť.” “Prosím tedy, abyste dala zavolat drožku.” To se brzy stalo a jeli k hotelu de PAigle. Tam Alfonzo vystoupil, aby odešel do svého bytu. Vzal si peníze, ale také revolver pro případ, že by se snad zase měl octnout v nebezpečí. Potom pokračoval s Mignon ve své jízdě do Rue děs Cannes. “Kde najdeme vašeho přítele?” ptal se. “V
hospodě.” “Tam s ním ale nebudu moci nerušené mluvit!” “Buďte bez starosti, pane. Postarám se, abyste nebyl pozorován.” Zastavila vůz na rohu ulice de Noyers a vedla jej pak pěšky k hospůdce. Byla zde známá, neboť její milenec ji sem často přiváděl. Proto zaklepala na almaru, a vešla, když se posunula do skryté světnice. “U sta hromů, Mignon!” zvolal hostinský, když ji spatřil. “Skutečně, Mignon!” přisvědčil Gérard. Ale hned potom zbledl, neboť poznal Alfonza, kterého garottoval a jeho první myšlenka přirozeně byla, že se nějak dozvěděl, kdo byl pachatel, a kde jej má hledat.

“U všech čertů, odkud jdeš tak pozdě?” ptal se hostinský. “Zrovna z domu.” “A s – cizincem?” V jeho hlasu a pohledu bylo podezření, ale ona rychle odpověděla: “Žádné starosti, Etienne Lecouverte! Tento pán hledá mého Gérarda rAllemanda.” “Co ode mne chce?” tázal se Gérard. “To se hned dozvíš. Přisedni si k nám. Tento pán, Marche se ďAcrozza, se postará o to, abychom netrpěli žízní.” “Ovšem,” dodal Alfonzo s přívětivým úsměvem. “Dovolíte, abych to udělal?” Gérard mlčky pokynul. Ještě to nemohl pochopit. Tento šlechtic se ovšem netvářil tak, jako by věděl, kdo jej obral. “Máte víno?” zeptal se Alfonzo hostinského. “Nemám. U mne se pije absint nebo sklenice alsaského piva. Je li ale panu šlechtici milejší víno, opatřím je.” Měl sice ve sklepě víno, zapřel je však, aby více získal. “Nebude to příliš obtížné?” zeptal se Alfonzo. “Ne. Máme vinárnu zde nablízku, která s
nad bude ještě otevřena. Jaký druh si přejete, pane?” “Jaképak je k dostání?” “Nejraději tam pijí červený Roussilon.” “Dobře, nechtě tedy donést tucet lahví. Co nevypijeme, nezkazí se. Tu máte padesát franků.” Gérard Mason ustrnul. Kde vzal ten muž peníze? Měl snad u sebe dvě tobolky? Hostinský dal peníze svému hlídači u dveří s pokyny, jak se má zachovat. Ten zašel do vlastního sklepa a dal do koše dvanáct lahví červeného vína, které Lecouvert prodával po osmdesáti centimech. Zatím se hosté posadili u jednoho stolu, a hostinský se posadil k nim. “Ty mne tedy hledáš?” ptal se Gérard, kterého nutilo, aby se co nejdříve dozvěděl pravdu.

“Ano,” odpověděla Mignon. “Tento statkář s tebou chce mluvit o nějakém obchodě. Chceš si vydělat sto franků?” “Ó, třeba tisíc, když to musí být,” řekl a smál se. “Prozatím jenom sto. Tento pán ti je zaplatí. Ostatně mě dá padesát franků za to, že jsem jej k tobě přivedla.” Pohlédla přitom laškovně na Alfonza, takže ten rychle sáhl do kapsy. “Ach, slečno, byl bych na to skoro zapomněl. Tady máte!” “Děkuji! Spěšný plátce bývá dobře obsluhován. Budete se moci spolehnout na Gérarda l’Allemanda.” “To já říkám také,” pravil kovář. “Ale smím se dozvědět, o co se jedná? Blíží se hodina, kdy přicházejí stálí hosté, pak bychom nemohli nerušené mluvit.” “Věc se má totiž takto, tento pán byl garottován,” řekla Mignon. “Tak před hodinou se to stalo v ulici de la Poterie.” “Vždyť je to tam, kde bydlíš, Mignon!” “Ovšem. Zrovna před našimi dveřmi. Ležel tam bez sebe,
a my jej donesli do mé světnice.” “Jak se to stalo, že jste byl přepaden?” ptal se Gérard Alfonza, a tvářil se udiveně. “Nikdo nebyl na ulici, a já jsem zde cizinec. Neměl jsem ani tušení o nějakém nebezpečí.” “V noci je třeba být vždy opatrný; to si musíte pamatovat. Byl jste přepaden náhle?” “Nikoliv. Někdo šel za mnou, slyšel jsem jej přicházet; proto to nebylo nenadále.” “Byl jste velmi neopatrný. V noci se máme ohlédnout, jestli za námi někdo nejde. Co se stalo dál?” “Uhnul jsem stranou, abych jej nechal předejít, ale uchopil mne za hrdlo, a sevřel je tak, že jsem pozbyl dech a vědomí.” “U všech čertů!” pravil hostinský. “Musel to být silný, odvážný chlap!”

“Ano, sílu měl. Když jsem se probudil, ležel jsem v pokoji této slečny a zjistil jsem, že jsem byl oloupen.” “Co vám bylo uloupeno?” ptal se hostinský nedočkavě. “Pět prstenů, pak hodinky s řetízkem, peněženka s více než dvěmi sty franky, a konečně tobolka, v níž bylo osmnáct set franků v bankovkách.” Hostinský udiveně rozevřel ústa. “Ten holomek!” zvolal. “Dva tisíce franků na penězích! A kdo ví, jak toho ubožáka, kterému ty skvosty prodal, utiskoval a odíral. Čert ať jej vezme!” Přitom pohlédl rozmrzele na kováře, což ale naštěstí ani Alfonzo ani dívka nezpozorovali. “Ale co je mně do toho všeho?” ptal se Gérard s napětím. “Chtěl jsem to napřed ohlásit -” řekl Alfonzo. “Docela dobře! Jenže to málo pomůže.” “To jsem si také myslel. Ostatně, ty peníze mohu oželet, ale jedná se mně pouze o tobolku. Obsahuje zápisky, které jsou pro mne drahocenné. Proto chci v některých noviná
ch garotteura vyzvat, aby mně doručil aspoň tobolku. Může to udělat bez nějakého nebezpečí; to ostatní ať si nechá.” “Hm!” bručel hostinský. “Aby to šlo bez nebezpečí, tomu nevěřím. Jak by to bylo možné?” “Potřebuje dát ji pouze na poštu.” “Ano, a úředníci na poště četli též vaše oznámení, a zadrží donašeče, jakmile přečtou adresu. Protože jako psaní se přece nemůže hodit do schránky.” “To je pravda!” mínil Alfonzo zamyšleně. “Mohl by mně ji ale poslat přímo.” “Poslem, kterého byste pak zadržel?” “To neudělám.” “Tomu on neuvěří. Takoví lidé bývají velmi nedůvěřiví a opatrní.” “Může ale vyhledat posla, který jej nezná!”

“Který by jej pak ale přece mohl poznat! Ne, nevěřím, že by byl tak neprozřetelný.” “Já tomu také nevěřím,” řekl kovář. “Bude mu po čertech málo záležet na tom, jestli tobolku potřebujete nebo ne.” “Nuže, zbývá mně ještě jedna cesta. Slečna mně říkala, že vy byste snad mohl lépe než policie pachatele vypátrat.” “A udat vám jej?” ptal se Gérard kvapně. “Ne, to nežádám. Ale mohl byste mně snad mou tobolku najít.” “Hm! Za kolik si ji ceníte?” “Na sto franků.” “To nestačí. I kdybych toho chlapa našel, jakmile se dozví, že zápisník má pro vás cenu, bude sám na mně žádat více než sto franků. A co bych měl já za své namáhání?” “Dobře, řekněme dvě stě franků!” “To by snad šlo; ačkoliv mám důvod pochybovat, jestli chlapa vypátrám.” “Mohu vědět ten důvod?” “Ano. Hlavní příčina je, že vůbec nemohu pátrat.” “Proč ne?” “Musím pracovat, abych byl živ
; k pátrání je ale třeba čas a peníze, a já obojí nemám.” “Dám vám tedy sto franků zálohu.” “To by šlo.” “Zde jsou.” “Podívám se tedy hned ráno, co se dá dělat. Kam vám mám přinést zprávu?” “Do hotelu ďAigle, Rue de la Barillerie.” “Dobře! Slíbit vám však nic jistého nemohu; pracovat však budu.” Tím byla záležitost vyřízena a nyní se pustili do vína. Bylo již také hodně hodin, protože se k Etiennu Lecouvertovi začali scházet darebáci všelijakého druhu, aby zpeněžili svou

kořist. Alfonzo teď poznal, v jaké místnosti se to octl a začalo mu být v této společnosti úzko. Proto se brzy odporoučel, ale hostinskému musel nejdříve slíbit, že jeho úkryt neprozradí. Po jeho odchodu se kovář obrátil ke své holce: “Ty hloupá, co tě to napadlo, že jsi sem toho chlapa přivedla!?” “Bylo mně ho líto, vypadal tak vznešeně a slušně.” “Cože? Hahaha! Říkám ti, že je to darebák, desetkrát nebezpečnější než já nebo sto jiných.” “Tomu nevěřím!” “A přece je. Viděl jsem ho u starého Terbillona.” “To není možné! S tatíkem Terbillonem spolupracují přece jen -” “Jen darebáci – -, chceš říct?” smál se. “Ano, a tento Marchese ďAcrozza je také jeden, protože nosí falešné vlasy, vousy a má falešnou pleť. I rysy jeho obličeje jsou změněny. Původně není černý, ale světlovlasý.” “To všechno mu udělal Terbillon?” “Ano, a takového člověka přivedeš ke mně!” “, já jsem přece nemohla tušit -” “Mlč. Pověděla jsi mu, že jsem garotteur.” “Gérarde – -!” “Přiznej se! Pověděla jsi mu, že vypátrám pachatele, protože jako garotteur znám všechny kamarády.” “Odpusť mně to! Chtěla jsem si vydělat padesát franků, a tobě jich dopřát sto. Ale teď mne napadá, že mně nedal těch třicet franků pro madam!” “Zatím ti je dám, a zítra je od něho vyžádám zpět.” “Děkuji ti! Uškodí ti to, že jsem ho sem za tebou přivedla?” “To se teprve ukáže.” V tom jej hostinský zavolal k sobě do nálevny. “Ví Mignon o všem?” zeptal se ho.

“Neví.” “Tak jsi to byl tedy ty sám, holomku! Copak sis pomyslel, když sem vešel?” “Myslím, že jsem se v prvním okamžiku lekl; ale pak jsem se rozhodl, že ho uškrtím, kdyby mne poznal.” “To bych od tebe čekal. Kdypak k nám zase přijdeš?” “Snad zítra.” “Tedy dobrou noc, lakomce!” Cestou se kovář ptal své milenky: “Mignon, kolik dlužíš tvé paní?” “Kolem čtyř set franků.” “Když je splatíš, budeš pak volná?” Zůstala udiveně stát a hleděla na něho. “Jak se jen můžeš ptát,” řekla. “Víš přece, jak tě mám ráda!” “A že toužíš po tom, stát se hodnou dívkou?” “Ano. Dala bych za to velmi mnoho, kdybych se mohla dostat pryč od madam. Umím šít, háčkovat a vyšívat, prát a žehlit; nemusela bych trpět hladem. Pracovala bych ve dne v noci, abys ani ty víc nepotřeboval svou nebezpečnou živnost. Ale kde vzít čtyři sta franků?” “A měla bys mně skutečně dál ráda, a nevytýka
la bys mně, že jsem býval garotteurem?” “Ani bych na to nevzpomněla, protože i ty bys musel zapomenout, čím jsem bývala já.” “Nuže, Mignon, já těch čtyři sta franků mám.” “Opravdu?” ptala se nedůvěřivě. “Odkud je máš?” “Od toho Marchese ďAcrozzy.” “Žertuješ! Vždyť ti dal pouze sto!” “Ne, dal mně čtyři tisíce.” “To nechápu!” řekla a udiveně se zastavila. “Nevypravoval jsem ti, že jsem jej viděl u starého Terbillo na?”

“Ovšem.” “Nuže, tam jsem uviděl jeho řetízek, jeho prsteny a bankovky, které měl při sobě.” “Dál, Gérarde, dál!” naléhala. “Tatík Terbillon mne najal za garotteura za deset franků denně, a poručil mně, abych toho šlechtice nepustil z očí ti “Ó, teď tuším všechno. Ty sám jsi ho povalil před naším domem. Kdybych to byla věděla!” “Sebral jsem mu peníze a jeho skvosty jsem prodal Etien novi Lecouvertovi. Mám čtyři tisíce franků.” “Bože můj, to je štěstí!” Dívka ani nerozvážila, z jakého zločinného pramene toto štěstí pochází. “Zítra přijdu a vyplatím tě.” Padla mu radostí kolem krku. “Gérarde, přísahám ti, že toho nikdy nebudeš litovat!” “Ani já už nebudu nikdy dělat nic špatného.” “Ó, můj Bože, to je dobře!” “Ano. Na tuto myšlenku mne přivedla má sestra Annetta. Vypravoval jsem ti, jak skočila do vody. Teď už je zase zdravá. Dnes jsem u ní byl. Bydlí u profesora
Letourbiera, a já jsem zjistil, že je mnohem lepší a prospěšnější zříci se zločinného života.” “To jsem si myslela už dávno. Ale – tyto čtyři tisíce přece patří vlastně starému Terbillonovi!” “Hm, ať si pro ně dojde.” “Bude se mstít.” “Snad se ani nedozví, že se mně přepadení podařilo.” “Ó, je to chytrák; dozví se všechno.” “Nuže, nebojím se ho. Bude mne ovšem pronásledovat, ale já Paříž opustím, takže mně nenajde. Ty půjdeš se mnou.” “Ó, Gérarde, to je bláhové! Kam půjdeš?”

“Do jiného kraje. Tam se staneš mou ženou. Budeš šít a plést pro lidi, a já půjdu dělat kováře do továrny. Annetta nesmí říkat, že má bratra, za kterého se musí stydět.” “A tvůj otec?” “Ten půjde s námi.” “Gérarde, nebude to nebezpečné?” “Ne. Můj otec byl původně hodný. Lítost nad úmrtím matky jej zničila, a ostatní dovršila pálenka. Budu k němu přísný a bude se muset chovat tak, jak já chci.” “Podřídím se všemu, můj Gérarde, jen tě prosím, vezmi mne z toho domu; déle to tam nevydržím.” “Buď bez starosti, přijdu ještě odpoledne.” Když přišli k domu, rozešli se. Gérard měl dlouho cestu ke svému domu. Našel svého otce úplně opilého ležet na slamníku; sám si lehl tak, aby jej nevzbudil. Ráno byl zase čilý a šel především ke své milence, aby dodržel slovo. Ta jej uvítala s velkou radostí: “Je to skutečně pravda, že budu volná?” “Vždyť proto jsem přišel.” Padla m
u kolem krku. Zdála se celá proměněná, tak spanile a stydlivě vypadala. “Kde je madam?” zeptal se. “Ještě spí.” “Tak počkáme!” Sedli si vedle sebe a začali rozmlouvat o své budoucnosti. “Zaplatíš ty peníze hned a vezmeš mne sebou?” zeptala se. “Ovšem! Půjdeš, kamkoli tě zavedu?” “Zajisté!” “Poslouchej tedy, co jsem si vymyslel. Můžeme bydlet spolu?” “Ne,” řekla stydlivě. “Jednak, že se to nesluší, a pak z prozřetelnosti před starým Terbillonem.”

“Ano, ten po tobě bude pátrat.” “A kdyby zjistil, že spolu žijeme, věděl by, že jsem šlechtice garottoval. Ostatně se odstěhujeme na venkov, a tam se musím poohlédnout po práci a po domě. Prozatím tě musím ubytovat na místě, kde budeš v bezpečí; obávám se ale, že se ti tam nebude chtít.” “Je to snad nějaké zlé místo?” “Není, je dobré. Jenom zlým se zdá být špatné.” “Tak to řekni; nebojím se.” “Slyšela jsi o domech, kam přijímají dívky, které se zřekly špatného živobytí?” “Ano.” “A víš, jaký je v těchto domech život?” “Je prý to tam velmi přísné. Chovanci pracují a modlí se.” “Ano, ale jsou tam v bezpečí před každým pronásledováním a pokušením. Nemáš strach před takovým domem?” “Nemám. Kdo to míní se svým polepšením doopravdy, nemá přece důvod, aby měl strach.” “Nuže, v takovém tedy budeš bydlet, než pro nás najdu domov. Chceš?” “Chci, Gérarde.
Těším se na ten tichý život.” Pohlédla na něho tak upřímně a něžně, že ji k sobě přivinul a políbil. “Budeme moc šťastni, neboť máme mnoho k prominutí jeden druhému,” řekl. Takto se bavili, až přišla madam. Podivila se, že kovář přišel již tak časně. “Mignon, včera jsi se v salonu ani neukázala, ale šla jsi hned spát,” řekla. “Kde je mých třicet franků?” “Zde jsou,” řekla dívka, a dala peníze na stůl. “Vydělala sis také něco?” zeptala se hostinská. “Ano, padesát franků za dovedení.” “Je to možné, tolik!”

“Ano, a Gérard dostal sto za to, aby pomohl vypátrat garotteura.” “Půjde li to tak dál, budete bohatí, a pak nebudeš chtít u mne dál zůstat.” “Bylo by to možné.” “Aha, ty toužíš se odtud dostat?” ptala se madam, poněkud uraženě. “My bychom se spolu rádi vzali.” “Tohle asi ještě chvilku počká. Napřed si na to vydělejte peníze. Svatba je drahá věc. Jen mně musíš zaplatit tři sta osmdesát franků, abys mohla odejít.” “Tři sta osmdesát?” ptal se Gérard spěšně. Věděl, že ji musí chytit za slovo, protože by toho později mohla napočítat mnohem víc. Takto ale hostinská netušila, že dívka hodlá skutečně odejít, proto opakovala: “Ano, tři sta osmdesát.” “Není to snad omylem příliš mnoho, madam?” zeptal se chytře kovář. “Račte mně to spočítat.” “Snad si nemyslíte, že já mé holky šidím?” “Ne, ale přece bych rád věděl, jak se mohla najít tak velká suma.” “Hned se to d
ozvíte.” Přinesla knihu a vypsala z ní veškeré položky, které se týkaly Mignon. “Teď to spočítejte sám!” řekla. Kovář počítal a pak pravil: “Skutečně, souhlasí to, zrovna tři sta osmdesát franků.” “Vidíte,” zvolala hostinská vítězoslavně. “Jste nyní přesvědčen, že jsem poctivá?” “Ó, madam, to jsem věřil vždy. Kdyby tedy Mignon mohla zaplatit tento obnos, byla by volná a mohla by jít kam by chtěla?” “Zajisté.”

Tu sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a řekl: “Dobře, zaplatíme ihned.” Hostinská nesmírným údivem vyvalila oči. “Cože, zaplatit?” zvolala, jakoby spatřila zázrak. “Ale vždyť to není ani možné, kde byste vzali tolik peněz?” “Máme je a to stačí.” “Ale, nechápu – -” “Dost na tom, když chápu já, madam! Měl jsem dříve něco ušetřeno, pak jsem dostal včera sto a Mignon padesát franků, čímž byl počet dovršen. Zde jsou!” “Bože můj!” zvolala. “Tak ona chce opravdu odejít? Má nejmilejší a nejhezčí holka?” “Právě proto si ji beru za ženu, že je hezká.” “To nemohu dovolit,” zlobila se. “Vy jste mne překvapil, přepadl. Obelstil jste mne. Neměla jsem ani tušení o tom, že by chtěla odejít!” “Teď to tedy víte.” “Ale ten účet byl jiný a sice vyšší. Napočítala jsem příliš málo.” “Bude to ale přece muset platit,” řekl s určitostí kovář. “Kdo mne chce donutit?” zept
ala se a hrozivě se pozvedla. “Já, madam!” odpověděl klidně. “A jakpak? Smím li se zeptat!” “To vám vysvětlím. Vy provozujete zakázanou živnost, nebo aspoň jen nerado trpěnou. Každá holka, která vás chce opustit, stojí pod ochranou policie. Musíte propustit každou holku, i kdyby vám dlužná nebyla. Já ale chci být poctivý a zaplatit vám. Když nepřijmete peníze, donutíte mne, abych zvolil mezi dvěmi cestami tu nejvýhodnější!” “A jaké by byly tyto cesty?” “Buď nechám vaše účty prozkoumat soudně, a to by vám neprospělo, protože pánové od soudu by asi mnohou položku snížili nebo dokonce škrtli.”

“A ta druhá cesta?” “Nezaplatím vám nic, vezmu Mignon sebou a dám ji pod ochranu policie. Vy pak nedostanete ani měďák. Volte!” Zjistila, že má pravdu, ale ještě se nedala. “Jste špatný člověk!” zvolala hněvivě. “A vy nerozumná!” “Já se vám pomstím! Předejdu vás u policie!” “Čímpak?” “Udám vás, že jste garotteurem!” “Ó, madam, to je policii už dávno známo. Budou z toho mít potěšení, že jsem se odhodlal stát se počestným mužem a že také svou milenku chci učinit počestnou, hodnou ženou. Vezmete peníze nebo ne?” “Nevezmu!” vzdorovala. “Zase si je tedy schovám a kromě toho odvedu Mignon sebou.” Tvářil se, jakoby chtěl peníze shrábnout; v tom ale ona po nich rychle sáhla a strčila je do kapsy. “Počkejte! Vidím, že máte rozum, a proto chci být velkomyslná. Ale ještě jedno mně musíte zaplatit. Marchese d’Ac rozza včera nezaplatil svou láhev vína a ta stojí deset franků.” “D
ám vám pět.” “Deset!” “Dobrá, jděte si tedy k němu sama. Mně do toho nic není.” “Gérarde Masone, vy nemáte vychování!” zvolala. “Nevíte, jak se má zacházet s dámou?” “Dává se jí, kolik požaduje; v tomto případě ale jednám raději bez nároků na vychovanost.” “Dobře, zaplaťte tedy pět!” “Zde jsou. Mignon, jdi, sbal si věci!” Odešel, aby přivolal drožku. Než přijela, byla Mignon přichystaná. Naložili kufr a odjeli; vůbec se po tomto domě neřesti neohlédli. – – –

Odpoledne tentýž den seděl Alfonzo de Rodriganda, který se zde nechal jmenovat Marchesem ďAcrozzou, ve svém pokoji a s trapnou starostí přemýšlel o své tobolce. Tu mu byl ohlášen sklepníkem kovář jménem Gérard. “Ať vejde!” řekl rychle. Garotteur vešel a velmi zdvořile se uklonil. “Ach, konečně!” pravil Alfonzo. “Pátral a našel jste?” “To nejde tak rychle, pane. Tento druh lidí jedná velmi opatrně.” “Tak tedy nic?” “Měl jsem příležitost, prokázat jistému garotteurovi malou službičku, a protože by mně ji rád oplatil, a tito lidé se navzájem znají, myslím si, že je naděje -” “Hlouposti!” přerušil jej hrabě. “Nebalamuťte mne! Vím jistě, že sám jste garotteurem.” “Opravdu? A od koho to víte?” “Od vaší holky.” “Dobrá, připouštím to, pane! Zároveň ale také poznávám, že se na vás nedá spolehnout, protože jste neprozřetelný a užvaněný.” “Co si to dovolujete!” zvolal hrab se vší hrdostí. “Já jsem Marchese ďAcrozza!” “A já garotteur!” Tato tři slova byla pronesena hlasem, který v hraběti vzbudil respekt. “Co tím chcete říct?” “Že povídám každému pravdu do očí, ať je kdokoliv. Proč jste mně vytýkal, že jsem garotteurem? Proč jste mně řekl, že moje holka byla tak neopatrná a prozradila mne vám? Nikdo vás k tomu nenutil, a užitek z toho také nemáte!” Alfonzo začal před tímto mužem dostávat úctu. “Hodí se pro tebe; je smělý, bezohledný a mlčenlivý!” pravil sám k sobě, a nahlas připojil:

“Máte pravdu, Gérarde, byl jsem neopatrný. Co jste se ale dozvěděl?” “Přiznávám se upřímně, že znám všechny garotteury ve městě. Každý z nich má svůj určitý obvod, do kterého jen mimořádně vkročí některý jiný; proto můžeme vždy dost jisté říci, kdo kterou garottáž provedl. Vyhledal jsem proto dnes ráno majitele obvodu, v němž jste byl oloupen; ten to ale nebyl, protože leží nemocný. Pátral jsem tedy dál, a myslím, že jsem našel toho pravého.” “Ach, to je štěstí!” “Prosím, neukvapujte se! Řekl jsem, že myslím, že jsem našel toho pravého. Musím se ještě nejdříve přesvědčit. Mohu si dovolit otázku: byl jste včera večer v divadle, a navštívil jste potom vinárnu v ulici Montorgueil, odkud jste šel ulicí de la Tonellerie?” “Je to jak říkáte.” “A pak jste zahnul do osudné uličky de la Poterie?” “Přesně tak! Odkud to víte?” ptal se hrabě kvapně. “Ten, který je v podezření,
že byl pachatelem, byl také v divadle, i v té samé vinárně a ubíral se pak tou samou cestou. Sdělil mně to, aniž by tušil, co vlastně u něho hledám.” “Ach, to je on, to je on! Řekl jste mu to?” “Ne, bylo by to velmi neopatrné.” “Co mně ale pomůže to ostatní?” “Nestarejte se o to! Vyprávěl jsem mu o vašem přepadení. On však dělal, jakoby o tom nic nevěděl.” “Řekl jste mu, že jsem to neohlásil, a že nechci, aby byl potrestán; že si může ponechat cenné věci a vrátit jen tobolku, protože mi na ní záleží?” “Ano.” “A co na to řekl?”

“Vyprávěl jsem mu, že jsem se s vámi sešel, pane, a že jsem to od vás slyšel. On však hned poznal, že jej považuji za pachatele, a že ho chci přinutit k vydání tobolky; byl ale opatrný; k ničemu se nepřiznal; dělal, jakoby o ničem nevěděl. Dosáhl jsem tím však, že tobolku uschová, jestli ji již dříve nezničil.” “Ale co mně pomůže to uschování? Já ji musím mít!” – “To uschování vám hodně prospěje, pane. Nemůžete přece žádat od toho muže, aby se tak zničehonic přiznal, že vás oloupil, a aby mně pak vydal tobolku.” “Ovšem.” “Nemůžete ani požadovat, aby vám vydal tobolku zadarmo; zvláště když nyní ví, jakou má pro vás cenu.” “To ne. Ale vždyť já chci zaplatit.” “Dobře. Ale připustíte snad také, že se pokusí, aby získal co nejvíc.” “Nestačí li to, co jsem nabízel, tak přidám.” “Dobře. Dnes jej opět navštívím.” “Udělejte, co bude možné; budu vám vděčný. Snad
budu pro vás mít později i něco výnosnějšího; budu o tom s vámi ještě mluvit, jakmile tuto záležitost skončíme.” “Potom bude snad již pozdě, protože chci co nejdříve opustit Paříž.” “Opravdu?” “Ano, odstěhuji se na venkov.” “To je mně nemilé,” řekl zamyšleně hrabě. “Snad se odhodláte říct mi to dřív!” “Posaďte se tedy.” Kovář se posadil v napjatém očekávání; hrabě se chvíli procházel a pak začal: “Garotteur se snad neštítí krve?” “Hahaha!” smál se Gérard opovržlivě namísto odpovědi. Věděl, že to, co by hrabě mohl od něho žádat, by mohl být

pouze zločin; byl pevně rozhodnut, nespáchat jej; ale stejně byl odhodlán využít každou příležitost, která se mu naskytne. Chtěl si zřídit vlastní domácnost a k tomu byly potřeba především peníze. “Mohlo by se stát, že některá z jeho obětí mu zemře pod rukama, i kdyby to vlastně nezamýšlel?” “Ano, to se někdy stane.” “Nezhrozí se tedy ani před vraždou?” “Ani ho to nenapadne. Všichni lidé musí zemřít.” Kovář se snažil tvářit hodně nesvědomitě. “Už se vám někdy stalo, že vám některý zemřel?” “Hm,” pokrčil kovář rameny. “Přejděte k věci, pane! Nemám rád zbytečné okolky.” “Nuže, jde o to, že potřebuji muže, který se neštítí krve; a tak jsem si myslel, že vy byste byl ten pravý.” “Možná.” Přitom dal nohy přes sebe a chytrácky se usmíval. “Souhlasíte tedy?” “Jak bych mohl? Vždyť ještě nevím, o koho nebo o co se jedná!” “Poslouchejte tedy: mám nepřítele,
který se snaží, aby mně velmi uškodil, možná zničil celou mou existenci -” “Popadněte jej tedy při jeho existenci!” “To mám právě v úmyslu; jen se jedná o to, co vy rozumíte pod jeho existencí?” “Rozumí se, jeho život!” “Dobře, jsme dohodnuti. Vy rozumíte a dokonale mluvíte německy. To, jak vidíte, já neumím, proto nemohu pomstu vykonat sám. A nezbývá čas, abych se naučil německy.” “Co má německý jazyk společného s vaší pomstou?” “Muž, o kterém mluvím – žije v Německu, před nedávném bydlel v tomto hostinci. Pronásledoval jsem ho až sem; on ale ten den před mým příchodem odcestoval.”

“Chcete se tedy pustit za ním?” “Ano, a vy máte jít se mnou.” “To ale půjde těžko. Já jsem připraven opustit Paříž a zasnoubit se s mou holkou – -” “To je ta, se kterou jsem včera mluvil?” “Ano. Opustila dům, ve kterém jste ji našel. Vidíte, že by to byla ode mne velká oběť, kdybych vás doprovázel.” “Jsem bohatý a úplně vás odškodním!” “Hm! Kam povede ta cesta?” “Do Mainzu. – Jak dlouho se tam zdržíme, bude záležet jen na okolnostech a na vaší dovednosti a odhodlanosti.” “Míníte, že vám mám především sloužit jako tlumočník?” “Ano, jako tlumočník v podobě lokaje; a za druhé, abyste odstranil danou osobu a pak ještě jednu dámu.” “Kteří se oba nacházejí na stejném místě?” “Ano.” “A co mně nabízíte za tyto oběti?” “Co žádáte?” “Zanechávám zde nevěstu a otce; musím odložit plány o budoucnosti, nebo se jich případně vzdát, za to snad nebude tisíc franků mn
oho?” “Zaplatím je, a sice před odjezdem!” “Dál, mám odklidit dva lidi. Co platíte za lidský život, který vám tak velice překáží, že ohrožuje vaši existenci?” “Také tisíc franků.” “To je hrozně málo! Neptám se teď, kdo ty dvě osoby jsou. Později, jestli zpozoruji, že patří k vyšším stavům, mohl bych žádat velice vysokou sumu.” “Co tedy žádáte?” “Nejméně patnáct set franků.” “To by bylo tři tisíce franků za oba, ty dám, nuže, jsme dohodnutí?” “Ještě ne.”

“Co ještě máte?” “Každý obchodník musí počítat s rizikem. Já sázím život a svobodu, to nemohu udělat zadarmo.” “U čerta, vy jste mazaný počtář!” “To musím být. Jakpak, kdyby mne v Mainzu přiskřípli a oběsili. Musím se pro ten případ postarat o své pozůstalé.” “Vidím, že uvažujete rozumně, a doufám, že budete podobně jednat i v mé záležitosti. Proto chci váš neobyčejný požadavek dovolit. Kolik žádáte za toto vaše takzvané riziko?” “Tisíc franků.” “To je zatraceně mnoho.” “Dovolíte mně předpokládat, že můj život má pro mne cenu tisíc franků, nepočítaje v to ani štěstí mé rodiny.” “Dobře. Celá suma tedy obnáší pět tisíc franků.” “Ano. Z těch mně napřed vyplatíte tři tisíce, protože je potřebuji.” “To je ovšem vážný důvod,” usmál se hrabě. “Jakpak ale, kdybych vám to odepřel?” “Tak můžete do Mainzu cestovat sám. Co jsem řekl, platí. V tom o
hledu mne ještě poznáte.” “Dobře, vyhovím vám tedy. Doufám za to ale, že vykonáte svou povinnost.” Hrabě nezpozoroval dvojsmyslný úsměv, jakým Gérard odpověděl: “Buďte bez starosti pane, svou povinnost vykonám zajisté správně a poctivě.” “Tak to by bylo odbyto. Odjedeme, jakmile budu mít svou tobolku v rukou. Kdy zase vyhledáte toho muže?” “Snad ještě dnes večer. Dříve nemohu, bylo by mu to nápadné, a cenil by pak tobolku příliš vysoko.” “Dobře. Můžete mně tedy nyní v něčem pomoci. Mám důvod, abych se z tohoto hostince odstěhoval. Hostinský ať

si myslí, že jsem odjel k Orleánskému nádraží, já bych ale rád zůstal poblíž Severního nádraží. Znáte tam nějaký dobrý hostinec?” “Hotel de PEmpereur v Rue de St. Quentin u samého nádraží.” “Pošlete mi tedy sklepníka s účtem a objednejte drožku.” Kovář vstal a odešel. Venku se na okamžik zastavil, a vze pjal své obrovské ruce. “Darebáku!” zabručel hrozivě. “Počkej, však ti překazím úmysly. Především ale musím vypátrat, na koho to má spadeno se svými vražednými úklady.” Sešel po schodech a setkal se dole s podomkem. “Příteli, dovolte mně otázku,” řekl, přitom sáhl do kapsy a podával mu pětifrank. “Děkuji, oč se jedná?” “Bydlel zde před nedávném nějaký Němec, a sice pan doktor Sternau: byl, tuším, z Mainzu a měl s sebou dámy?” “Ano, Španělku. Ta měla u sebe sluhu a služebnou.” “Děkuji. Pošlete nahoru k Marchesi ďAcrozzovi sklepníka. Žádá svůj účet.” Kovář od
ešel, aby zavolal drožku. Šel velmi pomalu, neboť zpráva, kterou dostal, jej nutila k přemýšlení. “Je to tedy doktor, lékař,” bručel tiše sám k sobě; “a dáma je Španělka. U ďasa, co mně to říkala Annetta, když jsem ji včera navštívil u profesora? Byl prý to německý lékař, který ji zachránil, a měl u sebe nemocnou španělskou paní. To se dozvěděla od Marion, pokojské. Nebesa, kdyby to tak měl být ten samý, kterému mám sáhnout na život! Tohle musím vypátrat! Ale je li tato paní Španělka, tak je tento falešný Marchese ďAcrozza každým pádem také Španěl a jeho zápisník je psán španělsky. Jeho pravé jméno je tam napsáno. Jmenuje se AlfonZo de Rodriganda Sevilla, a to není italské, ale španělské; aspoň

Sevilla leží ve Španělsku. No počkej, chlape! Drožku ti zavolám, ale do pekla máš zajet, je li tento Sternau ten samý lékař, který vytáhl mou sestru Annettu z proudů Seiny!” Když došel ke stanovišti fiakrů, najal jednoho z nich k hotelu. Tam naložili ďAcrozzova zavazadla, ten nasedl, kovář vstoupil dozadu, a takto odjeli zdánlivě směrem k Orleán skému nádraží. Když dojeli k mostu Notre Dáme, rozkázal ďAcrozza, aby se zabočilo do ulice St. Martia a jelo se k nádraží du Nord. Takto se dostali k hotelu de 1’Empereur v ulici St. Quentin, kde vystoupili a Alfonzo si objednal několik pokojů. “Teď budeš vědět, kde mne máš vyhledat?” řekl Gérar dovi. “Zajisté, pane.” “Já nikam nepůjdu. Jakmile budeš mít tobolku, přijď.” “Půjdu tam ještě dnes večer.” “Nezapomínej, že se mnou můžeš mluvit i v noci, Gérar de!” Kovář odešel. Sotva ztratil hotel z očí, zval drožku a dal se odvézt do Rue de Lavande čslo 4, kde bydlel profesor. Měl ke své sestře volný přístup a od té se dozvěděl, že jejím zachráncem byl opravdu doktor Sternau, který měl u sebe španělskou paní. Aniž by něco prozradil o důvodu svého pátrání, zašel pak především domů, aby navštívil otce, o kterém věděl, že nemá vůbec žádné prostředky k obživě. Předsevzal si, že po dobu svého pobytu v Německu se postará o otce, aby netrpěl nouzí, ale aby se neoddal svému opilství. Našel jej uloženého na starém slamníku, úplně střízlivého, protože neměl, za co by si koupil kořalku, a jeho úvěr u výčepních byl zcela vyčerpán. “Nuže, konečně jsi přišel,” bručel mrzutě. “Nechal bys mne tu skoro zemřít hladem.” “Jak pozoruji, dosud žiješ,” odpověděl syn.

“Ale jak? Máš peníze?” “Mám, ale jen málo.” “Dej sem!” řekl starý, vyskočil z lože a nastavil třesoucí se ruku. Gérard sáhl do kapsy a podával mu frank. “Jeden!” pravil stařec s chraplavým smíchem. “Dva -!” “Ze dvou nebude nic,” odpověděl syn, “protože nemohu dát víc než mám. Ostatní potřebuji pro sebe.” “Darebáku!” zakřičel otec, uchopil syna za ruku a třásl jím. “Nadáváš mně?” řekl syn. “Jakýmpak právem?” “Obelháváš mne, když tvrdíš, že víc nemáš, a přece jsi bohatý.” “Bohatý? Kde by se u mne vzalo bohatství?” “Kde? Z garotty.” “Této živnosti se teď nedaří.” “Nikoliv, daří se jí velmi dobře; vím to jistě. Garottoval jsi bohatého Itala.” “Cože,” pravil Gérard překvapeně. “Kdo to říká?” “Starý Terbillon, který mne navštívil.” “To je vzácnost!” “Právě že vzácnost: nemohlo se proto jednat o malichernost. Hledal tě právě kvůli
tomu Italovi. Dal prý ti proto deset franků.” “To je pravda.” “Jsi tedy v jeho službách?” “Pokud se mně to bude líbit.” “Ale ty jsi toho Itala garottoval v ulici de la Poterie.” “Hrome!” pravil Gérard překvapeně. “Kdo to říkal? Kdo o tom může vědět?” “Starý Terbillon. On to ví zcela jistě.” “Hlouposti! To je lež.”

“Nikoli, darebáku. Starý Terbillon jde najisto. Sám tě pozoroval. Byl v divadle a ve vinárně, Ital i ty jste tam byli také.” “To může být pravda; snad byl přestrojen. To ale ještě nic nedokazuje.” “Důkaz zde je, neboť tatík Terbillon vás sledoval a viděl, jak jsi Itala povalil v ulici de la Poterie.” “To pak neviděl dobře.” “Nelži. Má dobré oči, a dovede tě ke zkáze.” “Na to si počkáme.” “Poručil mně, abych tě k němu hned poslal.” “Zajdu k němu, až mně bude libo. Ostatně na to nemám nyní čas; musím odcestovat do Itálie, jako sluha toho samého pána, kterého jsem měl garottovat.” “U čerta!” “To je přece jasný důkaz, že jsem ho negarottoval. Vrátím starému Terbillonovi jeho deset franků, aby nemohl říct, že jsem jej okradl.” “Dej mně je, já mu je donesu.” “Ono, staroušku, toho se vyvaruji, protože bys peníze pro pil.” “Hrom a peklo! Považuješ mne za takového darebáka?” Ano, jistě,” smál se Gérard. “Mám dost zkušeností, abych věděl, jaký jsi.” “Bídáku!” zvolal starý. “A to má být můj vlastní syn; ale jak jsi k němu přišel?” “Hlásil jsem se u něho.” “Copak jsi se zbláznil? Dosud jsi byl vlastním pánem, teď ale budeš sluhou, otrokem.” “Nechci již být zločincem.” “Tak! A co se stane ze mne? Nejdřív jsi mně vzal Annettu, a teď odcházíš sám. Z čeho mám být živ?” “Pracuj!” “Blázníš?”

“Nikoliv. Nepracoval jsi snad dříve?” “To bylo něco jiného; tehdy ještě žila tvá matka; byl jsem mladý a silný a – -” Zarazil se. “A neoddal jsi se ještě kořalce,” přidal k tomu Gérard. “Máš snad pravdu,” řekl stařec. “Ale nikdo by neuvěřil, jak taková kapka starému tělu lahodí.” “To je jen klam.” “Co ty víš! Ty jsi mladý!” “Polévka, sklenice piva má ten samý účinek. Dokážu ti to, otče.” “Jak?” “Snad nezůstanu vzdálen nadlouho a postarám se o to, abys po dobu mé nepřítomnosti nemusel snášet hlad a žízeň.” “Máš tedy peníze?” zeptal se rychle starý. “K tomu ano; nikoliv ale na prochlastání.” “Tak je dej sem, chlapče!” Opět nastrkoval ruku; Gérard ale kroutil hlavou. “Ne, tak ne,” řekl. “Ty bys to všechno propil.” “Slibuji ti, že budu šetrný!” dušoval se starý. “Nevěřím tomu.” “Nuže, jakpak se chceš o mne postarat, když mně nic nedáš?” “Znáš
hospůdku u matky Merveilleové. Půjdu tam a předplatím za tebe. Budeš tam mít snídani, oběd a večeři, protože za tebe zaplatím napřed.” “Jaká je to špatnost! Tento člověk má peníze a nesvěří je svému otci! Já k matce Merveilleové nepůjdu!” “Jak chceš. Ostatně dám matce Merveilleové ještě padesát franků pro tebe.” “Aha, konečně! Kdy si pro ně mohu přijít?” “Každý den.” “Dobře; půjdu pro ně tedy hned zítra.”

“Jen ne tak kvapně, staroušku! Řekl jsem totiž denně po jednom franku. Takto budeš mít každý den na útratu, protože bys to jinak v několika dnech prohnal hrdlem, kdybych ti je dal najednou.” “Slibuji ti, že budu šetřit.” “Nevěřím ti.” “Tisíc hromů! Mám tě skolit? Co to je za myšlenku, mít padesát franků a nesmět se jich dotknout?!” “Ta myšlenka je docela dobrá. Ostatně zaplatím i nájem z bytu, který mezitím dojde.” “Dej mně tedy ty peníze, já je hned zanesu panu domácímu.” “Z toho nic nebude, půjdu k němu sám.” “Ty jsi ďábel!” hněval se starý. “A ty jsi anděl, který neumí zacházet s penězi. Budeš mít byt a denně svou stravu a k tomu frank, a to stačí. Když budeš rozumný, budeš si hledět něco k tomu vydělat; a pak budeš žít jako kavalír. Sbohem.” “Už odcházíš? Dej mně tedy aspoň pět franků!” “Ani jeden! A to si pamatuj; když při svém návratu zjistím, že jsi dobře
hospodařil, udělám ti velkou radost. Přivedu ti pak někoho domů, a sice nevěstu.” “Nevěstu -!” zvolal starý překvapeně. “Jak jsi přišel na ten nápad? Copak ses zamiloval, chlapče?” “Náramně!” “Tak je tedy s tebou veta, a celá živnost půjde k čertu.” “Jakou živnost to míníš? Snad garottu? Ta ovšem k čertu půjde. Chci se stát poctivým dělníkem, otče.” “Nesmysl! To žádný garotteur nedovede.” “Dokáži ti opak.” “Nedovolím ti to. Policie tě příliš dobře zná.” “Nezůstanu v Paříži, půjdu na venkov. Kam, to zatím nevím.”

“A co je to za děvče, he?” “Dělnice; má ale peníze; tuším, že čtyři tisíce franků.” “Hrome, to je něco!” “Tak pro začátek,” usmíval se Gérard. Nemluvil pravdu, aby dívce získal otcovu přízeň. Vydával své vlastní peníze za její. “A kde bydlí?” ptal se starý. “To se dozvíš později.” “Aha, ty myslíš, že bych tam zašel a lákal z ní peníze?” “Ano.” “Hrome, ty jsi zpropadeně opatrný. Ale co bude se mnou, až vy odejdete?” “Půjdeš s námi.” “A svolí k tomu?” “Ano, ačkoliv ví, že miluješ kořalku a jsi garotteurem.” “A chce to se mnou zkusit? Chlape, nejsi ani takové holky hoden! Musí tě mít velice ráda, proto si ji vezmi. Musí být moc hodná a dobrá.” “Doufám.” “Dobře, dám si tedy záležet, abych přerušil své přátelství s kořalkou.” “Jen se o to pokus a uvidíš, že to půjde. Vždyť i já jsem nad sebou zvítězil.” “To je něco jiného; jsi mladý. Kam nyn
í půjdeš?” “K domácímu a pak k matce Merveilleové.” “Mohu jít hned s tebou?” “Inu, bude to snad dobře, když uslyšíš co s ní budu vyjednávat. Pojď tedy.” Zašli k domácímu zaplatit činži a pak do hospůdky matky Merveilleové, kde Gérard ohlásil svého otce jako strávníka a zaplatil za něho na dva měsíce dopředu. Pozdě večer Gérard vyhledal jeden z těch starých, malých hostinců, mající dobrou pověst, ve kterých je možné dobře bydlet, třebaže

jednoduše a lacino a dal si vykázat pokoj. Seděl v něm pak celou noc a opsal zápisník hraběte. Mimo to opsal ještě z něho jednotlivou stránku. Ráno s tím odešel ke knihkupci, aby se zeptal, v jakém jazyce je to psáno. Dozvěděl se, že je to španělsky, a nyní věděl, co má dělat. Zašel do ulice St. Quentin, aby vyhledal hraběte. Ten jej očekával s velkou netrpělivostí. “Nuže, jak to vypadá?” ptal se příchozího. “Tak obstojně, snad i dobře,” odpověděl. “Jak si to mám vyložit?” “To znamená, že jsem knížku viděl, ale nevím, jestli ji dostanete, protože se vám cena bude zdát příliš vysoká; žádá tisíc franků, a řekl, že ani vindru nesleví.” “Ten holomek! Proč žádá takovou sumu? Vždyť pro něho nemá knížka žádnou cenu!” “On říká, že tím větší cenu má pro policii.” Hrabě zbledl. “Proč?” zeptal se. “O tom mně nechtěl nic určitějšího sdělit.” “Pak se jedná o zcela jinou
tobolku. Moje má nějakou cenu pro mne, nikoliv pro policii.” “To by se muselo teprve zjistit. Opsal jednu stránku ze zápisníku a dal mně ten opis s sebou.” “Aha, ukaž!” Gérard vyndal z kapsy lístek a ukázal jej hraběti. Ten jej přečetl a řekl: “To souhlasí, je to má tobolka. Přečetl jsi tyto řádky?” “Ne, já španělsky neumím.” “Hrome, ale jak víš, že je to španělsky?” “On mně to pověděl, protože španělsky umí.” “Skutečně?” zvolal hrabě celý bledý. “Ano, sloužil ve Španělsku jako kupecký příručí.” “U čerta! To je zatraceně nepříjemné!”

Zmačkal papír v hrsti a přistoupil k oknu, kde chvíli přemýšlel. “Jak se jmenuje?” zeptal se, když se obrátil. “To nemohu říct, neboť kamarád druhého nevyzradí.” “Hlouposti! A kdyby ti takhle stál v cestě?” “Dobří kamarádi si v cestě nikdy nestojí.” “Anebo někomu jinému?” ptal se hrabě se zvláštním pří zvukem. Gérard jej ihned pochopil, dělal však, jako by nerozuměl. “Po tom mně nic není,” řekl. “Ale, kdyby ten mně stál v cestě, a ty bys dostal tisíc franků, kdyby -” Teprve teď na něho Gérard významně pohlédl a zeptal se: “Tento muž, který má váš zápisník, vám tedy stojí v cestě?” “Ano, a právě kvůli té knížce.” “Obsahuje tedy věci, které by vám mohly uškodit, a můj kamarád měl pravdu, když mluvil o policii -” “Hm, snad; mohu ti důvěřovat?” “Zcela určitě, pane. Můj kamarád vaše zápisky přečetl.” “To si mohu domyslet. Tobě tedy z toho sdělil jen málo?
Buď upřímný!” “On řekl, patří li ta knížka vám, tak nemůžete být Mar chesem ďAcrozzou.” “A kým jiným?” “To mně neřekl.” “Aha,” mínil hrabě, a oddechl si, “mlčel o tom.” “Dále říkal, že přicházíte ze Španělska.” “Nic jiného neříkal?” “Ani slovo.” “A chce za to mít tisíc franků? To mne ale nezabezpečí. Já mu vyplatím obnos a on později všechno vyzradí.” “Bude mně muset slíbit mlčenlivost.”

“To ještě není žádná záruka. Mohl bych jej vidět?” “Ne, zakázal mně to.” “Tak tedy znám jediný prostředek, abych si zajistil jistotu, a ten je – jeho smrt.” “Kýho čerta! Bude mít sotva chuť, aby kvůli vám zemřel.” “To věřím. Ale ty budeš mít chuť vydělat si tisíc franků.” “To ovšem. Jedná se pouze o to, za co mám obdržet tento obnos.” “Za jeho život.” “Ach, vy ráčíte žertovat, pane,” smál se kovář. “Míním to docela vážně.” “Tomu nevěřím, protože byste mně pak nabízel víc než tisíc franků.” “Ach, ty holomku!” “Počítejte, pane! Tisíc franků dáváte tomuto chlapovi za jeho lup, a mně chcete dát ten samý obnos za tento lup a za jeho život? To není v žádném poměru!” “Nu dobře, kolik chceš?” “Je to můj kamarád, laciněji jak za dva tisíce to nemohu udělat.” “Ale člověče, ty se staneš boháčem na mé útraty; patnáct set ti dám!” “Dva tisíce, jina
k ne. Pak o tom přestaňme raději mluvit.” “Dobře, povoluji. Kdy se to může stát?” “Jak to vyjde.” “Musí se to stát hned. Jinak bych musel být ve stálém strachu, že moje zápisky zneužije.” “Podívám se tedy, jestli ho najdu.” Obrátil se k odchodu, ale hrabě ho zavolal zpět. “Počkej,” pravil. “Jaký mně přineseš důkaz, že jsi ho zabil?” “Váš zápisník.” “To ještě není důkaz, že je mrtvý.”

“Myslím, že ano, pane. Nebo myslíte, že by mně vydal knížku dobrovolně?” “Ano, myslím si to. Jste kamarádi. Rozdělíte se o ty dva tisíce franků.” “Ach, nemáte ke mně příliš důvěru!” “To mně nemůžeš mít za zlé.” “Tak mně také nemůžete mít za zlé, že mizí také má důvěra k vám.” “Co to má znamenat?” “Kdo mně ručí za mé dva tisíce franků, když vykonám svůj úkol?” “Moje slovo!” “A když tomu slovu nedůvěřuji?” “Člověče, vždyť jsem šlechtic.” “Ach dobře,” řekl Gérard potutelně. “A ode mne požadujete záruky?” “Ano, nějakou část jeho těla.” “Kýho čerta! Kterou část?” “Hlavu.” “To nejde, pane. Bylo by to příliš nápadné, nést hlavu zavražděného ulicemi.” “Dobře, přines tedy pravou ruku.” “Budiž,” řekl kovář po krátkém zvažování, “to bude méně nápadné. Když tedy tuto ruku a vaši tobolku přinesu, dostanu dva tisíce franků
?” “Ihned.” “Dobře, spoléhám se na vaše šlechtické slovo. Kde vás mám hledat, pane, když zde nebudete?” “Nikam nepůjdu.” “Sbohem tedy, pane.” Gérard zanechal hraběte v teskném očekávání, a pospíchal do středu města. Jeho obličej měl nadmíru chytrácký výraz a sám k sobě zabručel:

“Vzácný, ba právě umělecký kousek: mám zabít někoho, kdo nežije, ani vůbec není na světě. Jak to jen provedu? Ale co, za dva tisíce franků se dokáže mnoho.” Vytáhl z kapsy svůj nůž, otevřel jej a zkoušel na nehtu ostří. “Půjde to,” řekl, “ostří je dobré; půjde to skrz žlázy a chrupavky jako skrz máslo, želízko je silné a nezlomí se.” Schoval nůž a odešel k Morgue, totiž k místu, kde se vystavují mrtvoly náhodou nebo sebevraždou zahynulých, aby byly poznány od příbuzných nebo známých. Do toho domu má každý volný přístup. Když šel Gérard kolem vrátného, zeptal se: “Byla sem dnes dodána dívka, pane?” “Dívka? Jak stará?” “Šestnáct let, vlasy plavé, postava plnoštíhlá.” “To by se shodovalo. Hledáte takovou dívku?” “Bohužel. Ztratila se nám od včerejška má sestřenice.” “Vejděte tam tedy. Nikdo tam právě není a já někoho očekávám. Račte si sám odhalit pokrývky.”
To se kováři zrovna hodilo. Vešel do hrůzyplné místnosti, ve které leželo šestnáct mrtvol, zakrytých bílými plachtami. Nadzdvihoval tyto přikrývky a za chvíli nalezl mrtvolu muže, hodící se pro jeho účel. Mžikem vytáhl svůj nůž a stejnou rychlostí uřízl pravou ruku. Hbitě schoval nůž a ruku, shrnul mrtvole níž rukáv, aby řez nebyl brzy zpozorován, a opustil pak Morgue. Potom se několik hodin potuloval po městě, než se vrátil k hraběti. Ten jej viděl přicházet, a šel mu vstříc až ke dveřím. “Nuže?” tázal se. “Špatně!” odpověděl Gérard. “Bylo to nebezpečné, protože bych byl málem chycen; chlap řval jako vepř”, a bránil se jako medvěd.” “To nerozumíš svému řemeslu.” “Ale kdepak! Musel jsem s garotteurem zápasit.”

“Máš tu ruku?” Kovář ji vytáhl a ukazoval ji hraběti; ten ji bez nějaké hrůzy prohlížel a pak řekl: “Byl to silný chlap! Nevidím ale ani nejmenší stopy krve.” “To by tak ještě scházelo! Měl jsem se snad prozradit?” “Tuším, že jsi ruku umyl?” “Ano, v umyvadle.” “To bylo chytré! Ale moje tobolka?” “Kde máte ty dva tisíce franků?” Garotteur vytáhl tobolku a podával ji hraběti; ten po ní chmatal, ale kovář ji náhle strhl zpět. “Jen pomalu, pane,” řekl. “Je toto zde vaše tobolka?” “Je.” “Tak prosím o peníze.” “Musím se ale přece nejdříve přesvědčit, je li v ní všechno obsaženo.” “To znamená, že když něco schází, nedostanu své peníze?” “Ovšem.” “Tak jsme se nedohodu’, pane!” “Vždyť se to rozumí samosebou!” “Ale já přece nemohu za to, kdyby tam něco scházelo.” “Není li tobolka úplná, pak pro mně nemá žádnou cenu.” “To jste měl říct dříve, p
ane, pak by můj kamarád byl ještě živý.” “Pro mne, za mne! Sem s ní!” Gérard však tobolku uschoval opatrně do kapsy. “Nedostanete ji, pane,” řekl určitě. “Vidím, že nestojíte za svým slovem, ačkoliv jste šlechtic, kdežto já, garotteur, jsem své slovo dodržel.” Alfonzo se rozpálil zlostí, ale ještě se ovládl. “Snad mne nechceš poučovat o tom, co se sluší?”

“Ne,” odpověděl kovář chladně, “ale také nechci, abyste věřil tomu, že s vámi půjdu do Německa.” “U všech ďáblů, ty mně odporuješ!” “Ano. Já jednávám pouze s lidmi, na něž se mohu spolehnout. Sbohem!” Obrátil se jako by chtěl odejít, v tom jej ale uchopil Alfon zo za ruku a zadržel ho. “Počkej, zůstaň!” řekl. “Ne, já půjdu, pane!” “Dám ti ty dva tisíce franků a zároveň ostatní sjednané peníze.” “Dobře, tedy zůstanu.” “Dej sem tobolku.” “Napřed peníze!” Alfonzo svraštil čelo, ale poznal, že je slabší. Otevřel tlumok, vyndal z něho peníze, a napočítal je kovářovi na stůl. Když ten je přepočítal, řekl: “Souhlasí to, pane, zde je tobolka!” Podal ji hraběti, který vše bedlivě prohlédl. “Je to v pořádku?” zeptal se Gérard. “Ano,” zněla odpověď. “Tak jsme tedy vyrovnáni.” Shrábl peníze, velmi spokojen sám se sebou, že ošálil podobně prohnaného lišáka.
“Co se stane s rukou?” zeptal se hrabě. “Hodím ji do Seiny.” “Dobře. Jsi připraven odcestovat?” “Ještě ne. Musím se nejdříve rozloučit se svou nevěstou.” “Na to nebudeš potřebovat mnoho času.” “Tři hodiny, když si vezmu drožku.” “Dám ti tedy čtyři hodiny.” “Děkuji. Sbohem!”

Gérard odešel. Na ulici sedl do drožky a jel rovnou k ústavu, kde byla Annetta. Dal se ohlásit u představené a byl ihned vpuštěn. Ihned ho poznala a přijala ho přívětivými slovy: “Ejhle, pan Mason, kterému děkujeme za novou chovanku. Co nám přinášíte?” “Přicházím s prosbou, madam. – Řekl jsem vám již dříve, že Annetta se má stát mojí ženou; co o ní soudíte?” “Ó, zatím jsem s ní spokojena. Zdá se mi, jako by opravdu toužila po spořádaném životě. Jestlipak jste ale uvážil, co to znamená, mít manželku s takovou minulostí?” “Velmi dobře jsem si to rozvážil.” “A milujete Annettu dostatečně, abyste si jí mohl později vážit?” “Zajisté, madam; i já mám své chyby.” “A pomyslel jste také na to, že jste oba chudí?” Zasmál se a vesele pravil: “Ó, chudobní nejsme, madam; právě kvůli tomu jsem si vás dovolil obtěžovat. Já měl los, na který jsem vyhrál větší částku, která pro naše p
oměry postačí. Chci teď ale opustit Paříž a mám s těmi penězi mnoho starostí.” “Uložte je u některého bankéře.” “To se mi nechce.” “Dejte je tedy do úschovy některému příbuznému.” “Žádného nemám a můj otec není spolehlivý, – občas pije; proto přicházím za vámi.” “Za mnou – – -?” “Ovšem. Myslel jsem, že snad budete tak laskavá a peníze mně uschováte, než se vrátím.” “Copak máte ke mně tolik důvěry?” “Jistě! Svěřil jsem vám přece svoji nevěstu, která je mně mnohem milejší než tyto peníze.” “Nuže, ukažte kolik máte?”

Sáhl do kapsy, přistoupil ke stolu a napočítal před ní peníze. Čím dále počítal, tím větší byl její údiv. “Ale, pane Masone, to je celé bohatství!” “Ano,” smál se, “stačí to skoro, abych si mohl koupit malou kovárnu.” “A tuto velkou sumu vám mám uschovat?” “Zajisté, když budete tak laskavá.” “Nuže, udělám vám to k vůli. Uložím vám peníze na úroky.” “Udělejte to. Pak bych měl ještě jednu prosbu. – Annetta nesmí o těch penězích nic vědět, abych ji tím mohl překvapit při svatbě.” “Rozumím, pane.” “Je vám ale známo, že se při cestování může přihodit všelicos nepředvídaného – – mohlo by se i mně něco takového stát. Kdybych se tedy snad do tří měsíců nevrátil, tak račte peníze odevzdat mojí nevěstě, a sice s tou podmínkou, aby opatrovala mého otce.” “Chováte k ní velkou důvěru, pane.” “Ano, věřím jí.” “Dobře, napíši tuto okolnost na stvrzenku, kterou
vám na tyto peníze vystavím.” Vyhotovila listinu, odevzdala ji Gérardovi a vzala pak peníze do opatrování. Navštívil Annettu, rozloučil se s ní a pak zašel k Seině, do které nepozorovaně hodil ruku. Pak koupil livrej, prádlo a jiné věci, a než minuly čtyři hodiny, byl zase u Alfonza. Ten měl své věci složeny, proto bez meškání odjeli k nádraží a zakrátko vlakem z Paříže. – – Byla sice ještě zima, ale počasí bylo vlažné. V poledne to vypadalo jako v květnu, a večery se podobaly těm příjemným říjnovým večerům, které jsou skoro vnadnější než jarní. Nebylo proto divu, že na všech výšinách a stráních se ztrácel sníh a potoky, řeky a jezera se rozvodnily, k čemu ještě při

spěly trvalé a vydatné deště a lijáky. Všechny noviny přinášely zprávy o povodních, kterých přibývalo takovou měrou, že o podobných nebylo pamětníků. Celá údolí byla zatopena, celé osady strženy. Obchody vázly, neboť povodeň zaplavila silnice a strhala železniční náspy. I řeka Nahé, jindy tak mírná, ústící z levé strany do Rýna u města Bingen, valila sebou spousty vody, pro kterou její řečiště zdaleka nestačilo. Její proudy překročily silnici a pod mítaly chtivě železniční násep, spojující Bingerbriick přes Neunkirchen, Saarbriicken, Forbach, Mety a Pagny s Paříži. Železniční zřízenci měli nařízeno, aby byli neobyčejně bedliví, a každý strážník musel svou trať mezi jednotlivými strážnými domky po každém vlaku prohlížet. Mezi Bingerbrůckem a Langenloisheimem stál strážný domek, jehož majitel měl toho dne návštěvu. Myslivecký mládenec Ludwig z Rheinswaldenu byl bratrancem strážníka,
byl včera mladému potomku za kmotra, a zůstal zde ještě i dnes, aby svou dovolenou náležitě využil. Seděl s rodinou u stolu. Bylo po večeři; odbylo devět hodin a za půl hodiny měl projet rychlík odjíždějící z Met v pět hodin večer. “Vypadá to tam u vás v Rheinswaldenu také tak smutně?” ptal se strážník. “Ne, kmotříčku,” odpověděl Ludwig. “Nejsme tutohle tam tak blízko Rýna, aby k nám mohla voda dosáhnout.” Vidíme, že náš dobrý Ludwig na své oblíbené “tutohle” i v cizině nezapomněl. “A je tam všechno v pořádku?” tázal se dál strážník. “Máme se všichni dobře. Pan nadlesní nadává ještě jak obyčejně, a dobrá paní Sternauová se slečnou Helenou tutohle jsou roztomilé jako vždy; kormidelník Helmers tam také ještě je, a jeho hoch, ten milionský chlapík! Z toho bude jednou něco pořádného; nachází se ale také v dobrých rukou!”

“Jsi ještě stále jeho učitel?” “To se rozumí!” řekl mládenec sebevědomě. “A co hosté?” “Slyšíš, tutohle z toho tuším bude brzy svatba. Ze srdce to našemu dobrému panu Sternauovi přeji.” “Safraporte, ten udělá trefu!” “Ano, ona je hraběnka tutohle.” “A k tomu ještě španělská! Neříkal jsi kdysi, že se jí to v hlavě pomátlo?” “Mátlo? Hlouposti! Pomatený je bláznivý, tak tomu rozumím já. To ale nebyla.” “Ale přece se veřejně povídalo, že byla nemocná na duchu.” “Kmotře, ty jsi trouba tutohle! Ano, trouba! Naši dobrou, milou hraběnku mít za pomatenou! To přece již přestává všechno tutohle! Španělská byla, zhola španělská, ale ne bláznivá. Udělali jí tam něco, aby se zbláznila? A co to asi bylo, kmotře, hej?” “Inu, to já přece nevím,” odpověděl strážník. “Nuže, co jiného, než španělská muška tutohle!” “A copak se z toho může zbláznit?” “To se rozumí. V
iděl jsi už někdy takovou španělskou mušku?” “Vždyť je to náplast.” “Hlouposti, kmotře! Španělská muška je moucha, z níž se náplast teprve udělá tutohle. Španělská moucha není snad taková jako naše moucha, má křídla zrovna tak velká jako husa.” “Safraporte, ta ale musí bzučet!” “Ovšem. A nohy má takové jako čáp.” “U všech hromů!” “Ano; já jako myslivec to musím vědět, tutohle.” “Jestlipak jsi už nějakou zastřelil?”

“To ne, ale málem. Její hlava se podobá napolo hlavě koňské a napolo hlavě ropuchy, a tělo má tutohle zrovna jako krmná svině.” “I u všech ďasů!” “Ano, a ocasem klepe jako chřestýš, a živí se pouze mrtvolami a hrozny.” “Proto je tak jedovatá!” “Ano, mrtvoly a hrozny dohromady, to tvoří ten nejhroznější jed, tutohle. Jediná kapka krve z takové mouchy namíchaná do konve vody, a kus plátna v tom namočený a opět vykroucený, to tvoří naši španělskou náplast.” “Proto ta věc tak táhne!” “Ano, a je to potom div, když se někdo zblázní, musel li sníst celou takovou španělskou mouchu?” “Celou – s křídly a s nohami, pak s hlavou a ocasem?” “Ano.” “Hrome! To je mně té vaší hraběnky líto!” “Ovšem. Byla by také musela zemřít tutohle, kdyby nebylo našeho doktora Sternaua. Toho to hned napadlo s tou španělskou mouchou.” “Jakpak ji z ní vyndal?” “To já nevím, tutohle.” “Já jsem mys
lel, že jsi byl při tom!” “V pokoji u nemocné jsem nebyl.” “A viděl jsi později tu mouchu?” “Neviděl. Myslím, že ji dali do lihu, tutohle; ale nikomu ji neukazují. Není to půvabný pohled.” “Hm,” mínil strážník a potřásal hlavou, “co se tak ve světě všechno přihodí. Našinec je přece jen hloupý.” “Ovšem!” “Já jsem si představoval španělskou mouchu úplně jinak.” “Tak to je, když člověk není myslivec!”

“Ano, vy vidíte víc než jiní lidé a máte hodně knih. U nás máme pouze zpěvník a instrukci.” “Vaši instrukci aby čert vzal!” “Neříkej to tak nahlas! Máš pravdu. Vidíš, za dvě minuty přijede rychlík. Musím ven. Půjdeš se mnou?” “Ano.” Bylo již dáno znamení, že vlak odjel z Langenloisheimu. Strážník vzal svou lucernu a vyšel s hostem ven, kde byla strážníkova žena stále na hlídce. Zakrátko bylo slyšet hluk vlaku; pak se objevila dvě světla stroje, a pak projel vlak kolem, přičemž strážník dal znamení, zeje všechno v pořádku. “Pravý čert, taková lokomotiva!” řekl Ludwig. “Spíš ohnivý drak,” přidal strážník. “Rád bych věděl, co by si mysleli lidé před sto lety, kdyby se taková věc mihla kolem!” “Zbláznili by se leknutím.” “Právě jak z té španělské mouchy! Teď ale musím prohlédnout svou trať. Tam dole stojí voda u samé hráze.” “Půjdu s tebou.” Kráčeli společně
do temnoty. Trať, po níž šli, byla osvětlena pouze malou lucernou, kterou strážník nesl před sebou. Ze strany bylo slyšet hučení proudu a nedaleko povážlivé šplouchání a šum vody, ohrožující železniční násep. Strážník si při tom počínal velmi obezřetně a bedlivě. Za deset minut měl tuto část své tratě prohlédnutou a v tom se přibližovalo světlo jeho souseda, který mu šel naproti. “Dobrý večer!” pozdravil kolega, když se sešli. “Dobrý večer!” děkovali oba. “Aha, pan kmotříček je ještě tady?” “Ano,” odpověděl Ludwig. “Slyšíte povodeň? Zde se to zdá být nebezpečnější, než tam nahoře u mého kmotra.”

“Ovšem; ale zatím strach nemám. Voda sice dosahuje až po výspu; ale pokud tam u řeky hráze vydrží, jsme zde zcela v bezpečí.” Rozešli se a kráčeli rychle zpět, neboť právě zaznělo znamení, že osobní vlak jedoucí čtvrt hodiny po rychlíku odjíždí z Langenloisheimu. Došli k domku právě včas, aby viděli přijíždět vlak. Ten jel tou samou rychlostí jak před ním rychlík. Stáli u dráhy a strážník dal zase znamení, že je všechno v pořádku. Ještě vlak duněl kolem, když bylo z dálky slyšet hřmot, přehlušující hukot vlaku, pod nímž se otřásala zem, a tyto otřesy se patrně lišily od otřesů způsobených vlakem. “Pane Bože, co je to?” zvolal strážník. “Zemětřesení,” odpověděl Ludwig. “Ne, ne, to není žádné zemětřesení; hráz, hráz se protrhla, je to jisté!” “To je tedy vlak ztracen!” “Snad ještě ne, když šťastně mine proud. Ženo, dones lucerny! Musíme se podívat, jak to tam vypad
á.” Tak volal bodrý muž. Žena přinesla druhou lucernu a právě se měli k odchodu, když zdaleka zazněl rachot, jako by se země roztrhla a všechno strhla do svého tmavého jícnu. “To je to! Toto to bylo!” zvolal strážník a spěchal dvojnásobně rychleji kupředu. “Stala se vlaku nehoda?” zeptal se mládenec. “Ano, určitě.” “Proboha, pospěšme si tedy!” “Ženo, utíkej nazpět, a vezmi sebou plátna a vůbec všechno, co je potřeba k obvazům!” Uposlechla toto vyzvání a spěchala zpět, zatímco oba muži s lucernami utíkali dál. Běželi asi tak čtvrt hodiny a byli již dávno v obvodu sousedního strážníka, když se zděšeni zastavili. Děsný výkřik jim zněl naproti, a mezi to se mísilo temné dunění a rachocení,

které mohlo pocházet jenom z vody, která prolomila břehy a železniční násep. “Dál, dál!” volal strážník. Konečně se octli na místě. Železniční násep byl skutečně protržen. Lokomotiva se zřítila do trhliny a zaryla se na protější straně hluboko do země. Přední vozy ji následovaly, zadní ale již dolů nemohly. V hrozné srážce byly všechny částečně roztříštěny, částečně převráceny, a pouze nejzadnější zůstaly stát na kolejích. Vlak byl smíšený, a bylo to štěstí, že nákladní vozy byly vpředu a osobní vzadu. Cestující, kteří byli v neporušených vozech, vystoupili, aby zjistili co se stalo. Vzali sebou z vozů lampy a svítili jimi na místo neštěstí. Teď se dostavil strážník s mládencem; i ten druhý strážník zde již byl. “Je to moc zlé?” ptal se první. “Moc. Tři osobní vozy jsou roztříštěné, dva převržené a dva i s poštovní vozem neporušené,” odpověděl druhý. “Všechn
o ostatní leží ve vodě.” Především se snažili zachránit co možná nejvíc lidských životů; nebylo jich mnoho. Ti, kteří se nacházeli v roztříštěných vozech, byli rozdrceni; strojvedoucí, topič, zřízenci byli mrtví. Všichni, kteří byli v převrácených vagónech, byli více nebo méně zraněni, ale i těžce. Snažili se vytáhnout jejich těla ven. K tomu, co vězelo ve vodě, nebyl přístup, protože proud byl příliš hluboký a prudký nato, aby mu lidské síly mohly odolat. Zatím došla strážníkova žena a přinesla obvazy. “Běž nazpět a dej znamení, aby poslali pomoc!” velel jí její muž. Teď se dostavil i protější strážník. Neštěstí se přihodilo těsně u jeho hranice; hned věděl, co se stalo, a dal ze své strany bez odkladu znamení do Bingerbrůcku. Nezjišťovalo se nyní, kdo to zavinil; nebyl na to čas; každý se snažil, aby zachránil, co jen bylo možné.

Mladý člověk v lokajské livreji se něčím zabýval u jednoho z převržených vozů. “Zde je to, můj pane,” pravil k jednomu z nezraněných cestujících, který s ním seděl v jednom voze, a teď mu pomáhal. “Je to tento vůz?” zeptal se. “Je.” “Okno je rozbité. Otevřeme dveře.” Otevřeli a z tmavého prostoru zaznělo bolestné sténám a kvílení. Strážník tam posvítil svou lucernou. “Tři cestující,” řekl. “Všichni mrtví?” zvolal sluha. “Ne. Vždyť slyšíte sténání.” “Já myslel, že je to slyšet z vedlejšího vozu. Tady leží můj pán; vyneseme jej ven!” Opatrně uchopil jednu ze tří osob a vynesl ji ven. Když ji položil na zem, bylo vidět, že má jemný oblek; a z toho důvodu, že měl lokaje, se dalo soudit, že to byl vznešený pán. “A zde je také jeho zavazadlo,” řekl lokaj, a vyndával malý, jemný ruční kufřík. “Teď ještě vytáhneme ty druhé!” řekl strážník. Ludwig přistoupil a
pomáhal. Zjistili, že jeden z nich byl mrtev, a druhý těžce zraněn. Lokajův pán ležel v mdlobách, ze kterých se probral až když mu sluha pohnul končetinami, aby zjistil, je li poraněn. Otevřel pomalu oči a bolestivě vykřikl. “Ó!” řekl. “Tam ne!” “Ruka je zlomená,” pravil sluha. Prohlížel dále, a ukázalo se, že jinak je v pořádku. Mezitím se dostavila pomoc ze sousedních stanic. Přišlo i několik lékařů. Jeden z nich ohledal cizího pána a řekl, že ruka je zlomena na dvou místech. “Kdo je tento pán?” zeptal se.

Cizí pán při ohledávání opět upadl do bezvědomí. Sluha odpověděl: “Marchese ďAcrozza, Ital.” “Přejete si, abych se o něho postaral?” “Prosím o to.” “Jste jeho sluha?” “Jsem.” “Vidíte tam ta světla naproti?” Ukázal přitom do noční temnoty, kde se blýskala nějaká světla. “Vidím,” odpověděl sluha. “To je vesnice Genheim. Znám tam učitele. Ten pana ďAcrozzu ochotně přijme.” “Kdo mu to má vyřídit?” “Vy!” “Neznám cestu, a můj pán mně bude asi potřebovat zde.” “Váš pán vás teď nepotřebuje, a my ostatní jsme zde důležitější než vy. Troufáte se dostat přes vodu?” “Tam níže, ano.” “Pospěšte si tedy. Potřebujete se řídit jenom podle světel.” Gérard Mason, neboť on byl ten sluha, se svezl z náspu a ubíral se opatrně na okraji široce se prostírající vody. Dostával se jen pomalu dopředu, a proto se zaradoval, když zaslechl blížící se hlasy. Zavolal. “Hej!” ozv
alo se mu naproti. “Kdo to volá?” “Cizinec. Pojďte blíž!” V krátkém čase stálo před Gérardem několik mužů, nesoucích pokrývky a nosítka. “Slyšeli jsme rachot a praskání,” řekl první z nich. “Vlaku se přihodila nehoda, jak tušíme. Vydali jsme se proto ihned, abychom podle možnosti pomohli; za námi jich přichází ještě víc; jsme z Genheimu.” “Ach, to je dobře, měl jsem tam právě namířeno.”

“Ke komu?” “K učiteli.” “To je náhoda; to jsem já.” “Ach, to je šťastná náhoda! Jeden z lékařů, který je na místě neštěstí mne k vám posílá. Můj pán, Marchese ďAcrozza, je mezi raněnými; má dvakrát zlomenou ruku a lékař říkal, že byste byl snad tak laskav a přijal jej k sobě.” “To se rozumí samosebou. Ale Marchese -?” “Ano.” “Přijme ale zavděk chudým vesnickým učitelem?” “Ó, zajisté!” “A budete s ním také vy?” “Přál bych si to.” “Nuže, podíváme se, jestli najdeme místo. Vraťte se tedy s námi!” Učitel se zdál být odhodlaný muž. Šel vpředu a jakmile se ocitl na místě neštěstí, přistoupil ihned k lékaři, kterého znal. “Jsem zde, pane doktore,” řekl. “Co tak brzy?” “Potkal jsem cestou lokaje.” “Dobře, pojďte mně pomoci.” “Napravovat zlomeniny?” “Ne, pouze dávat prozatímní obvazy. Jakmile mne zde nebude zapotřebí, přijdu k vám do Genheimu, kde se
dá ostatní lépe provést.” “Není poraněn jinde?” “Možná ještě nějaké pohmoždění, které jsem ve spěchu nezpozoroval.” “Není tedy žádné nebezpečí.” Když přistoupili k Alfonzovi, ležel zase v mdlobách. Lékař kroutil hlavou a řekl: “Zdá se, že jsem se přece jen mýlil.” “Jak to?” zeptal se učitel.

“Padá z jedné mdloby do druhé; zdá se tedy, že asi utrpěl vnitřní poranění.” Oba páni obvázali ruku, Alfonzo při tom procitl a jevil známky bolesti. “Kde cítíte bolest?” ptal se lékař. “V rameni, pak v hlavě, je to hrozný tlak a svírání.” “Musí se po celou noc dávat studené obklady.” “Chcete se mně svěřit do péče, pane ďAcrozzo?” zeptal se učitel. “Kdo jste?” “Jsem učitel z Genheimu.” “Bude tam lékař?” “Ano, tento pán zde.” “Vezměte mne tedy s sebou; já se vám za to odměním.” Tento rozhovor se vedl ve francouzštině, přičemž Gérard Mason dělal tlumočníka. Raněnému se na nosítkách připravilo lůžko pomocí houní. Gérard s jedním sedlákem se chopili nosítek s učitelem, došli brzy do vesnice a do školy. Bylo to nevelké stavení, ale zdálo se být přívětivé. Ve dveřích jim přišla vstříc paní se světlem v ruce. “Bože můj, co to nesete?” tázala se starostlivě. “Ne
šťastníka, matko,” odpověděl učitel. “Tak tedy přece vlak vykolejil?” “Ano. Připrav rychle návštěvní pokojík!” “Ó, ten je vždy v pořádku. Vejděte rychle!” Když postavili nosítka v síni, posvítila Alfonzovi do tváře. “Leží v bezvědomí,” řekla. “Ubohá mladá krev. Víš, kdo to je?” “Šlechtic.” “Ó, běda! Ach, ano!” zvolala, když spatřila Gérardovu livrej. “Je to Marchese ďAcrozza, Ital.”

“Ale, muži, jestlipak námi nepohrdne?” “Musíme to zkusit.” “Pojďte tedy!” Šlo to pomalu a obtížně, ale přece jen se podařilo projít se širokými nosítky po úzkých schodech. Učitelka je zavedla do malého, ale hezky zařízeného pokojíku, kde nemocného svlékli a uložili do postele. Rukáv u kabátu již lékař rozřezal. Když bylo všechno hotovo, všichni, kromě Gérarda se vzdálili. Ten si prohlížel pokojík, zatímco jeho pán byl stále v bezvědomí. Byly v něm kromě postele stůl, skříně, několik židlí, stolní umývadlo, zrcadlo a dva obrazy. Po nějaké době sebou hrabě pohnul, a Gérard proto postavil lampu tak, aby mu nesvítila do očí. Takto nyní světlo padalo přímo na obrazy, takže je Gérard mohl zřetelně poznat. “U ďasa!” pravil tiše a přistoupil blíž. “Kdopak to je?” Jeden z obrazů představoval mladého muže a druhý mladou dívku. On byl oblečen do španělského kroje, ona pak po cikánsku. Ač
koliv to byly pouze výkresy malované křídou, bylo poznat, že cikánka byla krasavice. “Kdopak to je?” opakoval Gérard udiveně. “Toto je přece můj pán!” V tom okamžiku se Alfonzo opět pohnul a Gérard pospíšil k němu. Nemocný měl otevřené oči a rozhlížel se po světnici. “Kde to jsem?” ptal se, a snažil se vzpamatovat. “U učitele,” odpověděl Gérard. “U kterého učitele?” “Copak to nevíte?” “Nevím.” “Ó, pak máte také úraz hlavy. Vždyť jste přece s učitelem mluvil.” “Já? Kde?” ptal se Alfonzo udiveně. “Na dráze.”

“Na dráze? Aha, tak! Přišel tam člověk a chtěl mne vzít k sobě. Již se pamatuji. Kde to jsme?” “Ve vesnici, která se jmenuje Genheim. Učitel vám přenechal svůj nejlepší pokoj.” “Kde jsem raněn? Aha, na ruce!” “Ano, pane. Máte ji dvakrát zlomenou.” “U sta hromů! Copak bude nyní z naší cesty?” “Musíme ji na nějakou dobu přerušit.” “To je proklatě nepříjemné! Zlámaná ruka ale při chůzi nepřekáží. Jakmile ji budu mít napravenou, budeme cestovat dál.” “K tomu bychom museli mít povolení lékaře.” “Nepotřebuji jeho povolení. Kdy sem za mnou přijde?” “Jakmile bude možné odejít z místa neštěstí.” “Odjedu tedy hned po ovázání.” Gérard se usmál: “Vždyť nejste zraněn pouze na ruce, ale také na hlavě.” “Hlouposti! Cítím tam pouze ostrý tlak.” “Ale přece upadáte z jedné mdloby do druhé.” “Skutečně?” “Ano. Myslím, že zde budeme muset nějaký čas pobýt.” “Js
ou moje kufříky a ostatní zavazadla v pořádku?” “To se teprve uvidí. Byly uloženy v nákladním voze.” “Jak se jmenuje učitel, u kterého nyní jsme?” “To nevím. Mám se zeptat?” “Ne.” Obrátil se a přitom jeho pohled padl na oba obrazy. Oči se mu rozšířily a rty se chvěly. “Proboha, co je to?” řekl. “Znáte ty obrazy, milostivý pane?” zeptal se sluha. “Jestli je znám? Ó, znám je!” “Kdo to je?”

Za jiných okolností by se to jistě nestalo, ale teď mu hrabě přece odpověděl. Byl patrně raněn na hlavě. “To je můj otec.” “Váš otec? Aha, proto je vám obraz tak podobný?” “A Zarba.” “Zarba? Kdo je to?” “Cikánka. Poběž honem dolů, a zeptej se, jak se učitel jmenuje!” “To by bylo nápadné, pane! Bude lépe, když počkáme. Učitelka slíbila, že zase brzy přijde.” Nemocný pokynul a zavřel oči. Po chvíli je zase otevřel, sáhl si rukou na bolavou hlavu a zeptal se: “Gérarde, viděl jsi již tyto obrazy?” Tázaný se zarazil. Copak by snad jeho pán blouznil? “Ano,” odpověděl. “Ptal jsi se mne snad, kdo na nich je?” “Ne,” řekl Gérard, aby jej zkoušel. “Opravdu ne?” Ne ” “rxc. “Mně se přece zdálo, že jsem o tom s tebou hovořil.” “Nic o tom nevím.” “Nestarej se tedy o ně. Nemusíš vědět, kdo to je.” Zavřel opět oči, ale v tváři mu to škubalo a chvělo, jako by zápasil s temným
i myšlenkami. V tom opatrně vešla učitelka. “Ještě se nepřebral?” zeptala se šeptem. “Ó, ano,” odpověděl podobně Gérard. Nemocný ale šepot zaslechl. “Kdo je zde, Gérarde?” zeptal se, aniž by otevřel oči. – “Já, hospodyně,” odpověděla učitelka francouzsky. “Vy umíte francouzsky?” “Ano, pane.” “Kde jste se to naučila?”

“V ústavu. Byla jsem vychovatelka.” “Ah, to je dobře! Takto spolu můžeme mluvit.” Zase oči zavřel a uběhlo téměř čtvrt hodiny, než je opět otevřel; pak se ale zdálo, že úplně zapomněl na sluhovu přítomnost; upnul zrak na obrazy a zeptal se: “Kdo je to děvče, madam?” “Cikánka,” odpověděla. “Tuším, že obraz je vymyšlený?” “Ne, pane, je to podobizna.” “Opravdu? Je to krasavice! Kdepak žije?” “Žila ve Španělsku v Zaragoze: jmenovala se Zarba.” “Zarba! Žije ještě?” “Snad.” “A kdo je ten pán vedle ní?” “Španěl.” “Ano, je ve španělském kroji. Také podobizna?” “Ano. Byl to jistý Gasparino Cortejo.” “Ach! A čím byl?” “Byl správcem domu u vévody de Olsunny.” “Vy jste Němka?” “Ano.” “Jak jste přišla k těmto podobiznám?” “Máme je od vzdálené příbuzné mého muže.” “Jak se jmenujete?” “Můj muž se jmenuje Wilhelm.” “A jak se jmenuje ta příbuzn?” “Její celé jméno je Wilhelmine Wilhelmová; nyní je ale ovdovělá jménem Sternauová.” Alfonzo na chvíli zmlkl; měl mnoho k uvažování, ale jeho hlava na to byla příliš slabá. Konečně zvolna řekl, a každé slovo přitom dobře zvažoval: “Kde paní Sternauová ty obrazy vzala?” “Ve Španělsku. Byla tam vychovatelkou.”

“U koho?” “Napřed u nějakého židovského bankéře, a pak u vévody de Olsunny.” “A ona ještě žije?” “Ano.” “Má děti?” “Dvě. Syna a dceru.” “Čím je ten syn?” “Lékařem; v poslední době se zdržoval ve Španělsku u jistého hraběte de Rodrigandy.” Při tomto jménu sluha Gérard naslouchal. “A jaké je jeho celé jméno?” “Karel Sternau.” “Kde se nyní nachází?” “Na zámku Rheinswalden u hejtmana z Rodensteinu.” “Co tam dělá?” “Léčí tam svou nevěstu, která je hraběnkou de Rodrigan da.” “Tak! Přichází někdy k vám?” “Nikdy.” “Ale odkud víte tak jistě, že tam je?” “Nevěděla bych to, protože teď se spolu nescházíme; byl zde ale myslivec ze zámku za kmotra, vyhledal mne, protože ví, že jsme zpříznění a všechno mně to vypravoval.” “Proč vám paní Sternauová tyto obrazy dala?” “Sama je před mnoha lety kreslila, jeden ze msty a ten druhý z lásky; nechtěla ale
potom oba obrazy mít u sebe, aby jí neupomínaly dobu, kdy byla velmi nešťastná, a proto je dala otci mého muže, aby je uschoval.” “Povídala jste něco o pomstě?” “Snad jsem nezvolila ten pravý výraz. Člověk nechce zapomenout na lidi, které miluje, a snad ani na ty, které nenávidí.”

“Slyšela jste něco o dobrodružstvích doktora Sternaua ve Španělsku?” Teď paní zpozorněla. Proč se nemocný tak naléhavě na všechno vyptával? “Znáte jej snad, pane?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. “Nebo jste o něm slyšel?” “Ne. Zajímá mne proto, že někdo, kdo je německý lékař, a má za nevěstu španělskou hraběnku, musel prožít mnoho zajímavého.” Paní se cítila touto odpovědí upokojená a pravila: “To máte pravdu. Je to skutečně pravý román, co tento Karel Sternau zkusil.” “Mohla byste mi o tom něco vyprávět?” “Ráda; ale vy jste nyní na to příliš slabý.” Brunátnost z horečky barvila jeho tváře, ale právě to mu dodávalo svěží vzezření. Cítil se unavený k smrti; ruka jej hrozně bolela, hlava také; on ale chtěl, musel vyslechnout všechno, co tato paní o té věci věděla. “Nejsem tak unavený,” řekl. “Prosím, jen vypravujte dál.” Zatímco sluha s neobyčejným napětím naslou
chal, učitelka pravila: “Starý hrabě Rodriganda byl slepý, a doktor Sternau jej měl operovat. Operace se zdařila, zato se ale hrabě zbláznil.” “Poškodil se mu, myslím, při operaci některý mozkový nerv?” “Ne, podali mu jed, z něhož se člověk zblázní.” Alfonzo celý strnul; v tomto ukrytém koutě Německa slyšel zprávu o oněch událostech. Začalo mu být teskno; cítil, že na něho přichází mdloba, ale napjal všechny sfly, aby jí odolal. Musel slyšet všechno, co tato paní věděla. “Doktor Sternau jed vypátral, a znal i prostředek proti němu,” pokračovala učitelka, “ale pak byl starý hrabě unesen.”

“Unesen? To není možné!” “A přece je.” “Něco takového se stává pouze v románech.” “Ó, také ve skutečnosti.” “Pročpak by jej unesli?” “Proto, aby nemohl být vyléčen. I jeho dceři dali ten hrozný jed.” “A ona se také zbláznila?” “Ano.” “A teď je nevěsta. Jak se to shoduje?” “Doktora Sternaua křivě obvinili a zatkli, aby ji nemohl vyléčit. Jemu se ale podařilo uprchnout. Vysvobodil také hraběnku, a přišel s ní do Německa. Zde ji jako zázrakem vyléčil. Asi dva dny je zdravá a teď bude brzy svatba.” “To nepůjde tak rychle!” “Proč ne?” “Protože je hodně formalit zapotřebí k tomu, aby španělská hraběnka mohla být oddána s německým lékařem.” “Ó, já znám dobře doktora Sternaua, pro něho to nebude složité.” “Ale proč dali hraběti a hraběnce jed? Museli k tomu mít přece důvod!” “Kvůli dědictví.” “Ach! Náramně romantické!” “Ano, má tam být syn, který v
lastně ani není synem hraběte.” “Hrome!” Toto zaklení mělo sice znít posměšně, ale bylo více překvapením a úlekem. I brunátnost z horečky ustoupila z tváře nemocného. “Ano,” pokračovala učitelka, “hlavní lotr je jistý Gaspari no Cortejo, právě ten, jehož obraz z mládí zde vidíte.”

Gérard Mason naslouchal. Neřekl jeho pán, že je to podobizna jeho otce? Byl snad tento falešný Marchese ďAcrozza syn tohoto Gasparina Corteja? Ale jak přišel k zápisníku, v němž stálo Alfonzo hrabě de Rodriganda Sevilla?? “Proč hlavní lotr?” zeptal se nemocný. “Vyměnil pravého syna starého hraběte a podstrčil na jeho místo svého vlastního levobočka.” “U všech čertů!” zvolal Alfonzo, teď ještě více polekán, než před tím. “Ano, nyní je syn tohoto Corteja mladý hrabě de Rodri ganda; ale doktor Sternau se již postará o to, aby jím dlouho nezůstal.” Gérard vrhl pohled na obraz, pak na svého pána; zvolna kývl hlavou; nyní věděl na čem je. Viděl svého pána dříve, než si dal u starého Terbillona vyměnit svůj zevnějšek; věděl tedy, jak je tento Marchese ďAcrozzo podobný Gasparinu Cortejovi. Učitelka ovšem toto všechno nemohla vědět. “A to všechno vám ten myslivec vypravoval?” zeptal se Alfonzo. “A
no.” “Odkud to ví?” “Na zámku v Rheinswaldenu to vědí všichni.” “Je to snad výmysl sloužících!” “Ne, pravda je to!” “Báchorka, román, věru hezký román,” řekl Alfonzo, jehož hlas byl stále unavenější. “Ó, pane, přichází na vás opět mdloba!” zvolala učitelka. Chtěla mu pomoci, ale Gérard ji zadržel. “Nechtě ho!” šeptal. “Spánek jej posilní. Prosím, pojďte.” Vyvedl paní tiše z pokoje ven a pak jí řekl: “Madam, slibte mně laskavě, že mému pánovi neřeknete, že jsem byl přítomen tomuto hovoru. Mám k této prosbě vážné důvody.”

“A mohla bych vědět jaké?” “Teď ještě ne; později vám všechno řeknu.” “Váš pán, tuším, rodinu Rodrigandů zná, je s ní snad spřízněn?” “To není pravděpodobné. Zmínila jste se o nějakém myslivci, od kterého jste se to všechno dozvěděla; je tu ještě někde?” “Chtěl odjet až zítra v poledne. Mluvil byste s ním rád o této záležitosti?” “Snad.” “Byl za kmotra u druhého strážníka nahoru od místa neštěstí, ještě tam určitě bude.” “Aha, na místě neštěstí byl muž v mysliveckém oděvu. Přišel tam se strážníkem.” “To byl jistě on.” “Počkám tedy, až zde bude lékař hotov a pak tam půjdu.” “To můžete, budu vašeho pána ošetřovat, než se vrátíte.” Když Gérard opět vešel do pokoje, ležel hrabě s otevřenýma očima v posteli. Hleděl doprázdna, a když spatřil sluhu, vzpamatoval se. “Gérarde!” řekl tiše. “Pane!” “Byl jsi pryč?” “Ano.” “Byla u mne te
ď hospodyně?” “Ano.” “Slyšel jsi, co jsem s ní mluvil?” “Vždyť vidíte, že jsem zde nebyl.” “Hm, podej mně tvé kapesní zrcátko!” Gérard sáhl do kapsy a podal mu je. Alfonzo se pozorně prohlížel v zrcadle, a’sluha si pomyslel: “Teď chce vidět, jestli je jeho přestrojení v pořádku.”

Hrabě se zdál být spokojený se svým zjištěním; vrátil zrcátko a mínil: “Nevypadám tak bídně, jak jsem se obával. Měl jsi již někdy zlomenou ruku, nebo snad někdo z tvých známých? To napravování musí být velmi bolestné -” “Ano, Jacques Guijard, můj mistr, si kdysi zlomil ruku. A když mu ji lékař spravil, řekl, že jej to nebolelo víc, než když kousne blecha.” “Byl to kovář?” “Ano.” “Ale žádný šlechtic. Ty bys to vydržel mnohem snadněji než já. Proč se musel převrátit zrovna můj vůz a ne tvůj. Ty jsi také kovář.” “Vy jste jel v první třídě a já ve třetí, pane, a zdá se, že Pán Bůh více přeje třetí třídě než první.” Dlouhá rozmluva s učitelkou přece jen přespříliš napjala sfly hraběte. Zase upadl do bezvědomí. Nebylo to tentokrát opravdové bezvědomí, nýbrž jakási tupost a netečnost k zevnějším vlivům. Teprve k ránu se dostavil lékař. I on byl značně unavený; muse
l se hodně namáhat a přece ještě přišel ke vzdálenému nemocnému, kterému slíbil svou pomoc. Přišel v doprovodu učitele, který dosud pomáhal na místě neštěstí, aby se raněným dostalo první pomoci. Učitelka je uvítala. “Jak to tam vypadá?” ptala se. “Je neštěstí veliké?” “Je tam více obětí, než se předpokládalo,” odpověděl učitel. “Jak se daří našemu pacientovi?” “Upadl z jedné mdloby do druhé.” “To budou poškozeny citlivější části,” řekl lékař. “Naštěstí máme všechno, co potřebujeme.” “Mám jít s vámi?” zeptala se paní. “Ne, to není nic pro vás.”

Oba muži šli nahoru, a brzy učitelka slyšela hlasité kvílení nemocného, který nedovedl přemoci svou bolest. Vrátili se teprve za dlouhou chvíli. Gérard byl s nimi. “To byla šeredná práce,” řekl lékař. “Takový jemný panáček nemá trpělivost. Bude potřebovat obětavou obsluhu.” “Té se mu dostane,” řekla učitelka. “Podařilo se ruku napravit?” “Myslím, že ano. Ale jeho hlava mně dělá starostí. Musel do ní dostat pořádnou ránu. Musíme neustále dávat ledové obklady. Máte led?” “Ano,” řekl učitel. “V lese je ho ještě dost.” “Mohl bych se nyní vzdálit?” zeptal se Gérard. “I ano,” řekl lékař; “váš pán je tak unavený, že se neprobudí ani za několik hodin.” “Do té doby budu nazpět.” “Budu jej opatrovat za vaší nepřítomnosti,” pravila hodná učitelka. Gérard odešel. Byl již den, takže viděl na cestu. Čím víc se blížil k dráze, tím zřetelněji viděl, jakou pohromu řek
a udělala. Hrozný nával vody přerval násep železniční dráhy právě v okamžiku, když vlak dojel na toto místo. Teď bylo množství dělníků zaměstnáno ucpáním trhliny. Byla to nebezpečná práce, protože voda se prudce drala otvorem ven. Naházením těžkých klád a mohutných balvanů se konečně podařilo zastavit proud, a hráz opravit drobnějším kamením a zasypat hlínou. Nahoře na náspu se již odklízely porouchané koleje, aby se nahradily novými. To Gérard viděl, když přicházel. Při úpatí náspu stáli páni z komise, aby událost vyšetřili a zjistili kdo je tím vinen. Vyšlo najevo, že jedinou příčinou byla řeka, která protrhla pobřežní hráze, a přivalila se vší ničivou silou na železniční násep. Ze vzdálených strojních dílen přišli silní dělníci, kteří svým těžkým nářadím odklízeli trosky vozů. Na ně se Gérard chvíli

díval, až zpozoroval, že myslivec Ludwig zůstal sám, a že s ním může promluvit. Přistoupil tedy k němu. “Dovolte, abych vám poděkoval!” řekl velmi zdvořile. “Zač?” ptal se Ludwig; hned se však vzpamatoval a dodal: “Aha, my jsme se již dnes v noci viděli.” “Ano, vy jste přišel ihned, jak se neštěstí přihodilo, abyste nám pomáhal.” “Nejste zraněn tutohle?” “Ne, Bohu díky. Ale můj pán má dvojnásobně zlomenou ruku, a pohmožděninu na hlavě.” “To je zlé, tutohle! Kde leží?” “Tamhle ve vesnici Genheimu u učitele Wilhelma.” “To je v dobrých rukou.” “Znáte tyto hodné lidi?” “Velmi dobře. Vždyť jsou spřízněni s mým panstvem, tutohle. Včera jsem u nich byl.” “S vaším panstvem? Smím se zeptat, kdo to je?” “Jsem ve službě tam naproti v Rheinswaldenu u nadlesní ho hejtmana z Rodensteinu. Je svobodný a hospodářství mu obstarává paní Sternauová, která je s učitelem Wilhelmem spřízn
ěna.” “Ta paní není vdaná?” “Ne, je vdova, tutohle.” “Sternau, Sternau -!” pravil Gérard zamyšleně. “Je vám to jméno povědomé?” “Ano, z Paříže.” “Je to možné!” “Znal jsem tam doktora Sternaua; byl to Němec.” “Snad to byl syn naší paní Sternauové.” “Byl u profesora Letourbiera.” – “To souhlasí, tutohle! Mladý pán u něho byl.” “A kde je nyní?” “U nás v Rheinswaldenu.”

“Má u sebe nějakou paní ze Španělska?” “Má. Vyléčil ji z takové hrozné mouchy, tutohle.” “A pak jistého Španěla a Španělku za sloužící?” “Ano, to je náš Alimpo a naše Elvíra. Jakpak to ale všechno víte?” “Dozvěděl jsem se to náhodou. Mluvil jsem s profesorovou služkou, která mně to jen tak mimochodem pověděla.” “Vy jste Francouz, tutohle?” “Ano.” “A váš pán také?” “Ne, je to Ital, jistý Marchese ďAcrozza.” “To bude asi velký pán…” “Ano.” “Těší mne, že je v tak dobrých rukou. U Wilhelmových o něho bude tak dobře postaráno, že bude jistě spokojený. Myslím, že se – -” V tom byl přerušen. Nahoře na hrázi se zlomila jedna z kolejnic a polovina z ní se řítila dolů, právě směrem, kde oba rozmlouvající stáli. “Pozor! Pryč tam dole!” volali shora. Bylo ale již pozdě. Oba sice uskočili stranou, ale ten kus železa narazil na kámen, tím se změnil směr jeho pádu a ce
lou svou váhou udeřil Gérarda, který se okamžitě převalil. “Bože můj, zabilo ho to, tutohle!” zvolal Ludwig polekaně. Všichni přítomní se kolem omráčeného okamžitě shrnuli. “Je to lokaj. Kdo jej zná?” ptal se jeden pán z vyšetřovací komise. “Já,” řekl myslivec. “Slouží u jistého italského šlechtice, který byl minulé noci poraněn.” “A kde je ten pán?” “Tamhle v Genheimu u učitele Wilhelma.” Pán se sehnul a ohledal raněného.

“Není mrtvý,” řekl, “ještě dýchá. Rána jej zasáhla do ramene. Jaká je to neopatrnost, postavit se zde!” Jiný pán rozřízl kabát a ohledal paži. “Kosti tohoto muže musí být z oceli. Myslím, že je zlomená pouze klíční kost,” pravil. Bolesti při tomto poněkud nešetrném ohledání probudily Gérarda z mrákoty; otevřel oči a hleděl kolem sebe. “Jak je vám?” zeptal se jej pán, co jej prohlížel. Nejdříve koukal jako vyjevený, ale pak se vzpamatoval, zvedl se a ohmatal svou paži. “I hrome, klíční kost je roztříštěna!” řekl. Na to se sehnul, druhou rukou uchopil kolejnici, zdvihl ji, zkoumavě ji prohlížel, pak pohlédl vzhůru na násep a pravil: “Není to žádný div. Když takový kus na někoho padne ze sedmi metrů, to by klíční kost nevydržela ani čertovi!” Přítomní na sebe udiveně pohlíželi; pak se jeden začal usmívat, potom se zasmál hlasitě, ostatní se k tomu připojili, a jakkoliv byla věc do
st vážná, vypukli všichni v nehorázný smích, který ustal, až jeden z pánů zvolal: “Ale člověče, já myslím, že vás to mohlo zabít!” “Eh co! To by muselo přijít něco jiného!” “Právě jsem vás chtěl dát naložit a dopravit do Genhei mu!” “Děkuji pěkně, pane, půjdu sám,” řekl Gérard a chystal se k odchodu. “Počkejte přece!” volali na něj. “Vezměte si aspoň někoho sebou. Co když se na cestě svalíte?” “Nemějte starost, pánové!” pravil. “Kvůli zlámané klíční kosti se člověk nesvalí. To se většinou zahojí samo. Mockrát děkuji a sbohem!” Odešel. Lidé za ním hleděli pokud jej bylo vidět, aniž by na něm zpozorovali nejmenší zachvění nebo potácení. Byl to

garotteur; jeho nervy byly ze železa, šlachy z oceli, a jeho kosti z látky, která vydržela zlámání. – – – Na neobyčejně teplou pohodu nastoupila náhle neobvyklá zima, takže vystouplá voda zamrzla, a na poli a v lese hrozila záhuba všemu živému. Byla to zlá, těžká doba pro chudáky, jejichž obydlí bylo povodní zničeno. Ti trpěli nejkrutěji, ačkoliv ne sami. Chudina si netroufala v této zimě vycházet, aby nasbírala chrastí pro studenou světnici; vrabci padali ze střech a zvěř se tlačila až do lidských stavení, kde vyhledávala pomoc proti mrazu a hladu. Ale nejen mráz a hlad ohrožovaly něžné obyvatele lesa, byli tu ještě jiní nebezpečnější nepřátelé, které mráz přihnal z výšin hor. Hejtman z Rodensteinu seděl ve své pracovně, kouřil svou dýmku a zapisoval všelijaké účty, což nebylo jeho právě zamilovaným zaměstnáním. Měl proto čelo svraštělé a z očí sršely blesky na nešťastné číslice, které k so
bě řadil jako vojáky nějaké setniny. Vtom někdo zaklepal. “Dále!” zahřměl hejtman. Dveře se otevřely a vešel malý Kurt Helmers. “Dobré jitro, pane setníku!” pozdravil. “- jitro!” bručel starý, a pokračoval v psaní. Teprve po delší chvíli se podíval na chlapce, který ještě dosud stál u dveří. “Hrome!” zvolal. “Kde máš svůj kožíšek, kluku?” “Doma, pane setníku, v almaře.” “V almaře! Tak!” Odhodil pero a s hrozivým posunkem povstal. “Teď mně řekni, kluku, k čemu ten kožich máš!” “K oblékání, pane setníku!” odpověděl beze strachu Kurt. “Dobře, k oblékání. V létě nebo v zimě, hej?” “V zimě.” “A co je teď? Snad léto?” “Teď je zima, pane setníku.”

“A proč jej tedy neoblečeš, hej?” “Otec to zakázal.” “Otec! Aj, toho ať spere čert. Proč to zakázal, hej?” – “Říkal, že bych byl stará bába, kdybych se tak zabalil.” “Tak, tak! Hm, hm! Stará bába! Nyní při dvaadvaceti stupních mrazu! Teď mně pověz, kdo má tam ve dvoře co poroučet?” “Otec.” “A zde v zámku?” “Pan setník z Rodensteinu.” “A kde jsi teď?” “V zámku.” “Koho tedy máš poslouchat?” “Pana setníka.” “Dobře! Ano! Tedy! Tak se seber, obleč si svůj kožíšek, nasaď si beranici na hlavu a pak zase přijď.” “A kdyby mně to otec nedovolil?” “Tak mu řekneš, že tam přijdu a vypálím mu několik Uber srnčích broků do kožichu. Bašta. Je rozhodnuto! Vpravo v bok! Odchod!” Chlapec stál dosud vzpřímeně. Teď se zatočil a cupal vojenským krokem ze dveří. Setník při tomto pohledu nemohl zadržet úsměv. “Čertův kluk!” bručel. “Ví Bůh, že mně přirostl k srdci, jak
o hlávka ke košťálu!” Nenapadlo ho ani, že toto přirovnání pro něho nebylo vůbec lichotivé; zase se posadil, vzal pero a psal nové číslice. Ale již za několik minut byl znovu vyrušen. Opět někdo klepal. “Vejděte!” zvolal. Byl to zase Kurt, ale v kožíšku a mohutné liščí čapce, pod níž jeho oči jasně a vesele pohlížely do světa. “Dobré jitro, pane setníku!” pozdravil podruhé.

“- jitro!” bručel starý. Teprve za dlouho na chlapce pohlédl a tvář se mu vyjasnila. Opět zahodil pero a řekl: “Nuže, není to něco jiného, hochu?” “Ano, je to lepší, pane setníku.” “To se rozumí. Nemá z tebe být stará baba, ale v takové zimě se vleze do peřin nebo do kožichu. Jak to vypadá s tvým úkolem?” “Je hotov.” “Sem s ním!” “Zde je.” Sáhl do kapsy a vytáhl svitek papíru, který podal nadlesní mu. Ten jej rozvinul a řekl: “Pohov!” Na tento povel se chlapec postavil pohodlněji. Starý ale zářícíma očima hleděl na tvary, které byly na tom papíře nakresleny. Byly to stopy nejrůznějších honebních zvířat. Hoch to musel provést dobře. Pojednou se ale tvář nadlesní ho zatemnila a osopil se na chlapce: “Kdo ti pomáhal?” “Nikdo, pane setníku.” “Nelži, chlape!” Tu se chlapcovy oči zlostně zaleskly; přistoupil rychle k psacímu stolku, vytáhl prázdný arch, uchopil tužku a řekl: “Zk
oušet!” Řekl jen toto jediné slovo, ale na jeho mladistvé tváři se jevila a ze zvuku jeho hlasu zněla taková sebedůvěra, že zarputilý stařec musel uznat, že mu křivdil. “Nesmysl!” řekl. “K čemu zkoušet! Udělal jsi to tedy skutečně docela sám?” “Ano.” “Aniž by ses byl někoho zeptal, anebo mu to ukazoval?” “Ano.”

“Nu, to již přesahuje všechno možné! Tento kluk mně výkresu’ stopy tak správně a přesně, že bych to sám lépe nedovedl. Pojď se, holomku, musím ti dát pusu, a to pořádnou!” Právě když tiskl své vousaté rty na mladistvá chlapcova ústa, zase někdo zaklepal na dveře. “Dále!” Vešel mládenec Ludwig. “Dobré jitro, pane setníku!” “Dobrýtro! Co je?” “Kávu, nebo pivní polévku?” “Pivní polévku! Dvaadvacet stupňů mrazu!” Mládenec vyšel, vzal venku čekající dívce jednu ze dvou nádob, které měla v rukou, a postavil ji před nadlesnflio. Byla to pivní polévka. “Dobře!” řekl starý. “Můžeš odejít!” Ale Ludwig neodcházel, ale zůstal stát. “No, proč ne?” ptal se setník. “Co ještě máte?” “Něco neobyčejného, tutohle, pane setníku.” “No, copak?” “Byl jsem dnes v lese a spatřil stopu, chacha!” Tu starý sáhl po chlapcově výkresu, podal jej mládenci a zeptal se: “Kterou z těch
to?” Ludwig kresbu prohlédl a udiveně zvolal: “Hrome! Krásně vyvedeno! Zajisté práce pana setníka ještě z akademie, tutohle?” “Hlouposti, akademie,” řekl starý, “tuhle chlapec to udělal.” “Kurt?” zvolal mládenec celý strnulý. “Ano, slyšíš snad dobře?” “To aby kozel do toho! To už je ten chlapík lepší než já, tutohle!”

“K tomu už není mnoho zapotřebí,” řekl starý vesele, kdežto chlapci svítily oči hrdostí. “Ale kterou z těchto stop jsi dnes viděl?” “Ta mezi těmito není.” “Musí tďtedy být něco neobyčejného!” “Ovšem.” “Nuže?” “Smím ji přikreslit k těmto, pane setníku?” “Ano.” Ludwig vzal tužku a kreslil. Ještě nebyl hotov s třetím pazourem, když setník vyskočil a zvolal: “Je to pravda? Vlk!” “Ano, pane setníku, vlk, a jaký! Byl u pstruhového potoka.” “Hrome! Připrav se, půjdeme na něho!” “Kdo má ještě jít s námi?” “Všichni ostatní a psi. Já zatím ještě posnídám a dokončím účty. Za půl hodiny vyrazíme!” Setník vydal tyto rozkazy s nadšením, neboť vlk zde byl vzácností. “Smím s vámi, pane setníku?” “Ty, co tě to napadá! Vlk by tě roztrhal.” “Mně?” zvolal Kurt se zářícíma očima. “Ano. To není nic pro chlapce. Vlk v takovéto zimě je velmi nebezpečné zvíře. “Vždyť ale mám svoji dvojku!” “Nesmysl! Nemám teď čas! Kliďte se odtud.” Vystrčil oba ze dveří. Venku chlapec zůstal stál a šeptal: “Ludwigu, opravdu to nejde?” “Nejde, můj chlapečku, už to jednou řekl.” “Ztrať přece za mne dobré slovo!” “To neudělám. Vlk je neobyčejné chlapisko, tutohle; velký jak statné tele. Byl bys ztracen.”

Nechal chlapce stát a odběhl. Kurt celý zarmoucený, zůstal chvíli stát na místě; pak se mu najednou tvář vyjasnila a odběhl po schodech dolů, ven ze dvora k předhradí. “Počkej, právě teď, právě teď!” mluvil cestou k sobě. “Mne vlk nesežere, ne!” Když došel do předhradí, vešel do světnice. Tam seděl jeho otec, kormidelník, nad různými mapami, rozloženými po stole. Viděl, jak hoch sáhl po své pušce a zastrkoval patrony. “Kam?” zeptal se. “Střílet vrány, tatínku.” “Dobře, ale ne moc dlouho, je příliš velká zima.” Stávalo se každý den, že Kurt kvůli cvičení střílel vrány; proto to i dnes nebylo nápadné. Hošík nepozorovaně zastrčil do opasku svůj malý myslivecký nůž a pevnou šňůru; pak šel. Venku za předhradím se zastavil a přemýšlel. “U pstruhového potoka! Nesmějí vidět, že jsem šel před nimi. Udělám okliku, půjdu olšovím a pak napříč k doubra vě; takto budu mít přízniv
ý vítr.” Vkradl se na silnici, šel po ní hezký kus kupředu a pak zahnul do olšoví, táhnoucího se vlevo. Kráčel bezstarostně asi deset minut mezi křovinami, až se dostal na suchou půdu porostlou duby. Teď měl ještě dobré půl hodiny k pstruhovému potoku, přesto ale sundal svou nabitou dvojku, kterou dostal od setníka darem, z ramene a nesl ji přichystanou k ráně. Necítil ani ukrutnou zimu; myšlenka, že uvidí vlka, jej hřála. Nenapadlo ho, že se zvíře bude muset dřív hledat, že sice zanechalo stopy u pstruhového potoka, ale teď již mohlo být na mfle odtud. Šel jen stále dál k potoku. Náhle zapraskal v lese strom. Bezděky v tu stranu pohlédl a zarazil se. “Pes!” šeptal. “Hrozitánský pes! Anebo je to snad ten vlk?”

Kvapně uskočil za nejbližší dub. Sotva třicet kroků od něho stála postava zvířete, podobného psovi, které také hledělo v tu stranu, odkud zazněl šramot. Špičaté slechy byly vztyčeny vzhůru a huňatý ohon trčel mezi zadními běhy. Bylo to velké, mohutné, ale velmi hubené zvíře; musel to být vlk. Musel se upokojit a blížil se teď klusavým krokem. Již byl vzdálen sotva dvacet kroků. Vítr byl dobrý. Vtom Kurt pozvedl svou ručnici. Vůbec se netřásl; vždyť měl dvě rány. Namířil přímo na prsa zvířete a spustil. Houkla rána, zvíře kleslo zadkem, udělalo ještě skok kupředu, převalilo se, chtělo se ještě jednou pozvednout, vydalo slabé, přervané zavytí, a zůstalo ležet mrtvé na zemi. Kurt především znovu nabil vystřelenou hlaveň, pak přistoupil ke zvířeti; to poskytovalo odporný pohled, takže chlapec hned přišel k úsudku, že to není pes, ale vlk. “Co si nyní počnu?” ptal se sám sebe plný radostí. Dopravím jej domů? Ne. Oni půjdou po jeho stopě a najdou jej zabitého. A uvidí tam také moje stopy. Ti se budou zlobit! Odejdu a nechám ho ležet.” Tak udělal. Ale protože už byl v lese, nechtěl se tak najednou vrátit domů, proto šel sněhem dál do doubravy. Doufal, že mu přijde na ránu ještě nějaká drobná zvěř. Takto hledal, až se unavil. Ležel tu vyvrácený buk, na který se posadil, aby si odpočinul. Seděl takto asi čtvrt hodiny, když zaslechl zcela zvláštní zvuk. Znělo, to, jakoby se tam nahoře probíhala veverka, jen mnohem hlasitěji a silněji. Podíval se v tu stranu, odkud zněl šramot, ale v mžiku se skrčil za kmen, na kterém seděl. “Kočka, myslím divoká kočka,” šeptal. “Ale jaký je to kus!” Bylo to zvíře podobné kočce, které uviděl, ale hodně velké. Nepohybovalo se po zemi, ale ve větvích z jednoho stromu na druhý. Bylo na půldruhého lokte dlouhé, nahoře zrza

vé, pod břichem bílé, a mělo černě páskovaný ohon. Dělalo skoky do značné délky, a přitisklo se vždy, když skočilo z jednoho stromu na druhý těsně mezi větvemi, a ohlíželo se, jestli mu nehrozí nebezpečí. “Ne, divoká kočka to není,” myslel si Kurt. “Ale co jiného? Ale, ať je to cokoliv, střelím!” To se ale muselo stát rychle, neboť zvíře mířilo pryč. Právě se plazilo k přední části silné větve a zvedalo se ke skoku, když smělý chlapec přiložil pušku k líci. Zvíře právě stálo výborně k ráně. Mířil jen okamžik, pak zahřměla rána. Zvíře skočilo k větvi nejbližšího stromu, nedosáhlo na ni, dvakrát se ve vzduchu otočilo a spadlo na zem. Zde se opět zvedlo a pátralo ze které strany padla rána. Oči mu svítily jako oheň. “Ještě jednou!” zvolal Kurt hlasitě. Zvíře k němu mělo právě obrácená prsa. Vypálil druhou hlaveň, a v tom okamžiku zvíře vrazilo do kmenu, za nímž ležel sch
oulen. Zaťalo své drápy do kůry, ale dál se nedostalo; bylo zasaženo. Nastalo zvláštní prskání a kňučení, pak zazněl výkřik a nastalo ticho. Po druhé ráně chlapec odložil ručnici a tasil nůž. Věděl, že se to dělá. Klečel a nůž držel pohotově k bodnutí, kdyby zvíře přelezlo přes kmen; ale co by pořídil proti takovému dravci? Teď vstal, znovu nabil pušku a prohlížel si zvíře. Zalekl se. “Ó, copak je toto!” zvolal hlasitě leknutím. “Ta bestie má štětky na uších; to je ostrovid!” Zdálo se mu nemožné, že by mohl skolit takové zvíře; neměl ale čas k dlouhému přemýšlení, neboť zaslechl někoho přijíždět se saněmi. Byl to člověk z nejbližší vesnice, který navzdory zuně přišel do lesa pro chrastí, jehož sbírání bylo dovoleno. Oba se znali. “Ach, kdopak to je?” ptal se muž. “Pan Kurt! Dobré jitro!” “Dobré jitro, Klausi!” řekl malinký potěšené. “Poslyš, Klausi, chtěl by sis vydělat tolar?”

Muž spráskl rukama: “Tolar! Ó, jak rád! Ale jak?” “Zavezeš mně ostrovida a vlka do zámku.” “Ostrovida a vlka? Ti u nás nejsou.” “Že ne!” smál se vesele chlapec. “Vsaďme se!” “Jsem chudák a nemám co vsadit.” “Tak se podívej sem!” Kurt ukázal za kmen, a muž uviděl skolené zvíře. “Pane Bože, je to skutečně ostrovid!” zvolal. “Kdopak jej zastřelil?” “To je jasné, já!” “Vy, pane Kurte? To není možné!” “Nezaslechl jsi rány, a vidíš zde jiné stopy kromě mých?” Muž se pozorné ohlížel a pak zvolal: “Skutečně, je tomu tak; byl jste to vy! Ale, pane Kurte, to vás sám Pán Bůh ohlídal!” “Ano, ale pospěš si. Ostrovid a vlk musí být naloženi dříve, než přijde setník. On sám chce vlka zastřelit.” “Toho samého?’” “Ano,” kývl chlapec se smíchem. “Chtěl jsem jít s ním, ale nesměl jsem, neboť pan setník se bál, že by mne vlk sežral.” “A to jste šel sám?” “An
o.” “Bože, to je opovážlivost!” zvolal muž zděšeně. “Ó, teď mohu já sníst vlka a ostrovida k tomu! Ale teď rychle, nakládej!” Naložili vzácnou kořist a muž se chystal vyrazit kupředu, když jej Kurt zadržel. “Klausi, slyšíš,” pravil, “pan setník najde mou stopu a půjde po ní; proto ji zahladíme. Budeš stoupat do mé stopy, a teď kupředu!” Kurt kráčel zvolna po své dřívější dráze a Klaus ho následoval v jeho stopách. Takto se dostali k místu, kde ležel vlk. I toho naložili a pak Klaus přikryl obě šelmy chvojím.

Teď šli tou samou cestou olšovím, kudy Kurt přišel, nazpět. Ještě byl mladý a už si tak chytře počínal. Tímto způsobem se dostali do předhradí. Kormidelník vyšel z domu a chtěl se zlobit, že se Kurt vrací tak pozdě; ten mu ale vpadl do řeči: “Tatínku, máš u sebe tolar?” “Tolar?” ptal se Helmers, celý udivený nad tímto požadavkem. “Pro koho?” “Pro Klause. Pod chvojím něco je; on mně to přivezl z lesa sem, a já mu za to slíbil tolar.” “Ty nemáš rozum!” “Copak mne považuješ za hlupáka?” “Hm, a co je to?” “To teď nesmím prozradit, až přijde z lesa pan setník.” “A stojí to za tolar, co přivážíš?” ptal se Helmers muže. “Ano, ještě za mnohem víc,” odpověděl. “Dobře, tady jej máš!” Dal Klausovi peníz a pak se zeptal syna: “Nesmím se tedy dozvědět, co to je, ani nikdo jiný?” “Ne.” “Ale Klaus potřebuje své saně; musíš to tedy složit.” “Jdi tedy do světnice, a my
to složíme v dřevníku; klíč od něho si nechám já.” “Tajnosti nad tajnosti!” řekl Helmers. Ale udělal přece Kurtovi po vůli a odešel do světnice. Klaus odjel se svými saněmi, aniž by vyzradil tajemství, a Kurt po celé dopoledne pobíhal po předhradí a zámku, jako by mu něco chtělo rozmáčknout srdce. Konečně se setník vrátil se svými podřízenými z lesa. Kurt mu běžel naproti. “Máte ho, pane setníku?” ptal se. “Hybaj k ďasu, kluku!” zněla odpověď.

Nadlesní byl patrně v zuřivé náladě. Odstrčil chlapce jednoduše stranou a odešel do svého bytu. Kurt čekal, až se mládenci shromáždili ve své světnici a vešel tam. “Máte ho, Ludwigu?” byla i zde jeho první otázka. “Ne, napálil nás,” zněla odpověď. Vytáhl pytlík s tabákem, aby si nacpal dýmku. Když v ní doutnalo, přisedl k ostatním a řekl: “Kurte, ty jsi ještě velice mladý, tutohle, ale může se ti něco svěřit.” “Copak?” ptal se Kurt zvědavě. “Myslím něco, o čem ještě vědět nepotřebuješ, protože při tom i nám, starým, zůstává rozum stát.” “Ano, tak je to!” přisvědčil jiný. “Drž hubu, když mluvím!” osopil se na něho Ludwig. “Tvůj rozum vůbec pořád stojí. Kurte, jestlipak jsi slyšel o té černé slepici, nebo o třínohém zajíci?” “Neslyšel.” “O osminohém také ne?” “Ne.” “O sově se čtyřmi křídly, nebo o psu s hlavou a ocasem vpředu i vzadu?” “Také ne.
” “Ale o Divousovi jsi slyšel, pak o bláznivém myslivci a o Bruncvíkovi?” “Ano.” “A o krásné Marianě?” “Ano.” “Nuže dobře, nemáme ti prý o takových věcech nic říkat; pan setník nám to zakázal, ale přece z nich vyplývá, že tam v lese to není jen tak ledajaké, tutohle. Rozumíš?” “Ano.” “Také já jsem mnohému nevěřil, ale odedneška věřím všemu a všeličemu, protože jsem viděl strašidlo.”

“Cože! Strašidlo?” ptal se chlapec. “Ano. – Bůh mne trestej, je to pravda, tutohle!” “Jaképak?” “Slyšel jsi už někdy o zakletém medvědovi anebo vlkodlakovi?” Ne ” “rNe. “Tak vidíš, Kurte, toho jsem viděl.” “Vlkodlaka?” “Ano. Když to neřekneš panu setníkovi, budu ti to vyprávět.” “Nic nepovím.” “Dobře! Jdu takto dnes ráno do lesa a vezmu sebou pár otepí sena pro srnky. Na zpáteční cestě přijdu k pstruhovému potoku, a tu se něco mihne tak asi na dvacet kroků kolem mne do houští.” “Vlk?” “Ano. Když tam přijdu, vidím ihned podle stopy, že je to vlk. Šel jsem k panu setníkovi, nakreslil mu stopu, a on také řekl, že je to vlk.” “Byl jsem u toho.” “Ano, jsi tedy svědek, tutohle! Pak vytáhneme se všemi psy, abychom ho dostali. Najdeme jeho dráhu, stopujeme ji a – pojednou je tatam jak zfouknuta. Zmizela v dráze saní, které jsme sledovali až k silnici. Pochopí tedy každý, že to byl vlko
dlak.” “Měli jste mne vzít sebou!” pravil Kurt zcela vážně. “Ne, ani za smrt; neboť víš, co to znamená, když se zjeví vlkodlak?” “Copak?” “Jeden ze společnosti zemře. Mne ať si to potká. Od té doby, co jsem udělal tu svinskou ránu, je mně všechno jedno.” –

Odpoledne se měl Kurt opět dostavit k nadlesnímu; míval v tu dobu u něho výuku. Vydal se tedy v kožíšku a beranici k němu. Zaklepal jak obyčejně a na jeho “Dále!” vstoupil. “Dobrý den, pane setníku!” “-brý den. Co je?” “Hodina, pane setníku.” “Dnes žádná nebude,” bručel nadlesní. “Dám sobě samému hodinu.” Seděl na své židli a koukal oknem ven; teprve po dlouhé chvíli se obrátil k chlapci a tázal se: “Mluvil jsi s Ludwigem o vlku?” “Mluvil.” “Co vypravoval?” “To nesmím říci, pane setníku, protože jsem to slíbil.” “Tak! Musím to tedy nechat platit. Ale mohu si přece jen pomyslet, o čem byla řeč. O přízracích a strašidlech. Hochu, věříš, že může zvíře zmizet?” “Ano, pane setníku.” “U všech čertů! Ty!” zvolal zlostně. “Když uteče.” “Aha, tak!” “Anebo se odstraní.” “Hm, také dobře! Dnes nám zmizel vlk.” “Tedy utekl.” Ne ” “iie. “Nebo byl odstrann.” “Kdybych toho holomka mohl polapit! Chytrý chlap to byl. Dal bych za to deset tolarů, kdybych ho měl.” “Toho vlka nebo chlapa, pane setníku?” “Především toho chlapa.” “Já ho znám.” Tu vyskočil setník. “Kdo je to?” “Nesmím to říct.”

“Hrome! Copak jsi mu také slíbil mlčenlivost?” “Ano. Povědět nic nesmím, ale ukázat mohu panu setníkovi něco, z čeho se dá hned uhodnout, kdo ten chlap byl.” “Chlape, nechci předpokládat, že si ze mne tropíš blázny?” “Míním to doopravdy!” “Kde se nachází to, co mohu vidět?” “Tam naproti, u nás.” “Pojď tedy se mnou, hned teď!” “Pane setníku, smí jít také Ludwig s námi? Je to také pro něho!” “Ať si jde, pro mne za mne!” “A ti ostatní? Prosím!” “Nuže dobře, ať jdou, všichni dohromady. Ale čert ať tě vezme, kdyby ti snad napadlo, dělat si z nás šašky!” Vyšli; mládenci se zavolali a dorazili až do dvora předhra dí. Tam stál kormidelník, který otvíral oči na průvod, ubírající se k němu. “Dobrý den, pane setníku!” pozdravil uctivě. “-brý den! Víte, proč přicházíme?” “Nevím.” “Abychom se dali vodit za nos vaším klukem.” “To ať si nechá zajít.” “Také b
ych mu to neradil!” Kurt máchnul vítězoslavně rukou a pravil k otci: “Zde je klíč. Otevři panu setníkovi dřevník.” “Aha,” pravil Helmers, “konečně se vysvětlí tajemství!” “Tajemství?” tázal se setník. “Ano. On tam něco schoval, teď to ale hned spatříme.” Otevřel a ustoupil stranou, aby pustil setníka napřed. Ten vešel, zůstal stát mezi dveřmi, a otevřel ústa po několik okamžiků jako němý. “Milion hromů!”

Tento výkřik všichni zaslechli; poněvadž ale bylo vidět pouze setníkova záda, nevěděl kormidelník, zdali je to výkřik zlosti nebo překvapení. Následkem toho vrhl na svého syna hrozivý pohled a pravil: “Co je tam, pane setníku?” “Tisíc milionů hromů!” “Pane setníku, jestli ten kluk vyvedl nějakou hloupost, tak __c Teď teprve se starý obrátil. Jeho tvář zářila radostným překvapením, a vpadl kormidelníkovi do řeči: “Buďte zticha, Ludwigu, on jej má!” “Koho?” “Hádej!” Ludwig chvíli přemýšlel a pak pravil: “Inu, kdo to může uhodnout!” • “Nuže, toho, koho jsme dnes hledali!” Mládenec pravil se zděšeným výrazem v tváři: “Snad ne vlka?” “Právě toho.” “Toho vlkodlaka?” “Vlkodlaka? Ty osle!” smál se urputně nadlesní. Chtěl ustoupit stranou, aby mohli ostatní nahlédnout do dřevníku, vtom ale vešel do vrat listonoš. Oči všech se na okamžik obrátili k němu. Uviděl nadlesního a
tázal se: “Pane setníku, mám vaše listy zanést do pisárny, nebo je odevzdat zde?” Podával mu několik listů, mezi nimi velkou úřední zapečetěnou obálku. Setník ji prohlížel. “Od velkovévodského vrchního lesního úřadu!” pravil udiveně. “A ,pilně’ k tomu. To musím hned přečíst.” Zastrčil ostatní dopisy do kapsy, otevřel ten úřední dopis a přečetl jej. Jeho tvář přitom na sebe vzala zvláštní výraz. Když byl hotov, zvolal:

“To ať přece jen do toho uhodí devětadevadesát tisíc hromů!” “Jobova zvěst, pane setníku?” tázal se Helmers. “Nikoliv, taková radostná zpráva, že si musím bezděky zanadávat.” Začal číst: Panu nadlesnímu Kunoví z Rodensteinu, setníku ve výslužbě v Rheinswaldenu. Vážený pane! Poněvadž krutá zima z Arden a jiných hor a lesů všelijakou, jak vzácnou tak i škodnou zvěř sem přihnala, nařizuje se našim nadlesním a lesním úřadům tímto příkazem, aby se vší pttí proti ní zakročili. Jak se proslýchá, dávají se občas vidět i vlci; proto sdělujeme, že tomu, kdo zastřelí prvního vlka v obvodu naší země, má být vyplacena odměna dvaceti tolarů, každému následujícímu ale rovněž pět tolarů. K našemu velkému podivení se dozvídáme, že předevčírem v okolí Winnweileru byl viděn ostrovid, zvíře z druhu, které se nazývá Felis lynx, čili Felis lupulinus. Protože je toto zvíře beze vší pochyby ne
jškodnějším dravým zvířetem v Evropě a pro lidi velmi nebezpečné, nařizuje se všem našim lesním zřízencům, aby je bezprodleně vypátrali a skolili. Ten, kdo je odstřelí, obdrží čestnou cenu jednoho sta tolarů, a má se to ihned oznámit sem na naše vrchní lesní ředitelství. V Darmstadtu dne… Velkoknížecí vrchní lesní ředitelství. Ludwig III. P. S. Na důkaz pravdy se sem mají odvést z každého vlka oba slechy, z ostrovida ale celá kůže, která se podle ceny a okol ností ještě zvlášť zaplatí T. S. …

Nedá se ani popsat, jaký dojem učinil obsah tohoto dopisu na mládence. “Ostrovid!” zvolal Ludwig. “Nemožné!” “To se nepřihodilo ani za lidské paměti,” pravil druhý. “Musíme ihned uspořádat velkou, všeobecnou nadháň ku,” mínil třetí. “Hurá!” zvolal čtvrtý, a to nebyl nikdo jiný, nežli Kurt. Nadlesní na něho vrhl káravý pohled a řekl: “Drž hubu, kluku! Při takové nadháňce musíš zůstat pěkně doma! Ale nebude toho zapotřebí, neboť poslouchejte, lidi, my je již máme!” “Koho?” opovážil se ptat Ludwig. “Vlka a ostrovida.” “Vlka a také o – -!” To slovo bodrému mládenci uvázlo v krku. “Ano, jen se podívejte!” Ustoupil stranou, aby myslivci mohli vejít do dřevníku, a ihned zazněl mnohohlasý výkřik nejvyššího obdivu. “Bůh mne -, je to pravda, tutohle!” zvolal Ludwig. “Při Bohu Všemohoucím, vlk!” zvolal druhý. “A ostrovid!” přidal třetí. “Ano, máme je!” pravil nadlesní v
ítězoslavně. “Hoši, dnes dostanete čaj, jaký jste ještě neměli, protože se mně stala ta čest, že to bylo zabito v mém revíru.” “Hurrá! Ať žije pan setník!” zvolali všichni. “Ale,” tázal se Rodenstein kormidelníka, “kdepak je Wil helm a starý Stengler?” Mínil oba své podlesní. “Neviděl jsem je, pane setníku,” odvětil tázaný. “Nebyl jste tedy dnes doma?” “Ani jsem dnes nevyšel ze dvora.” “Tak jste přece musel vidět oba podlesní, nebo aspoň jednoho z nich!”

“Nikoliv.” “Ale kdo jiný by donesl tuto zvěř?” “Starý Klaus.” “Starý Klaus?” tázal se hejtman udiveně. “Kdopak ho poslal? Přece jenom Stengler nebo Wilhelm. Jiný tu zvěř nezabil.” “Pane setníku, optejte se tady toho!” Přitom ukazoval na svého syna. “Tohohle, hlouposti! Co by ten s tím měl co dělat?” “On zašel se svou ručnicí do lesa a -” “Do lesa? Kdypak?” “Hned jak přišel od vás.” Tvář starého se zakabonila. “Vždyť jsem mu to přece zakázal. Ten šibal má dostat svůj trest! Ten hloupý kluk chtěl jít s námi na vlka. Co dál, kormi delníku?!” “On tedy šel do lesa a vrátil se tak asi za půldruhé hodiny.” “Tento holomek!” zvolal nadlesní hněvivě. “Půldruhé hodiny! Mohl ho napadnout vlk anebo rozsápat ostrovid. Dále!” “Přivedl sebou starého Klaus -” “Aha, teď to přijde!” “Měli něco naloženo na saních a zakryto chvojím. Neměl jsem se dozvědět, co to bylo, a proto to
uschovali zde v dřev níku. A teď je to vlk a ostrovid.” “A kde je Klaus?” “Odešel hned pryč.” “Pověděl ale přece, který z lesníků mně to posflá?!” “Ani slovo.” “Ten staroch je hloupý. Něco takového se přece nezapomíná!” Nyní se obrátil na Kurta a pravil: “Pověděl to tobě, hochu?”

“Ani jsi se nezeptal?” Ne ” “INC. “U sta hromů, po něčem takovém je třeba se ptát. Proč jsi neotevřel hubu?” Chlapci to uvnitř lahodilo, že mohl všechny tyto lidi takto napínat na skřipec. “Protože jsem věděl dříve, nežli Klaus, kdo to byl,” smál se. “Ty to víš? Tak ven s tím!” Všichni naslouchali v napnutém očekávání jméno. “Já sám!” pravil jásající. “Ty sám – – chlapče, nedělej vtipy, nebo tě zmastím!” křičel setník. “Je to pravda.” “Kurte!” varoval otec. “Je to ale přece pravda!” tvrdil. Všichni stáli kolem něho jako zaražení. Setník sám se již nemohl ani udržet. “Kluku!” zvolal, “buď jsi zatracený lhář, anebo máš čerta v těle! Pověz, jak se věc má!” “Zastřelil jsem je, pane setníku!” “Oba dva?” “Oba dva!” Najednou se Ludwig pokřižoval a pravil: “Ať mne Bůh ztrestá, on má v sobě ďábla! Jinak by to nebylo možné, tuto hle!” “Kluku,” pravil
nadlesní, který to nemohl nikterak pochopit, “jestli nás teď obelháváš, tak je mezi námi konec; musíš odejít z domu a ze dvora!” Teď ale došla chlapci trpělivost! Zakabonil tvář, dupnul nohou a pravil:

“Není třeba, abyste mne vyháněl, půjdu raději dobrovolně.” “Cože?” “Ano, půjdu a sice ihned! Kdo si může myslet, že bych snad kvůli hloupému vlkovi a takové staré kočce se měl stát lhářem, s tím je u mne veta. To by do toho muselo také jedenkrát uhodit tisíc milionů hromů! Rozumíte?” Obrátil se a vešel do domu. Ostatní zůstali úžasem stát jak omráčeni. Takového něco přesahovalo jejich pojmy, i samého setníka. Kormidelník se zrovna chvěl v očekávání toho, co bude následovat. Věděl, že jeho syn není lhář, přece ale nemohl uvěřit, že takový chlapeček mohl skolit dva podobné dravce a to v tak krátkém čase. Konečně se setník vzpamatoval. Vydechl si zhluboka a pravil: “Prach a broky, ten mně dal! Helmersi, běžte a doveďte mně ho zpět!” Kormidelník zašel do světnice a dovedl chlapce, který vrhal uražený pohled. “Byl jsi to tedy skutečně ty, holomku?” tázal se Roden stein. “Už jsem to ř
íkal desetkrát; nebudu to tedy znovu povídat!” zněla rozmrzelá odpověď. “Hm, chlape, nezlob se!” “Rozpárejte ty bestie!” pravil Kurt, “pak najdete moje koule.” “Aha, na to jsem ani nevzpomněl. Kampak jsi je trefil?” Sehnul se a prohlížel napřed vlka. “Safraporte, v ohni poražen!” pravil. “Koule mu šla zepředu přímo do srdce. To je výtečné! Lépe bych to ani já nedovedl. A ostrovid?” “Ten dostal dvě rány,” pravil Kurt. “Kam?” “Já je vidím zdaleka.”

“Aha, mně se zdá, že se chlapík opovažuje, zasadit mně mravní políček. Ano, zde jsou rány; jedna ze strany na komoru a druhá zrovna zepředu do srdce. Tři mistrné rány. Hochu, jestli jsi to dokázal, tak máš čerta v těle. O tom není žádných pochyb.” “On jej má, tutohle!” bručel Ludwig. Přitom ale pohlížel s hrdostí na Kurta, jako na svého chovance. “Vypravuj nám to!” velel setník. Chlapec se vzpřímil. Nabyl zase svou dobrou náladu, a tvář mu zářila radostí a spokojeností, když začal: “Šel jsem tedy do lesa – -” “To jsi ale neměl!” osopil se na něho setník. “Ale já jsem šel právě proto, že jste se vyjádřil, že mne vlk sežere. Vzal jsem svou pušku a řekl jsem, že půjdu střílet vrány.” “Pěkné vrány! Bohudíky, že to ještě tak dopadlo!” “Udělal jsem okliku přes olšoví a šel pak k Erichově hoře; měl jsem namířeno k pstruhovému potoku.” “Jak mazaně! Abychom neviděli jeho stopu
. Kluku, ty máš opravdu čerta v těle!” Kurt pokračoval: “Najednou praskl strom; já se tam ohlédl a spatřil jsem vlka. Hned jsem skočil za nejbližší dub. Nechal jsem si vlka přiblížit asi na dvacet kroků – -” “A netřásl jsi se?” “Proč bych se třásl?” tázal se chlapec upřímně. “Věděl jsem přece, že jej trefím. Namířil jsem a spustil; pak se vlk převalil. Chtěl se ještě jednou zvednout, ale nešlo to: svalil se jako poleno.” “Mistrovská rána! Hochu, já myslím, že, co budeš živ, nepoznáš, co je strach. Dále!” “Nabil jsem vystřelenou hlaveň – – -”

“To se rozumí!” “A prohlédl si vlka. Nejdříve jsem ho chtěl vzít sebou; měl jsem u sebe šňůru a mohl jsem jej vléct; myslel jsem si pak ale, že tam přijdete a naleznete ho.” “Safraporte, chlapík nás chtěl pozlobit!” smál se Roden stein. “Ano, protože jste povídal, že mne vlk sežere,” přiznal se Kurt upřímně. “Pak jsem zašel ještě o kousek dál do dubového porostu; myslel jsem, že tam snad zastřelím zajíce. Ale sníh byl hluboký a já jsem se unavil. Tak jsem se posadil na přelomený buk mezi těmi dvěma velkými duby.” “Aha, tam!” přisvědčil nadlesní. “Najednou jsem zaslechl, že něco přichází. – -” “Ve sněhu?” “Ne, nahoře ve větvích. Koukl jsem tam a myslel, že je to divoká kočka, na slechy jsem si ani nevzpomněl. Bestie mířila napříč; skákala z větve na větev. Já se přikrčil pod kmen buku a mířil. Právě když to chtělo skočit, měl jsem dobrou ránu; ostrovid spadl na zem.” “N
ebyl ale ještě mrtev?” “Nebyl.” “Ano, taková bestie má tuhý život! Teď ale jsi byl v největším nebezpečí života, hochu, neboť ostrovid i nejsilnějšímu muži skočí na hlavu.” “Ó, on také přicházel, ale já mu poslal druhou kouli. On skočil zrovna až k druhé straně kmene, pak jsem odložil pušku a tasil svůj nůž.” “Zpropadený kluk! Správně – jako nějaký vrchní les mistr. Naštěstí ta bestie dodělala?” “Škrabala a bila po mně; nemohla se ale více dostat přes kmen. Prskala a ještě trochu řvala, pak chcípla.” “Hrdinský čin, skutečně hrdinský čin pro takového kloučka! Tvrdím, že má v sobě opravdového satanáše!”

Ludwig se opět pokřižoval a bručel: “Samého belzebuba; má jej jistě tutohle, tento dobrý, bodrý chlapík!” Kurt pokračoval: “Vtom se k tomu přichomýtl Klaus. Ani tomu nechtěl věřit, že jsem já zastřelil vlka a ostrovida. Měl sebou saně a slíbil jsem mu tolar, dopraví li mně ty bestie do předhradí.” “Jak se ale stalo, že jsme nenašli tvou stopu?” “Klaus musel stoupat do mých šlépějí.” “Ach, jak chytrácky! Kluk nás skutečně vodil za nos! Jen počkej hochu, však se vyrovnáme. Zatím to nechme. Teď mně kormidelníku především povězte, co s ním máme dělat? Má dostat nářez?” “Vlastně by to zasloužil. Štěstí, že moje žena je ve městě; ona by byla zemřela strachem!” “Ano, ještě si to rozložíme. Teď jen to nejnutnější: slechy z vlka a kožich z ostrovida. Musíme si přispíšit s vlkem, poněvadž jich má být víc, aby nás někdo nepředešel; a dvacet tolarů anebo pět, to je přece nějaký ro
zdíl. Ludwigu, ty jsi nejlepší jezdec. – -” “Pane setníku, to bych prosil, tutohle!” pravil oslovený. “Osedlej hnědáka. Já napíšu dopis a ty pak hned pojedeš do Darmstadtu.” Ludwig radostí vyskočil. “K vrchnímu lesnímu řediteli?” tázal se. “Ano.” “S ušima a s kůží?” “To se rozumí a s mým dopisem.” “Safra, to bude něco! Mohu si k tomu obléct svou uniformu?” “Ovšem, musíš. Vždyť přijdeš k audienci. Dám ti ostatně celý tolar na cestu.” “Děkuji! A mám povědět, kdo tu zvěř zastřelil?” “Ovšem.”

“Spěchej! Cídit knoflíky!” Odběhl, aby se náležitě upravil a za půl hodiny vyjížděl z vrat, s kůží za sebou připnutou na koni. Hnědák delší dobu nepřišel na vzduch, proto cesta pod ním jen mizela a on brzy dorazil do Darmstadtu. V obydlí vrchního lesního ředitele se dozvěděl, že ten s panem velkoknížetem zajel na lovecký zámek Kranichstein, ležící tři čtvrtě hodiny na severozápad od města. Vyjel tryskem z města a u zámecké brány slezl z koně. Jeden podkoní k němu přistoupil a tázal se, co si přeje. “Je zde Jeho Excellence, pan vrchní lesní ředitel?” “Ano, na několik dní.” “Já musím k němu.” “Oho! Musíte?” “Ano,” odvětil Ludwig hrdě. “Napřed musíte čekat, budete li předpuštěn,” pravil podkoní stejně hrdě. “Já jsem kurýr!” pravil teď Ludwig ještě hrději. “To je něco jiného! Od koho?” “To je tajemství. Zaveďte mého koně do stáje!” Vyndal kůži, která vězela v tl
umoku a vyšel po schodech vzhůru. Podkoní se dal obměkčit, a ujal se koně se vší pečlivostí. Nahoře natrefil Ludwig sluhu. “Jak se dostanu k Jeho Jasnosti, panu vrchnímu lesnímu řediteli?” tázal se ho. “Co mu chcete?” “Nesu depeši!” “Od koho?” “Od pana nadlesního, setníka z Rodensteinu.” , Je to tedy důležité?” “Ovšem, velice!” “Hm, Jeho královská Výsost, velkovévoda, je u pana ředitele; když je to ale tak důležité, tak vás přece jen ohlásím.”

Milý Ludwig ani nepomyslel, že jeho jednoduchá posílka nespadá do řady důležitých nebo naléhavých kurýrních poselství. Zastřelení ostrovida jej zcela opojilo. Sluha ho zavedl chodbou do místnosti, v níž musel počkat. Ale sotva za dvě minuty se otevřely před nún vysoké dvojité dveře. Když vstoupil, začalo mu být přece jen trochu úzko. Vešel do pokoje, jehož nádhera jej oslňovala. Na skvostných pohovkách seděli jeden pán a dvě paní. Pán byl velkovévoda Ludwig III.; dámy byly velkovévodkyně, rozená princezna Bavorská a manželka vrchního lesního ředitele. Vrchní lesní ředitel ale povstal a přistoupil k mysliveckému mládenci. Obdržel očividně od vysokého panstva povolení přijmout kurýra v jejich přítomnosti. “Vy jste podřízený pana nadlesního z Rodensteinu?” tázal se ředitel. “K službám, Excellence.” “A přicházíte od něho jako kurýr?” “K službám.” “Musí to být velmi důležitá záležit
ost.” “Nanejvýš důležitá, tutohle!” přisvědčoval Ludwig. Ředitel byl tímto “tutohle” poněkud překvapen, tázal se ale dále: “V jaképak záležitosti je tato vaše posílka?” “Excellence, my jsme zastřelili prvního vlka!” Ludwig to řekl s všemožně hrdým důrazem. Zmínil se prozatím pouze o vlku, neboť chtěl tak Jeho Excellenci po kapkách ukázat, co za lidi má v Rheinswaldenu. A přes tvář velkoknížete, který dosud seděl s očividným napnutím, se kmitl úsměv. “A proto, abyste mně toto vyřídil, přicházíte jako kurýr?” tázal se vrchní lesní ředitel. “K službám.” “Nařídil vám nadlesní, abyste se dal ohlásit jako kurýr?” “K službám, nenařídil.”

Tvář pana ředitele se zamračila. “A proč jste vy tak učinil?” tázal se ostrým hlasem. Milý Ludwig upadl do rozpaků. “Hm,” pravil, “protože vlk je přece jen čertovská bestie, tutohle!” Ředitel na něho vrhl překvapený pohled a zkoumavý na velkovévodu; jelikož ale na jeho tváři zpozoroval veselý úsměv, upokojil se ze své strany také a tázal se: “Copak to máte zde?” “Kůži, Excellence!” Tu se ozval tichý, krátký, zvonivý smích. Byla to velkové vodkyně, které to připadalo směšné, že se posílá vlčí kůže po kurýrovi. Tento smích navrátil řediteli dobrý rozmar. “Copak mám já dělat s tou kůží?” “Po tom mně nic není, tutohle. Excellence tak nařídila.” “Nevím o tom nic.” “Byla to tedy Jeho královská Výsost, pan velkovévoda sám.” Teď pohlédla Excellence tázavě na velkovévodu. Ten pravil vesele: “Jak přicházíte k tomuto názoru?” “Vždyť jsem přece slyšel číst to psaní, odvětil Ludwig odhodlaně. “Jaképak psaní?” “To, které náš pan hejtman obdržel z vrchního lesního ředitelství. On nám je přečetl tutohle a stálo pod ním: Ludwig Třetí.” Dámy se nemohly více zdržet smíchu. Velkovévoda tušil komický výstup, a povstal. “Aha, ten dopis!” pravil. “Ano k službám, Výsosti!” “A na to se v Rheinswaldenu dnes ihned zastřelil první vlk?” “K službám.”

“Ukažte nám tedy tu kůži,” pravil přívětivě. Milému Ludwigovi zmizela při této dobré náladě přítomných veškerá rozpačitost. Cítil se hrdinou situace a rozvinul s důležitým vzhledem svůj tlumok. “Tak, zde je ta kůže!” pravil. Rozprostřel ji beze všeho ostýchání na podlaze. “Cože,” pravil velkovévoda. “Copak to máte? To je přece kůže z ostrovida, ne ale z vlka!” To ale bodrému Ludwigovi bylo již přespříliš. Tak hloupé si tyto pány přece nepředstavoval. Ustoupil ve velkém rozhorlení o krok nazpět, máchnul rukou, a vyhrkl: “No, to se přece, Bůh mne trestej, rozumí samosebou, tutohle!” Panstvo na sebe pohlédlo celé udivené; jakmile ale poznali jeho tragickou rozhorlenost, nemohl se velkovévoda dále zdrzet: vypukl v hlučný smích; velkovévodkyně jej následovala, a nyní i ti ostatní se již nepotřebovali déle nutit: takto zazněla veselá srdečná čtveřice smíchu po komnatě, jaká tam snad ještě
nikdy nebyla slyšet. “Povězte přece, muži, jak se jmenujete?” tázal se velkovévoda pořád ještě ve smíchu. “Já jsem Ludwig Straubenberger, tutohle,” zněla odpověď. “Ludwig Straubenberger? To jméno si musím zapamatovat.” “K službám, Výsosti!” odvětil mládenec převráceně. Nový výbuch smíchu zatřásl místností, načež se velkovévoda dále tázal: “Jak dlouho již sloužíte?” “Patnáct roků.” “A ještě jste se nestal lesním?” “Nechtěl jsem, tutohle, neboť mám pana setníka příliš rád. My se tak dobře k sobě hodíme, proto nechci od něho pryč.” Nad tímto “hodíme se k sobě’ se panstvo opět smálo, načež se velkovévoda tázal:

“Bylo vám již nabídnuto povýšení?” “To se rozumí. Již třikrát, tutohle.” “A vy jste to odmítnul?” “Ano.” “To velmi svědčí o vaši věrnosti a příchylnosti. Ale povězte, nemáte sebou nic písemného od pana nadlesního?” Teď teprve si Ludwig vzpomněl na dopis. “I safraporte,” pravil, “takový trulant jsem jaktěživ nebyl, tutohle! Zde je psaní!” Sáhl do kapsy, vyndal dopis a podával jej pánům. Velko vévoda po něm sahal; tu ale Ludwig trhnul rukou nazpět a pravil: “Počkat, ne! To je pro Excellenci pana vrchního lesního ředitele.” “Excellence mně dovolí, abych je otevřel,” pravil velkové voda. Ředitel se poklonil, vzal psaní a podal mu je. Velkovévoda je otevřel a přečetl; pak pravil k dámám: “Náš milý Roden stein zůstane přece vždy ten samý; má vždy pro nás něco originálního. Napřed nám pošle tohoto bodrého Ludwiga Straubenbergera, a pak nám napíše psaní, které vám musím přečís
t.” Četl následovně: Zámek Rheinswalden, dne… Vysoké velkovévodské vrchní lesní správě v Darmstadtu! Ačkoliv mně nezbývá mnoho času, sděluji vysokému vrchnímu lesnímu ředitelství, že mám chlapce pět roků a několik měsíců starého. Ten střílí, jezdí na koni, plave, seká a bodá a jmenuje se Kurt Helmers, je to statečný chlapík! Zaběhl dnes do lesa, zastřelil prvního vlka a pak dokonce i samotného ostrovida a říká k tomu, zeje to stará kočka.

Vysílám ihned Ludwiga Straubenbergera. Je to také řádný chlap, rozumí myslivosti z fundamentu, skoro lépe nežli já, má dvě uši a jednu kůži, za co si vyprosím kvitanci a prémii. Zabijeme li ještě více vlků, tak jej vyšlu s ještě více ušima, přičemž mu přeji, aby tím dobře pochodil, poněvadž je milovníkem spropitného. S přáním mnoho štěstí a zdaru s úctou a oddaností Kurt z Rodensteinu Tento dopis vzbudil opětnou veselost, která ale s ohledem na postavení pisatele byla všemožně potlačována. Pak hledal velkovévoda vysvětlení: “Jak je to s tím chlapcem?” tázal se. “To je Kurt,” odvětil Ludwig. “Jeho otec je kormidelník Helmers.” “On bydlí na Rheinswaldenu? Chlapec se zdá být miláčkem pana nadlesního?” “Ó, on je miláčkem všech, tutohle, Výsosti!” “Skutečně teprve pět let starý a měl již zastřelit vlka a rysa k tomu?” “Ano.” “To je buď omyl, nebo mystifikace!” “Omyl to není, Vsosti – o té mystifikaci nevím, co to slovo znamená, tutohle.” “Míním tím klam.” “To není. Kurt nás neklame, a nedá se oklamat.” “Je to ale přece k nevíře!” “My jsme tomu také nechtěli uvěřit; on to ale dokázal.” “Copak je tak dobrým střelcem?” “On střílí vlaštovky.” “I to by byl zázračným dítětem! Ale přece, vlka, rysa, hm!” “No, Výsosti, myslel bych, že vlk anebo rys je snadněji k trefení nežli vlaštovka, tutohle!”

“Ano,” smál se velkovévoda, “ale strach, strach před takovým dravcem!” “Strach? Ó, ten kluk nezná. Najednou se vyřítil divoký kanec na našeho doktora Sternaua a na naší hraběnku Rosi tu, a toho náš Kurt ihned zastřelil.” “Doktor Sternau? Hm! Toto jméno – -” Vtom mu vpadla velkovévodkyně do řeči: “Dovol! Doktor Sternau je onen vyhlášený lékař, o němž nám nedávno tajný rada Belling podával zprávu.” “Ach ano! Doktor Sternau bydlí u vás, a ona španělská hraběnka Rodriganda také?” “Ano, Výsosti!” Velkokníže se chvíli procházel a pak pravil k Ludwigovi: “Bude pan nadlesní zítra doma?” “V každém případě, Výsosti!” “Doktor Sternau a hraběnka také?” “Myslím.” “A tento Kurt Helmers?” “Ten tam bude také, nebude li se potulovat po lese, tuto hle.” “Pojedete ještě dnes nazpět na Rheinswalden?” “K službám.” “Pozdravte tedy od nás pana nadlesního, a vyřiďte mu, že jej zí
tra právě v poledne navštívíme.” “I safraporte!” zvolal Ludwig polekaně. “A že sebou přivedeme více pánů a dam.” “Tisíc hro – – -, ach, prosím za odpuštění, tutohle, Výsosti!” “Chceme se sami přesvědčit, zdali je to pravda, co on tu vypravuje o tom chlapci.” “Je to čirá pravda; dávám na to své slovo!” Velkovévoda se usmál a pokračoval: “A máte skutečně kůži a dvě uši, za něž máme dát kvitanci a prémii?”

“Vždyť leží zde! A uší – i tisíc – – no, na ty jsem docela zapomněl.” “Vy jste zapomněl uši?” “Ano, až dosud. Ale naštěstí vězí ještě v mé kapse. Zde jsou!” Vytáhl vlčí slechy a podával je velkovévodovi. Ten je vzal a položil na stůl. Pak pravil: “Podotkněte dále panu nadles nímu, že si přejeme, aby nám představil doktora Sternaua a jeho nevěstu.” “To vyřídím správně, tutohle, Výsosti!” “A teď k hlavní věci, můj milý! Pan nadlesní byl tak prozřetelný, že nás upozornil na spropitné.” “Hm!” Ludwig rozpačitě pokrčil rameny. “Jste také jeho názoru?” Oči panstva zářily rozkoší. Ludwig konečně srdnatě odvětil: “No, Výsosti, mohli by jste to třeba prozatím nechat být, tutohle!” “Aj.” “Ano. Vždyť ráčíte zítra přijít na Rheinswalden!” Teď vypukl nový smích. Tak výtečně se již dávno nepobavili. “Mám tedy u vás úvěr?” žertoval velkovévoda. “No, když ne Va
še Výsost, kdopak jiný, tutohle!” Smích pokračoval. Velkovévoda sáhl do kapsy a vytáhl svou tobolku. “Řekněte panu nadlesnímu, že zaplatíme prémii zítra osobně. Jak vysoko ceníte kůži?” “Hm, ta je zde vzácností,” pravil Ludwig zvolna. “Aha, stáváte se obchodníkem; chcete zdražit zboží?” “Nikoliv, Výsosti. V psaní stálo, že kůže bude zaplacena.” “Ovšem.”

“Nuže sibiřský rys stojí až patnáct tolarů, a ještě nestojí za nic.” “Stačí tedy dvacet tolarů?” “Já bych již byl spokojen, kdybych je dostal; ale ty jsou pro pana setníka nebo pro našeho Kurta.” “Oba budou spokojeni. Zde je ještě pět tolarů pro vás. Je to dost?” “Safraporte, to se rozumí!” zvolal Ludwig radostně. “Pan setník mně dal za jízdu tolar, a já jsem myslel, že již to bylo po kavalírsku, tutohle!” Teď se ozval vrchní lesní ředitel: “Zásilka byla vlastně určena pro mne. Dovolí Výsost také ode mne příspěvek?” “Ano, ale ne menší než můj!” zněla odpověď. “Poslechnu rád. Tak tedy zde je ještě pět tolarů!” “Děkuji!” pravil Ludwig, “přál bych sobě každý den takového rysa, tutohle!” “A co my dámy?” tázala se velkovévodkyně. “Ó, prosím,” mínil Ludwig skromně, “to by přece nebylo ode mne galantní!” “Jen vezměte; jsou to pouze tři tolary.” “Deset a ti dělá třináct! Saprlote, já se stanu ještě boháčem!” “A dva dělá patnáct!” pravila ředitelova manželka. “Nemám víc u sebe.” “Inu, nad tím si nenechejte zešedivět vlasy, madame Excellence. Jsem s málem spokojen.” “Tak tedy jsme domluveni,” smál se velkovévoda. “Vyřiďte všechno dobře. Budeme vás mít na paměti. Sbohem!” Pokynul rukou na propuštěnou, ale Ludwig zůstal stát a pravil: “Výsosti, mám ještě něco na srdci.” “Nuže mluvte,” pravil vévoda vlídně. “Moje panstvo, těším se sice z těch peněz, ale hlavní věcí je přívětivost a laskavost. Nic jste mně neměli za zlé, a já vám

také ne; to je koření života a proto bych si přál, abyste byli tak šťastní jako já v této hodině, tutohle. Sbohem!” Učinil velmi hlubokou poklonu, zdvihl přitom svůj tlumok ze země a šel. Za ním se ozval srdečný smích. Dole šel do stáje, kde uviděl podkoního u svého koně. “Hotovo?” tázal se. “Ano.” “Bylo panstvo milostivé?” “Milostivé?” pravil Ludwig. “Panstvo je se mnou vždy zadobre. Dal jste koni seno a vodu?” “Dal.” “Tak mně povězte, kolik spropitného obyčejně dostáváte, když opatříte koně důstojníka nebo hraběte?” “Hm, spropitného! Většinou nic. Takoví lidé jsou ti největší skrblíci. Tak někdy dostanu osmigrošák. Oni si myslí, že mám dost platu.” “A jaké bylo největší spropitné, které jste kdy vůbec dostal?” “Nejvíce jsem dostal tolar od jednoho anglického lorda.” “Tak, zde máte dva tolary. A kdyby se vás ptali po mém jméně, řekněte, že jsem lesní mládenec Lu
dwig Straubenber ger. Sbohem, tutohle!” – – Zatím se v Rheinswaldenu odbývala důležitější rozmluva. Sotva totiž byl Ludwig pryč, zajel kočár do dvora. V tom seděl státní návladní, který se doktora Sternaua tak vřele ujal. “Je doma pan setník a ve svém pokoji?” tázal se mládence, který přišel podržet koně. “Je.” Šel vzhůru po schodech a setkal se se Sternauem, který vycházel ze své knihovny. “Ach, to se mně dobře hodí, pane doktore!” pravil návladní. “Vítám vás! Chcete jít ke mně?”

“Ano, k vám. Dříve jsem ale chtěl pozdravit pana setníka.” “Pojďte tedy!” Rodenstein přivítal státního návladního velmi srdečně. “Přinášíte zprávy? Račte se posadit!” Když si zapálili doutníky, úředník začal: “Je vám známo, že jsem chtěl něco vypátrat o lodi ,La Pendola’ a o španělském kapitánu Landolovi?” “Ovšem, chtěl jste být tak laskav,” pravil Sternau. “Nuže učinil jsem tak. Mám příbuzné a pak také jiné známosti u vnitřního úřadu v Berlíně. Jeden můj přítel je u vyslanectví v Londýně. Tam jsem dal pátrat, a dnes jsem obdržel depeši.” “Příznivou?” tázal se Rodenstein. “Snad. Z Berlína a Londýna se telegrafovalo na rozličné konzuláty a výsledek je, že ,Pendola’ předešlý týden přistála u Sv. Heleny, aby nabrala vodu. Odtud se vydala ke Kapskému Městu, kde ještě teď leží zakotvena.” “To je velmi příznivá zpráva!” zvolal Sternau radostně. “Teď alespo víme, kde chlapa hledat.” “Jenom to?” tázal se setník. “Nikoliv, víme více a sice, kde jej můžeme nechat zatknout!” “To nejde, pane setníku!” pravil návladní. “Že nejde? Hrome! A proč?” “Za první zde není dostatečný nebo alespoň dokázaný důvod, který by policii stačil k jeho zatknutí.” “A za druhé?” “Za druhé je Landola Španěl a my jsme Němci. Tím chci říci, že kdyby i zde byl zmíněný důvod, přece bychom museli překonat množství formalit, které nám jsou na závadu.” “Proč na závadu?” “Proto, že mu poskytnou čas, aby uprchl.” Setník zlostně poposedl na své židli.

“Tím snad chcete říci, že se jej vládními orgány nikdy nezmocníme?” “Jak věci nyní stojí, ano. Pane doktore, sdělil jste mně všechno o svých záležitostech?” “Opravdu všechno!” ujišťoval Sternau. “I to nejnepatrnější.” “A není nic, co byste byl zapomněl anebo mně zatajil?” “Nevím skutečně nic.” “Nuže, tak jsem si jistý, že nemám ještě dostatečný materiál, abychom zajali tohoto námořníka. Proto jsem učinil vhodné kroky, abychom toho materiálu co nejvíce nasbírali.” “Smím se tázat, na čem záleží tyto kroky?” “Říkáte, že Landola přistává častěji v Barceloně? Nuže, jakmile tam připluje, vejde do pasti. Já jsem tam totiž ustano čávil jednoho z našich nejobratnějších policistů.” “Jak je to laskavé a obezřetné! Výlohy samozřejmě zaplatím já!” “O tom si promluvíme později. Tento policista obdržel zároveň úlohu, aby střežil bedlivě zámek Rodrigandu.” “To je d
obře, a může to být k valnému prospěchu.” “Jeden výsledek mohu již nyní zaznamenat.” “Jaký?” tázal se Rodenstein dychtivě. “On mně telegrafuje, že hrabě Alfonzo odcestoval do Francie. Vstoupil jsem ihned ve spojem s Paříží, a dozvěděl jsem se již odtud, že si najal v Orleansu služebníka, a s tímto přišel do Paříže. Tam ale zmizel beze stopy.” “Však se najde.” “Doufám. Mám tušení, že tato cesta má spojení s vámi. Dále mně sděluje onen policista, že panuje úmysl, ignorovat váš útěk ze žaláře v Barceloně.” “To jsem očekával,” pravil Sternau. “Vždyť jsem se ničím neprovinil.”

“Podnikl pak ještě další kroky. Sděluje mně, že se tam nehodlá popírat, že dáma, jenž se nalézá zde, je skutečně hraběnkou de Rodriganda.” “Z toho tedy vyplývá, že se jí nepopírá právo, hlásit se o své dědictví.” “Ovšem. Také v tomto ohledu jsem si dopisoval se španělským velvyslancem v Berlíně. Je ochoten, učinit pro vás to nejlepší.” “Jsem vám opravdu zavázán k neskonalým díkům.” “Z toho poznáte, že se v této krátké době mnoho vykonalo. Dále jsem se ještě obrátil zde na tajného radu BeÚinga.” “V Darmstadtu?” “Ano. On se těší velkému vlivu u dvora. Sdělil jsem mu to nejnutnější, a on mně přislíbil, působit k tomu, aby se velko kníže za vás přimluvil. Stane li se to, máte pak zde nalezenou pevnou půdu. Očekávám každou chvíli jeho rozhodnutí.” “To by snad bylo příhodné, abych se mu jednou představil?” “Učiňte tak. Vaší nejbližší úlohou je, abyste svou nevěstu
učinil svou manželkou, a přitom padá přízeň dvora značně na váhu. Ostatně nám může každý den přinést něco nového. Kochám se blahou nadějí, že se všechno rychle dá obrátit k dobrému.” “Trváte dosud na svém dřívějším mínění, že ten španělský kapitán může být chycen jenom na moři?” “Je to ještě mé přesvědčení. Musíte vědět, kam zavezl vašeho přítele, poručíka od husarů, Alfreda de Lautreville. Musíte dále vědět, jak to vypadá s mužem, který byl v Mexiku přijat na loď a odvezen jako otrok do Heráru. To všechno se dozvíte od něho jen tehdy, budete li jeho mistrem, když jej násilím proti násilí dostanete do své moci.” , Je tedy rozhodnuto, že zakoupím parní loď, a odeberu se do Kapského Města, abych jej pronásledoval.”

“Radím vám to. Nejdřív ale urovnejte své zdejší poměry. Tak, to by bylo všechno, co vám pro dnešek přináším. Mohu vidět dámy?” “Dám je zavolat do salonu,” mínil setník. “Prosím o to. Rád bych je pozdravil a můžeme v jejich přítomnosti o naší záležitosti dále ještě vyjednávat.” Odebrali se tedy do salonu, kde setník, doktor, návladní, hraběnka Rosita a obě dámy Sternauovy až do soumraku setrvali v příjemném rozhovoru. Právě se chystal návladní k odchodu, když vjel jezdec tryskem do dvora. “Kdo to asi je?” tázal se. “Snad posel pro mne. Očekávají mne.” “Nikoliv, krok tohoto koně je mně dobře známý,” pravil Rodenstein. “Je to můj Ludwig.” Během rozhovoru vypravoval návladnímu o Kurtově hrdinském činu, a také pověděl, že mládence poslal do Darmstadtu. Proto se návladní zase posadil, a řekl: “Zůstanu tedy ještě minutku. Dozvěděl bych se rád, co vrchní lesní ředitel soudil o naš
em malém nimrodovi.” Netrvalo to dlouho a Ludwig vešel. “Poslušně hlásím, že jsem se vrátil, pane setníku!” “Byl jsi tam déle, nežli jsem očekával,” pravil nadlesní. “Pan vrchní lesní ředitel nebyl ani v Darmstadtu, tutohle,” omlouval se mládenec, “nýbrž v Kranichsteinu.” “A ty jsi tam zajel za ním? Nuže, jak to dopadlo?” Ludwig přistoupil hrdým krokem ke stolu a napočítal peníze. “Tutohle,” pravil. “To je za kůži.” “Dvacet tolarů? To je mnoho. Toho bych se od vrchního ředitele nebyl nadál,” pravil nadlesní. “Také to není od něho, nýbrž od Jeho Výsosti.” “Od Jeho Výsosti? Nemíníš snad od velkovévody?” “Ano, právě toho míním, tutohle!”

“Zbláznil jsi se?” “Ne, ale zbohatl jsem.” Přitom se smál celým obličejem, sáhl do kapsy a břinkal svými penězi. “Člověče, to zní jak od samých tvrdých tolarů!” zvolal setník. “Od koho je máš?” “Měl bych ještě o dva tolary více, ale ty jsem dal velkové vodskému podkonímu jako spropitné, protože mně opatroval hnědáka.” “Dva tolary? Copak se ti zlámalo kolečko v hlavě?” “Ne. Dal jsem mu je proto, že se chlap nejprve na mne koukal přes rameno; a mohl jsem je dát – obdržel jsem patnáct tolarů spropitného.” “Patnáct -, holomku. Ty jsi opilý!” “Nebylo by ani divu, kdyby se člověk jednou samou radostí opil!” “Kdo ti dal to spropitné?” “Budu to vypravovat, pane setníku. Od velkovévody pět tolarů.” – “Ty jsi mluvil s velkovévodou?” tázal se setník překvapeně. “Ano, mluvil jsem s ním, a sice tak, jako sám se sebou. On mne dokonce nazval ,naším dobrým Ludwigem Strauben bergerem’ tuto
hle. Tedy od něho pět tolarů, od pana vrchního lesního ředitele pět, činí deset -” “Mně zůstává rozum stát!” pravil setník. Ludwig pokračoval: “Od paní velkovévodkyně tři, činí -” “U všech čertů,” osopil se Rodenstein, “i s tou jsi mluvil?” “Ano. Od ní tři, činí třináct, a od paní vrchní lesní ředitelky dva, to činí patnáct, tutohle.” “Ale člověče, jak jsi přišel k tomu štěstí, mluvit se samým velkovévodou?”

“Ó, k tomu může přijít leckdo, pane setníku. Kupříkladu vy, a to již zítra.” “Zítra?” Rodenstein vyskočil. “Co tím chceš říci, chlape?” “Zítra sem přijede velkovévoda, vrchní lesní ředitel a celé množství jiných pánů se svými ženami, tutohle.” “Chlape, já tě zabiju, dovolil sis, udělat žert!” zvolal nad lesní celý bez sebe. “Přijdou, Bůh je mi svědkem, přijdou, pane setníku!” “Pane Bože, je to možné! Jaké je to překvapení! A tolik jich bude i se svými paními. No, to bude pěkné nadělení! Takového něco by měl člověk vědět mnohem dříve! Proč jen právě zítra?” “Chtějí vidět Kurta! Ano, a pana doktora a naši dobrou hraběnku Rositu; a prémii prý přinese velkovévoda sám, sto a dvacet tolarů dohromady, tutohle.” Tato zpráva vyvolala ve společnosti náramné rozčilení. Všichni přítomní se pozvedli ze svých míst a doráželi dotazy na Ludwiga. Nadlesní jim zabraňoval se slov
y: “Počkejte, moje panstvo! To musí jít popořádku a ne tak jedno přes druhé! Nechtě se mne samotného tázat, tak dojdeme rychleji k cíli.” A obrátil se zase k mládenci, a tázal se: “V kterou dobu chtějí přijet?” “Právě o dvanácté v poledne.” “A kolik jich má přijít?” “Velmi mnoho. Dále nevím nic, tutohle.” “Vypravuj tedy, jak se ti vedlo na Kranichsteinu.” “Nuže, odevzdal jsem svého koně podkonímu a řekl jednomu sluhovi, kam chci, tutohle. On mně řekl, že se nachází velkovévoda u vrchního lesního ředitele, že mne ale ohlásí, poněvadž jsem kurýr.” “Tisíc hromů, ty jsi se vydával za kurýra?” “Ano.”

“Máš rozum, chlape, nebo ne?” “Ó mám, to se hned ukáže.” “To jsem moc zvědav! Dostanu, tuším, řádně po nose, až zítra panstvo přijede. Pokračuj.” “Sluha mne ohlásil a já jsem přišel do pokoje, kde bylo přísahám krásněji nežli v nebi, tutohle. Tam seděli velkové voda a vrchní lesní ředitel s jejich ženami.” “Komu jsi odevzdal dopis?” “Hm, prozatím nikomu.” “Nikomu? Ale člověče, to jsi měl přece hned odevzdat!” “To mně ani nenapadlo, neboť jsem na to zapomněl. Ptali se mne napřed, kdo jsem, tutohle, a proč kvůli vlkovi se vydávám za kurýra. -” “Tady to máme! Můj nos mne zajisté nemine, že jsem poslal takového troubu.” “Troubu? Pane setníku! To jenom vy mně smíte říci; každému jinému bych jednu vrazil, že by mu duše z kůže vylétla, tutohle! Nedělal jsem žádné hlouposti, nýbrž mluvil jsem s panstvem jak mně zobák narostl. Byli také se mnou výtečně spokojení, a já s nimi ta
ké. Také jsem jim pořádně vytřel zuby, když jsem rozvinul kůži, a oni mysleli, že je to kůže z vlka.” “To není možné. Velkovévoda a vrchní lesní ředitel umějí dobře rozeznat kůži vlka od kůže rysa!” “Bylo tomu ale přece tak. Měli ji za vlčí, až pak sami pochopili, že je z rysa. A tu jsem se nemohl zdržet a dal jsem jun pifku.” “Safraporte, snad jsi nebyl prostořeký?” “Ó, ani trochu.” “Co jsi jim řekl?” “Hm! Velkovévoda pravil: ,Vždyt’ je to kůže z rysa.’ A na to já: ,No, to se, Bůh mne trestej, rozumí samosebou.’ “Tisíc milionů hromů -! Copak jsi nepukl, holomku?”

“Ne, pane setníku.” “Ani tě nedali ihned zavřít?” “Nedali.” “A co pak dělali?” “Smáli se jen, dále nic.” “Tady to máme. To je ještě horší! Mému poslovi se vysmáli, to je právě tolik, jako kdyby se vysmáli mně!” “Vysmáli, pane setníku? To není pravda. Samou rozkoší se smáli, samou radostí nade mnou, tutohle. A pak se mne ptali, jak dlouho již sloužím, a proč nechci přijmout žádné místo lesníka, chválili mne a velkovévoda pravil, že na mne bude pamatovat, tutohle. A když jsem potom odevzdal dopis, přečetl jej velkovévoda nahlas. -” “Slyšeli to ti ostatní a také dámy?” poptával se nadlesní hrdě. “Ano.” “No, a co říkali na takový dopis?” Setník se totiž považoval za výtečníka v psaní dopisů – očekával proto, že uslyší velkou chvalořeč, ale pravdomluvný mládenec pravil: “Vysmáli se vám, pane setníku.” “Co – co – o – o – že?” “Vysmáli.” “To není možné!” Nos m
u leknutím zbělal jako křída a ústa zůstala rozevřená. “Ano,” tvrdil Ludwig s důrazem. “Všichni a i dámy.” “Ale proč to, u čerta?” “Inu z mnoha důvodů.” “Kupříkladu?” Milý Ludwig měl svého pána rád, přece jej ale těšilo, že mu teď mohl zasadit štulec. Proto pravil: “No, kvůli tomu slohu, tutohle.”

“Kvůli tomu slohu? Bůh mne trestej, to je přece přespříliš! Nikdo nemá tak krásný sloh jako já.” Všichni přítomní se usmívali, neříkali ale nic. Jenom mládenec mínil: “Panstvo snad dobrému slohu ani nerozumí; oni se smáli a vévoda pravil, že je to originální.” “Troubo, to je přece pochvala, a nikoliv pohana.” “Bůh mne trestej, to přece já musím být pořádný chlapík, tutohle!” “Jak to?” “Velkovévoda pravil: ,Náš Rodenstein je přece vždy tím starým; napřed nám pošle tohoto hodného Ludwiga Strau benbergera, a pak toto psaní!’ – Když tedy to psaní bylo hodné, jsem já také hodný; to se přece rozumí samo sebou. Ale přece jen se smáli, zvláště kvůli té kůži a těm dvěma uším.” “Jak to?” “Nuže, vy jste přece psal, že mám kůži a dvě uši.” – “Chlape, já tě zmlátím! Budu snad vědět co jsem napsal! Psal jsem takto: Zde posílám svého Ludwiga Straubenber gera, ten má kůži a d
vě uši, za něž mu máte dát prémii.” Nadlesní se ohlédl kolem a spatřil, že se všichni snažili zatajit smích; začal něco tušit a proto se tázal: “No, pane návladní, vy se smějete. Copak to nebylo správné?” “Hm, ze sestavení vašich slov ovšem lze vyrozumívat, jako byste mluvil o kůži vašeho Ludwiga.” Ještě tomu nevěřil, proto se tázal Sternaua: “Je to pravda, pane doktore?” “Ovšem, je tomu tak, jak řekl pan návladní,” odvětil doktor. “Svatá smůlo, to jsem se tedy blamoval, hrozitánsky bla moval!” “A pak s tím spropitným!” pravil Ludwig. “Psal jste přece, aby mně dali spropitné?”

“To jsem učinil schválně; mínil jsem ale pokladníka. Kdopak by na to byl pomyslel, že by mé psaní mohlo přijít do rukou velkovévody! No, to dostanu zítra pěkný nos, asi na dvanáct mil dlouhý! Kdopak ti dával peníze za kůži?” “Velkovévoda.” “Hrome, tomu jsi to měl prominout!” “To mně ani nenapadá; tak hloupý nejsem, tutohle. On mně těch dvacet tolarů dával rád. Viděl jsem to na něm.” “Nedostal jsi nic písemného?” “Ne. Oni prý to všechno zítra vyřídí ústně.” “Co tedy žádali na zítřek?” “Malého Kurta chtějí vidět.” “Aha, nevěří, že to byl on?” “Ne. Velkovévoda dokonce mluvil o balamucení.” “Tisíc ďáblů!” “Ano. Pak chce velkovévoda představit pana doktora.” “Dokonce! Já mu mám představit doktora; tak to snad mínil.” “Možná! Pana doktora a Její Milost hraběnku de Rodri ganda.” “Věděli tedy již o nás?” tázal se Sternau. “Ano.” “Neučinil nějakou pozn
ámku, z níž by se dalo soudit, od koho se to dozvěděl?” “Velkovévodkyně něco prohodila; musím si ale nejprve vzpomenout. Padla slova tajný rada, jak myslím.” “Nevyřklo se jméno?” “Ovšem, ale nenapadá mně hned, tutohle.” “Snad Belling?” “Ano, ano, Belling; tak to bylo.” “Vidíte, pane návladní,” pravil Sternau, “že pan tajný rada svému slovu dostál.”

“Byl jsem o tom přesvědčen,” pravil úředník, “jemu máte co vděčit za návštěvu panstva. Bylo by mně příjemné, kdybych zítra mohl být zde na zámku Rheinswalden.” “Co vám brání?” tázal se setník. “Snad vaše úřední záležitosti?” “Ty méně.” “Nuže, jestli vám schází pouze moje pozvání, tak víte, že jste mně vždy srdečně vítaný. Přijímáte?” “Dobře, přijdu.” “Hezky, ujednáno! Paní Sternauová, jak to stojí s kuchyní?” “Teď se ovšem nalézám ve velkých rozpacích,” odvětila. “Nevím, co si bude vrchnost přát.” “Hloupost! Oni musí vzít zavděk tím, co dostanou; po jejich přání se dotazovat, je již pozdě. Ale oni budou spokojeni. Zvěřinu máme?” “Dost. Černou také.” “No, a pro ostatní pošlete hned zvláštního posla do města.” “Nevím ani pro kolik osob.” – – “Zase hloupost! Uděláme, co budeme moci, co zbude, sníme sami. Sklep s vínem sám hned prohlédnu. Paní Sternauová měla domácnost vždy ve vzorném pořádku, ale příchod takových hostí byl přece jen na pováženou. Uběhl celý večer a téměř celá noc přípravami, a teprve, když druhý den před polednem se dostavil státní návladní, mohlo se říci, že se hledí příchodu velkovévody s poklidem vstříc. I mimo zámek se pracovalo po celou noc. Setník svolal veškeré obyvatelstvo v Rheinswaldenu, aby silnici vedoucí lesem okrášlili zelenými věnci a prapory. Hmoždíře a národní dělo se vytáhly, aby v pravidelných přestávkách střílely, zkrátka, všechny přípravy se konaly, aby zeměpán byl jak náleží uvítán.

Ludwig zase osedlal hnědáka a jel naproti vrchnosti, aby při jejich spatření hned zase obrátil a oznámil jejich příchod. Velkovévoda byl přesný. Za dvě minuty přicválal Ludwig do vrat a volal: “Přicházejí!” Venku začaly ihned hřmět rány; stohlasé volání nadšeného “hurrá” se rychle přibližovalo, a v tom již vjíždělo osm naplněných kočárů provázených pány na koních. Bylo jich na čtyřicet osob. Setník ve své nadlesnické uniformě stál u portálu, aby uvítal hosty. Mládenci se leskli ve slavnostním stejnokroji, v jejich čele Ludwig. Vedle nich stál malý Kurt. I on vězel v zeleném stejnokroji s blýskavým tesákem po boku. Velkovévoda seskočil z vozu; odmítl pomoc sluhy. Naklonil se do něho nazpět, aby podal velkovévodkyni ruku. Vtom zahlédl mládence. “Aha, náš Ludwig Straubenberger!” pravil. “Přistupte blíže!” Ludwig se před něho postavil vzpřímen jako svíce. “Podejte Její Výsosti ruku,” pra
vil kníže; “smíte jí pomoci z vozu!” “Copak je nemocná, tutohle?” tázal se milý mládenec. Neměl ani tušení, že se mu tím nabídla čest, po které mnohý důstojník a dvorní úředník marně toužil. “Není,” smál se Velkovévoda; “ale ona si to přeje.” “No, musí li to být, tak do toho!” S těmito slovy přistoupil k vozu, nastrčil velkovévodkyni svou pěst a pravil: “Dobrý den, Výsosti! Tak pojďte sem, když se bojíte, aby jste nespadla!” Uchopil ji a vynesl ji nadobro z vozu. Vrchní lesní ředitel již předtím pobavil společnost včerejší rozmluvou; následkem toho byli páni a dámy dychtiví, spa

třit hodného Ludwiga; že ale si bude počínat s královskou Výsostí tak sumárně, toho se přece nenadali. Velkovévodky ně to ostatně přijala jako žert, a vložila pak svou ruku v rámě svého vysokého manžela. Odebrali se k portálu a ostatní panstvo je následovalo. Nadlesní prokázal čest co nejskvěleji. Tváře mu zářily radostí, že viděl zeměpána na svém panství. “Zde jsme,” pravil velkovévoda vesele. “Tolik jste nás tuším, neočekával, můj milý Rodensteine?” “Čím víc, tím lip, Výsosti!” odvětil. “Učiňte mému domu tu čest, aby jste vešel!” Velkovévoda mu podal ruku, kterou on zlehka stiskl, pak políbil kněžně ruku s největší úctou, uklonil se před komon stvem a vedl pak všechny do parádních pokojů, dnes mimořádně otevřených. Ve velké dvoraně, vyzdobené vzácnými parohy a jinými honebními památnostmi, se všichni usadili, aby přijali občerstvení. Velkovévoda sebou přivezl několik lokajů
ke své obsluze; ale Rodenstein znal svou povinnost jako hostitel; jeho ochotní mládenci zde byli, a vyvedli svou úlohu nad očekávání dobře. Po prvním přípitku pravil vznešený pán: “Především jsem přišel pro to, abych se podíval na vašeho malého pětiletého nimroda, zbývá k tomu ale ještě dost času. Je doma pan doktor Sternau?” “K službám, Výsosti.” “Ať přijde!” Rodenstein kývnul a Ludwig odběhl. Dobrodružství a romantické lékařovy příhody již kolovaly všude; neznali jej ještě, a byli proto nemálo žádostiví, uvidět muže, kterému nejhezčí španělská hraběnka chtěla věnovat svou ruku. Sternau vešel.

Jestli se snad domnívali, že lékař již svým zevnějším způsobem dá najevo, za jakou milost a vyznamenání to považuje, být připuštěn do středu takového panstva, to se ovšem značně zmýlili. Vysoké a mohutné postavy, pravý obr, vstoupil vzpřímeně jako nějaký král. Ani jeden rys jeho přímého, mužného obličeje nejevil nějaké stopy rozpaků, a jeho velké krásné oči přelétly pokojným, zkoumavým pohledem přes společnost, jako by on byl velitelem, kterého zde očekávali. Velkovévoda bezděky povstal, a ostatní následovali jeho příkladu. “Bože můj, vévoda de Olsunna!” pravil hezky hlasitě překvapený jeden pán od dvora, sedící za velkovévodou. Již dostoupil Sternau k velkovévodským manželům a setník spěchal k jeho boku. “Pan doktor Karel Sternau!” představil jej a ustoupil pak nazpět. Velkovévoda a velkovévodkyně opětovali lékařovu poklonu a první pravil: “Slyšel jsem o vás. Jste narozen v mé zemi? “Mám tu čest, být poddaným Vaší Výsosti.” “Jak jste se dostal do Španělska?” “Pobýval jsem u doktora Letourbiera v Paříži, když jsem byl povolán na Rodrigandu, abych hraběte toho jména vyléčil z dvojnásobné nemoci.” “Jaké nemoci to byly?” “Močový kámen a slepota.” “A podařily se operace?” “Byl jsem šťastný.” “Tak vám můžeme přát štěstí k tak skvělému výsledku!” Sternau se poklonil k díkům, a velkovévoda pokračoval: “Ostatně jsme zaslechli, že jste si dovezl neobyčejně příjemný honorář – -?” “Byl mi dán dobrovolně, Výsosti.”

“Slyšeli jsme o vašich příhodách, a Její královská Výsost, velkovévodkyně, si přeje spatřit hraběnku de Rodriganda. Nebo snad se ta dáma tak straní společnosti, že – -” “Ó nikoliv, Výsosti. Smím přivést Rositu de Rodriganda?” “Ano, prosíme o to.” Posadili se zase. Nastal tichý šepot; lékař učinil na všechny, zvláště ale na dámy znamenitý dojem. Teď byli všichni ještě zvědavější na hraběnku, kterou oloupili o otce, a pak učinili na mysli pomatenou, takže mohla být vyléčena pouze lékařem, jakým byl Sternau. Mezitím se obrátil velkovévoda k tomu starému pánovi, který za ním učinil onu poznámku. “Vyklouzlo vám před tím několik slov, Excellence – -?” Tázal se tak, že to mohla jen ještě velkovévodkyně slyšet. “V pravém překvapení, Výsosti.” “Vyslovil jste vysoké jméno!” “Jméno vévody z Olsunny.” “Co vám k tomu dalo příčinu?” “Tento doktor Sternau se podobá vévodovi, že j
sem se až ulekl.” “Znal jste vévodu?” “Velmi dobře. Poznal jsem ho, když jsem byl atašé na velvyslanectví ve Španělsku.” “Náhoda.” “Hm!” To vyřkl ale s tak zvláštním výrazem v tváři, že to velkovévodovi bylo nápadné. “Co tím míníte?” “Myslel jsem právě na některé zvláštnosti.” “Smím je znát?” “Jenom kvůli Vaší Výsosti o tom promluvím. Ráčil jste si, Výsostí, všimnout dvou malých skvrn, které má doktor v obličeji?” “Na čele a na levé tváři?”

“Ano, nejsou nápadné, spíše činí tvář pikantnější.” “Co je to s nimi?” “Ty samé skvrny měl vévoda zrovna na tom samém místě.” “Aha, to by ovšem mohlo vzbudit pozornost!” “Pak je tu paní Sternauová, která zastupuje velitelku na zámku Rheinswalden.” – “Ona je zde?” přerušil jej kníže. “Ona a její dcera. Byla to guvernantka ve Španělsku a sice na krátký čas také u vévody z Olsunny jako vychovatelka jeho dcerušky.” “To je ovšem velmi nápadné!” “Ona velmi rychle vystoupila ze služby a opustila Španělsko. Musela se přihodit nějaká nepříjemnost. Znám to, byla právě toho času u velvyslanectví, kde jsem dostal její pas do rukou.” “Souhlasí jeho stáří s tím časem?” “Dokonce ještě více, já jsem pana Sternaua již dříve viděl, jako dítě náhodou. Bylo to u příbuzného paní Sternauové, u jistého Wilhelma, jehož syn je teď učitelem v Genheimu. Již tehdy jsem počítal a přišel js
em k překvapujícímu výsledku, který Vaše Výsost snad tuší.” “Velmi podivné!” Velkovévodkyně všechno slyšela a pravila: “Budeme se skutečně muset zastavit u tohoto lékaře!” A s úsměvem připojila: “Má na sobě opravdu něco tak – hm, něco tak vévodského.” “Zajisté!” pravil velkovévoda. Další poznámku nemohl učinit, neboť právě vešla Rosita zavěšená za Sternauovo rámě. Všichni přítomní byli překvapeni její krásou. Ustrojena byla zcela jednoduše. Měla na sobě šaty z bílého alpaka, růži ve vlasech a dva řebíčky na ňadrech. Při jejím příchodu vších

ni povstali. Velkovévodkyně jí šla několik kroků v ústrety a podala jí ruku. Rosita se sklonila s nejvznešenějším způsobem nad ní, a když krásnou hlavu opět pozvedla, vnořil se jí před tím tak hrdý a královský pohled tak něžně a důvěrně do očí kněžny, že ta byla celá zaujata a ihned cítila, že tomuto krásnému stvoření musí být ochránkyní. “Hraběnka Rosita de Rodriganda Sevilla!” zvolal Sternau hlasitě. Potom ustoupil o několik kroků. “Osvícenosti,” pravila velkovévodkyně ve francouzské řeči: “Vítám vás v naší zemi a doporučuji vás tím náklonnosti Jeho Výsosti.” Velkovévoda sklonil dobrotivě hlavu a pravil: “Dovolí te li, Osvícenosti, budeme vám rádi k službám, jak naše síly budou stačit. Vynasnažíme se, aby jste se déle nestranila kruhů našeho dvora.” “Děkuji, Výsosti, z celého srdce,” pravila; “ale račte mně dovolit, abych se ještě déle věnovala v odloučenosti vzpomínkm na událostí, které změnily celý můj život. Moje srdce uznává vaši laskavost a nachází ji neskonale cennou pro můj osiřelý život; ale já se musím ještě v tichosti rozloučit se vším, co bylo za mnou pochováno.” “Co snad ale zase z hrobu povstane!” pravila velkovévodkyně. “Ó, kde se najde Kristus, který by mohl zavolat: Mládenče, vstaň!” Na to pravil velkovévoda: “Osvícenosti, my nejsme ani spasitelé, ani proroci a divotvorci, kdybychom ale někdy mohli pronést slovo, které by bylo s to, probudit vaše zemřelé naděje k novému životu, učiníme to ze srdce rádi. Nebudeme vás vytrhovat z vaší osamělosti, která vám snad dobře slouží a vaši duši navrátí pokoj; kdyby jste ale někdy tato slova měla zapotřebí, doufáme, že na nás pak nezapomenete.

Teď se ale posaďme. Prosím, Osvícenosti, zde vedle mne! A vy, pane doktore, vezměte místo vedle Její královské Výsosti. Budete nám vypravovat o vyhlášené zemi kaštanů.” Oba zasnoubenci tedy obdrželi čestná místa vedle Výsostí. A nyní začala setníkova úloha, aby se osvědčil jako hostitel. Podařilo se mu to výtečně. Hostina ve všech svých částech dostala pochvalu panstva, a víno, které tak dlouho leželo ukryto v tmavém sklepě, bylo tak dobré, že ke konci tabule panovala veselá nálada. “Rodensteine,” pravil velkovévoda, “přistupte blíž!” Nadlesní uposlechl. “Jak dlouho již sloužíte?” “Čtyřiatřicet roků.” “A nedovedl jste to doposud k ničemu?” “Že k ničemu, Výsosti? Myslel bych, že jsem přece něčím!” “Ano, aleje v tom rozdíl, být něco a mít něco.” Nadlesní nevěděl, kam velkovévoda míří. Ten pokračoval: “Když tedy podle vašeho mínění něčím jste, máte dnes ještě něco k
tomu mít. Přistupte blíž! Excellence, podejte to sem!” Stará Excellence, který dříve vypravoval o vévodovi z Ol sunny, vytáhl z kapsy skvostné pouzdro. Velkovévoda je otevřel a vyndal z něho Ludwigův řád, který připnul setníkovi na prsa. Ten ani nevěděl, co se to s ním děje. Střídavě bledl a rděl se, rty se mu chvěly, těžce oddechoval. “Toto vám má být znamením naší neobyčejné milosti a náklonnosti,” pravil velkovévoda. “Noste jej dnes, nám všem pro radost. Ostatní ještě nařídíme.” Konečně se setníkovi vrátila řeč: “Královská Výsosti – safraporte – toto je přece – u všech – no, to je překvapení! Vždyť jsem si to ani nezasloužil!” “Zdali jste zasloužil toto vyznamenání, to posoudím já. Teď ale nechtě přijít jednou svého malého nimroda.”

Rodenstein pokynul jednomu z mládenců a ten odešel, aby vyřídil rozkaz velkovévody. Ten se tázal dále: “Jak je starý? Ve vašem dopisu stálo pět roků.” “A několik měsíců,” pravil Rodenstein. “Tedy chlapec, který ani ještě není školou povinný, a zastřelí vlka, dokonce i rysa? To je k nevíře podobné!” “Chlapec je čirý zázrak, Výsosti!” “Tak to musí být, není li v tom omyl. Co myslíte, pane doktore?” “Chlapec zajisté oba dravce zastřelil, Výsosti. Já sám bych tomu neuvěřil; ale já ho znám. On by tak klidně namířil na slona jako na zajíce. Již jednou v mé přítomnosti skolil vzteklého kance, který ohrožoval život hraběnky z Rodrigandy.” “To jsem ovšem zvědav spatřit tohoto malého hrdinu.” Teď vešel Kurt. Naznačili mu, jak se má chovat. Držel se výborně. Přišel přímo jako voják, postavil se před velkovévo du a vzdal čest po vojensku. “Ráčil jste poroučet!” pravil, dívaje se jasnma, bystrýma očima pevně na zeměpána. , Jak se jmenuješ?” tázal se velkovévoda. “Kurt Helmers. Helmers po otci a Kurt po panu setníkovi, který je mým kmotříčkem.” “Hezky, to je jasné. Jak jsi starý?” “Pět a čtvrt roku.” “Čím je tvůj otec?” “Námořníkem.” “Kde se nachází?” “Býval kormidelníkem na lodi ,Jeffrouw Mietjeová’, teď ale je doma zde na Rheinswaldenu.” “Čímpak se jednou chceš stát?” “Výsosti, řádným chlapíkem.” Při této odpovědi sevřel rty tak pevně, že bylo na něm vidět, jak opravdově to míní.

“To je od tebe hezké! Ale já míním, jaké povolání si vyvolíš?” “Tomu já nerozumím; to ponechám otci a panu setníkovi; snad i panu doktoru Sternauovi.” “Proč těmto třem?” “Jsou moudřejší než já, a vědí lépe, k čemu se hodím.” Velkovévoda spokojeně kývnul, přece ale pravil: “Nemáš tedy žádný bližší zájem?” “Ó, přece! Chci se něčím stát, co je hodně obtížné, kde se musí hodně učit a hodně bojovat. Myslivcem, námořníkem, nebo vojákem.” “To se mně líbí. Učíš se rád? Povídej, co umíš! Číst?” “Hm,” pravil hrdě, “to se ani nepočítá! Číst, psát a tak dále, to zná každý pasák! Já znám anglicky a francouzsky; musím kreslit a tak mnohé vykonávat, čemu mně pan setník učí. Pak umím střílet, jezdit na koni, šermovat, plavat, cvičit – nuže, není to všechno dost těžké?” “Ty jsi kapitální chlapík. Copak jsi již střílel? Do terče?” Tato otázka zněla ponkud posměšně, chlapec ale odvětil klidně: “Ano ťlo terče; napřed do pevného, pak do houpacího, pak do kamenů vyhozených do vzduchu.” “A potom? Snad již nějakého zajíce?” “Ano, zajíce; této zimy již několik set.” “Jinou zvěř také?” “Ano.” “A jakpak to bylo s tím vlkem?” “Ó, to bylo velmi jednoduché: já jsem jej spatřil, a tak jsem ho zastřelil. Co se může dělat víc?” “Tak! A neměl jsi strach?” “Strach? Před kým? Snad před tím vlkem? Ten se měl co bát mne a mé pušky!” “Ach tak! Ale ten rys?”

“S tím to bylo to samé, jenže potřeboval dvě koule.” “A toho jsi se také nebál?” “Ne; byl jsem hloupý; myslel jsem napřed, že je to divoká kočka; nevšímal jsem si štětek na uších.” Pětiletý chlapec mluvil tak neostýchavě a rozumně, že se Výsosti opravdu podivili. Velkovévodkyně mu položila svou jemnou ruku na hlavu a přitáhla ho k sobě. “Máš ještě svou maminku?” tázala se ho. “Mám.” “A máš ji rád?” “Velice!” “Copak jsi na ni nepomyslel, když stál vlk před tebou?” “Ne,” odvětil upřímně. “To nebylo od tebe hezké.” “Že nebylo? Proč?” “Představ si, co by se byla maminka naplakala, kdyby tě vlk nebo rys usmrtil!” “Ano, byla by velmi plakala, neboť mne má ráda. Ale moje maminka chodí přece také do lesa! – -” “Co tím chceš říci, dítě?” “Co kdyby pak vlk nebo rys usmrtil maminku? Nebylo proto lépe, že jsem já vyšel a ty dravce zastřelil?” Velkovévodkyně pochopila
svou porážku. Usmívala se a pravila: “Mluvíš opravdu jako nějaký hrdina.” “Ach, Výsosti, já nejsem žádný hrdina. Chcete li vidět hrdinu, to se musíte podívat na mého strýce Sternaua, ten byl v Americe, Africe, dokonce tuším i v Asii. Tam honil lvy, levharty, tygry a slony, a bojoval tam i s divochy. Copak jsem já proti němu? Hloupý kluk!” “Ach,” pravil velkovévoda, “to jsme my nevěděli. Vy jste pobýval v Americe, pane doktore?” “Ovšem,” odvětil Sternau. “A v Orientu?”

“Několik roků.” “A honil jste skutečně tato zvířata?” “Tak mimochodem. Hlavním účelem mých potulek byly studie.” “To budeme zajisté brzy hledat příležitost, abyste nám o nich vypravoval. Tento maličký zajisté také získává z vašich zkušeností?” “Trochu. Teď například jej učím, jak má užívat laso.” “Není možné! Pětiletý hoch!” “A přece. Zhotovil jsem mu laso o čtyřech pramínkách, patnáct stop dlouhé. Už s ním dovede zacházet dost dobře.” “Proti čemu?” “Proti psům a kozám, tak jako proti svému malému koníkovi.” “Ale tohle bych ráda viděla!” pravila Velkovévodkyně. “Ó, to není všechno nic!” ozval se do toho Kurt. “Výsost by měla vidět strýce Sternaua, když mne vyučuje. Střelím li já na padesát kroků, on to udělá na tři sta; přeskočím li s koněm kmen, přelétne on přes zeď, chytím li já lasem kozu, strhne on koně. On srazí ze čtyř kamenů, které mu do vzd
uchu vyhfedím, jednou ranou dva, a každý kámen, který mu vyhodím, trefí v trysku. To je ten pravý hrdina! Ale já se to také ještě naučím!” Tváře mu hořely a přitom vyhlížel tak hezky, že jej velko vévodkyně pohladila. Velkovévoda pravil: “Pak se již nedivím, že střílíš vlky. Je ten vlk ještě k vidění?” “Je,” pravil Kurt. “Leží tam v dřevníku.” “A rys?” “Ten tam leží také, nahý, bez kůže.” “Podíváme se na ně později. Šermovat tedy také umíš, a se všemi zbraněmi?” “Je tomu tak, Výsosti.”

“Kdo byl tvým učitelem?” “Pan setník.” “Jezdit na koni také umíš?” “Ó, pouze na svém poníkovi; ale přece mají přede mnou respekt!” “Dobře, pak nám to ukážeš?” “Milerád.” “A jak to vypadá s řečmi? Mluvíš francouzsky?” “Ano. Vždyť můžeme nyní hovořit francouzsky nebo anglicky. Výsosti, mně je to jedno.” “I ty safraporte! Zůstaneme ale při němčině. Kdo tě naučil těmto jazykům?” “Pan setník a moje paní Sternauová. Mám ještě jiného učitele; Tombiho, on je hajným, vlastně cikánem.” “Jaký jazyk se od něho učíš?” “To mně ještě nepověděl; ale já jsem jej jednou přelstil a vypátral to. Čte se to převráceně, totiž z pravé strany k levé; bude to, tuším, arabsky nebo malajsky.” “O tom dosud nic nevím!” pravil Sternau. “Ach, já to mám zachovat v tajnosti, neboť Tombi se obává, že by se pan setník zlobil.” “Ale proč té tomu učí?” “On říká, že já to
snad někdy budu moci potřebovat, a on chce zůstat ve cviku.” “Tak to bude, tuším, cikánský jazyk. Ten se ovšem neuč.” “Cikánsky to není, ne! Cikáni se přece nemodlí.” “Copak on tě učí modlitby?” “Ano. Všechny moje pořekadla, písničky a modlitby mně překládá. Strýčku, pravda, že rozumíš arabsky?” “Ano.” “Nuže, můžeš se ihned přesvědčit, zda je to snad arabsky. Mám ti odříkat začátek otčenáše?”

“Ano. Arabsky zní: ,Ja abana Iledsi fi s semavati jata haddeso smoka.’” “Ne, tohle to není; to moje zní: ,Bapa, kamijang ada de surga, kuduslah kiranja namamu.’ ” “Cože! Odkudpak hajný zná tento vzácný jazyk! Je to malajsky.” “Malajsky?” tázal se velkovévoda. “Německý hajný a umí malajsky. Jak to tak vypadá, jsou zde na Rheinswaldenu k nalezení samí neobyčejní lidé.” “On prý pobýval v Malajsku,” pravil chlapec. “Vypravoval mi o ostrovech Borneo, Celebes a Timor.” “Pak s ním o tom musím promluvit.” “Strýčku Sternaue, smím se tedy dále učit tuto řeč?” “Ale ano, ve jménu božím. I já z toho něco znám, budu tedy držet s tebou.” “Neslýcháno!” pravila velkovévodkyně. “Zdá se, že budeme mít častější důvod sem přijet.” “Ano, ano, přijeďte, Výsosti!” zvolal Kurt radostně. “Pročpak to povídáš?” tázala se přívětivě. “Protože vás mám tak rád!” Ona Se nahnula k němu
a tázala se: “A proč mne máš rád, Kurte?” “Protože máte takové milé oči.” “Nebojíš se tedy přede mnou?” “Nikoliv. Proč bych se měl bát?” “Proto – nuže, protože jsem kněžna, velkovévodkyně,” pravila s úsměvem. “Proto? Ó ne,” pravil, “copak je velkovévodkyně něco tak hrozného! Jakpak se vás mám bát, když jsem se nebál ani rysa?” Urozené dámy přišly do rozpaků. Toto prohřešení bylo příliš hrubé, nežli aby, podle jejich zdání, velkovévodkyně je mohla pokojně snést; ta ale byla jiného názoru. Přisvědčila

dobrotivě a pravila: “Máš pravdu, synáčku. Také kněžna má zapotřebí lásku, má se k ní mít úcta, nikoliv strach. Teď ale by jsi nám mohl ukázat, co umíš.” “Napřed snad vlka a rysa?” “Ano, také to je nám vhod. Pojď!” Vzala jej za ruku a nyní se odebralo veškeré panstvo do předhradí, podívat se na obě zvířata, která pro svou vzácnost ještě nebyla zlikvidována. Při právě panující zimě byla zmrzlá a proto nijak ošklivá. Velkovévoda vlastnoručně ohledával střelné rány. “A to jsi byl skutečně ty?” tázal se udiveně. “Ano,” odvětil chlapec. “A nikdo s tebou nebyl?” “Ani živá duše.” “Dítě, to jsi miláčkem prozřetelnosti. Musela tě určit k něčemu neobyčejnému. Buď vždy hodný a dobrý a vyhýbej se všemu zlému!” “To chci, Výsosti!” pravil Kurt vážně. “Ale teď snad si smím dojít pro svého koníka a pro zbraně?” “Učiň tak,” pravil setník. “Panstvo se na to bude d
ívat okny.” “A,” obrátila se velkovévodkyně k Sternauovi, “ukážete nám také něco ze svých rytířských dovedností?” Jeho čelo se trochu nakrabatilo; bylo mu to odporné, vystupovat jako krasojezdec nebo umělý střelec. Urozená paní to zpozorovala a připojila: “Neviděli jsme ještě nikdy laso. Prosím, pane doktore!” Tu se jeho tvář opět vyjasnila a on učinil přisvědčující poklonu. “Jsem vám k službám.” “Ano, strýčku Sternaue, musíte se mnou spolupracovat!” zvolal Kurt. “Pak budu mít více chuti a půjde to mnohem lépe.”

Zámecký dvůr byl dost prostorný k zamýšleným výkonům. Dámy se odebraly do dvorany, z jejíž oken mohly všechno pozorovat; páni ale zůstali pod širým nebem. Ster nau odešel do svého bytu. Za chvíli se vrátil. Nebyl ani k poznání. Měl na sobě loveckou košili ze zvířecí kůže, podobné spodky, dlouhé těžké lovecké boty a plstěný klobouk se širokou střechou. V jeho opasku trčely dva revolvery, tesák a to mahawk; přes záda měl zavěšeny dvě pušky a kolem beder mel ovinuté laso, na němž byla ještě zavěšena jihoamerická boleadores. “Ah, lovec ze stepi!” zvolal velkovévoda celý u vytržení. “Ovšem, lovec ze stepi,” pravil Sternau s úsměvem. “Nejsem žádný umělec, nýbrž prostý tulák po pustinách; ale snad se mi podaří, podat panstvu obraz tamějšího dobrodružného života. Tady jde Kurt.” Chlapec teď přijel na koníku do dvora, bez sedla, pouze s jednoduchou uzdou. Svůj zelený oděv odložil a byl oděn p
odobně jako Sternau. Jeho dvouhlavňová ručnice mu visela přes plece. “Co budeme dělat napřed, strýčku Sternaue?” tázal se. “LasS!” , , “Dobře. Ludwigu, vypusť kozla!” Mládenec šel do chléva a vyvedl neobyčejně silného kozla, který při spatření koníka se hned postavil do bojovné pozice. Sternau stál vedle velkovévody. “Výsosti, budete vidět pouze dětskou hru,” pravil. “Když to však vykoná pětiletý chlapec, zůstane to zajímavé.” “Žádné starosti!” odvětil velkovévoda. “Všichni jsme nesmírně zvědavi.” “Mám?” tázal se Kurt. “Ano, začni!” zvolal setník. Chlapec si uvázal jeden konec lasa kolem těla, svinul ostatní část do kotouče, a ten vzal do pravé ruky. Levou řídil koně.

Jakmile se ten dával do pohybu, postavil se mu udatný kozel naproti a trkal po něm rohama. “Kozel ví, co jej očekává; on se brání,” pravil Sternau. Koník po něm kopal předníma nohama; ale kozel se nezalekl. “Přes něj!” zvolal Sternau. “Hej!” zvolal chlapec. Vzal koníka zkrátka, mlaskl jazykem a přeskočil v okamžiku kozla. “Bože můj, tento smělý skok! To je chlapec!” Toto pravila za oknem dvorany velkovévodkyně k Rosíte, stojící vedle ní. “Ano, je to neobyčejné dítě. Dokáže již nyní více než mnohý dospělý,” odvětila Španělka. “Hleďte, jak teď uhání kolem dvora! Jaký trysk, ventre a terre!” “A bez sedla!” pravila jedna z dvorních dam. “A bez třmenů!” podotkla druhá. Chlapec letěl v ztřeštěném trysku kolem dvora. Seděl volně na koni. Teď vytáhl nohy vzhůru a klekl na hřbetě svého koníka. “Hej, Ludwigu!” zvolal. “Ano,” odvětil myslivecký mládenec. “Vezmi bič!” Mládenec, z
nal svou úlohu při těchto cvičeních, držel již bič v ruce. Postoupil a zahnal kozla, stojícího uprostřed dvora, z místa. Zvíře se zpočátku chtělo protivit, poslechlo pak přece a uhánělo pryč. – Kurt v patách za ním. Kozel věděl, že má být teď chycen lasem, a napjal proto veškeré své síly, aby unikl. Neběžel rovným směrem, nýbrž oklikami po dvoře; dělal rozličné pobočné skoky; ale nic naplat – obratný chlapec na svém poníkovi byl stále za ním. “Výborně!” zvolal velkovévoda.

“Jezdí skutečně mistrně!” mínil jeden z udivených šlechticů. Nahoře za okny bylo slyšet tleskot něžných rukou. Hošík pohlédl vzhůru a při jednom skoku stranou, mistrovsky provedeném, poslal hubičku vzhůru. “Měl by toho kozla již dávno,” podotkl Sternau. “Proč jej nechytí?” “On očekává můj povel; to činí věc obtížnější.” “Poručte mu to tedy!” “Pozor!” zvolal Sternau. Chlapec, který dosud pořád ještě klečel, posadil se rychle a točil kotoučem lasa kolem hlavy. “Teď!” velel Sternau. “Hoj!” zvolal Kurt rozjařeně. Laso zalétlo; kotouč se rozvinul a smyčka padla kozlu kolem hlavy. Vtom okamžiku trhl chlapec koněm vzhůru a bokem; byl dobře vycvičen; zůstal stát jako přimrazený. Kozel udělal ještě skok, přitom se laso natáhlo, smyčka se stáhla, a kozel se svalil k zemi. “Výborně!” zaznělo to kolem. “Výborně!” volalo se i z oken dolů. “Vy jste skutečně výtečným učitelem! pravil velkovévoda k Sternauovi. “Ó,” řekl doktor, “s takovým chovancem je vyučování pochoutkou.” “Bude z něho jednou znamenitý muž.” “Jsem o tom přesvědčen.” “Ale toto laso je hrozná zbraň!” “Ovšem v ruce znalce.” “Copak se jí nelze vyhnout?” “Ale ano, ale patří k tomu neobyčejně bystré oko. Musí se člověk umět bránit právě v okamžiku, když smyčky lasa se vznáší nad hlavou, ani okamžik dříve ani později.”

“A je to možné?” “Smím to ukázat Vaší Výsosti?” “Prosím.” “Doufám, že se to zdaří, ačkoliv jsem tento pokus s Kurtem ještě nepodnikl.” Kurt seskočil z koně, aby osvobodil kozla, kterému hrozilo zadušení, ze smyčky. Teď přicházel. “Bylo to tak dobře, Výsosti?” tázal se. “Velmi dobře, můj hochu. Tolik jsem od tebe neočekával.” “Ó, taková smyčka je dobrá; je možné s ní všechno chytit.” “Také mne?” tázal se Sternau. “Ne, vy jezdíte lépe nežli já. Vy byste se držel pořád v ta kové vzdálenosti, že by moje laso nestačilo na vás dosáh nout.” ., “Nikoliv, to bych neučinil.” “Ó, pak vás chytím.” “I když se postavím zde uprostřed dvora a ani krok neudělám?” “Pak je to ještě snadnější!” “Zkusíme to?” “Vy přece jen žertujete!” “Nikoliv. Já tedy zůstanu stát pevně na místě, a když se ti to podaří, chytit mne do smyčky, pak -, ano, copak?” “Pak mně daru
jete ten malý tomahawk, a naučíte mně s ním zacházet,” pravil Kurt. “Dobrá, platí.” “Ó, to je tomahawk již teď dobře jako můj!” “Počkej trochu, hochu!” Sternau se postavil uprostřed dvora a vzal jednu z ručnic, kterou měl na zádech, do ruky. “Nuže, Kurte, můžeš spustit!” pravil. “Hned při prvním hodu se to podaří, dávejte pozor!”

Malý lovec ze stepi se postavil v přiměřené vzdálenosti, svinul laso podle pravidla, zatočil jím nad hlavou a vrhl je. Ale v okamžiku, kdy se smyčka vznášela právě nad hlavou Sternaua, zdvihl ten svou těžkou pušku, zatočil s ní a zachytil smyčku. “Zkus to ještě jednou!” Zkoušeli to alespoň ještě desetkrát, ale vždy s tím samým opačným výsledkem. “Nejde to,” pravil Kurt zklamaně. “Nuže, ukaž se tedy na koni s překážkami.” “Dobrá,” pravil chlapec. “Ludwigu! Doprav sem překážky!” “Překážky, překážky,” bručel Ludwig. “Již dávno nejsou překážkami pro tohoto chlapce, tutohle!” Položil prkna a latě, rozestavěl staré hrnce a kotle, bedny a soudky křížem krážem, a natáhl v mezerách ještě několik provazů, všechno to bez ladu a skladu. “Tudy nikdo neprojede!” pravil jeden z důstojníků. “Alespoň tento chlapec ne,” přisvědčoval velkovévoda, který byl sám výborným jezdcem. “Bez
sedla a třmenů! Toto zde nejsou žádné vypočítané překážky uměleckých jezdců.” “Výsost se přesvědčí o opaku. Hoch jezdí skutečně výborně a koník je skvělé zvíře.” “No, uvidíme; jsem na to zvědav.” Kozel byl zase dán do svého chléva, a Kurt usedl na koně. Jel krokem tou směsicí, aniž by kde zavadil, aniž by se kde narazil, anebo přišel do rozpaků, pak v cvalu a konečně v trysku. Pánové zrovna vyvalovali oči nad smělostí, s jakou skákal přes soudky, bedny a provazy a nad bystrým zrakem, jakým se dovedl vyhnout hrncům, talířům a střepům. Nahoře navzdory zimě se otevřela okna, a čím více se mu tleskalo a pochvaly volalo, tím více se odvažoval, až mu konečně

Sternau dal znamení, aby zastavil. Vrátil poníka opět do klusu a pak do kroku a pak z něho seskočil. “To je k nevíře!” zvolal velkovévoda. “Takového něco ještě nebylo! Na něco takového by ani nikdo nepomyslel!” V těchto a podobných výrazech šlechta vyslovovala svůj obdiv. “Je to pravda?” mínil setník. “Je to milionový kluk.” “Sám sebe dnes překonal,” pravil Sternau. “Přítomnost panstva jej uvedla v nadšení.” Velkovévoda se vážně obrátil k oběma: “Pánové, tento chlapec bude nejen dobrým husarským důstojníkem, nýbrž v něm vězí ještě něco většího. Kdo při tolika smělosti je obdařen takovou obezřetností a takovým ostrovtipem, v tom vězí zajisté látka pro velitele. Pane nadlesní, svěřte mně později starost o chlapce.” “S radostí vyhovím tomuto rozkazu,” odvětil setník, jemuž to nadmíru lichotilo. “A vy, pane doktore,” tázal se kníže, “máte také své laso sebou? A co je tohle
?” “To je boleadores.” – “Aha, o tom jsem četl. Gaučové v Jižní Americe je používají. Je to praktický nástroj.” “Ještě více nežli to, Výsosti. Je skoro ještě nebezpečnější než laso. Dovedou jím rukou tak mrštit, že polámou koni kopyta. Chci vám ukázat, jak se užívá, nesmím k tomu ale vzít žádné zvíře, poněvadž bych je zajisté těžce poranil.” Ukázal napřed boleadores všem dokola. Skládalo se ze tří krátkých řemenů, svázaných spolu při jednom konci, na druhém však opatřených těžkými koulemi, vězícími v pevné kožené schránce. Pak dal na jednom konci dvora zarazit do země kůl a odešel sám na druhý konec. “Výsosti,” pravil, “aby panstvo vidělo, s jakou jistotou dobrý gaučo hází, zasáhnu kůl deset palců pod vrškem.”

Stál asi na padesát kroků vzdálen od kůlu, vzal jednu kouli boleadores do pravé ruky, otočil několikrát kolem hlavy a vypustil je pak. Točící se kolem sebe, letěly koule v oblouku vzduchem, narazily podivuhodnou přesností na kůl a ovinuly se kolem něho. Bylo slyšet prasknutí – konec kůlu byl ulomen. “To je ohromné!” zvolal velkovévoda. Všichni pospíchali ke kůlu. Deset palců dlouhý kus byl uražen. Kníže jej zvednul ze země a podával jej z ruky do ruky. “Jaká je to jistota, jaká síla!” pravil. “Dovedete to vždy tak přesně?” “Vždy. Chci to dokázat,” pravil Sternau. Mrštil ještě čtyřikrát, a zasáhl kůl vždy na tom místě, který označil. “To je tedy ta nejnebezpečnější zbraň, jaká existuje, alespoň na stepi,” pravil velkovévoda. “Ó, ten obušek je ještě nebezpečnější,” mínil Sternau. Vytáhl z opasku tomahawk a ukazoval jej. “Tato slabá sekerka s krátkým topůrkem?” pravil velkovévoda. “
Není to zbraň pouze k boji zblízka?” “Nikoliv. Ona rozpoltí nejtvrdší lebku, a trefí i z velké vzdálenosti nejmenší předmět. Zabil jsem s ní uprchlíka uhánějícího v trysku, zatímco já jsem klidně zůstal stát. Vypočetl jsem přesně, mám li zasáhnout jeho hlavu, krk, rameno, tělo, nebo pravou či levou nohu.” “To není možné!” “A přece je tomu tak. A co je přitom nejzvláštnější, tento obušek letí, když jej hodím, napřed vodorovně podél země, pak se vznáší tak vysoko, jak jsem vypočetl, snese se opět a zasáhne právě ten bod, na který jsem zamířil. Smím to panstvu dokázat?” “Prosím, jsme náramně nedočkaví,” pravil velkovévoda.

“Trefím tedy napřed zbytek tohoto kůlu.” Zavěsil boleadores k opasku, a vzal do ruky tomahawk. Odešel na nejvzdálenější konec dvora, postavjl se levou stranou směrem k cíli, rozmáchnul se tomahawkem a mrštil jím. Zasáhl kůl zrovna ve středu. •j,To je k nevíře!” zvolal velkovévoda. “Je to nejméně padesát kroků.” “Neminu se cfle ani na pět set kroků,” tvrdil Sternau. “To není možné! Alespoň ne s takovou jistotou.” “Chci to dokázat. Dvůr ovšem není tak dlouhý, dá se to ale přece provést. Abych vám dokázal jistotu vrhu, zvolím si cfl jen na jednu stopu od okna; pak opustím dvůr vraty, jejichž dveře otevřeme dokořán, vyjdu na pět set kroků ven na cestu a vrhnu tomahawk.” Žádný z pánů nevěřil, že by se to mohlo podařit. Ale Sternau dal pod jedním oknem zadního průčelí na dvoře zarazit kůl a položil na něj kámen. Pak se otevřela vrata. Na to opustil dvůr a kráčel po cestě vedoucí přímo k vra
tům na pět set kroků daleko ven. Páni ucouvli na zeď, aby nebyli zasaženi, a dámy měly sice okna otevřena, netroufaly se ale jimi dívat. Teď máchnul tomahawkem a zatočil jím několikrát kolem, a mrštil jím k cíli. Obušek letěl, jak Sternau předpověděl, napřed podél země, vznesl se pak do výše prvního poschodí, snížil se pak rychle a srazil kámen z kůlu, aniž by se toho dotknul. Po tomto mistrovském kousku nastala celá bouře potlesku. Sternau se vrátil, poděkoval němou poklonou a pravil: “Pánové viděli, co je to za zbraň.” “Nejstrašlivější!” mínil velkovévoda. “S tím úplně souhlasím,” mínil Sternau. “Ale při takové vzdálenosti nestačí ani vámi zmíněná zkušenost, nýbrž je k tomu zapotřebí takové obrovské síly, jakou jen vy z nás všech se můžete honosit.”

“Zde je umění, házet tomahawkem, marné,” pravil Sternau s úsměvem, “ale tam na stepi je životní otázkou. To, co jste teď viděli, dovede každý Indián.” “A teď ještě vaše laso? Prosím!” pravil velkovévoda. “Pánové, můj kůň není zvyklý na laso, a prostor zde je příliš omezen, než abych vám mohl podat pravý obraz krocení koní. Moje laso má délku čtyřicet stop, což je příliš mnoho, abych jím mohl volně vládnout, přece se ale o to pokusíme.” Poručil sluhům, aby poplašili koně a prohnali po dvoře. Pomocí bičů a kousků zapálené hubky se to brzy podařilo. Zvířata uháněla tryskem po dvoře. “Kterého z těch koní si přeje Vaše Výsost?” tázal se Sternau. “Toho vraníka,” zněla odpověď. “Dobrá!” Bodl svého koně ostruhami a vjel s mocným, pronikavým indiánským pokřikem mezi ostatní koně. Těmto se něco podobného ještě nikdy nepřihodilo; stali se proto ještě divočejšími a lítali
jak vzteklí kolem. “Aha, jízda za bizony!” mínil velkovévoda, “jízda zrovna uprostřed divokého stáda!” “Pane doktore,” volal zde Ludwig ze vzdálenosti, “mám zde ještě prskavku; mám ji -?” “Zapal ji!” Mládenec zapálil knot a hodil prskavku doprostřed dvora. “Bože můj, to jde o život!” zvolala velkovévodkyně. “Já se zblázním!” chvěla se Rosita. “Doktore, pro všechno na světě – -” vykřikl velkovévoda. Nedořekl. Ještě stál Sternau volně na koni, tu vybouchla prskavka, a všichni koně polekaně vyskočili vzhůru. I jeho hnědák se vzepjal. Každý soudil, že musí spadnout a octnout se pod kopyty; on ale pro sebe zvolil ten pravý okamžik;

právě, když se jeho kůň chtěl vzpínat, smekl se dolů do sedla, v němž pak seděl jako přibitý. Koně výbuchem nanejvýš poplašeni, lítali jako vzteklí po dvoře. On zahnul s hnědákem do jednoho kouta, pak jej bodl ostruhami a pádil přímo proti ztřeštěnému houfu, takže to vypadalo, že se nevyhnutelně s nimi musí srazit; v tom ale vzepjal hnědáka a přelétl přes dva vedle sebe uhánějící koně. Zdálo se přitom, že musí narazit na zeď; ale uprostřed skoku strhl svého koně; odvážný kousek se podařil a teď volně cválal za houfcem koní, před ním prchajícím. “Výborně! Hurrá!” volal velkovévoda, celý unesený touto odvážlivostí. Pánové a dámy souhlasili. Takového něco ještě nikdy nespatřili, ani v cirkusu. Sternau pokynul hlavou na díkůvzdání a mával lasem. Toto se mihnulo vzduchem a vlétlo hřebci kolem krku. Ihned svého koně obrátil opačným směrem – strašné trhnutí, jeho kůň byl stržen na zadní
nohy; ale vraník byl převalen a mával kopyty ve vzduchu; laso mu svíralo chřtán a zavřelo mu dech. Nyní seskočil a osvobodil hřebce. Ozval se nový potlesk. “Namouvěru, doktore, vy jste jezdec!” zvolal velkovévoda. Sternau odevzdal koně sluhům a přistoupil blíž. “Co jsem udělal, dovede každý indiánský chlapec,” pravil. “Měl jste ale obě pušky na zádech!” “Ty lovec na prérii nikdy neodloží. Mám vám ukázat, jak se s nimi zachází!” “Ano, udělejte to; prosíme o to!” “Vezmi svou ručnici,” pravil Sternau ke Kurtovi. “Jedná se o to, abys ukázal, že umíš také něco jiného trefit, nežli zajíce.” Chlapec předtím svou ručnici přistavil ke zdi, vzal ji tedy a, přistoupil k Sternauovi.

“Tam tu vránu na komíně!” pravil doktor. Vysoko na komíně seděla osamělá vrána. Kurt namířil a spustil. Spadla dolů, a když ji prohlédli, ukázalo se, že je střelena skrz tělo. “Výtečně!” pravil velkovévoda. “Račte odpustit, Výsosti, to byla špatná rána,” pravil Sternau. “Proč?” “Vrána je tak veliký předmět, že by se měla správně střelit jen skrz hlavu.” “Cože, vy to dovedete?” “Já?” tázal se Sternau s úsměvem. “Ano.” “Ten chlapec to již dovede.” “Ale tuším jen tak zblízka.” Sternau se obrátil k mládenci: “Ludwigu, jděte tam ven k jedli, a doneste tu vránu, kterou Kurt teď zastřelí.” Před zámkem stála totiž vysoká jedle, jejíž větve dosahovaly přes zeď. Na jejich větvích seděl celý houf vran. Nedaly se zastrašit jednou ránou, neboť poblíž obydlí myslivců byly zvyklé na střílení. “Kterou?” tázal se Kurt. “Na třetí větvi tu vnitřní.” “Bez počítám? “Ne, to by bylo příliš snadné.” “Dobrá, jsem připraven.” “Jedna – dvě – tři!” Sternau nepočítal snad zvolna, nýbrž rychle po sobě. Při jedné přiložil Kurt pušku, a při třetí vyšla rána. Vrána spadla, a ostatní ulétly. “Pozor!” pravil Sternau. Strhl menší z obou pušek ze zad a mířil. Jedna, dvě, tři, čtyři pět, šest výstřelů bouchlo za sebou, skoro rychleji nežli

se mohlo počítat, a rovněž tolik prchajících ptáků padlo dolů ze vzduchu. “Ach, copak je to za ručnici?” tázal se velkovévoda. “Henry/Martin.” “Opakovačka?” “Ano.” “Na kolik ran?” “Na pětadvacet.” “Ukažte mi ji!” Sternau podal ručnici na podívanou. Mezitím se vrátil Ludwig. “Není jenom jedna; ale je jich sedm tutohle,” volal. Předložil ptáky, a pánové ustrnuli, neboť každá vrána byla střelena skrz hlavu. “Zázračné!” zvolal velkovévoda. “Zázračné!” zněla ozvěna ostatních. “To nejsou žádné čáry!” mínil Sternau ve smíchu. “Kurte, běž nahoru do mého pokoje a dones sem pravítko z mého psacího stolku.” “Nemohl bych nejprve střelit tam toho vrabce?” tázal se chlapec. “Kterého? Tam toho na té věžce?” “Ano.” Na bočním vysokém stavení zámku se nalézala malá otevřená vížka, v níž visel zvonek k svolávání lidu po poli a roztroušeného v lese. Na vížce byl vět
rový praporek a na tom seděl vrabec. “Toho netrefí!” mínil jeden z pánů. “Vsaďme se!” pravil chlapec. “Dobře,” smál se onen. Oč?” “vyv,. “O pět tolarů!” zněla odpověď, snad aby se chlapec zalekl. “Dobrá, platí!”

Nabil svou vystřelenou pušku. “Strýčku Sternaue, počítejte,” pravil, “ale rychle než odlétne.” “Jeden – dva – tři!” volal Sternau. Kurt při tomto rychlém počítání měl sotva čas k míření, ale spustil a vrabec spadl z praporku na střechu a skutálel se odtud na dvůr. Objevilo se, že mu šla koule prostředkem těla. “Úžasné!” zvolal velkovévoda. “Majore, zaplatíte sázku!” “Tentokrát milerád!” pravil šlechtic. Vyndal tobolku a podal chlapci dvojitý louisdor. “Zde máš, můj malý ostrostřelče!” Kurt vzal peníz a pravil: “Díky, pane majore! Tak drahého vrabce jsem ještě nikdy nezastřelil!” Všichni se dali do smíchu a chlapec šel pra pravítko. “Myslím, pánové, to z nás tak lehce nikdo nedokáže!” pravil velkovévoda. “Hm!” zabručel major. “Nebo myslíte snad vy, majore – – -?” tázal se velkovévoda. “Ano, ale kde hned sehnat vrabce?” odvětil. “Tam jeden letí!” pravil Sternau, ukazuje
do vzduchu. “Hrome, kdo by ho trefil, nikdo!” Sternau se usmíval, a velkovévoda pravil: “Střelte tedy do praporku. Je sice o něco větší nežli vrabec, ale při té výšce to zůstane přece jen mistrovskou ránou.” Major vzal ručnici, kterou Kurt prozatím odložil a pohlídal šiji. “Krásná zbraň; velmi dobře a důkladně zpracováno, malé mistrovské dílo!” pravil. “Zkusím ji!” Namířil a spustil – – rána šla mimo. “Hrome!” zvolal. “Tady jsou dva náboje, pane majore!” pravil Kurt, který se zatím vrátil.

“Dobrá! Zkusím to ještě.” Nabil a ještě dvakrát vystřelil, aniž by trefil. “U čerta!” pravil. “To je opravdová blamáž.” Major byl známý jako dobrý střelec; proto velkovévoda pravil: “Není to žádná blamáž, majore. Neznáte zbraň a cíl je skutečně poněkud příliš vzdálen. Nechtě toho. K čemu má sloužit to pravítko, doktore?” “Poslouží jako terč,” odvětil Sternau. “Kurte, důvěřuješ mně?” “Ovšem,” odvětil chlapec. “Chceš je držet?” “Chci.” “I nad hlavou?” “To je mi s vámi jedno.” “Stoupni si tedy tam k vratům, vezmi pravítko oběma rukama za konce a drž je nad hlavou.” “Stůj!” zvolal velkovévoda; “pane doktore, to je příliš nebezpečné, to je rána Viléma Telia!” “Tou má také být, Výsosti!” “To ale nemůžeme dovolit! Věříme, že trefíte, víme ale také, že nejmenší náhoda může mít za následek smrt.” “Smrt?” smál se chlapec s plnou důvěrou.
“Ó, strýček Sternau střílí ještě jinak, nežli to chce nyní ukázat. Půjdu!” “Nikoliv, zůstaneš!” Vtom předstoupil setník a pravil: “Výsosti, jen ty dva nechtě! Oni vědí, co chtějí a mohou!” “Ale já z toho nechci mít žádnou zodpovědnost!” “Nemusíte mít žádné obavy!” Kurt pospíšil k vratům a držel tam oběma rukama pravítko napříč nad hlavou. “Kolik ran?” tázal se. “Deset,” odvětil Sternau.

Pak zašel k protější straně dvora, zvednul Henryho opako vačku a zvolal svým zvučným hlasem: “Připraven, Kurte?” “Ano.” “Drž pevně a klidně!” Jeden, dva, tři, pět – sedm – devět, deset výstřelů padlo tak rychle za sebou, že se nedaly ani spočítat; pak rychle přišel Sternau, aniž by se po Kurtovi a pravítku ohlédl a podal velkovévodovi ručnici. “Výsosti, račte se podívat, jaká výborná práce je tato ruč1 nice! Deset výstřelů, tak rychle za sebou, a přece hlaveň není rozehřátá.” “To by byl ovšem div!” Ručnice šla z ruky do ruky a všichni se přesvědčili o její výborné konstrukci. Pak se ale tázal velkovévoda: “A co pravítko?” “Zde je, Výsosti!” pravil Kurt, který mezitím přiběhl a čekal za ním. Kníže mu vzal pravítko z rukou a k svému ustrnutí v něm spatřil deset střelných děr, jednu vedle druhé, v takové rovné čáře, jako by byla tažena pravítkem, a tak stejně vzdálena od seb
e, jako by byly mezery mezi nimi vyměřeny kružidlem. Jak se rozumí samosebou, nastalo nové divení a vychvalování, jehož si ale Sternau málo všímal. Obrátil se klidně k majorovi. “Pane, vy jste předtím říkal, že není možné srazit vrabce v letu?” “Tvrdím to dosud!” odvětil major. “Ó, střílejí se také vlaštovky.” “Náhodou!” “Nechci vám nabídnout sázku, a vlaštovky teď nejsou; ale počkejme, prvního vrabce, který přelétne přes dvůr, srazím.” “Na to jsem přece jen zvědav!” pravil major v pochybnostech. “Zde – zde – zde -” volalo se konečně všemi ústy.

Vrabec rychle jako střela přelétl přes jednu střechu a mihnul se k druhé naproti. Ale než ji dosáhl, zableskla se rána a on spadl k zemi. “Úžasné, neslýchané!” zvolal velkovévoda. “Ó,” odvětil Sternau, “obstojný střelec ručí za každého vrabce. Vždyť to není nic tak těžkého.” “Vy jste výtečný střelec na mou čest!” ozval se pojednou hlas, který ještě nebylo slyšet. Patřil šlechtici, který se dosud nápadně držel stranou. Dosud nepromluvil ani slovo; když ale teď všichni na něho pohlíželi, pokračoval: “Slyšel jsem nedávno mnoho vypravovat o prérii. V Berlíně u amerického velvyslance. Mluvili o savaně, o trapperech a squatterech, o Indiánech a bledých tvářích. Bylo to zajímavé, velmi interesantní, na mou čest!” “To bylo tak něco pro vás, můj milý hrabě,” pravil velkovévoda. “Vy jste náš Sportman commeil faut.” A obrátil se k Sternauovi a představil mu jej: “Hrabě Wa lesrode, milý d
oktore!” Oba pánové se navzájem poklonili; pak pokračoval hrabě: “Četl jsem mnoho románů, cestopisů. Coopera, Marryata, Móllhausena, Gerstáckera. Myslel jsem, samé kulišárny. Ale přece ne. Slyšel jsem u velvyslance v Berlíně, že všechno je pravdivé. Velvyslanec sám byl dříve v prérii. Viděl věhlasné náčelníky a lovce. Nejvyhlášenější náčelníci v Novém Mexiku. Mají se jmenovat Medvědí Srdce a Bizoní Čelo. Velvyslanec o nich vypravoval mnoho dobrodružství.” “Medvědí Srdce a Bizoní Čelo?” zvolal Sternau radostně. “Aha, to jsou Shosh in liett a Mokaschi motak, náčelníci Jicarillas Apačů a Mizteků.” “Ach, vy je znáte?” “Neviděl jsem je sice, ale slyšel jsem o nich mnoho. Přicházejí často do starého Mexika.”

“Správně! Tedy přece je to pravda! Ještě jsem slyšel o dvou velmi věhlasných lovcích!” “Jak se nazývají, pane hrabě? Jsou li skutečně věhlasní, musím je znát.” “Zapomněl jsem jejich indiánská jména, nazývali se ale Hromový Šíp a Kníže skal. Kníže skal má být famózní chlapík. Nikdy nechybí, nikdy nezabloudí v prérii, pralese, nebo divokých horách. Famózní Yankee, na mou čest!” “Mýlíte se, hrabě; tento Kníže skal není žádný Yankee!” “Co tedy?” “Němec.” “Ach! Podivné! Znáte ho?” “Znám. Znám také jeho druhé jméno. Hromový Šíp se nazývá od Indiánů Itinti ka. Neviděl jsem ho. Ale Knížete skal znám velmi dobře; rudoši jej nazývají Matava se.” “Ach, opravdu! Bylo to toto jméno, na mou čest! Má to být obr.” “Ano, není právě trpaslíkem,” usmíval se Sternau. “Pravý Goliáš! Skolí koně ranou pěsti!” “Oho!” ozvalo se. Hrabě se ohlédl kolem a tázal se: “Kdo
tomu nevěří? Skolí koně, na mou čest! Kdo ještě pochybuje?” Na tuto hrozivou otázku nikdo neodpovídal a jen velkovévoda prohodil: “Přece bych tak rád jednou viděl takového věhlasného lovce ze Západu!” “Já také,” připojil hrabě. “Pozval bych ho. Byl bych mu přítelem. Famózně bychom jezdili a stříleli, na mou čest!” “Ó, toto přání pánů je již vyplněno!” pravil Sternau. “Kdy? Kde?” tázal se hrabě. “Teď, zde,” odvětil Sternau. “Ach, vy?” “Ano, já.”

“Hm, ano. Jste velmi famózní chlapík; byl jste ale přece jen cestovatelem. Držel jsem se nejprve stranou; myslel na humbuk; viděl jsem ale, že vy jste exkluzivní muž. Ale přece ještě žádný pravý westman, žádný chlapík jako Hromový Šíp anebo Kníže skal.” “Mýtíte se,” pravil Sternau; “neboť tímto Matava se, tímto Knížetem skal jsem já sám.” Hrabě rozevřel oči a ústa ještě víc. Překvapením si vtiskl monokl do oka a hleděl upřeně na lékaře. I ti ostatní to považovali více za žert nežli za skutečnost. “Copak je to pravda, doktore?” tázal se velkovévoda. “Zajisté. Snad bych si nedovolil žertovat s Vaší Výsostí!” “Počkat!” pravil hrabě. “Uvidíme! Vyzkoušíme!” “Zkoušejte!” pravil Sternau klidně. “Kníže skal dostal prý jednou hrozný zásah do krku.” “Zde je jizva. Pohleďte sem.” Odhrnul límec a všichni se přesvědčili o jizvě. “Dobře, velmi dobře!” pravil hrabě. “Knže skal má věhlasnou kulovnici, jmenuje se Medvědí smrt, střílí koule číslo nula. Hrozně těžkou.” “Zde je ta puška!” Sundal velkou ručnici ze zad a podával ji hraběti. Nebylo na něm znát, že puška má takovou váhu, jak ale hrabě po ní sáhl, kleslo mu hned rámě. “U ďábla!” zvolal. “Těžké hovado! Dvacet liber, co?” I velkovévoda sáhl po medvědí pušce a teď nastalo velké obdivování. “Ale doktore,” pravil velkovévoda, “Vy tou puškou vládnete jak s lehkou špacírkou. Poprvé, když jste s ní parkoval laso, vyhlíželo to, jakoby nebyla ani libru těžká.” “Má obrovskou sflu! Je to skutečně Kníže skal, na mou čest!” pravil hrabě.

“Chci podat pánům ještě další důkaz. Nejprve se nechtělo uvěřit, že tento Matava se holou pěstí porazí koně. Ludwi gu!” “Zde, pane doktore!” ozval se mládenec. “Přiveď sem prosím jednoho z těch těžkých tažných koní!” “Ach!” zvolal hrabě, celý nadšen. “Skvělý pokus! Tažného koně porazit. Famózní. To zde ještě nebylo. Skvostná zábava!” Mládenec přivedl koně; byl to devítiletý ryzák, který již delší čas ze stáje nevyšel. Následkem toho byl velmi bujný; vytrhl se, a pobíhal s řičením po dvoře. Ludwig se snažil, aby jej zase chytil. “Nech ho!” volal Sternau. “Však on poslechne.” Aby si to učinil ještě obtížnější, hodil si pušky přes záda, a šel naproti koni. Ten zařičel, odvrátil se od něho a odběhl. Takto nastalo honění, které se ryzákovi začalo líbit. Pojednou se ale Sternau rozběhl, – udělal skok, a již seděl na koni. “Ach skvělé! Na mou čest!” pravil hrabě. Ster
nau jednoduchým tlakem stehen popohnal ryzáka několikrát po dvoře, pak zase slezl. “Pozor, pánové!” zvolal. “Neporazím, nýbrž povalím ho.” Vrazil koni dva prsty pravé ruky do nozder, takže se vze pjal – malý krok stranou, obrat nazad, mocné trhnutí, a ryzák se válel po zemi. Páni tleskali a také dámy se toho zúčastnily. “Pravý Goliáš! Samson! Na mou čest!” mínil hrabě. “Je Knížetem skal! Rád tomu věřím!” Ryzák se pozvedl a stál chvějící se před obrovským mužem. “Teď jej porazím!” volal. Napřáhl a zasáhl hroznou ranou pěsti čelo koně, zrovna nad okem. Jedinou vteřinou projelo viditelné zachvění tělem zvířete, pak ale pojednou kleslo a zůstalo ležet na zemi.

“Ach, Ó! Čertův chlapík!” jásal hrabě, celý u vytržení. “Kdo to po něm dokáže? Nikdo, na mou čest!” Diváci byli celý ustrnulí nad takovou tělesnou sílou. Dámy nahoře ještě víc než li páni. Nadlesní přistoupil k Sternauovi a ke koni; měl přece jen poněkud starosti. “Doktore, vy jste přece jen čertův chlapík!” pravil. “Děkuji za pochvalu!” smál se Sternau. “Chtěl jsem si jenom tak trochu zjednat respekt.” “To mne ale stálo koně.” “Jak to?” “Vždyť je mrtev!” “V žádném případě!” “Tedy pouze omráčen?” “Ano. Nebo soudíte, že by člověk, i kdyby byl skutečně obrem, jedinou ranou pěsti dovedl usmrtit koně? Může jej jenom omráčit.” “Byla to ale rána jako kovářským kladivem. Co dělá vaše ruka?” “Nic.” “Ó, já myslím, že musí být celá rozdrcená!” “Ani dost málo.” “Ukažte!” “Tady!” Nadlesní prohlížel ruku, přičemž se i ostatní páni zvědavě při
blížili. Potřásl hlavou. “Pánové,” pravil, “pohleďte na tuto ruku, tak měkkou, jako ženská ruka. Pouze malíček je trochu červený.” “Nepochopitelný člověk! Famózní chlapík!” pravil hrabě Walesrode. “Musíte přijít ke mně, doktore! Na zámku Grill stein mám hezké zbraně, výborné koně, dobrá vína, na mou čest! Musíme se stát přáteli! Co říkáte?” “Přijímám!” pravil Sternau. “Zde je má ruka, platí!”

“Platí!” “Ale nyní ještě ukažte Medvědí smrt! Jen jednu ránu, jedinou! Prosím, doktore!” “Jestli si to páni přejí -?” “Ano, prosíme o to,” pravil velkovévoda. “Naznačte mně cíl!” Pánové se marně ohlíželi. Tu pravil Sternau: “Vidíte, pánové, tam přes zeď a daleko za jedlí ten dub?” “Zajisté!” pravil hrabě. “Je dost velký! Krásné větve! Pravý německý dub, na mou čest!” “Vezměte tu dlouhou větev, odstávající nejdál vpravo.” “Dobrá.” “Jedna větev z ní sahá dolů.” “Vidím ji.” “Na jejím konci jsou tři listy, a na prostředním je duběn ka.” “Nemožné! Kdo může vidět duběnku na takovou dálku! Moje oko není žádný teleskop, na mou čest!” I ostatní páni nic neviděli. Větev sice rozeznali, ale ty tři listy a pak teprve duběnku nemohli rozeznat. “Vy skutečně vidíte tu duběnku, doktore?” tázal se hrabě. “Ano, zcela zřetelně.” “A tuto duběnku chcete trefi
t?” “Ano.” “Nemožné, zhola nemožné. Taková vzdálenost a tento předmět! Nedovedete to, doktore!” Sternau ale přece vzal pušku k ruce a obrátil se k velkové vodovi. “Račte, Vaše Výsosti, odebrat se poblíž toho stromu, až bude duběnka k rozeznání. Na dané znamení ji srazím.” “Počkat,” pravil nadlesní, “mám dalekohled a operní kukátko.”

Tyto nástroje byly přineseny, a pak se odebrali páni k dubu. Vtom přistoupil Ludwig. “Vidíte skutečně tu duběnku, pane doktore?” tázal se. “Ano, ale pouze jako malý, tmavý bod.” “A chcete ji trefit?” “Ne zrovna duběnku, protože by mně potom scházel důkaz. Sestřelím list, na němž duběnka visí.” “Jestli se vám to podaří, tak máte v sobě čerta, právě jako náš Kurt, tutohle!” Po chvíli se ozvalo hlasité volání. Sternau zvedl pušku, mířil z volné ruky poněkud déle, jelikož se jednalo o mistrovskou ránu, a konečně spustil. Odstavil pušku, pohlédl ostře k dubu, a spokojeně se usmál. “Zásah?” tázal se Ludwig. “Ano.” “A já jsem neviděl ani list, natož duběnku, tutohle!” Za chvíli se páni vrátili. Před nimi spěchal hrabě Walesro de, držel list vzhůru. “Zásah!” volal již zdaleka. “Famózní chlapík! Ještě jsem něco podobného nikdy neviděl. List patří vám, jak se rozumí! Prodal byst
e jej? Drahocenný list. Způsobí mnoho efektu! Zaplatím každou cenu, na mou čest!” “Kdepak, neprodám žádný list.” “Chcete si jej tedy ponechat?” “Nikoliv. Těší vás to, uschovejte si jej; ať je to malá upomínka na muže, kterému jste nechtěl věřit, že je Knížetem skal.” “Ó, pardon, milý příteli! Musíte prominout; na mou čest, musíte prominout. Vždyť jsme přátelé!” Vtom přistoupil velkovévoda a podal mu ruku. “Doktore,” pravil. “Vy jste zcela neobyčejný muž. Ve všem co podnikáte jste mistrem. Musím vás lépe poznat. Chcete mne zítra navštívit na Kranichsteinu?”

“Jsem vám k službám, Výsosti!” “Ne, nikoliv k službám. Máte mně to učinit k libosti. Nehodlám vás přijmout jako velkovévoda. Avšak nyní jsme již příliš dlouho zanedbali dámy. Pojďme si pro rozhřešení za tento hřích. Napřed ale, doktore, ukažte mně svůj pokoj. Musím vidět, jak takový muž bydlí a pracuje.” Sternau se souhlasně uklonil a zavedl jej do svého bytu. Pánové se ale odebrali do dvorany. Za nějaký čas se objevil Sternau, aby odvedl velkovévod kyni a Rositu de Rodriganda. Později se poslalo pro státního návladního a pro paní Sternauovou. Muselo se o něčem důležitém vyjednávat, neboť to trvalo více než hodinu, nežli panstvo přišlo nazpět. Když se vraceli, bylo zřetelné, že Rosita by plakala, a také víčka velkovévodkyně Matildy byla zarudlá. Teď dal velkovévoda poslat pro Kurtovy rodiče a pro jejich syna. Tito prostí, hodní lidé byli přijati knížetem s neobyčejnou laskavostí. “Vy jste ná
mořníkem?” tázal se velkovévoda Helmerse. “Ano, Výsosti.” “A dotáhl jste to až na kormidelníka?” “Ano.” “Máte ještě rodiče?” “Nemám.” Tyto otázky byly proneseny více ze zvyku; mělo se ale brzy objevit, jakou měly důležitost. “Také příbuzné nemáte?” “Jednoho bratra, Výsosti.” “Je také mým poddaným?” “Je narozen v Hessensku, žije ale v Americe.” “Čím je?” “Nemohu to přesně říci; to pravé ale bude, když povím, že je lovcem.” “Aha, lovcem! To je zajímavé. Nevíte o něm nic bližšího?”

“Půl roku o něm nemáme zprávy. Pokusil se žít jako squat ter, pak jako trapper; pak zašel do zlatých dolů.” “A stal se pak milionářem?” usmíval se velkovévoda. “Naopak. Opustil Kalifornii a stal se cibolerem. Napsal mně toto slovo, nevím ale, co znamená.” “Pan doktor nám to vysvětlí,” pravil velkovévoda. “Ciboleros se nazývají mexičtí lovci bizonů,” odvětil Ster nau. “I tam se mu nedařilo; pak se stal gambusinem.” “Sběratelem zlata,” vysvětloval Sternau. “Při tom byl zajat Komanči. Uprchl a za trest sebou vzal jednoho z jejich náčelníků.” – – “Ach!” zvolal Sternau rychle. “Víte to jistě?” “Docela jistě. Vždyť mně o tom psal.” “Máte ještě ten dopis?” “Ano. Je v něm jméno toho náčelníka.” “Aha, nejmenoval se snad Yo ovuts tokvi?” “Je to nějaké takové hotentotské jméno, co je tam napsáno, ale za ním je německy: Černý Vlk.” “Ano, ano; Yo ovuts tokvi znamená v řeči U
tahů, kterou mluví mnoho kmenů Komančů, Černý Vlk. Je to možné! Jak podivné!” “Co je na tom podivné?” tázal se hrabě Walesrode. “Pánové, mluvili jsme nejprve o věhlasném bílém lovci; pronesla se dvě jména, moje a jeho; nuže náš pan Helmers zde je bratrem tohoto věhlasného muže.” To bylo zase nové překvapení. Sám velkovévoda pravil: “Dnes je den samých neobyčejností. Nemýtíte se ale, doktore?” “Nikoliv, Výsosti. Unesl li kormidelníkův bratr skutečně náčelníka Komančů, pak je to on. Podám ihned důkaz.” A obrátil se k Helmersovi, tázal se: “Když vám váš bratr

napsal jméno toho Komanče, sdělil vám zajisté také, jak tam jeho samotného nazývají?” “Ano.” “Nuže?” “On má také takové indiánské jméno, a protože je bratrovo, zapamatoval jsem si je i s německým překladem.” “Nuže, jak se jmenuje?” “Itinti ka, to znamená Hromový Šíp.” “Nuže, pánové, mám pravdu, nebo ne?” tázal se Sternau. “Neuvěřitelné! Zázračné! Famózní historie!” volal hrabě Walesrode. “Jméno Hromový Šíp jsem slyšel u amerického velvyslance!” “A já jsem řekl, že Hromový Šíp po indiánsku zní Itinti ka,” mínil Sternau. “To by bylo boží řízení, kdyby toto zajímavé odhalení mělo následky,” pravila velkovévodkyně. “Ó, Výsosti, já jsem přesvědčen, že následky se dostaví,” pravil Sternau. “Věřím v Boha a poznal jsem tisíckrát, jak jeho ruka i to nejvzdálenější dovede spojit. Byla to tedy prazvláštní událost, když Hromový Šíp unikl ze zajetí a Černé
ho Vlka unesl sebou. Byl to hrdinský čin, který tehdy koloval ve všech ústech. Dovolíte li, Výsosti, budu toto zajímavé dobrodružství vypravovat zítra v Kranichsteinu.” “Ano, zajisté,” pravil velkovévoda. “Počítáme s tím, že přijdete a vezmete sebou našeho Rodensteina. Poprosil bych vás již dnes o tuto historku, ale náš čas již dávno minul. Nechtěl jsem se jen proto dříve rozloučit, dokud bych nespatřil rodiče našeho malého Kurta. Pojď sem, můj synu!” Kurt přistoupil. “Víš, jaké prémie jsou vypsány na vlka a rysa?” “Ano, dvacet tolarů a sto tolarů.” “Patří tobě. Nastav ruce!”

Chlapec, smějící se celou tváří, nastrčil obě ruce. Velkové voda vyndal svou peněženku a napočítal mu plnou ruku zlaťáků. “Zde máš padesát dukátů.” “Padesát dukátů?” pravil Kurt. “To není správné!” “Cože? Není?” tázal se velkovévoda. “Není; je toho příliš mnoho, Výsosti.” “Nuže, zbytek patří také tobě. Vezmi si to jako odměnu za umělecké kousky, které jsi nám dnes ukázal.” Tu chlapec rozechvěn radostí pohlédl knížeti do očí a pravil: “Je to pravda, Výsosti?” “Je.” “A mohu s tím činit co se mně líbí?” “Ano,” odvětil velkovévoda s napětím. “Nuže, tak dostanou moji rodiče těch stodvacet tolarů a zbytek obdrží Klaus.” “Proč?” “Ten mně dovezl zastřelené dravce domů; on nemá dříví, a před týdnem mně říkala jeho malá Anetka, že ji tak hryže v břiše, poněvadž nemají nic k snědku.” Nebylo to sice proneseno vybraným způsobem, ale velko vévodkyně p
řitáhla hocha k sobě a políbila jej na ústa. Byla bezdětná, měla ale dobré měkké srdce. Nyní se odjíždělo. Poněvadž panstvo jelo přes Mainz, dostal státní návladní dovolení, aby se připojil ke společností. Loučení panstva bylo srdečné, a pozvání na zítřejší den bylo opakováno. Jakmile vozy a jezdci zmizeli, postavil se setník před zrcadlo, aby viděl, jak mu kříž Ludwigova řádu sluší; vtom vešel mládenec Ludwig. “Nuže, pane setníku, zařídil jsem včera svou věc opravdu tak špatně, jak jste pravil?” tázal se. “Chlape, ty nejsi k zaplacení! Místo nosu dostanu řád! Tisíc milionů, to je rozdíl! Musím teď hned k doktorovi,

abych se dozvěděl, co se tam mluvilo. A ty jsi dobrý chlap, Ludwigu!” Zastihl doktora pohromadě s Rositou. Seděli něžně vedle sebe a rozmlouvali o tom samém předmětu, který sem přivedl setníka. “Díky Bohu!” pravil Rodenstein. “Je to velká pocta, vidět takové panstvo u sebe; ale člověku je přitom horko. Vy jste nás přitom hlavně vytrhl, doktore. Vysoké panstvo také dostalo před vámi ohromný respekt.” “Ano,” pravila Rosita celá šťastná, “dalo by se skoro říci, že vyhrál bitvu. Vydobyl si úctu a blahosklonnost místní šlechty, kterým budeme mít mnoho co děkovat.” “Vyslovil se velkovévoda tím směrem?” “Ano,” pravil Sternau. “Museli jsme mu všechno vypravovat a dal nám radu, kterou ihned uposlechnu.” “Jakou?” Rosita se zarděla; Sternau odvětil: “Já co nejdříve odjedu, abych vyhledal kapitána Landolu; dříve ale, tak zní rada Výsosti, se spolu máme vzít.” “I hrome! A je to možné tak brzy? “Ano. Velkovévoda chce odstranit veškeré překážky a vzít v mé nepřítomnosti Rositu do své zvláštní ochrany, což v našich mimořádných okolnostech pro nás bude k velkému prospěchu.” “Souhlasím!” pravil nadlesní. “Ale dám li si milou hraběnku jen tak jednoduše vyrvat, to si ještě rozmyslím.” Druhého dne jel Sternau se setníkem do Kranichsteinu, kde byli přijati s vyznamenáním. Sternau musel vypravovat o svých dobrodružstvích a příhodách a při tom se objevilo, že velkovévoda již podnikl kroky, aby mu urovnal cestu. Sternau se dozvěděl, že svatba se bude moci odbývat již za týden, a pozval na ni velkovévodské manžele. Teď začala pilná práce na zámku Rheinswalden. Rosita si velice přála, aby se

svatba odbyla v tichosti, a toto přání se ztotožnilo se Ster nauovými. Bylo to v pondělí, když velkovévoda se svou chotí bez doprovodu přijeli do Rheinswaldenu. Ve dvoraně, proměněné pomocí velkovévodských skleníků v jižní zahradu, byl zřízen oltář. Dvorní kazatel se již dostavil před zeměpánem, aby provedl vdavky, kterým bylo přítomno veškeré obyvatelstvo zámku v nejskvělejší úpravě. Po slavnostním obřadu spojila jednoduchá hostina všechny účastníky. Méně jednoduché však byly dary, které šťastní novomanželé obdrželi od velkovévody a od jeho dobrotivé choti. Nyní byl obyčejný německý lékař spojen s krásnou, bohatou španělskou hraběnkou a mohl pomýšlet na to, aby se dal do rozřešení hlubokých tajemství, prostírajících se nad poměry rodiny Rodrigandů. Dopřál si pouze týden času, aby užil svého štěstí mladého manželství, a činil přípravy k odcestování. Pak opustil s kormidelníkem Helme
rsem Rheins walden, a zanechal své nejdražší pod ochranou velkovévody. Byl spatřen s větším obnosem v hotovosti a dobrými směnkami pro Anglii a vstoupil doprovázen setníkem v Mainzu na parní loď, s níž odcestoval. Loučení s jeho mladou manželkou bylo nadmíru tklivé, a ta se sotva dala upokojit Alimpem a Elvírou. Opodál stál Ludwig s Kurtem; chlapec plakal a mládenci vězela v oku velká slza, za níž se styděl. “Co se šklebíš, kluku!” pravil k chlapci. “Nesmíš být taková baba, tutohle!” “Vždyť ty přece také pláčeš!” mínil Kurt, a hleděl mu do očí. “Já? Plakat? Hloupostí! Je to jen krůpěj potu. Je dnes zpropadené parno. Před týdnem tu bylo zima jako na Sibiři, a dnes již zase jezdí parní lodě. Je to neobyčejná povětrnost letošního roku.”

Všichni tito obyvatelé Rheinswaldenu netušili, jaká řada let mine, než li se vrátí Sternau s kormidelníkem nazpět. Ten se setkal v přístavišti se státním návladním, který se dostavil, aby s ním ještě jednou promluvil a ujistil jej, že může pokojně odcestovat, jelikož on bude obstarávat se vší bedlivostí jeho zájmy. Setník s ním jel až do Kolnu am Rhein. Tam se rozloučili. Další cesta pokračovala po železnici, poněvadž následkem povodně nebylo řečiště bezpečné pro plavbu. “Jak dlouho zamýšlíte zůstat na cestách, doktore?” tázal se setník. “Kdo to může vědět!” odvětil Sternau. “Mé putování je v rukou božích.” “To je jisté. Ale doufám, že Pán Bůh bude mít tolik pochopení a navrátí nám vás hodně brzy.” “Pozdravujte odemne ještě Rositu a ostatní!” “Má se stát, doktore! Nuže, nedělejme si déle těžká srdce. Po loučení přichází shledání!” “Buďte sbohem!” Stiskli si ruc
e a pak – šel Sternau s kormidelníkem vstříc budoucnosti, která naštěstí ležela před nimi ještě v širé temnotě. –

KAPITOLA DRUHÁ Ztracený syn

Na západní straně Skotska, tam kde řeka Clyde, vlévající se do moře, tvoří záliv, leží vyhlášené město Greenock. V jeho loděnicích bylo vystavěno nejvíce lodí německého Lloydu a německého válečného námořního loďstva a mnohá řadová loď, tak jako množství větších i menších lodí plave na moři, jenž mají svůj původ v Greenocku. V jednom z nejživějších hostinců tohoto města nacházíme Sternaua a kormidelníka Helmerse. Odebrali se sem, protože je zde nejsnadnější koupit malou loď, jakou potřebovali. Prohledali již celý přístav a všechny loděnice, aniž by takovou našli, seděli u společného stolu a hovořili mezi jídlem o této záležitostí. Naproti nim seděl starý pán, který slyšel jejich rozhovor a sdělil jim, že výše na řece leží překrásná parní loď na prodej. Podotkl k tomu, že nablízku bydlí advokát, který má prodej lodi na starostí. Loď prý leží zrovna přede dveřmi jeho letohrád
ku. Sternau mu poděkoval za tuto zprávu a odebral se ihned po skončeném obědě s kormidelníkem hledat loď. Kráčeli po břehu řeky vzhůru a zakrátko spatřili onu loď ležící zakotvenou u břehu. Byl to jeden z oněch výtečných parníků, sto stop dlouhý, šestnáct stop široký a sedm hluboký, opatřený dvěma stěžni, lanovím a plachtovím na podporování páry větrem, takže co se rychlosti týče nemohla s ní žádná loď soupeřit.

Po prkně spojujícím břeh s palubou vstoupili na loď. Záklopy byly otevřeny a dveře kajuty neuzamčené. Byla skvostně zařízena, a když Helmers prohlédl ještě všechno ostatní, vyslovil se, že je loď výtečná. Vrátili se na břeh kde uviděli letohrádek uprostřed zahrady, na jehož otevřených vratech byl upevněn štít s nápisem: “EMERY MILLNER, advokát”. Když vstoupili do pokoje advokáta a pronesli svůj záměr, dozvěděli se, že letohrádek i loď jsou majetkem hraběte Rothingwella. “Hraběte Rothingwella?” otázal se Sternau překvapeně. “Smím vás požádat o úplné jméno pana hraběte?” “Sir Henry Lindsáy z Rothingwellu,” odpověděl advokát. “Byla jeho dcera, miss Amy, před nějakým časem na návštěvě u své přítelkyně, hraběnky Rosily, na zámku Rodri ganda ve Španělsku?” “Zajisté,” odpověděl Angličan udiveně. “Znáte tu dámu?” “Velmi dobře. I já jsem byl na Rodrigandě a mohu si dovolit n
azvat se jejím přítelem.” Jak on sám tak i kormidelník pověděli svá jména. Advokát radostně zvolal: “Nejste snad onen lékař Stemau, který starého hraběte operoval?” “Ano, to jsem.” “Je mi velikým potěšením přivítat vás u sebe! Sir Lindsáy a Amy zde byli před svým odjezdem do Mexika, a mladá dáma nám o vás a vašem pobytu na Rodrigandě mnoho vypravovala.” “Chci k vám být tedy upřímný a říci vám, že hraběnka Rosita de Rodriganda je nyní mou ženou. Přebývá v Německu u mé matky.” “Tak rychle to šlo?” zvolal advokát. “Z vypravování miss Amy jsme ovšem seznali, že se dala taková událost očekávat, ale že se přihodila tak brzy, se mohlo stát pouze následkem

zcela mimořádných okolností. Skoro jsem zvědav se je dozvědět.” “Když k vám měla miss Amy důvěru, nemám příčinu abych vám odepřel svou,” pravil Sternau zdvořile. “Prosím vás tedy především, abych vás směl představit své ženě a po dobu svého pobytu v Greenocku abyste byl mým hostem.” Sternau musel navzdory svým omluvám toto pozvání přijmout. Advokátova manželka slyšela s velkým potěšením kdo jsou jejich hosté a všemožně se snažila aby jun zpříjemnila jejich pobyt. Němec vypravoval své dobrodružné příhody, za které byl obsypáván laskavostmi. Dozvěděl se, že lord Lindsay loď prodává jen proto, že při svém dlouhém pobytu v Mexiku ji nepotřebuje. Sternau ji obdržel za cenu poměrně nepatrnou. Nyní šlo o výpravu a posádku lodi. Tato posádka se skládala mimo Helmerse ze čtyřiceti námořníků, z nichž někteří dovedli obsluhovat stroje. Námořníci nazývali Helmerse kapitánem, a Sternau, vlastn
ík lodi, potvrdil tento titul. Loď se jmenovala “The Fleeds,” ale nyní byla pokřtěna “Rosita”. Sternau dal toto jméno umístit na příď a záď lodi. Advokát mu byl nápomocen při nákupu potravin, střeliva a zbraní. Protože se jednalo o výpravu proti pirátům bylo zapotřebí také několik děl. S ohledem na to obdržela “Rosita” šest houfnic po boku a dvě dlouhá otáčivá děla, jedno vpředu a druhé vzadu. Loď dosahovala rychlosti osmnáct námořních mil za hodinu a spotřebovala dvě stě liber uhlí. Bylo proto zapotřebí častěji přistávat a přibírat novou zásobu uhlí. Za první takovou zastávku byl určen přístav Avranches ve Francii, a pak plula loď dole po řece Clydu k moři a za cílem, jenž dosud nikdo nedovedl určit. Jen se dalo předpokládat, že se Landola zdržuje někde na západním pobřeží Afriky. – Avranches neleží přímo u moře, nýbrž na řadě pahorků převyšujících břeh; avšak zátoka Mont St. M ichel

vniká tak hluboce do země, že z vnitřního břehu je sotva půlhodiny cesty do města Avranches. Na vysočině poblíž pobřeží stál tenkrát dřevěný, odvážně stavěný maják, jaký na pobřeží Normandie slouží lodím pro výstrahu. Hlídač tohoto majáku se jmenoval Gabillon, zřídka se stýkal s lidmi a platil za podivína, jehož není radno obtěžovat. Neměl ženu ani děti a jenom stará hluchá žena s ním hospodařila ve věži. Opouš tíval ji jen na krátkou dobu, aby vyzvedl svou nepatrnou mzdu anebo na nákup těch málo potřebných věcí pro své domácí hospodářství. Dříve se někdy stávalo, že přátelé nebo sousedé navštívili maják, aby se pokochali ve věčně stejném a přece vždy měnivém pohledu na oceán; ale za několik měsíců se stal Gabillon tak nepřístupný a hrubý vůči návštěvníkům, že je přešla chuť přijít podruhé. Pátralo se po příčině takového chování, ale nic se nenašlo. Jen několik
starých plavců zabývajících se nočním podloudnictvím tvrdilo, že spatřili v noci na horní galerii vinoucí se kolem věže, vysokou vychrtlou postavu, mluvící španělsky nebo podobným jazykem, vydávající lítostné výkřiky. Od té doby věřili pověrčiví obyvatelé pobřeží, že hlídač Gabillon je ve spojení s ďáblem nebo jinými zlými duchy, kteří ho každodenně navštěvují, a štítili se ho ještě víc než dřív. Jenom maire (starosta) města věděl o něčem jiném. Gabillon byl u něj s oznámením, že přijal k sobě starého strýce, který má v hlavě o kolečko víc. Gabillon se nemohl obejít bez toho ohlášení, a maire mlčel a smál se, že lidé tohoto bláznivého strýce proměnili v ďábla. Ještě jiná novota vznikla v Avranches. Mladý lékař, který se sem nedávno přistěhoval, prozkoumal zřídlo, jehož kalná, žlutavá voda pro svoji odpornou chuť nebyla dosud upotřebena. Tento muž tvrdil, že je to pramen mi
nerální vody, dobrý k vyléčení mnoha jinak smrtelných nemocí. Odebral vodu a zaslal rozklad a vzorek vody akademii věd, která s ním souhlasila, dal oznámit v novinách podrobnou zprávu, ob

roubil pramen a vystavěl v bezprostřední blízkosti nemocnici. Od té doby sem putovalo mnoho různých neduživých a zdravých Udí, aby se zde léčili anebo na svěžím mořském vzduchu a sílících mořských vlnách se občerstvili. Založili se cesty, promenády s pohovkami a brzy se v sousedství starého majáku vyvinul čilý život, na který pohlížel mrzutý hlídač Gabillon s pošmourným zrakem. Bylo to za hezkého letního dne. Včera trochu bouřilo, a moře ještě dnes bylo poněkud rozčeřené; ale vzduch byl jasný a bylo možné daleko na moři rozeznat racky, jak táhli přes hřebeny vln. Jejich křídla svítila v úsvitu slunce, a když širokokřídlá tohajka jako střela letěla vzduchem, třpytilo se její bflé peří mezi tmavými perutěmi jak ryzí stříbro. Tlustý pán se zlatými brýlemi na nose a španělkou v ruce se ubíral z města k rybářským chýším na pobřeží. Za ním kráčel mladý muž s velkými psacími deskami a ohr
omným kalamářem. Před chýší seděl její majitel a pletl síť. “Jste rybář Jean Foretier?” tázal se tlustý. Rybář povstal, zdvořile smekl čepici a odvětil: “Ano, tak se jmenuji, pane notáři.” “Bydlí u vás lázeňští hosté?” “Ano. Je tu vznešený pán se svou dcerou, se sluhou a jednou služebnou. Přivezli s sebou svůj majetek a postele, a jelikož potřebují celý dům, musel jsem se přestěhovat a přespávám u souseda Grandpierra.” “Kdo je ten pán?” “Je to Španěl, jmenuje se vévoda de Olsunna.” A potichu dodal. “Nebude to s ním asi dlouho trvat, pane notáři. Má souchotě, chrlí krev, kašle ve dne v noci a může sotva udělat krok. Myslím, že mu nepomůže ani náš mořský vzduch, a že do týdne zemře.” “Leží?”

“Ano. Oba služebníci šli do města, ale milostslečna je u něho.” “Ve které světnici?” “Zde dole na druhé straně. Můžete zaklepat a vstoupit. Není hrdý, a nežádá, aby se dal každý dříve ohlásit.” Notář, řídící se tímto návodem, opatrně zaklepal, a na “vejděte” pronesené ženským hlasem, vešel do světnice. Prostor byl jednoduchý a nízký, jak to bývá v rybářských domcích, ale nábytek byl pohodlný a skoro elegantní. Na pohovce ležel nemocný. Jeho tvář, jak z vosku bledá, byla nadmíru hubená a jeho tmavé oči zíraly bez lesku a naděje ze svých hlubokých důlků. Dlouhý, černý a rozcuchaný plnovous zvyšoval ještě bledost jeho pleti, a vysoké, široké, plešaté čelo vypadalo jako by patřilo umrlčí hlavě. Toto byl jindy tak hrdý, silný vévoda de Olsunna, miláček hezkých paní, který s Cortejovou pomocí přemohl a svedl Sternauovu matku. Vedle něho seděla dáma vysoké postavy. Mohla mít skoro
třicet roků, ale její tvář jevila čistou, panenskou svěžest, a její postava při plné okrouhlosti přece dost útlá, měla takový panenský ráz, že bylo nutno ji považovat za neprovdanou. Její oko mělo nyní starostlivý výraz, ale přitom upřímný. Kdo pohlédl do tohoto oka, musel dámě důvěřovat a milovat ji. Toto byla princezna Flora de Olsunna, vévodova dcera, jejíž vychovatelkou po onu krátkou nešťastnou dobu byla Ster nauova matka. Tehdy byla Zarba, cikánka, ještě mladým hezkým děvčetem, nyní minul čas. Flora sama měla dívčí léta za sebou, aniž by byla užila štěstí, které tato léta sebou obyčejně přinášejí. Pohlédla na oba vstupující překvapeně a tázavě. Notář se zdvořile uklonil a pravil: “Excellence pro mne poslala. Jsem notář Belltoucher z Avranches.” “Ty jsi poslal pro notáře, papá?” tázala se Flora, která vstala celá polekaná.

“Ano, mé dítě,” odvětil vévoda tichým suchým hlasem. “Nechtěl jsem tě znepokojit, proto jsem ti o tom nepověděl. Nemusíš se lekat, je to pouhá obchodní záležitost, kterou chci uspořádat s tímto pánem. Děkuji vám pane notáři, že jste přišel, ale prosil jsem vás abyste s sebou přivedl tři svědky.” “Vyhověl jsem tomuto vašemu přání,” odvětil notář. “Nevěděl jsem, o jakou záležitost se jedná, Výsosti, proto jsem mínil, že bude zapotřebí malé předcházející rozmluvy, a objednal jsem svědky o čtvrt hodiny později.” “Je mně to tak právě vhod,” pravil vévoda. “Posaďte se!” A k Floře obrácen přidal: “Můžeš mne teď opustit, nebudu tě teď po několik hodin potřebovat.” “Vydržíš ale tak dlouhé jednání, milý otče?” “Zajisté. A kdybych měl být přinucen zazvonit, nemusíš přijít sama, pošli mně sluhu.” Oči se jí mimoděk zarosily, byla přesvědčena, že se jedná o vyhoto
vení poslední vůle, ale z lásky k otci se všemožně ovládla a opustila světnici. Právě v tu chvíli se vrátil sluha z města, a proto zde nebyla více potřebná. Udělila mu patřičné rozkazy a vydala se na krátkou procházku. Ošetřování otce vyžadovalo tolik její síly, že kvůli ní byla přinucena, popřát sobě tohoto oddechu. Když takto vystupovala zvolna na návrší, hleděla duševním okem do své neutěšené minulosti. Nikdy nepoznala svou matku, bývala vždy svěřena cizin: rukám, neboť její otec se o ni sám málo staral. Všechny tytc opatrovnice, guvernantky a vychovatelky se zdály a zůstaly pro ni cizími, jen jedinou měla ráda, onu Němku, seňoritu Wilhelminu, která tak nenadále zmizela. Naříkala tehdy a plakala pro ni, byla ale za to otcem potrestána. Tak minul čas, dozrála v pannu. Byla krásná, k tomu se mohla přiznat, zrcadlo jí to pravilo, a tisíce zbožňovatelů jí o tom ujišťovalo. Ale ze všech těch tisíc ne
byl ani jediný, jemuž by se chtěla oddat. Vévoda ji za to káral, ale marně. Konečně volil sám za

ni, ale ona, jindy tak poslušná dcera, byla poprvé tak smělá, a vzepřela se mu. Vyjádřila se, že si sama zvolí toho, komu by měla podat svou ruku. Otec se hněval, ale byl její pevností přinucen ustoupit. Pak ale pojednou nastal obrat v jeho smýšlení. Uchvátila jej nemoc a upoutala na lože, umění lékařů mu sice zachovalo život, ale následky nemoci nebyly k odstranění, vyvinuly se v nezastavitelné souchotiny. Vévoda příliš hřešíval na své mladistvé síly, a nyní se dostavila pokuta. Stál se vážným, naučil se pomýšlet na svůj konec a na příští život, přemítal o svých dřívějších prostopášnostech a shledal, že hřích byl jedinou jeho činností. Tu jej uchvátila hořká lítost. Vzpomněl si na ty, které oloupil o nevinnost a ctnost, zvlášť vzpomínal na onu Němku, kterou ďábelským nápojem přinutil, aby se mu vzdala, pocítil přání, ba svatou povinnost, aby to zase napravil. Procházel se jednou v parku svého
zámku Olsunna, plný neutěšených myšlenek na svou minulost, a na svůj konec, bulící se s ukrutnou jistotou. Pojednou to náhle zašustilo v křovinách a před ním stála stará, protivná cikánka. “Znáš mne, Olsunno?” tázala se ho. On si ji prohlédl, nenašel však ani jediný známý rys v jejím svraštělém obličeji. Ona se na něho škodolibě usmála a pravila tvrdým smíchem: “Ano, my oba jsme zestárli v hanbě, nikdo nás již více nezná!” “Babo, kdo jsi?” zahřímal na ni, tak že ho zabolely jeho nemocné plíce. “Věřím ti, že už neznáš Zarbu, cikánku, ale zajisté jsi na ni nezapomněl.” To byla její odpověď. On se ale vzpamatoval a tázal se: “Co ode mne chceš?” “Zadostiučinění!” zvolala, a pozvedla hnědou pravici. “Zadostiučinění!” pravil sám k sobě jako ve snu.

“Ano, zadostiučinění! Ó, to jsem již dávno na sobě požadoval. Jsem nemocný, zemřu. Můj život již nestačí, abych napravil, co jsem spáchal, a nemám dědice, který by kvůli otci na sebe vzal nápravu.” “Žádného dědice?” zasmála se Zarba. “Ano, žádného dědice nemáš! Hrdá, šlechetná rodina Olsunnů jde k hrobu, její štít bude zlámán, a její pokolení vymře. To je pokuta za tvé hříchy v mládí. Ale chci ti něco povědět. Jednoho dědice máš, ty hrdý vévodo, ale on není zákonitý. Ty jsi sice bohatý a mocný, mohl bys jej učinit legitimním dědicem, mohl by ses dát sezdat s jeho matkou ještě před svou smrtí, neboť ona je vdova, ale nepovím ti, kde se ona nachází. Tohle je má pomsta na tobě.” “Ach!” zvolal. “To by byla hrozná pomsta!” “Méně hrozná, nežli byl tvůj zločin!” “Já že mám dítě, chlapce?” tázal se. “Ano, chlapce, muže, hodnějšího nežli tisíce jiných, je hrdinou ctnos
ti, umění a udatnosti, ty jej ale nenalezneš!” “Kdo je jeho matkou?” “Ona německá vychovatelka, ona seňora Wilhelmine, kterou jsi otrávil kapkami ze španělských much. Ona šla do Německa, a našla tam hodného muže. Ovdověla, ale vychovala tvého syna na muže hodného, jak žádný jiný, aby nosil vévodskou korunku. Hledej ji, ano, hledej ji, nikdy ji nenajdeš!” Tu sepjal proti ní ruce, a úpěnlivě k ní volal: “Nebuď tak ukrutná! Pověz mně, kde ji mám hledat, a já všechno napravím. Dám ti peníze a drahokamy, dám ti statisíce, jen mně pověz, kde bych našel tohoto syna!” Ona se mu jen potupně vysmála a zmizela v křoví. To byla její odpověď, to byla její pomsta, nebo vlastně jenom její počátek. Od té doby neměl více klidu, ani ve dne, ani v noci. Vyslal posly, aby procestovali Německo a vyhledali jeho sy

na. Očekával s horečnou dychtivostí jejich zprávy, všichni se ale vrátili, aniž by vykonali svou úlohu. Znal dosud jméno svedené dívky, avšak zapomněl, ze které oblasti Německa pocházela. Psal velvyslanci svého státu v Německu, ale ani to nemělo výsledek, neboť paní Sternauová žila v takové odloučenosti u nadlesnflio, že nikdo ani neznal její poměry. Takto uběhl měsíc za měsícem. Nemoc a lítost, netrpělivost a touha hryzaly o závod na vévodově životě. Nejhorší při tom bylo, že se cikánka připnula k jeho patě, a často se mu objevovala, aby jej škádlila. Kdykoliv vyšel, setkal se s ní a její slova a pohledy mu zvěstovaly, že její pomsta je nesmiřitelná, a že se od ní nikdy nedozví, kde se nachází jeho syn. To jej ničilo. Lékaři mu radili změnu místa, sotva ale vystoupil z vozu, stál tu druhý, z něhož se na něho šklebila Zarbina tvář. Pak se dočetl o nově objevených léčebných pramenech v Avranches. Zane
chal všechnu nádheru za sebou, vzal s sebou pouze svou dceru a dva sloužící a odejel do Francie. Tato cesta strávila velkou část jeho zbývajících sil, měl aspoň naději, že bude vysvobozen od hrozné cikánky. Již po krátkém čase ucítil, že mořský vzduch mu škodí, místo aby mu prospíval. Stával se den co den slabším, bylo mu, jako by smrt již po něm vztahovala ruce. Proto pomýšlel na to, sestavit svou poslední vůli, a proto dal zavolat notáře se třemi svědky. Od té doby, co se dozvěděl, že má syna, byl rád, že jeho dcera ještě není provdána. Držel ji vzdálenou od každé společností, aby nemohla navázat známost s muži. Dokonce šel ještě dál, tázal se jí, zda její srdce je ještě svobodné, a když přisvědčila, naléhavě ji prosil, aby setrvala v samostatnosti. Příčiny toho se nedozvěděla. Ještě dnes dopoledne ji prosil, aby obrnila své srdce, a nepomýšlela na muže. “Příčinu toho ti teď ještě nemo hu povědět,” říkával, “dozvíš se ji ale brzy, snad až příliš brzy.”

Na tato slova vzpomínala, kráčejíc nyní vzhůru na výšinu. Bylo pro ni doposud snadné vyhovět otci v tomto ohledu, dnes se ale tázala sama sebe jestli není na cestě, stát se neposlušnou otci. Od nějakého času se zde zdržoval lázeňský host, jenž s nikým nehovořil. Zdálo se, že je zde méně ze zdravotních důvodů, než aby studoval more. Sedával celá půldne tam nahoře u višňových keřů a pozoroval stále se rodící mořské vlny. Občas otevřel svou kreslicí knihu, aby obraz upevnil na papír. Tam nahoře se s ním setkala. Seděla na té samé lavici, když přicházel, a když ji uviděl, chtěl se vrátit. Ona jej ale vybídla, aby se usadil na svém místě a pak sama odešla. Později se setkali zase, pak téměř každého dne, aspoň na několik minut. Dozvěděla se, že je malíř, ale neptala se po jeho jméně. Bavili se o umění a vědách, a takto se naučili vážit si sebe navzájem, aniž by se byli znali. On měl hezkou, upřím
nou tvář, nad níž se prostíral zármutek nad tajným utrpením. To vzbudilo její soustrast. Cítila sice, že tento muž se jí stane nebezpečným a že se mu musí vyhýbat, ale, jakmile přišla hodina, kdy pobýval na výšině, hnalo ji to vždy z rybářské chaloupky ven a vzhůru k němu. Tak bylo i dnes. Otcovo přání, aby vyšla ven ze světnice, jí to usnadnilo, vyhovět hlasu svého srdce. Kráčela k místu, jí tak milému. Otec kráčel smrti vstříc, a zanechal ji pak osamocenou. Copak nebylo možné, zachránit sebe a snad i své srdce od této smutné samoty? Takto přemýšlela a srdce jí při tom živěji tlouklo. Bylo to snad následkem vystupování do vrchu, nebo – ? Zastavila se, položila raku na dmoucí se ňadra a zhluboka vydechla. Pojednou se jí v mysli rozbřesklo. Ona jej milovala, ona jej milovala! Ona, vévodova dcera, tohoto neznámého malíře! Jaká to byla myšlenka! Tázala se sama sebe, neměla li by se vrátit, a přece její noha
kráčela kupředu, chvěla se před setkáním s ním, a viděla jej již před sebou. On zpozoroval její příchod a povstal, aby jí šel několik

kroků v ústrety. Uctivě ji pozdravil, všimnul si zarudlosti jejich tváří, připisoval to namáhání po cestě a pravil: “Vy se unavíte, seňorito, a to není radno při tomto ostrém mořském vzduchu. Zabalte se do své mantily a posaďte se.” Ona jej pozdravila pouhým nakloněním hlavy, nebylo možné, aby promluvila. I on seděl mlčky vedle ní, se zrakem obráceným na širé moře. Konečně se jeho oči svezly z moře na jeho krásnou sousedku, a on pravil tichým, chvějícím se hlasem: “Pohleďte na ty vlny, seňorito! Předvčerejškem bylo moře klidné, včera bouřilo, a dnes pořád ještě zuří. Utiší se? Nastane nová bouře? Tak je to v životě a tak je to v srdci. A kde je ten Spasitel, aby jako na Genazaretském jezeře pozvedl ruce a zažehnal bouři.” Toto byla nebezpečná půda, snad bylo pro ni lepší, na ni nevstupovat, přece ale mimoděk odvětila. “Máte vy snad zapotřebí takového spasitele?” “Ano, mám!” vzdychl. “J také,” zašeptala neobezřetně. “Vy také? Ano, viděl jsem to na vás, hned při prvním shledání, že nosíte v srdci žal. Ale nosíte jej sama? Nemáte nikoho, kdo by vám toto břemeno osudu aspoň zčásti pomohl nést?” “Nikoho!” odvětila. “To je smutné. Jste tedy sama na světě?” Ona pozvedla skloněný zrak vzhůru k němu a odvětila: “Vy mne tedy neznáte?” “Míníte vaše jméno? Neboť vaše srdce, vaše mysl, vaše duše mně nejsou neznámy. Ne, neznám vás!” “Jsem vám tedy úplně neznámá?” “Ano, úplně. Nepatřím k všetečným lidem. Stál jsem sám s krutým bolem v srdci. Starost dělá z člověka samotáře, i já jsem se vzdaloval od lidí a hledal útěchu a poklid jen v srdci

přírody. Zde jste se mně objevila. Bylo mně, jako by mne osvěcovala zář usmiřující myšlenky, a proto jsem před vámi neprchal, jako prchám před jinými. Viděl jsem vás opět, pohlédl jsem do vaší čisté, jasné bytosti, pohled který mně vrátil ztracenou víru v lidstvo. Vaše duše se stala mým duchovním majetkem, a něčím jiným nežli čím pro mne nemůžete být. Proto jsem se neptal, kdo a co jste, proto jsem se netázal po vašem jménu, a proto jsem se ani nepoptával, kde bydlíte.” Ve svém rozčilení povstal; stál před ní se založenýma rukama. Z jeho očí nesršel palčivý žár lásky, ale na jeho tváři spočívala jasnost, jejíž příčinou nemohlo být slunce, a jenž svůj odlesk vrhala i na Floru. Její srdce se chvělo, její ňadra se dmula. Pozvedla k němu oči a pravila. “Já cítím totéž.” Tato slova jím projela jak elektrická rána. “I vy cítíte totéž?” tázal se. “S kým? Řekněte s kým?” “S vám
i,” vydechla. Tu učinil pohyb, jako by se jí chtěl vrhnout k nohám, ale opanoval se a vyslal svůj zastřený zrak daleko ven na moře. Pak pozvedl rámě a ukazoval k moři. “Vidíte tam venku tu anglickou loď, seňorito?” pravil. “Zápasí s vlnami, a přece dosáhne ochranného zálivu. Ale já nemám žádný přístav, nemám otce, matku, bratra ani sestru, nemám ani jméno, které bych směl užívat, jsem zavržen a proklet, a nesmím se opovážit napřáhnout ruku po srdci, které se mně nabízí. Jsem jako mladý orel, kterého staří vyhodili z hnízda, těm ostatním patří výšiny a vzduch, ale on má zahynout tam hluboko v propasti. A kdyby snad nezahynul, má zlámány své perutě, a sedí sám a opuštěn mezi skalami.” Nebyla to planá přednáška, ale byly to tklivé výkřiky bolu pocházejícího z hloubi svíraných prsou. Ona to cítila, tušila že jeho bol je neobyčejný, opravdový a bol lidi přitahuje

k sobě. I ona se pozvedla, položila svou ruku na jeho rámě a pravila: “Buďte mužem, seňore, snad si nechcete zoufat?” “Copak vyhlížím jako zoufalec?” tázal se hrdým, přitom ale bolestným úsměvem. “Ne. Já chtěla říci pochybovat místo zoufání. Nesmíte se stranit. Není srdce, které by nenalezlo jiné, a nemáte li otce ” ” “Ne, nemám žádného, i když ještě žije,” přerušil ji hlasem, z něhož vyzníval hněv. “Žádného? A přece žije?” tázala se. “Jak tomu mám rozumět?” “Ó, zcela jednoduše, seňorito: já jsem ztracený syn z evangelia. Neposlechl jsem otce, a proto mne zavrhl. Zakázal mně užívat i jeho jméno. Užívám jméno své nebožky matky, která to snad svému jedinému dítěti odpustí.” Jeho oči se naplnily slzami, byly to slzy mužské, které pátí dvojnásobně. Žádná citlivá žena při nich nezůstane nepohnuta. “Zavržen? Nemožné?” zvolala Flora. “Vy nejste žádným ztraceným s
ynem! Všechno vám uvěřím, jen to ne! Předpokládám, že máte krutého otce. Co jste udělal, že vám vzal i jméno, které je vaším majetkem, a které jste oprávněn používat?” Nebyla to pouhá zvědavost, co jí vnuklo tuto otázku; on to pochopil a proto odvětil: “Jsem Němec. Můj otec byl důstojníkem a zastává nyní místo nadlesního v Rheinswaldenu u Mainzu. Nesmím užívat jeho jméno, ale vyřknout jej mohu, jmenuje se Kurt z Roden steinu. Byl to náhlý, přísný, zlostný muž, je li teď ještě takový, to nevím. I já jsem se měl stát důstojníkem. Navštěvoval jsem vojenskou školu. Tu se ve mně vyvinul při vyučování kreslení talent, který u mně dosud nikdo netušil, a všichni moji učitelé byli přesvědčeni, že jsem zrozen pro malířství.

Přemlouvali mého otce, a já jsem k nim připojil své prosby, ale on na to nedbal. Já jsem měl a musel zůstat u toho vražedného řemesla, a on mně pohrozil kletbou, neuposlechnu li. Poslechl jsem, udělal zkoušku, a stal se důstojníkem. Konal jsem svou povinnost, ale každou volnou hodinu jsem využil k malbě. Byl bych to považoval za hřích, nepěstovat nadání, kterým mne Bůh obdařil. Dlouhou dobu jsem se neopovážil na veřejnost, konečně mně ale domlouvání mého profesora dodalo odvahu. Zhotovil jsem obraz a žádal otce, abych jej směl zaslat na výstavu, on mně to zakázal. Tu mne moji přátelé přemluvili, abych tak přece učinil, v domnění, že otec vůči dokonané události konečně a přece ustoupí, já sám jsem tak soudil, zvláště když všichni znalci byli přesvědčeni, že se nemusím stydět za své dílo. Zkrátka jsem zaslal obraz, ten byl zakoupen od svazu, a já obdržel první cenu, zároveň ale také list od otce, v němž
mně svůj dům navždy zapovídá.” “Bože můj, jak je to tvrdé, jak ukrutné!” zvolala Flora. “Neodsuzuji ho, je mým otcem. Navzdory jeho zákazu jsem k němu spěchal. Prosil jsem a úpěl, sliboval, že nikdy více obraz veřejně neukážu, to všechno nic nepomohlo, já jsem v této, z jeho pohledu veledůležité záležitosti, jednal proti jeho příkazu, já jsem zapřel svou důstojnickou čest a vstoupil mezi opovrženíhodný nárůdek umělců, nebyl jsem proto jeho více hoden. Zakázal mně opět svůj dům, zakázal mně užívat jeho jméno, a když jsem váhal s odchodem, dal mě svými služebníky vyvést před vrata. Tam jsem stál jako omráčen. Sluhové plakali, uzamkli vrata, já na ně tloukl, napřed tiše, prosebně, pak hlasitě v zuřivosti – neotevřela se mně nikdy více. Musel jsem odejít. Zažádal jsem o propuštění a obdržel ho. Vrhl jsem se úplně do náruče umění, a ono nebylo tak ukrutné vůči mně jako můj otec, ono mn přineslo slávu, ono mně přineslo zlato a nezávislost, ale mé srdce zůstalo sevřené jako tehdy, když jsem stál přede dveřmi ot

covského domu, žádaje o vpuštění, jako vyvrhel nemající právo na štěstí tohoto života.” Náhle ve vřelém návalu svých citů se chopila jeho ruky a pravila: “Žádné právo, seňore? Každý člověk byl Bohem stvořen k blaženosti. Sáhněte po ní! Sledujte směle pud svého srdce. Ten pud vás zajisté nezklame.” “Seňorito, víte, co to povídáte? Tušíte, co bych musel učinit, abych uposlechl tento hlas?” Ona neodpověděla, ale hluboký, vřelý, důvěryplný pohled, jakým její oko spočívalo v jeho, mu pravil, že to nejen tuší, nýbrž ví. “Já bych vás, seňorito, přivinul ke svému srdci a nikdy z něho nepustil. Musel bych vás držet pevně, aby mně slunce nezašlo, a mé hvězdy nejen v upomínce, nýbrž i v blízkosti svítily. Mám k tomu dovolení, seňorito?” Vyhrkly jí z očí slzy, dále už nebyla schopna se ovládat, ovinula jeho šíji a odvětila: “Ano. Ty milovaný muži, máš k tomu právo. Dávám ti je, nebo
ť jsem tvá, jinak nemohu!” On ji přivinul k sobě pevně a něžně a s jásajícím hlasem zvolal: “Pane Bože, děkuji ti! Teď se můj život vyjasní, teď spadne můra z mé duše, která mne tížila jako hora. Pověz mně, spanilá bytosti, jak tě mám nazývat?” “Flora,” šeptala uzardělá. “Floro, má spanilá Floro, máš mně skutečně ráda?” tázal se, a sklonil se k ní. “Velmi, ó velmi!” šeptala. “A budeš a zůstaneš mou, ačkoliv mne můj otec zavrhl?” “Nahradím ti jej a celý svět, můj -” “Otto,” doplnil on. “Můj Otto!” Pohlédla tak něžně k němu očima napolo uzavřenýma, a její rty mu kypěly žádoucně vstříc. Přitiskl na ně svá ústa v dlouhém, vřelém polibku. Zapomněli na vše kolem sebe, až

je dělová rána probudila z jejich opojení. Pohlédli na záliv, kde ještě kroužil mráček kouře. “Vidíš,” pravil Otto, “loď dosáhla šťastně přístavu, má hodného kapitána. I já teď vejdu do přístavu a láska bude vůdcem, který mne do něho zavede.” “Nemáš tedy nikoho, na něhož by jsi se spolehl?” “Ne. Nevyhledával jsem nikdy přátele. A přece mám jednoho jediného. A ten je přítelem v nejopravdivějším smyslu slova.” “Kdo je to, můj Otto? Budu jej milovat také za to, že byl tvým přítelem.” “Jmenuje se Karel Sternau. Seznámili jsme se na gymnáziu. Jeho otec byl profesorem, ale brzy zemřel. On pak šel na univerzitu, ale já do vojenské školy, ale vídali jsme se často. Naše přátelství mělo za následek, že jeho matka byla povolána k mému otci, aby řídila jeho hospodářství. On je nyní jeden z nejvyhlášenějších lékařů. Procestoval cizí kontinenty, potýkal se s lidmi, i s divokou zvěří, te dobývá svá nejskvělejší vítězství nožem a lancetou.” “Ví, že tě tvůj otec zapudil?” “Ví. Tehdy se nalézal v Alžírsku, a já mu o tom psal. Když se vrátil, nemohl pro mne nic udělat, protože byl zdržen v Paříži, psal ale častěji své matce, aby se mne zastala. Ona se o to pokusila, ale narazila na tak hrozný hněv, že se toho musela vzdát. Otec jí jednou provždy zakázal zmiňovat se o mně. Jestli se Sternau ještě nachází v Paříži, to nevím. Byl jsem po delší dobu v Egyptě, odkud je velmi obtížná korespondence.” “Ráda bych ho jednou spatřila.” “Je to znamenitý muž, vysoké a hrdé postavy. A jaký je jeho zevnějšek, takový i vnitřek. Ale musím se zde zmínit o podivné hře přírody. Vy oba jste si neobyčejně podobní. To mně napadlo hned, když jsem tě poprvé uviděl, a tato podo

ba s mým jediným přítelem byla tuším příčinou, že jsem hned zprvu před tebou neprchl.” Stáli ruku v ruce na výšině a mohli přehlédnout celý záliv. Viděli, jak loď spustila kotvu, a jak hned nato se dva muži odebrali na břeh. Obličeje nebyly k rozeznání, neboť oba měli široké klobouky na hlavách, ale postavy bylo vidět patrně. “Podívej se na něj,” pravil Otto. “Právě takovou vysokou, hrdou postavu má Sternau, i jeho chůze je tak jistá a elegantní. Kdybych se nenacházel v tomto odlehlém koutě země, tvrdil bych, že tento muž není nikdo jiný, nežli Sternau.” A měl pravdu. Oba tito muži byli Sternau a Helmers. Přistáli, aby se zásobili uhlím a ubírali se do města uzavřít obchod. Otto z Rodensteinu patrně znal i Helmerse, nynějšího kapitána lodi “Rosita” neboť ten pobýval v Rheinswalde nu. Ale vzdálenost mezi oběma páry byla příliš veliká, než aby bylo možné se poznat. Nevyzpytatelný osud zde připr
avoval jedno z oněch nahodilých setkání, která mívají pro zúčastněné nejdůležitější následky. Oba zamilovaní ještě dlouho seděli na lavici tam na návrší. Konečně se vyvinula Flora z náručí svého milence a pravila: “Odpusť, můj Otto, čas již dávno minul, a můj otec mne bude toužebně očekávat.” “Tvůj otec se nachází zde? A také tvá matka, má lásko?” “Ne. Mám jenom otce. A,” přidala se slzami v očích, “nebudu jej mít dlouho, snad již jen několik dní.” “Můj Bože, copak je nemocný?” tázal se Otto polekaně. “Ano, těžce,” plakala. “Na smrt nemocný.” “Copak neznají lékaři žádnou pomoc?” “Žádnou, protože on trpí na souchotiny, od nichž není pomoci.” “Na souchotiny! To je hrozná nemoc, za níž nemocný vidí přibližovat se smrt krok za krokem! Jak jej lituji i tebe, mé

srdéčko. Kdybych byl lékařem, postavil bych se k jeho lůžku a bojoval bych se smrtí všemi vymoženostmi vědy. Ale teď mně napadá, že jsme mluvili o Sternauovi. Může li tu pomoci člověk, tak je to on. Napíšu hned jeho matce, a dám si zaslat jeho adresu. Ne, budu raději telegrafovat.” “Již bude pozdě, Otto! Ach mezi tím, co já zde na tvém srdci jsem se kochala v slastech lásky, ležel tam můj otec na smrtelném loži, a notář je u něho, aby sestavil jeho poslední vůli! Co jsem to za špatnou dceru!” “Upokoj se! Také láska má svá nezadatelná práva, zvláště v prvních hodinách. Přece ale budu telegrafovat, a to ihned.” “Myslíš, že Sternau přijde?” “Zajisté! Nechá všechno stát, aby vyplnil prosbu přítele. Spěchám. Ale, lásko moje, smím znát tvé obydlí? Rád bych byl po tvém boku v těchto smutných hodinách.” “Děkuji ti, miláčku!” odvětila. “Mám skutečně zapotřebí útěchy, nemohu ale přece je
n vyhovět tvému přání. Moje obydlí ti sdělím, je to v domě rybáře Jeana Foretiera, ale tvá přítomnost tam je prozatím ještě nemožná.” “Proč, Floro?” Hleděla zamyšleně k zemi, pak pozvedla hlavu k němu a tázala se: “Chováš ke mně důvěru, Otto?” “Ano, z celé plné duše!” “Vyplň tedy mou první prosbu. Neptej se mne ještě nyní, kdo jsem, ani se nevyptávej po mně ve městě. Dozvíš se to brzy, ale jen z mých vlastních úst. Hrozím se toho, abych ti to pověděla, neboť se obávám, že tě pak ztratím. Ale věř mně, příčina není v tobě a ne ve mně. Já se nemám co stydět za své poměry, ano, jsem přesvědčena, že budou pohnutkou tvému otci, aby litoval své příkrosti, a s tebou se smířil. Přeješ si to?” “Ano,” přisvědčil. “Ty jsi upoutala vyvrhela na své čisté srdce, a já se nebudu dotazovat, ale klidně čekat, až sa

má promluvíš. Ale kdyby přišel Sternau, mohu jej poslat k vám?” “Ano, ihned. My se setkáme zde, jako vždycky. Nebudu scházet nikdy, bude li to možné. Teď sbohem, miláčku!” Po dlouhém, vřelém obejmutí kráčela z výšiny dolů, a on hleděl za ní, pokud byla k spatření, pak šel do města k telegrafnímu úřadu. Tam zadal svůj dotaz na paní Sternauo vou, a žádal o rychlou odpověď. Pak zašel do svého hostince a uzamknul se ve svém pokoji. Den minul, nastal večer, stmívalo se. Již se to v hostinci utišilo, neboť se všichni odebrali k odpočinku. Jenom Otto bděl a očekával s horečnou netrpělivostí odpověď na svůj dotaz. Minuty se mu zdály být hodinami, tu se konečně ozvalo u vrat zazvonění a hned nato vešel posel z telegrafního úřadu. Otto jej kvapně odbyl, otevřel obálku. Přečetl těch několik slov a nechal pak ve svém zklamání klesnout ruku s depeší. Tato zněla: Můj syn je v Anglii. Kde, to nevím. Vrátí se a
ž po delší době. To byla těžká rána pro malíře, který doufal, že ve svém příteli nalezne zachránce otce své milenky. Kráčel dlouhými kroky po pokoji, nemohl nalézt klid, a teprve k ránu se odebral na své lože. Bylo proto již hodně pozdě, když se probudil. Oblékl se a zašel do hostinské místnosti ke snídani. Tam seděl u stolu jenom jediný host v námořnickém oděvu. Když jej Otto spatřil, sotva uvěřil svým vlastním očím. “Je to možné!” zvolal. “Helmers, kormidelník Helmers! Neklamu se?” Helmers povstal, neméně překvapen. “Pane z Rodensteinu!” zvolal, “pane Otto! Ano, jsem to já. Jaké je to setkání!”

Pospíšili k sobě a stiskli si ruce. “Co děláte zde v Avranches, zde v tomto domě?” tázal se malíř. “Zde v tomto domě jsem dnešní noci spal, zde v této světnici piju právě sklenici rumu, a zde v Avranches se chci zásobit uhlím, aby moje loď mohla dále plout.” “Vaše loď? Přistál jste tedy teprve včera odpoledne?” “Ano.” “To jsem si mohl uspořit svou depeši!” “Jakou depeši?” “Telegrafoval jsem na paní Sternauovou, s dotazem, kde se nachází doktor Sternau.” “Ach, to je podivné! Co odpověděla?” “Že je bezpochyby v Anglii, že ale neví, kde. Viděl jsem loď vjíždět do zátoky. Kdybych byl věděl, že vy jste na palubě, byl bych běžel z kopce, s rychlostí páry.” “Z kopce? Aha, vy jste stál tam na výšině?” “Ano.” “Safraporte, to jsem měl vědět! Viděli jsme tam pána a dámu.” “To jsem byl já!” “Ti se drželi a objímali, jako by ani nablízku nebylo človíčka.” “Ano,” opakoval
Otto s úsměvem, “to jsem byl já. Viděli jsme, sotvaže loď spustila kotvu, jak dva muži vystoupili na břeh a šli do města.” “To jsem byl já.” “A ten druhý?” “To byl majitel lodi,” odvětil Helmers se čtveráckým pohledem. “Měl postavu zrovna jako Sternau.” “To věřím. Také se tak jmenuje.” “Cože!” zvolal Otto. “To je přece pouhá náhoda?”

“Nikoliv,” odvětil Helmers, “jméno muže není nikdy náhodou. Náhoda je spíš, že jsme právě zde v Avranches nabírali uhlí. Mohli jsme totéž učinit v Cherbourgu, Morlaixu nebo Brestu. V každém případě ale nemáme zapotřebí, vyhledávat pana doktora Sternaua v Anglii.” “Bože můj! Je to možné? On je zde, on sám?” “Ovšem. Loď je jeho majetkem.” “Kde je? Rychle, kde jej naleznu?” “On bydlí rovněž v tomto domě. Šel pozdě spát a to snad ještě leží v posteli – – – ó, ne, zde právě přichází!” V tom okamžiku se otevřely dveře a Sternau vešel. Poznal přítele spěchajícího mu v ústrety a rozevřel náruč, aby jej obejmul. “Otto, ty zde?” “Ano, Karle. Jaká je to náhoda! Jaké štěstí! Včera jsem pro tebe telegrafoval, a dnes tě tu mám. To musí být řízení boží!” “Bydlíš v tomto domě?” “Ano.” “To jsi mne mohl vidět již včera.” “Dozvěděl jsem se to již od Helmerse. Všechno si
ale vynahradíme, neboť máme dost času. Pojď se mnou do mého pokoje, máme si mnoho co vypravovat!” “Zajisté, Otto, každým pádem, ale já tobě víc, nežli ty mně.” Odešli z hostinské místnosti, takže Helmers se ocitl v příjemném postavení, popřát si ještě několik skleniček rumu. Když se Flora navrátila ze své včerejší procházky, nalezla otce spícího. Notář se třemi svědky jej právě opustil, a dlouhé jednání jej tak unavilo, že jej spánek hned na to přemohl. Ona se vzdálila, aby počkala, až se probudí a pro ni zazvoní. To se stalo až pozdě navečer. Ona k němu pospíšila a nalezla jej

sedícího na své pohovce, velký zapečetěný list ležel před ním na pokrývce. Přiběhla k němu a políbila jej. “Jak se cítíš, milý otče?” tázala se. “Děkuji ti, milé dítě,” odvětil. “Zdříml jsem si hezky, a je mně lépe a volněji, jak mně už dávno nebylo. To je snad následkem toho, že jsem vykonal svatou povinnost. Vykonání povinnosti člověku vždy dodává vnitřní poklid a novou sílu.” Jeho zrak utkvěl na tom písmu, i její oko hledělo s hrůzou na velkou notářskou pečeť. On to zpozoroval a pravil, s mdlým úsměvem: “Pohleď na tento spis, je ti nepříjemný. Jak nepříjemný ti teprve bude jeho obsah! A přece se o něm musíš dozvědět, a sice ještě dnes, hned teď. Pojď, má dcero, posaď se a poslechni mne!” Uposlechla a posadila se vedle něho, ale již jí v očích stály slzy. “Tušíš, co obsahuje tento spis?” tázal se vévoda. “Ano.” “Co je to?” “Tvůj – tvůj – o papá, já to slovo nemo
hu ani vyslovit!” “Míníš můj testament?” “Ano, otče,” odvětila a nyní již vzlykala nadobro. “Dobře jsi uhodla, mé dítě, ale neplač. Člověk může pomýšlet na svůj konec, aniž by byla smrt nablízku. Dá li Bůh, ještě dlouho mne nepozbudeš, cítil jsem ale, že je mou povinností, pomýšlet na budoucnost a vyřídit své záležitosti. Tento testament kladu do tvých rukou, Floro. Jeden opis leží u notáře, který jej zhotovil. Přísahej mně, že chceš vykonat po mé smrti všechno, co jsem tam ustanovil! Chceš?” “Papá,” vzlykala, “není zapotřebí přísahy, jestli tě to ale uspokojí, tedy přísahám, že tvá vůle má být vykonána až do nejmenších podrobností.”

“I tehdy, bude li se ti tato vůle zdát tvrdá a neotcovská?” “I tehdy otče. Vím, že se pouze bude zdát tvrdá. Ty miluješ své dítě a neučiníš je nešťastným.” “Děkuji ti. A nyní utři své slzy, neboť musím s tebou promluvit, musím ti vysvětlit tvrdost, jež obsahuje má závěť vůči tobě, chci ti vypravovat, ano chci – mé dítě, tvůj otec se chce – – tobě vyzpovídat.” Čekal trpělivě hodnou chvíli, než se nad tím poněkud upokojila. Pak začal: “Mé dítě, mám na svém svědomí těžký hřích. Ty máš bratra, aniž o něm víš. Můžeš mně to odpustit?” Na místě uleknutí na něho pohlédla s radostným úžasem. “Bratra!” pravila. “Je to pravda, papá?” Té ” ,,JC. “Ó, pak ti nemám co odpouštět. Budeš mít své moudré důvody, proč jsi jeho existenci zatajil. Touto zprávou jsi mne nesmírně potěšil, a nikoliv zarmoutil.” “Tvá slova odnímají těžké břemeno z mé duše, Floro, ale já se b
ohužel musím přiznat, že to nebyly moudré důvody, které mně ukládaly mlčenlivost. Já sám až před krátkým časem jsem nevěděl o existenci tohoto syna. On není synem tvé matky, narodil se, když tvá matka již dávno byla mrtvá, on je – nemanželským dítětem.” Nemocnému bylo dost zatěžko, vyslovit toto přiznání, a Flora se zarděla, jako by je byla sama sobě skládala. Ale rozpoznala vážnost této půlnoční hodiny a jemně pravila: “Papá, on je nicméně mým bratrem, a budu jej srdečně milovat. Kde se nalézá?” “Ó, kéž bych to věděl!” “Ty to nevíš? Ale kde je jeho matka, papá?” “Ani to jsem se nemohl dozvědět, ale ona ti je povědomá, mé dítě. Je to totiž seňorita Wilhelmine, která byla po krátkou dobu tvou vychovatelkou.”

Flořina tvář jevila výraz úplného ustrnutí. Potřebovala čas, aby se z něho zotavila, pak pravila: “Moje dobrá, milá Wil helmine? Bože můj, co ona asi musela přetrpět?” “Ano,” přisvědčil plný lítosti. “A jak snad dosud trpí? Má být ale odškodněna. Dříve ti ale všechno povím. Poslechni, dceruško!” Na to vypravoval Floře o svém pustém živobytí, o Corte jových svůdnostech, o oné maškarádě, kdy seňoru Wilhelmi nu poprvé spatřil. Vyznal se jí upřímně, jak ji vloudil do svého domu a jakými ďábelskými prostředky ji přemohl. Nezatajil jí ani, že pak od něho odešla, aniž by byla obdržela nějakou podporu, tak že snad nyní ještě musí zápasit s nouzí. I o svém pozdějším životě mluvil, o cikánce, která jej předně upozornila na existenci syna a o lítosti, kterou byl tím uchvácen. Tato lítost byla tak upřímná, hluboká a pravdivá, tak vysvítala z jeho slov, z jeho posunků a z jeho slz, že Flora tí
m byla pohnuta do své nejhlubší duše. Když skončil, pravila vzlykajíc: “Nemyslíš, papá, že tato hrozná Zarba tě třeba obelhala?” “Nikoliv, ona mluvila pravdu.” “Musíme se tedy všemožně přičinit, abychom našli mého bratra. Je li skutečně takovým mužem, jak ona povídala, nepotřebujeme se za něho stydět, a žije li v chudobě a nouzi, je to tím více naše povinnost, jej zachránit a postavit na patřičné místo.” “Ale,” tázal se on, “nezapomínáš při tom na ztráty, které utrpíš, na těžké obětí, které máš přinést?” “Nikoliv, otče, na to nepomýšlím,” pravila upřímně. “To vše pro mne nebude žádnou obětí. Budu mít bratra, jemuž náleží má láska, to všechno převyšuje. Musíme s pátráním začít nanovo.” Jeho mdlé oči zazářily při těchto slovech. Tolik velkoduš nosti neočekával. Pravil: “A přece je to mou povinností,

abych ti všechno objasnil, Floro. Nemám li syna, patří tobě nejen veškeré mé dědictví, ale také má hodnost a titul. Podle španělských zákonů budeš po mé smrti vévodkyní, a tvůj první syn zdědí vévodskou korunu Olsunnů, ať se tvůj manžel jmenuje jakkoliv. Tohoto dědictví a této koruny se vzdáváš za sebe a své potomky, budeš li pátrat po svém bratru, který je ostatně mladší než ty.” “To je ale předně mou povinností, a za druhé to učiním ráda, papá. Tato otázka je nadobro rozhodnuta!” “Bohudíky,” odvětil konečně upokojen. “Nesplní se tedy moje zlá předtucha. Nebudeš snad zlořečit mé památce, až umřu?” “Co si o mně myslíš, otče! Víš přece, jak tě miluji. Co jsi spáchal, mně nepřísluší soudit, neboť jsem tvá dcera, sama chybující a hříšná. Jednej tak, jak ti to přikazuje tvoje lítost, já jsem smířena se vším.” – On ji přivinul k sobě a plakal, on – muž, dříve tak hrdý a
silný. “Má dcero, má milá, dobrá dcero!” pravil, “Bůh tě za to odmění, že jsi byla ke mně tak shovívavá. Teď ale budeš také vědět, proč jsem se v poslední době z toho tak těšil, že tvé srdce je ještě zbaveno vší lásky. Všechno, co mám, patří mému synovi, a bude mu zcela na vůli, kolik ti bude chtít postoupit. Nějaký důchod nebo výbavu sice můžeš požadovat, ale, kdybych měl zemřít, pouze od něho. Tvůj mateřský podíl obnáší jen dva miliony, patří sice výhradně tobě, ale sama pochopíš, že to nedostačuje, abys vstoupila do manžel , štvi podle svého stavu.” Tu navzdory vážnosti okamžiku se hlasitě zasmála a pravila: “Nuže, tak tedy vstoupím do manželství pod svým stavem. K tomu postačí tyto dva miliony!” On na ni pátravě pohlédl. “Floro,” pravil pak starostlivě, “ty mně něco zatajuješ!”

“Ne, papá,” odvětila, “ale včera se něco přihodilo, co ti musím zcela upřímně povědět.” Při těchto slovech se její tvář zarděla tak, že on zvolal: “Dítě, ty někoho miluješ!” “Ano,” přiznala se ona. “Miluji, papá, a tomu, kterého miluji, patří mé srdce a celý můj život. Budu jeho ženou, a nikoho jiného.” “Kdo to je?” “Je to umělec, věhlasný, německý malíř, sice šlechtic, ale jen obyčejný šlechtic. Ani nezapřu, že byl zavržen od svého otce.” Vévoda se odmlčel. Jeho oči se uzavřely, hlava klesla pomalu na podušku. Tak zde ležel dlouho mlčky. Co si ale pomyslel, on, vévoda, jehož dcera mu zvěstovala, že věnovala celou svou lásku chudému, od svého otce zavrženému malíři! Flora pozorovala otce, ale ani jediný výraz v jeho vpadlém obličeji neprozrazoval jeho myšlenky. Najednou ji začalo být úzko. Ležel před ní jako mrtvý, mrtvý leknutím nad neočekávanou a ohromující zprávou, kte
rou mu oznámila. Její dětské srdce se chvělo a zajíkavě pravila: “Papá, on je synem bez otce, úplně jak ten tvůj. Žádáš li to, odřeknu se této lásky.” Ještě minula chvíle, pak otevřel oči a pravil: “Moje dítě, právě jsem dobojoval těžký boj, boj se svým právem a s názory našeho vysokého stavu, a – zvítězil jsem. Dcera vévody z Olsunny miluje nepatrného šlechtice, zavrženého od svého otce! Pochopíš, že toto přiznání mnou otřáslo. Vidím v tom sice zasloužený trest pro sebe, neboť jsem vyhledával lásku obyčejné vychovatelky, lásku ještě nížeji postavených dívek a – je oklamával. Má láska byla nečistá, tvá je ale čistá. Ty jsi mi podala ruku a přinesla jsi oběti, aby jsi učinila syna vychovatelky svým bratrem, bylo by to proto ukrutné a nevděčné, kdybych chtěl zlomit tvé srdce. Stojím nad po

krajem hrobu, a v tom okamžiku se počítá s jinými okolnostmi, než li v plném bujném životě. Vidím člověka zbaveného všech zevnějších hodností, všeho klamného lesku, jehož mu dodává nahodilé narození, cením teď okem božím, před nímž neplatí důstojnost, nýbrž pouze vlastnosti srdce, a tak ti dávám tuto odpověď: jméno Olsunna nesmí vymřít, tradice našeho pokolení musí být dodrženy a nadále zachovávány, zůstaneš li jedinou nositelkou tohoto jména, budeš nucena, vejít v manželství podle tvého stavu, a tvůj první syn bude vévodou z Olsunny, najde li se ale tvůj bratr, ustanovil jsem jej ve své závěti svým následovníkem. V rukou notáře se nalézá žádost na krále Španělska, která bude mít za následek jeho uznání, aspoň tak doufám. Toto uznání by bylo jisté nadevší pochybnost, kdybych mohl žít déle a vychovatelku dodatečně učinit svou chotí. Nestane li se toto uznání, zůstaneš ty dědičkou O
lsunnů a vykonáš svou povinnost, bude li ale odmítnuta, dávám ti tímto svolení k spojení s milencem, předpokládaje, že dokáže, že je mužem počestným, pouze nezaviněným způsobem zavrženým od otce.” Tato dlouhá řeč byla častěji přerušována delšími návaly kašle. Když konečně umlkl, poklekla Flora u jeho lože, pokropila jeho vychrtlé ruce slzami bolesti a zároveň radostí a vzlykala: “Díky, tisíceré díky, drahý, dobrotivý otče! Vůle tvá budiž mi neporušitelným zákonem, ale já tě mohu ujistit, zeje Otto počestným mužem. Prosím tě, abys mně dovolil, jej tobě představit. Zkoumej ho a buď přesvědčen, že ve zkoušce skvěle obstojí.” “Doufám, mé dítě. Teď mně ale popřej pokoj, jehož mám nutně zapotřebí. Přecenil jsem své sfly a jsem velmi unaven. Spi blaze, Floro, a pros Boha, aby vše k dobrému obrátil, a tvému otci odpustil, v čem chyboval a čím se provinil.” Rozešli se. Flora nenalézala
spánek, její rozčilení bylo nezměrné. Prožívala to stejné, jako její milenec, až k ránu tepr

ve nalézala poklid a probudila se teprve, až již slunce stálo vysoko na nebi. O hodinu později již seděla zase u svého otce. Venku na lavičce před domem seděl opět rybář a pletl své sítě. Tu zaslechli z dálky kroky, a pak se tázal zvučný hlas: “Bydlí zde rybář Jean Foretier?” “Ano, pane,” odvětil tázaný. “Jsem to já sám.” “Děkuji.” Tazatel vešel do síně a zaklepal na dveře. Na Flořino “vejděte” vstoupil mladý muž, jehož vysoká postava se zdála pocházet z nějakého obrovského plemene. Byl neobyčejné mužské krásy, a hluboká vážnost, spočívající na jeho čele, byla příjemně zmírněna jemným vzhledem jeho očí a přívětivým úsměvem jeho rtů. “Račte prominout mou smělost!” prosil s hlubokou poklonou. “Bylo mně řečeno, že v tomto domě naleznu nemocného.” “Ke komu jste byl poslán?” tázal se vévoda. “Přítel, jenž mne posílá, mně nemohl říci žádné jméno, poněvadž jemu
samotnému je neznámé.” Najednou Flora kvapně povstala. “Ach prosím, pane, jaké je vaše jméno?” “Jmenuji se Sternau.” “Ach, doktor Sternau! Jste zde následkem depeše vašeho přítele. Ale ne, tak rychle to nemohlo jít!” “Ovšem že ne,” usmíval se Sternau. “Já jsem majitelem lodi, která zde včera přistála a nalézal jsem se v Avranches, aniž to můj přítel tušil. Včera pro mne telegrafoval, a obdržel v noci zprávu, že můj nynější pobyt nelze získat, a byla to zvláštní náhoda, že jsme se dnes setkali.” “To je více než náhoda, vyhlíží to téměř jako řízení boží!” pravila Flora. “Prosím, pane doktore, vezměte místo a dovolte mně, abych otci vysvětlila, jak to souvisí. Ještě jsem mu nesdělila, že mezi mnou a Ottem byla řeč o vás.”

Sternau se posadil a Flora vévodu poučila. Ten pohlížel na lékaře se zvláštním pohledem. Když byla dcera se svým výkladem u konce, pravil s mdlým úsměvem: “Je to ovšem setkání více než nahodilé, a jsem vám velmi povděčný, pane Sternaue, že jste se obtěžoval přijít ke mně. Obávám se ale, že umění i toho nejvyhlášenějšího lékaře na mé nemoci se neosvědčí, ta již pokročila příliš daleko a lékaři, které jsem doposud měl, se všichni vzdali naděje.” “Naše umění a věda jsou ovšem jen slabé naproti vůli boží a přírodě,” odvětil Sternau, “ale často nám Bůh dává pokynutí, jehož máme uposlechnout. Lékař má povinnost, obohacovat své vědění, cvičit se ve svém umění a rozmnožovat své zkušenosti, ale celé jeho jednání má být obráceno tam, aby budil důvěru v Boha a podporoval sílu přírody k sebepomo ci. Pak může očekávat zdárné úspěchy.” Toto byl ovšem názor, s jakým se u vtšiny lékařů neshle dáváme. Vévoda i jeho dcera pohlíželi s překvapením na mluvícího. Olsunna vrhl na Sternaua pohled plný úcty a Flora pravila: “Vy mně mluvíte ze srdce. Bůh nám někdy dává pokynutí. Neměla by vaše neočekávaná přítomnost být také něčím takovým?” “Ó,” odvětil tázaný, “ani mně nepřichází na mysl, abych se uváděl jako nástroj boží, přiznávám se ale upřímně, že na svých cestách a během své praxe jsem nasbíral četné zkušenosti s ohledem na nemoc, s níž jak vidím máme zde co dělat. Nesmíme se spoléhat bez výjimky na výrok lékařů. Při každé nemoci je třeba brát ohled na tak četné a často zapletené okolnosti, že není divu, když se někdy zmýlíme. Já, kupříkladu, chovám již nyní přesvědčení, že náš nemocný netrpí na souchotiny.” Účinek těchto slov na nemocného a jeho dceru byl ohrom ný.

“Skutečně ne?” tázala se Flora rozechvěně. “Žádné souchotiny?” zvolal vévoda, a zvedl se mladistvou silou z lože. “Ne,” odvětil Sternau. “Souchotě mají svá zcela zvláštní znamení, a jedno z nich schází ve vašich očích. Požádal bych vás, abyste se mně svěřil na pět minut k bedlivému prohlédnutí.” “Vaše slova jsou smělá,” pravil vévoda, “ale když se vám podívám do očí, nemohu jinak nežli vám důvěřovat. Chcete mně prohlédnout?” Vévoda svlékl překážející šatstvo a Sternau zahájil své dílo. Trvalo o něco déle než zmíněných pět minut. Bylo vidět, že lékař si při tom počíná s obzvláštní svědomitostí. Diagnóza se zdála být náramně obtížná, a nemocný musel zodpovídat mnoho otázek. Konečně ale došel Sternau k určitému úsudku, a pravil: “Dovolíte mně, pane, abych zazvonil na slečnu?” “Ach, pane doktore, tato vaše otázka je pro mne velena dějná, vy byste nepřivo
lával mou dceru za svědka vašeho výroku, kdyby tento beze všeho nadání nebyl uspokojující. Hádám dobře?” “Hádáte správně,” přisvědčil Sternau, “ale dříve nežli zazvoním, musím pronést ještě otázku nanejvýš choulostivou, kterou mně napřed odpusťte, pak ale zodpovězte. Trpěl jste ve vašem mladém věku jednou kožní nemocí?” Vévoda se zarděl navzdory své chudokrevnosti. , Jakou kožní nemoc míníte, pane Sternaue?” tázal se. “Míním, abych ji nazval pravým jménem, Scabies, čili pra šivina.” “Pane! Jak se to můžete domnívat?” Vévoda pronesl tato slova jako by se cítil uražen, náhle se ale zarazil, když viděl ostré, pronikavé lékařovo oko na sebe

přikováno. Přemohl pocit studu, a po krátkém odmlčení pravil temným hlasem: “Máte pravdu. Před obličejem smrti by bylo zapírání sebevraždou. Obcoval jsem ve svém mládí častěji s krasotinkami, jejichž zdraví nebylo nadevšechnu pochybnost a utržil jsem nemoc, vámi jmenovanou a neobrátil jsem se na svého domácího lékaře, před nímž jsem se styděl, nýbrž na mastič káře, který mně za dva dny pomohl, ale jak tuším z vaší otázky, pouze zdánlivě.” “Vaše tušení vás nemýlí. Tato nemoc nebyla vyléčena, nýbrž vehnána dovnitř, otrávila vaši krev, nakazila veškeré orgány a stala se konečně součástí všech vašich šťáv, celého vašeho těla – stala se Psorou. Toto je vás neduh, jemuž byste ovšem v krátkém čase podlehl. Tato nemoc má veškeré znaky souchotin, a odtud pochází, že jste byl od svých lékařů považován za souchotináře a podle toho léčen. Mohu sice tyto pány omluvit, nikoli ale ospravedlni
t, neboť se zde jedná o lidský život.” “A vy si troufáte mne vyléčit?” tázal se Olsunna v zimnič ném rozechvění. “Ano. Sdělte směle tento můj výrok své dceři; já za ním stojím.” Zazvonil a v nejbližším okamžiku vešla Flora. Otcův obličej zářil jak v slunečním úsvitu. Vztáhl své ruce proti ní a zvolal: “Pojď sem, mé dítě! Tento lékař mně dává naději na delší život. Prý nezemřu!” Ona pospíchala, aby jej obejmula, v půl cesty se ale zastavila před Sternauem a tázala se: “Je to pravda, pane? Byl byste schopen prodloužit život mého otce?” “Doufám, skoro jsem o tom přesvědčen,” odvětil doktor skromně a beze vší vypínavosti. Tu ona hlasitě zajásala, uchopila jeho ruku a políbila ji tak rychle, že tomu nemohl zabránit.

“Vidíš, papá, že v tom byl prst boží!” zvolala. “Ó pane Sternaue, jakou útěchu jste nám to poskytl!” Stáli proti sobě, a když mu tak blaženě hleděla do tváře, vzpomněla si na slova svého milence, že se jí Sternau nápadně podobá. Teď se o tom přesvědčila; byl to zvláštní pocit, jenž se jí zmocnil, byla by mohla tohoto vysokého, hezkého muže okamžitě obejmout a zulíbat, aniž by myslela, že tím provede nějakou chybu. A on, stál před touto krásnou dívkou, bylo mu, jako by ji již dávno, dávno byl znal, jako by s ní býval v důvěrnosti jako bratr se sestrou, jako by jí mohl odkrýt své srdce bez ostychu, jak se to děje jenom před sestrou. “Děkuji vám za důvěru, s jakou moje slova přijímáte,” pravil. “Opakuji znovu, že vyléčení je nejenom možné, nýbrž i pravděpodobné, budete li mne v tom podporovat.” “Ó mileráda!” odvětila Flora. “Požadujte, cokoli chcete!” Ohlédl se po světnici a pravil
pak s polovičním úsměvem: “Byla by pro vás možná změna místa?” “Proč ne?” tázal se nemocný. “Račte odpustit! Neznám vaše poměry a změna místa bývá spojena víceméně s výdaji.” “Aha, vy neznáte naše poměry, snad ani naše jméno?” “Ovšem že ne. Můj přítel je nezná, jelikož slečna jej vyzvala, aby po nich nepátral a on mne požádal, abych ani já se po tom nepoptával. Přišel jsem jednoduše k nemocnému, jenž bydlí v domě rybáře Foretiera.” “Podivné!” pravil vévoda. “O papá,” vpadla do toho Flora, “vždyť jsem tehdy ještě s tebou nemluvila, a proto mně musel Otto přislíbit, že se nebude po nás dotazovat.” “Nyní ti rozumím, mé dítě, a tento pan Otto tím získal mnoho na mé úctě. Povězte mu to, a sdělte mu, že jej očekávám zítra dopoledne u sebe, abych mu poděkoval, že mně

poslal tak výtečného lékaře. Ostatně vám děkuji, že má pokladnice snese i nákladnější změnu místa. Nechci se nazývat boháčem, ale o potřeby vezdejšího živobytí se nemusím příliš starat.” Vypadalo to, jako by již pouhá lékařova přítomnost jevila blahý účinek na jeho stav. Pronesl dlouhou průpověď bez námahy a bez zakašlání, a poslední slova zněla skoro čtverácky, docela nepřiměřeně jistotě smrti, v jaké se dříve nacházel. “Nuže, budu vás tedy žádat, abyste opustil Avranches,” pravil Sternau. “Ani zdejší podnebí, ani zdejší pramen vám nepomohou. Ostrý mofoký vzduch vám musím zakázat nadobro. Radím vám střední podnebí, místnost u řeky, lesů a polí, s prostorou k procházkám, a s utěšenou vyhlídkou.” “K procházkám?” tázal se Olsunna. “Bože můj, vždyť nemohu ani překročit světnici!” “Nemějte starosti! Podám vám quebrachu, coku a mužský datlový květ, věci, které sotva
naleznete ve zdejší lékárně, snad ale mezi mými cestovními zásobami. Takto budete během týdne dostatečně zesílen, abyste mohl vydržet cestu po železnici bez přerušení. Pojedete tedy do – ach, teď mně něco napadá! Byl jste již někdy na Rheinswaldenu?” “Nebyl,” odvětil vévoda. “Zajeďte tedy tam. Nechci se ptát po vašem jméně, ale dám vám sebou odporučení. Poblíž Rýna stojí překrásný zámek, jehož obyvatelé jsou se mnou spřízněni a přijmou vás se vší ochotou. Tam vyčkejte na své uzdravení. Teď především budete užívat jmenované léky tím způsobem, jak vám to naznačím, po příchodu na Rýn užívejte recept, jenž vám předepíši. Jednoduchá jemná strava, procházky, přiměřené silám, veselá mysl a bedlivé odstranění veškerého rozčilování, to je to, co vám doporučuji nebo přikazuji. Váš neduh se vyrazí na kůži, užívejte pak pilně teplé koupele. Teď půjdu, abych připravil lék.”

“Ach, cítím se, jako znovuzrozený!” zvolal vévoda. “A já, o můj Bože, ani nevím, co bych pověděla!” přisvědčila Flora, přičemž jí kanuly slzy radosti po tvářích. – Poklekla před otcem, vzala jeho hlavu do své náruče a nepřetržitě jej líbala. Tohoto výbuchu blaženosti Sternau využil, aby tiše odešel. Venku vyzval starého plavce, aby šel s ním. Až se otec s dcerou pustili z objetí, teprve poznali, že lékař odešel. “Je příliš útlocitný, než aby zůstal,” pravil Olsunna. “Odešel, aby přinesl lék. Neviděl jsem ještě lékaře, který by ve mně vzbudil podobný dojem, jako tento. Již pouhý pohled, pouhé slovo od něho uzdravuje.” “To je muž, jako nějaký polobůh, papá. Ó, papá, ty se uzdravíš, představ si, takové štěstí!” Očekávali dobrou hodinu lékařův návrat, až se ozvalo zaklepání a Jean Foretier vešel. Držel v jedné ruce Úst a ve druhé lahvičku zabalenou do papíru. Podal obojí Flo
ře a pravil: “Pěkné pozdravení od lékaře, slečno. Posílá tohle psaní a medicínu.” “On to posílá; copak nepřijde sám nazpět?” tázala se s udivením. “Nikoliv, není to možné.” “Pročpak?” “Protože loď právě vyjíždí na moře. Slyšíte střelnou ránu?” Flora pospíchala k oknu, z něhož bylo možné přehlédnout celý záliv. Viděla loď, která právě zdvihla kotvu a odrážela od břehu. Na zadní palubě stál Sternau, mávaje bílým šátkem, na pozdravení muže, jenž stál na břehu a dával podobné znamení. Tento muž byl Otto z Rodensteinu. Byla by ráda vyběhla ven a loď povolala nazpět, kdyby to nebylo bývalo tak příliš nápadné. Měla pocit, jako by jí byl způsoben těžký žal, jako by ji někdo bodnul k srdci.

“Jde skutečně na moře?” tázal se vévoda. “Ano, papá,” odvětila ona. “Nemohl zůstat déle a nepověděl nám to, aby se vyhnul našim díkům.” “Bože můj, a já jsem celou svou naději skládal v něho!” “On nezklame tuto naději. Musíme se podívat, co stojí v jeho dopise.” Dala rybáři znamení, že může odejít a otevřela velkou obálku, která se zdála být velmi objemná. Obsahovala slíbený recept, dvě zapečetěná psaní a otevřený dopis Sternaua, znějící následovně: Račte prominout, že jsem vám nepověděl o nutnosti mého náhlého odjezdu. Jsou zde okolnosti, které mně nedovolují, abych zmařil jedinou minutu. Když jsem byl u vás, vytápěl se již kotel mé lodi, a já jsem uznal potřebu, abych vám ušetřil namáhavé mluvení a ústní loučení. Můžete ale přesto setrvat v důvěře, že se vám navrátí vaše zdraví. Užívejte obsah přiložené lahvičky tak, jak jsem vás poučil, a za týden budete ve sta
vu, nastoupit svou cestu. V Paříži a Strasbourgu si můžete odpočinout, a pak přes Mannheim jet do Mainzu, kde vás snadno odkáží do Rheinswaldenu. Tam vás následkem přiložených psaní přijmou s otevřenou náručí. Jakmile se tam zařídíte a odpočinete, dejte si upravit podle přiloženého receptu lék, který vás úplně uzdraví. Všechny vaše ostatní otázky vám může zodpovědět můj přítel Otto z Rodensteinu, jemuž jsem udělil nejzevrubnější návod, a jenž následkem vašeho laskavého pozvání vám zítra učiní svou poklonu. “To mně ulevilo!” přiznal se vévoda. “Tato slova mně vrací všechnu moji důvěru, a učiním vše, jak to nařídil. Tento Sternau je nejen neobyčejný, nýbrž také šlechetný člověk. Nabízí nám pohostinství, aniž by nás znal, a přijmu je již proto, že se mně tím naskytne jistá příležitost, abych osvědčil

“Podívej tam nahoru!” odvětil. Její oko se obrátilo naznačeným směrem. “Stará cikánka!” pravila. “Proč se tolik lekáš?” “Ó, madono! To je Zarba, ta strašlivá žena!” Teď se ulekla i Flora. Pohlédla ostře na stařenu a tázala se: “Nemýlíš se, otče?” “Ano, je to ona, jistě. Tento ďábel přišel za mnou, aby mne soužil. Ona musí být vševědoucí, jinak by nemohla tušit, že jsem zde.” “Vzpamatuj se, otče. Máš mne po svém boku. Vévoda z Olsunny se nesmí třást před starou cikánkou. Buď klidný, nechej mne mluvit za sebe.” Byla to skutečně Zarba. Tato žena nebyla vševědoucí, neměla ani to nejmenší tušení, že se vévoda nachází v Avran ches. Přišla sem z docela jiné příčiny. Chtěla navštívit Gabil lona, hlídače majáku, jenž byl strážcem jednoho z jejich tajemství. Šla zvolna cestou vedle rybářských chýší. Tu spatřila oba sedící přede dveřmi, a bezděky se zarazila její noha. Pozn
ala vévodu a jeho dceru. Výraz radosti a spokojenosti přelítl přes její svraštělou tvář a aniž by se dlouho rozmýšlela, obrátila své kroky k domku. Tam přicházejíc, napřáhla pokorně svou ruku a pravila k Floře: “Malý dáreček pro chudou, starou cikánku, moje krásná, bělounká paničko!” Flora jí podala pětifrankový tolar. “Tady máš, stará,” pravila, aniž by vyzradila sebemenším posunkem, že zná cikánku. Ale její otec s polozavřenýma očima se zaklonil a snažil se, vypadat lhostejně. “Děkuji,” pravila Zarba, schovávajíc peníze. “Mám vám snad hádat, krásná paničko?” “Ne,” odvětila Flora určitě. “Pročpak ne? Já jsem Zarba, královna Gitanů. Vidím do minulosti i budoucnosti. Jen mně podejte svou ručičku!”

“Však je dobře!” odmítala Flora. “Co minulo, to vím, a co se týká budoucnosti – netoužím napřed o ní vědět.” “Ó, jak jste pyšná!” šklebila se cikánka. “Snad se zalíbí tomuto pánovi dát si hádat?” Aniž by čekala na odpověď, chopila se jeho ruky a držela ji tak pevně, že ji nemocný nemohl vytrhnout. Tvářila se, jako by pruhy na této ruce studovala, a pak pravila: “Co vidím! Kalnou minulost, živobytí plné nevěry, lži a klamu, v životě a “Mlč!” pravila Flora přísným hlasem. “Mlč, stará! Tvé čáry zde nejsou na pravém místě!” “Čáry?” tázala se Zarba úsměšně. “Co já říkám, stojí psáno v pruzích této ruky. Vidím, a čtu to zřetelně!” “Čti si, co chceš, my to ale nechceme slyšet!” “Ó, kdyby bflá panička chtěla trochu poslouchat, podivila by se nad – -” “Nad tvou dotěrností a drzostí, stará!” odvětila Flora. “Znám tě a vím všechno, co zamýšlíš.” “Že to
víte? Ó, zajisté ne! Vyčetla jsem z této ruky něco o bratrovi, který není k nalezení. Ano, má bflá paničko, tato drzá, dotěrná cikánka vám poví, jakého to máte otce. Kletba jej sleduje na každém kroku, nebo -” “Dost!” velela Flora hrdým tónem. “U mne tvá mstivost nenalezne úrodnou půdu. Chceš moje srdce odloučit od otcova, chceš je tvou dotěrností vehnat do nemoci a smrti, ukrýváš syna, aby otec zemřel neukojenou touhou po něm. Jsi netvor! Kdo nedovede odpustit, je ďábel. Kliď se odtud. Nemáš nikoho co soudit, abys nebyla souzena sama!” Nestála před cikánkou s očima planoucíma hněvem, nýbrž mluvila tato slova chladným lhostejným tónem a s onou nehybností tváře, která uráží více než nejprudší hněv. A když se cikánka ještě nevzdálila, obrátila se ke dveřím, v nichž se objevil sluha následkem hlasitého hovoru Flory.

“Pryč s tou ženou!” Na tento povel uchopil sluha starou za ramena a odvedl ji pryč. Ona se neprotivila, obrátila se ale ještě jednou a zvolala se škodolibým smíchem: “A vy jej nikdy nenaleznete, vévodského syna, nikdy, nikdy! To je má pomsta!” “Ó, to je fúrie!” vzdychal vévoda. “Bylo to moudré ji rozhněvat, dceruško?” Flora potřásala vážně hlavou a odvětila: “Myslím, že oproti této ženě jsi se dal na nepravou cestu, můj otče. Nikdo nemá právo, aby potrestání některého činu vzal sám do své ruky, k tomu jsou zde zákony a soudci. A co ti ona vytýká, nepatří před kteroukoliv soudní stolici. Tvým soudcem je tvé vlastní svědomí a matka tvého syna.” “Ale Zarba ví, kde se nachází. Doufám, že ji vlídným jednáním přivedu k tomu, že mně sdělí místo jeho pobytu.” “Vidíš přece sám, co pomohla tato vlídnost, cikánka ji považovala za slabost. Má tato žena ovládnout tebe, vévodu z Olsunny? Má po
kořit tvou hrdost, zašlapat tvé sebevědomí, zatemňovat tvou mysl a zničit tvé zdraví? Nikoliv, můj otče. Od chvíle, kdy jsi mně sdělil příčinu tvé starosti, mám svatou povinnost, abych ošetřila tvou duši. Bůh je dobrotivý, on nám ukáže cestu, která vede k tvému synovi, k mému bratrovi. A kdyby všechno zůstalo marné, obrátím se na úřady a dám cikánku zatknout. Tam už ji donutí, aby prozradila pobyt vyhledávaného.” “To je výborná myšlenka!” pravil vévoda. “Tvoje odhodlanost mně dává novou naději, tak jak mně tento doktor Sternau dal nový život. Vypadá to tak, že sám Bůh schvaluje tvůj návrh, poněvadž dovedl cikánku až sem. Rozvažujme rychle, jak máme jednat, než odtud zase zmizí.” “V tomto okamžiku to bude nemožné, protože, tam přichází návštěva, kterou očekáváme.”

Po silnici vedoucí od města přicházel zvolna pán. Flora mu šla naproti. Byl to Otto z Rodensteinu. Ten zatím neměl tušení o vysokém stavu, jemuž náležela jeho milenka. Viděl sice vcházet sluhu v livreji, který odváděl cikánku, do domu obývaného Florou, ale nepomyslel si, že ona by byla jeho paní. Ffleděl tedy s poměrnou klidností vstříc okamžiku, jenž jej měl obeznámit s otcem milenky. Ona, jak bylo řečeno, mu vyšla naproti a podávala mu obě ruce na uvítanou.” “Buď vítán!” pravila s úsměvem radosti ve tváři a s výrazem štěstí ve velkých věrných očích. “Přicházíš v dobrou hodinu, otec tě rád přivítá.” Vévodovy oči pátravě spočívaly na postavě a rysech mladého muže, který se přiblížil s držením těla šlechtice a umělce, říkaje s obratnou poklonou: “Jsem potěšen z celého srdce, že vám, pane mohu skládat svou úctu. Moje jméno vám bude již známo. Je mým nejvřelejším přáním, sob
ě zajistit vaši blahosklonnost.” , Je vidět, že ji dosáhnete,” pravil vévoda laskavým hlasem. Ottův zevnějšek patrně na něj učinil příznivý dojem, a on jej pozval pokynutím ruky, aby se usadil po jeho boku, jelikož pozorný sluha donesl pro Floru zahradní lenošku. Ta ihned obrátila hovor na příznivé téma, říkaje: “Otec byl velmi nemocný, cítí se ale oživen novou nadějí od té doby, co jej navštívil doktor Sternau.” “Ano,” vpadl do toho živě vévoda. “Již zevnějšek toho muže, celé jeho vystupování činí dojem, vzbuzující nejhlubší důvěru. Jsem vám velmi povděčný, že jste jej poslal ke mně. Jak slyším, je vaším přítelem?” “Tím jediným, jehož jsem kdy míval, pane, ale on mně nahrazuje všechny ostatní, které bych snad mohl, ale nechci mít. Směr, jakým se ubírá můj život, nebyl pro mně pohnutkou, abych se přichyloval k jiným.”

“Ano, zaslechl jsem již, že milujete samotu, a schvaluji to. Samota má také do sebe něco vábivého. Ale, abychom se vrátili k Sternauovi, velmi mne to zarmoutilo, že tak náhle a neočekávaně odcestoval. Byl jsem nejprve skoro polekán nad jeho odjezdem.” “Musíte ho omluvit, pane,” prosil Otto. “Můj přítel žije v prazvláštních poměrech, které jej právě nyní nutí, aby podnikl námořní cestu, přičemž je mu drahocenná každá minuta. I mně mohl věnovat pouze hodinu. Smím se tázat, zdali odmítl vaše ošetřování?” “Dal mně léky a -” “Ach, pak můžete být ujištěn, že se uzdravíte, poslechne te li přesně jeho rady. On nikdy nevzbuzuje marné naděje v nemocném, a nepoznal jsem ještě nikdy tak zkušeného, učeného, svědomitého a přitom pravdymilovného lékaře, jakým je. On je jedním z nejlepších chirurgů této doby, a štěstí jej věrně provází při veškeré činnosti. Pověděl mně o některých odporuujících listech, které vám chtěl doručit!” “Obdržel jsem je. Víte, na koho jsou adresovány?” “Vím, sdělil mně to. Jeden je na mého otce a druhý na jeho matku.” “Od něhož bohužel žijete odloučen, jak jsem se doslechl.” “Ovšem,” odvětil Otto, přičemž se zakalil jeho zrak. “Nemohu říci, že bych snad špatně jednal, poddal jsem se pouze vnitřnímu pudu, jemuž jsem nemohl odolat, domnívám se, že mně otec křivdí, dal bych za to ale všechno a byl bych ochoten k nejtěžším obětem, kdyby měl umřít. Srdce člověka je spojeno nezrušitelnými pouty s původcem svého bytí, miluji jej celou svou duší. Umění mne poskytlo slávu a bezstarostnou existenci, teď bych byl ale dost silný, abych se ho odřekl, jenom abych mohl říci, že mám otce, jehož lásku jsem kdysi pozbyl, avšak opět nabyl.”

Vévoda byl uchvácen, a pocítil náklonnost k muži, jenž navzdory nezaviněným útrapám člověku který mu je způsobil nespflal, nýbrž mu zachoval celou svou lásku. Bezděky mu stiskl ruku, a pravil: “Nezoufejte pane z Rodensteinu. Mám tušení, že ještě budete šťastný, a nezemřu li, snad mně bude dopřáno, abych smířil vašeho otce. Je snad tvrdý, doufám ale, že nikoliv ukrutný.” Otto teď obšírně vypravoval, jak se stalo, že mu byl otcovský dům uzavřen. Nežaloval na otce, nesnažil se omlouvat, mluvil tak pravdivě, tak jemně, že se vévoda více nedivil, jak tento muž mohl získat srdce jeho dcery. “A míníte upotřebit Sternauovy odporučující listy?” tázal se konečně Otto. “Ano, pojedu do Rheinswaldenu, nejen kvůli mému zdraví, ale také kvůli vám,” odvětil nemocný. “Měl bych se skoro bát před vaším otcem, ale dodám si odvahy a doufám, že i Flora se trochu přičiní, abychom obměkčili starého pána.”
Tato poslední slova naplnila mladého Rodensteina nevýslovnou radostí. Že otec své dceři uděloval podobnou úlohu, bylo téměř právoplatným důkazem, že nebyl proti jejich lásce. A tak ještě po delší dobu seděli pohromadě, až bylo vidět přicházet cikánku nazpět od majáku. Vévoda, který se nechtěl dát vytrhnout ze své nynější dobré nálady pohledem na starou ženu, požádal Floru, aby jej zavedla domů, a to bylo pro mladého Rodensteina znamením, aby se rozloučil. Učinil tak a obdržel přívětivé pozvání, aby přišel hodně brzy zase. Tím se cítil uvnitř tak uspokojen, tak šťasten, že se tomu chtěl vyhnout, být vyrušen z tohoto pocitu pohledem na chladné všední lidi. Vyhledával proto samotu, a nalezl ji na mořském břehu, kde měkké šeptající vlny jeho nohy laškovně ovlažo valy. Usadil se konečně na mechem obrostlém skalisku u paty majáku a upadl do zádumčivosti, nemoci všech zamilovaných. Pojednou byl vytrž en ze svých myšlenek zvláštními

zvuky, jenž se dotkly jeho ucha. Podobalo se to lidskému hlasu. Znělo to tak žalostně tak beznadějně, a přece tak jemně a klidně. Teď zase! Ano, byl to člověk, který to mluvil, jednotlivá slova nebylo možno rozeznat, ustavičně se ale opakovala, byl to pořád ten samý zvuk, ten samý žalostný, úchvatný hlas. Otto se cítil pohnut ve svém nitru, aniž mohl říci proč. Šťastný zajisté nebyl ten, od něhož pocházely takové zvuky. Byl to snad někdo, kdo potřeboval pomoc? Ve své nynější blažené náladě nemohl Otto zůstat klidným při pomyšlení, že je zde snad někdo, koho by mohl potěšit. Tedy povstal, obešel roh věže, a nalézal se u vchodu. Ten nebyl uzamčen, otevřel a vešel. Věž se zde skládala pouze ze čtyř dřevěných stěn přibitých na vysokých stojatých trámech. Úzké dřevěné točité schody vedly vzhůru. Vyšel nahoru a dostal se k příhradě na způsob světnice, od které byly zevnitř uzamčeny dveře. Z tto pří hrady zněly ty zvuky, které slyšel, a bylo je ještě dále slyšet. Zaklepal a ihned tajemný hlas umlkl. Zaklepal znovu, a teď zaslechl blížící se kroky. Pak se závora odstrčila a dveře otevřely. V nich se objevil muž, štíhlý a vysoký, ale sehnuté postavy. Jeho vlasy a vousy byly sněhobílé a jeho tvář měla barvu skoro mdle lesklou jako alabastr. “Račte odpustit, že vás vyrušuji,” pravil Otto, ovšem francouzsky, protože se nacházel ve Francii. “Zaslechl jsem někoho mluvit velmi žalostným hlasem, a domníval jsem se, že tt Zarazil se uprostřed své řeči, neboť tyto dvě oči, které tak upřeně a bez výrazu na něm spočívaly, jej mátly. Tento krásný obličej starce se nezdál náležet muži tak vysokého stáří, jak bělost vlasů naznačovala, byl pustý a duchaprázdný a strnulé oko bylo mrtvé, bez ducha. Otto se vzpamatoval a tázal: “Jste snad nešťastný, pane? Potřebujete snad pomoc?”

Cizinec stál pořád ještě nepohnutě mezi dveřmi a koukal na něj z bezlesklých očí. Tu pojednou otevřel svá bledá, bezbarvá ústa a pravil ve španělštině: “Já jsem věrný Alim po.” Byl to ten samý, tichý, žalostný hlas, který Otto předtím slyšel. Nabyl přesvědčení, že má co do činění s člověkem na duchu pomateným, s bláznem, ale ne nebezpečným. Proto zůstal stát a tázal se: “Jste obyvatelem této věže?” “Já jsem věrný, dobrý Alimpo,” zaznělo podruhé. Ano, byla to pomatenost, tento hlas, tyto nepohyblivé rysy, tyto umrtvené oči to dotvrdily. Otto se zachvěl hrůzou, ale pravil: “Přál bych si, je li to dovoleno, vylézt vzhůru na věž. Musí být z její výše daleká vyhlídka na moře.” Ten druhý patrně neporozuměl ani slovíčko z tohoto přání, neboť zase opakoval: “Já jsem věrný, dobrý Alimpo.” V tom bylo slyšet kroky shora. Z této prostory totiž vedly zase schody vzhůru. Přicházel do
lů muž, oděný do oděvu obyčejného chudého plavce. Hustý, rozcuchaný vous pokrýval dolní část jeho obličeje. Pohlédl zlostně na vetřelce a hrubým hlasem se tázal: “Co zde chcete? Kdo vám dovolil sem vejít?” Byl to Gabillon, hlídač majáku. Otto nebyl navyklý, aby k němu někdo hovořil podobným tónem, a to od tak sprostě vypadajícího člověka. Proto pravil klidně, ale velmi důrazně: “Prosím, mluvte se mnou méně hrubě! Kdo jste?” “Jsem li hrubý, to je má věc! A kdo jsem, po tom vám vůbec nic není,” zněla ještě hrubější odpověď. “Snad je mně ale přece něco do toho! Já jsem se vás tázal, kdo jste?” “Jsem hlídač tohoto majáku,” pravil Gabillon, na něhož Ottovo pevné a sebevědomé vystupování působilo. “Nuže dobře, chci vylézt na věž.” “To nejde.”

“Protože mluvíte o vyrušování, pro které nemohu nalézt důvod, zvlášť když je vítáno spropitné, a pak, že mne přinutil takovým úsilím k ústupu, které vypadalo úplně jako hrubián ství, jenž mělo za základ patrný strach.” “Aha, vy jste byl u něho?” “Ano, chtěl jsem si dopřát vyhlídku na moře.” “A on vás vykázal?” “Ano a sice vybranou nestydatostí. Pravil, že je přístup zakázán, aniž mně však chtěl sdělit, od koho zákaz pochází. A když jsem naléhal, byl jsem nucen dát se na útěk, abych se vyhnul srážce, jenž by mně i jako vítězi sotva byla sloužila ke cti.” “To je ovšem přespříliš! Jsme zde zvyklí, nechat Gabillona jít svou cestou, ale když cizinci, jejichž návštěva zdejších lázní nám musí být vítána, by měli trpět hrubosti, pak musíme zakročit. Dostanete zadostiučinění. Odešlu hned jednoho ze svých úředníků do věže, aby zakázal hlídači pod trestem takové nepřís
tojnosti.” “Neočekával jsem nic jiného, pane, a srdečně vám děkuji. Má li ale být řeč o zadostiučinění, žádám vás o dovolení, abych mohl být přítomen při vykonání vašeho rozkazu.” “Jak je libo, pane. Četník stojí v předpokoji a může se dát ihned na cestu.” “Půjdu tedy napřed a budu jej očekávat. Ostatně viděl jsem tam ve věži obstarožního pána, který se mně zdá být na duchu pomatený. Kdo je tento pán?” “Je to Gabillonův příbuzný.” “Příbuzný? Hm!” “Ano, bratranec, strýc, nebo něco podobného.” “Jak se jmenuje, odkud pochází?” “Jak se jmenuje?” pravil úředník rozpačitě. “Ach, hm! jmenuje se – tuším, že to sám nevím. Gabillon jej sice přihlásil, ale nepředložil nic písemného.”

“Myslel jsem, že při každé přihlášce se musí předložit jisté průkazy.” “Ano, ovšem! Budu to muset ještě obstarat. Člověk má tolik práce, že není divu, když přehlédne takovou malichernost.” Tím se musel malíř spokojit. Odešel, a sice zase ke věži. Šel těsně pod skalisky břehu, a nemohl být spatřen Gabillonem. Čekal sotva minutu, když se četník dostavil. “Jste vy ten pán, co mne očekává?” otázal se. “Ano. Je mně líto, že jste obtěžován kvůli mně. Zde přijměte malé odškodnění.” Podal mu pětifrank, při jehož pohledu četník, jenž tuším tak veliké spropitné ještě nikdy neobdržel, učinil posunek, z něhož se dalo soudit, že svou povinnost vykoná s největší horlivostí. “Pojďte, vzácný pane!” pravil. “Ukážeme tomuto Gabil lonovi, jak se má chovat k tak štědrému pánovi!” “Nechtě mne jít napřed a počkejte na schodech,” pravil Otto. Došel až ke dveřím, našel je však uza
mčené, zpozoroval ale rukovítko od zvonku, jehož si při své dřívější návštěvě nepovšiml. Zazvonil a zakrátko nato se dveře otevřely. Hlídač vyhlédl ven a když poznal mladého Rodensteina, zvolal nejmrzutějším hlasem: “Jste tu zase? Chcete mne rozčílit! Kliďte se k ďáblu!” Chtěl zarazit dveře, ale Otto je pevně zadržel. “Nechtě otevřeno!” pravil, “chci vystoupit na věž!” “Již jsem vám to povídal, že je to zakázáno. Copak jste hluchý?” “A já jsem vám již povídal, že chci vědět, kdo to zakázal!” “Po tom vám nic není! Marš!” Chtěl silou uzavřít dveře, tu k tomu ale přišel četník, jenž vyslechl celý rozhovor.

“Copak tě to napadá, Gabillone!” pravil. “Kdo ti poručil, aby jsi takové návštěvníky zaháněl?” Hlídač uviděl četníka a překvapeně ucouvl. “Mám si dát líbit, aby mne každý poběhlík vyrušoval a obtěžoval?” tázal se. “Copak tento pán vyhlíží jako poběhlík, ty hrubiáne?” zvolal četník. “Já tě ihned zatknu, vyřkneš li ještě jednou takové slovo. Mám ti sdělit rozkaz pana maira, že návštěva majáku není zakázána. Stane li se ještě jeden takový případ, budeš propuštěn. Rozumíš? Tento pán nám to oznámí, bu de li mít opět důvod, stěžovat si na tebe. Řiď se podle toho!” Četník po těchto slovech kráčel s hrdou, sebevědomou tváří vítězného hrdiny po schodech dolů. Otto vešel do světnice. Hlídač jej nepozdravil ani slovem, nýbrž stoupal v největším kvapu po druhých schodech vzhůru, zdánlivě se o něho ani nestaraje. Malíř jej zvolna následoval. Dostoupili do druhé světnice,
spatřil starou hospodyni sedící na dřevěné stoličce a vyvalující na něj oči jako lačný krokodýl. Nedbal na ni a stoupal výš. Třetí patro věže bylo rozděleno na dva malé pokoje. Jeden z nich byl uzamčen, ale Otto z něho slyšel zřetelný hlas blázna a žalostná slova: “Já jsem věrný, dobrý Alimpo.” Teď Otto věděl, proč Gabillon tak rychle před ním vystupoval vzhůru, aby totiž pomatence uzamkl, a ten s ním nemohl přijít do bližšího styku. Hlídač stál ve druhém pokoji a pozoroval s hněvivou tváří, zdali si Otto všímá těchto slov. “Proč toho nemocného zavíráte?” tázal se Otto. “Po tom vám nic není!” odsekl tázaný hrubě a zarytě. “Nemáte snad dobré svědomí?” “Pane,” rozzuřil se Gabillon, “co se staráte o mou rodinu? Jsem přinucen, vám umožnit přístup, ale urazíte li mne, shodím vás ze schodů.”

“Vy? Mne?” tázal se Otto opovržlivě. “Kdybych se vás nehnusil, ležel byste již dole!” Vystupoval výš a musel ještě minout čtyři patra, než dospěl k majáku. Vyhlídka zde byla velkolepá, v této chvíli ale neučinila na pozorovatele tak uchvacující dojem, jaký by byla vyvolala jindy. Jeho myšlenky byly u pomatence. Zdálo se mu nadevší pochybnost jisté, že zde vězí ošklivé tajemství. Přemýšlel a zpytoval své svědomí, došel ale vždy k úsudku, že mu do celé věci nic není. Pak slezl zase dolů, aniž by byl užil vyhlídky. Zastihl Gabillona ještě pořád u dveří malého pokoje a kráčel vedle něho, aniž by mu byl slovo řekl, nebo mu podal dárek. Vynutil si odepřený vstup, to mu prozatím postačilo. Avšak upomínka na pomatence jej pronásledovala po celý den, a v noci se mu zdálo, že sám se zbláznil a Gabillonem byl shozen z věže do moře. Bojoval s použitím všech sil proti vlnám, a – probudil se zmáčen potem.
Odpoledne zašel navštívit milenku. Viděla jej přicházet a spěchala mu naproti. “Vítám tě, Otto,” pravila. “Otci je dnes ještě lépe nežli včera. Již jsme tě vyhlíželi.” “Skutečně?” tázal se něžně, hledě jí do duchaplných očí. “Ó, ano, již hodně dlouho!” odvětila. “Kdybych to byl tušil, byl bych již dávno přišel.” “Tak tedy ti povím, že mne nemáš nikdy nechat čekat, Otto. Jsem tak šťastná, jsi li u mne a já pozoruji, že se otci líbíš.” “Je tomu tak?” “Ano, zalíbil ses mu.” “Děkuji ti, má lásko! Nyní teprve jsem si jistý, že budeme šťastni.” Vešli. Oči oběma svítily rozkoší. Vévoda to pozoroval, tvářil se ale jako by nic neviděl, a pravil: “Vítám vás, pane z Rodensteinu! Očekával jsem vás již, abych vám sdělil dvojí dobrou novinu.”

“To musím tedy omluvit svůj pozdní příchod,” odvětil Otto. “Ale pro dobrou novinu není nikdy pozdě.” “Doufám! Poslyšte tedy: předně máte s námi obědvat. Je vám to vhod?” Otto poděkoval s vděčným úsměvem. Toto pozvání bylo pro něho novým důkazem přízně nemocného. Proto odvětil: “Přijímám s radostí. Bude to pro mne neobyčejným požitkem, nacházet se ve vaší společnosti.” “Ach, ano,” pravil Olsunna přívětivě. “Společnost nemocného není vždycky příjemná. Bude úlohou Flory, aby to vyrovnala. Teď ale rychle druhou zprávu, která je v každém případě ještě lepší, nežli první, aspoň pro mne: cítím se totiž dnes mnohem, mnohem lépe, nežli včera. Tento lék doktora Sternaua skutečně působí zázračně. Skládá se z datlových květů, coky a quebracha, jak se mně zdá. Cítím se tak svěží, silný, že bych si troufal ihned podniknout delší cestu pěšky, nebo třeba – koňmo, tak asi odtu
d do Petrohradu, nebo ještě dál.” “Věřte mně,” pravil Otto, “že vroucně děkuji Bohu, že vám dopřál novou naději! Skoro jsem žárlil na přítele Sternaua. Chtěl bych rád také něčím přispět k vašemu zotavení!” “To ovšem můžete,” odvětil vévoda. “Přátelská společnost je nemocnému vždycky vítaná. Bude li moje uzdravení pokračovat takovými obrovskými kroky, mohu být ovšem ujištěn, že Sternauovo předpovídání se splní, a já budu za krátký čas ve stavu, nastoupit svou cestu.” “Kéž bych vás mohl doprovodit!” zvolal Otto. “Ano, kvůli otci! Copak nemůžete volně nakládat svým časem?” “Ó, ano. Není to ani jenom kvůli mému otci. Bylo by to pro mne velkým uspokojením, kdybych vás na vaší cestě viděl pod bedlivým dohledem.”

“Děkuji vám,” pravil Olsunna zamyšleně. “Snad o té věci promluvíme ještě jednou obšírněji. Ale Floro, nechtěla bys nařídit, aby se přinesl oběd?” Flora zazvonila a sluha vešel. Nyní teprve Otto se/nal, že tento tak skvostně oděný lokaj přináleží Floře. Copak byla tak majetná? Ale jak se teprve podivil, když byla tabule přichystána a veškeré nádobí a příbory byly z nejjemnějšího stříbra. To nádobí se zdálo být zdaleka, protože bylo poznamenáno korunou. Copak snad snil? Služebník jej vyzval, aby se usadil. Když malíř rozbalil ubrousek, byl by jej leknutím brzy upustil. Byl znamenán vévodskou korunkou a pod ní monogramem Ě. O. To mělo totiž znamenat Eusebio z Ol sunny, což on ale ještě nevěděl. Oba, vévoda a jeho dcera, pozorovali jeho zaleknutí, aniž by slova promluvili. Tisícero myšlenek na něj doráželo, mezi nimi jedna, jenž je upokojo vala. Nemohl být otec úředníkem některého vysokého aristokra
ta, v jehož opatrování se nalézalo toto drahocenné jídelní náčiní? Tak tomu muselo být. A aby milence slavnostně pohostila, udělala si Flora vyražení, použít je jednou pro sebe. Tato myšlenka jej zase upokojila, tak že bezstarostně mohl brát účastenství na zábavě, která se konala téměř výhradně mezi ním a Florou. Sluha odešel a Flora konala obsluhu sama. Vévoda jedl málo, ale s patrnou chutí, zlý kašel jej už skoro docela opustil. “Sternau je kouzelník,” pravil. “Kéž by každé moje přání bylo plachtou, vedoucí jej šťastně vlnami. Závidím jeho rodičům. Takovýto syn, odměňující tak přehojnou měrou snahy rodičů, je štěstím, jehož velikost může posoudit jenom otec nebo matka.” “Jeho otec bohužel již dávno zemřel,” podotkl Otto. “Ach, to je mně líto! Čím býval?” “Zemřel jako profesor. Byl to velmi učený muž a miloval ženu a děti nadevšechno. Poznal svou paní ve Španělsku.”

“Ve Španělsku? Copak tam pobýval?” “Ano, byl kdysi vychovatelem ve vznešeném domě, a ona rovněž v těch samých poměrech.” Vévoda naslouchal, a také Flora pohlížela na mluvčího. “Ve kterém domě byla guvernantkou?” tázal se vévoda, jenž ale nikterak netušil, jak blízko se nachází odhalení tajemství, po němž dosud tak marně toužil. “Oba byli toho samého času zaměstnáni u jednoho bankéře – hm, jméno mně teď nenapadá.” Tu odložil vévoda svůj nůž. Jeho oči se rozevřely a tvář se mu zarděla. “Papá!” varovala jej Flora, pozorujíc to, ačkoliv byla sama hluboce dojata. “Dej na sebe pozor!” “Jen mne nechej! Jsem dost silný!” zabraňoval jí. A hlasem, jenž očekáváním pozbyl svůj přirozený zvuk a téměř zněl chraptivě, se tázal: “Nejmenoval se tento bankéř snad Salmonno?” “Salmonno, ano, Salmonno, to bylo to jméno,” odvětil Otto. “Ale, pane, co je vám!” zvolal zděšeně. Olsunna kles
l na lenošku své židle a zavřel oči. Všechna krev, všechen život se zdál uniknout z jeho těla. Flora vyskočila a vinula úzkostlivě svá ramena kolem něho. “Otče, můj otče!” zvolala. “Věděla jsem to! Probuď se, milý papá! Slyšíš mne? Jsem zde, já, tvoje Flora!” Přivinula vzlykajíc jeho hlavu k sobě. I Otto přistoupil a popadl křišťálovou láhev s vodou, ale tohoto prostředku nebylo víc zapotřebí, neboť vévoda otevřel oči, stiskl své dceři ruku a pravil: “Nestrachuj se, mé dítě! Byl jsem v mdlobách, přivalilo se to na mne jako proud celého moře rozkoše, štěstí a blaženosti. Ale ještě tato zpráva není zajištěna, musím mít odpověď na další otázky.” “Ale vydržíš to, otče?”

“Ano, ujišťuji tě!” Jako na důkaz, že jeho osláblost pominula, zvedl se, upřel oči plné očekávání na mladého Rodensteina a pravil: “Jsou vám známy další osudy Sternauovy rodiny, pane z Rodensteinu?” “Myslím, že ano,” odvětil malíř, aniž by chápal, proč jej tyto osudy tak zajímaly, tak rozčilovaly. “Povězte mně tedy, zdali jejich služba u bankéře Salmonna byla jejich poslední?” “Nikoliv. Ona vstoupila do jiného závazku, jenž ale neměl dlouhého trvání. Stala se vychovatelkou dcery vévody z Ol sunny.” Tu si vévoda vjel rukama k hlavě, sebral ale své síly, opřel se o lenoch své židle a šíji své dcery a tázal se dál: “Jaké bylo její jméno?” “Wilhelmine Wilhelmová.” “Floro! Dítě, dítě!” S tímto jásavým výkřikem rozevřel svou náruč. Flora jej obejmula a přivinula jej ke svému srdci. Oba hlasitě vzlykali jako děti. Otto sice toto všechno nemohl pochopit, přistoupil ale také, aby vévo
du utěšil. Tomu kanuly slzy po tváři. “Vysvobozen, vysvobozen! Konečně! Ó, ty můj dobrotivý, milostivý, milosrdný Bože, jak tobě děkuji!” zvolal. “Napřed mně pošleš ochránce před tělesnou smrtí, a teď zde stojí druhý posel přinášející mému ubohému, tak dlouho souženému srdci toto dobré poselství!” Při těchto slovech položil svou ruku na Ottovo rameno. “Je tomu skutečně tak, jak mně to vypravujete?” “Ano.” “Floro, drž mne pevně! Cítím, jak se ve mně chvějí všechny žfly!” Ona se sama třásla ve všech končetinách, a její tváře byly zbledlé rozčilením.

“Ne, vestoje chci vyslechnout to ostatní! Ano, vestoje, pak ať mne to třeba porazí. Bude to pád do největšího štěstí a vím, že z toho nezemřu. Pane z Rodensteinu, nemůžete tomu všemu porozumět a pochopit, ale máte se dozvědět všechno. Stojíme před okamžikem, který rozhodne nad živobytím a nad smrtí. Vím to, buďto bude splněna má naděje, anebo – zemřu.” “Ale pane,” zvolal Otto zděšeně, “prozatím to odložíme. Vidím, že mohutná bouře zmítá vaším nitrem. Nechtě ji přejít, a pak zodpovím vaše dotazy.” “Ne, ne! Pak bych musel zemřít netrpělivostí. Mluvte, mluvte, proboha, prosím vás o to úpěnlivě! Stojíte přede mnou jako spasitel, který mně může otevřít nebesa, nikdy vám to nezapomenu, nikdy. Mluvte a povězte mně: měla paní Sternauová více dětí?” “Ano.” “Kolik?” “Dvě. Tohoto syna a ještě dceru.” “Zemřeli jí snad jiní potomci?” “Nikoliv, měla pouze tyto dvě.” “Kdo z
nich je starší, ten doktor nebo jeho sestra?” “On. Ona je značně mladší.” “Ó Bože, mám pocit, jako by mně vycházelo velké, jasné slunce! Víte snad určitě, jak starý je Sternau?” “Docela dobře. My jsme si vždycky dávali dary k našim narozeninám. On se narodil dne 20. března, a je mu nyní osmadvacet let.” “Je to on! Je to on!” zajásal nyní vévoda pozvednuv ruce k nebi. “Teď se posadím,” připojil tišeji. Ruce mu sklesly a slábnoucím odumírajícím hlasem zašeptal: “Ano, posadím se! Jsem zemdlen – unaven – ó Bože – jsem – -” Zavřel oči a klesl, nepadl ale na zem, neboť jej Otto zadržel ve svém náručí.

“Tušila jsem to!” zvolala Flora, plačící radostí a zároveň starostí o otce. “Může jej to usmrtit!” “Ne, on žije!” pravil Otto. “Má ruka leží na jeho srdci a cítím je bít, sice tiše – ale zřetelně. Pojď, položme jej!” Uložili jej na pohovku a oba u něho poklekli. Flora uchopila jednou rukou pravici omdleného otce, a druhou ovinula kolem milence. Položila, pořád ještě vzlykajíc, hlavu na jeho hruď a pravila: “Otto, milý Otto, jakou novinu, jaké štěstí jsi nám přinesl!” “Musí to být štěstí, a sice veliké; to vidím, ačkoliv je mně to všechno pouhou hádankou.” “Bude ti rozluštěna, můj miláčku. Ale jestlipak mně potom odpustíš?” “Zdali ti odpustím? Copak bych ti měl něco odpustit, má Floro?” “Ano. Musím tě žádat za odpuštění, za velký hřích.” – On přivinul její hlavu k sobě, pohladil jí vlasy a pravil: “Tvůj hřích bude zajisté maličký a jen tvoje starost je veliká. Odpou
štím ti již napřed, a prosím tě, abys bývala také vždy shovívavá ke mně.” “Ne, ne,” pravila skoro úzkostlivě. “Je to opravdu něco velmi těžkého.” “A nesmím se to dozvědět ihned?” “Ne, otec to musí slyšet, jinak se před tebou bojím.” On se blaženě usmál a více na ni nenaléhal. Takto klečeli tak dlouho, až se vévoda probudil. Otevřel oči, uviděl je ruku v ruce před sebou, a pravil s nadšením v obličeji: “Co je to, snil jsem, Floro?” “Nikoliv, papá,” odvětila ona. “Ó, jaký strach jsem měla o tebe!” “Ne, radost mne neusnutí, vždyť musím žít, abych dokonal své dílo. Ano žít, žít pro něho a pro ni!”

Vzpřímil se a i oni povstali. Vzácná jídla v drahocenných nádobách tam ještě stála a nikdo si jich nevšímal. Olsunna dlouho pohlížel k oknu. Viděl skrz ně moře a krajinu, obestřenou zlatou září slunce. Zrovna tak teplo a jasno bylo v jeho nitru. Konečně pravil: “Floro, dítě moje, neříkal jsem dnes, že je Bůh dobrotivý, a že nám ukáže cestu? Nevyslyšel nás daleko nad všechno doufání a očekávání? Co ještě zbývá z té pomsty cikánky?” “Jaký je to zázrak, papá!” pravila a vztáhla ruce jako k modlitbě. “My jsme jej hledali a teď jej přece známe!” “Ano, on byl zde. Viděli jsme jej a přece jsme to netušili. Copak se mně nezachvělo srdce, když jsem zaslechl jeho hlas? Tak zněl i můj, za mého mládí. Neobdivoval jsem se jeho vysoké hrdinské postavě? Byl to obraz mého jinošského věku. A on je čistější a ušlechtilejší, nežli jsem já býval.” “A neřekla jsem já, že jej musím milovat, papá? dodala. “Byla bych jej chtěla obejmout a políbit, když s takovým sebevědomím, s takovou jistotou a přece tak něžně a vřele dovedl mluvit.” Pak se obrátila k Ottovi a pravila: “Nemusíš se hněvat, můj milý, ten, kterého jsem chtěla obejmout a políbit, není cizinec, nýbrž je to můj – můj – – ó papá, pověz to ty. Já jsem to krásné jméno nesměla nikdy vyslovit.” “Ano, já to vyřknu, to slovo, já napřed,” mínil vévoda. “Pane z Rodensteinu, Flora mluví o svém bratrovi, o mém – synovi.” Při těchto posledních slovech zářila jeho tvář láskou a hrdostí. “Vy máte syna?” tázal se Otto rovněž překvapen. “Ó, pak dovolte, abych se po něm poptal?” “Ano, ano, jen se ptejte! Budu vám rád odpovídat. Jsem totiž na něj hrdý, neskonale hrdý, a mám k tomu všechny důvody. Ptejte se tedy, můj milý pane z Rodensteinu!”

Můj milý pane z Rodensteinu! Jak mile vnikalo toto slovíčko do prsou mladého muže, který dosud o sobě mluvíval jako o ztraceném synu. Ani neuvážil, že jeho dotazy by mohly být považovány za dotěrnost, a tázal se: “Kde se nalézá váš pan syn?” “Na moři.” “Je tedy námořníkem?” “Není,” usmíval se vévoda. “Jedná se tedy o cestování?” “V každém případě. Ale tato cesta má mít náramnou důležitost, jak jste mně včera povídal.” “Já?” tázal se Otto překvapeně. “Ano, vy! Mluvili jsme přece o mém synovi!” Ottova tvář se nyní proměnila ve výmluvné znamení otázky. Teď se zasmál před krátkou dobou ještě na smrt nemocný muž tak vesele, jak již odedávna ne, a pravil: “Ano, mluvili jsme o něm. Dokonce, vy jste jej viděl a mluvil jste s ním. Ano, vy jste jej poslal ke mně, jak se snad ještě pamatujete.” “Já? Bože můj, já jsem celý popletený a nevím ani čím jsem!” “Poslal jste jej
ke mně, aby mne vyrval smrti.” “Ó, nebesa, vy mluvíte o Sternauovi?” tázal se Otto, který se již obával, že vévoda mluví z horečky. “Ano, o doktoru Sternauovi, o mém synu.” Otto pohlédl úzkostlivě na Floru. Obával se, že se její otec zbláznil, ale i ona na něho hleděla zrakem zářícím blažeností a pravila: “Můžeš tomu uvěřit, Otto, Sternau je mým bratrem!” Tu on vyskočil ze židle a zvolal: “Ale o tom já přece nic nevím, ani jediné slovo ne!” “Ó, my jsme také nic nevěděli,” mínil Olsunna. “Vy sám jste to, kdo nám to pověděl.”

Otto čím déle tím méně chápal, až mu Flora přišla na pomoc. “Netrapme jej déle, papá, povězme mu to. Sternau je mým bratrem, aniž jsme to věděli, a bezpochyby ani jemu to není známo.” “Ano,” přidal k tomu vévoda, “řekl jsem vám dříve, že vám budu povděčen, pokud budu živ, proto vám učiním vyznání, ačkoliv mne snad potom budete odsuzovat: znal jsem paní Sternauovou krátce před jejím zasnoubením, její syn je také mým synem, ačkoliv nosí jméno jiného.” “Ach,” zvolal Otto, jemuž se konečně začalo rozbřesko vat: “Nepovídal jsem ti, Floro, že je ti tak podobný?” “Ano, tehdy jsem jej ještě neviděla, to jsem neměla ani tušení o tom, co jsme se dnes od tebe dozvěděli. Já jsem totiž Španělka. Seňorita Wilhelmine Wilhelmová byla mou vychovatelkou.” Tu malíř rychle pohlédl na oba a pravil: “To jste tedy vy – bankéř Salmonno?” “Nikoliv,” smál se vévoda žertovně. “Že nejste? Jaká je t
o zase hádanka! Ale paní Wilhelmová byla jen na dvou místech vychovatelkou, u Salmonna a u vévody z Olsunny.” “Nuže,” pravil vévoda, “viděl jsem při počínající tabuli, že jste pohlížel na náš erb s jakýmsi podivením. Znáte tuto korunu?” “Je to vévodská koruna, pane.” “Správně! A mého monogramu jste si také povšimnul?” “E. O.? Ovšem.” “Nuže, to je moje jméno: Eusebio, vévoda de Olsunna. Moje dcera zde – odpusťte, že jsem vám ji dosud nepředstavil, je Hora z Olsunny.” “Vévodkyně – – -”

Otto z Rodensteinu se zarazil. Nedostal ze sebe ani slovo. Bylo mu, jako by ho někdo uhodil kyjem; vrávoral. Flora pospíchala k němu. Ale on jí napřaženou paží zabraňoval. Celé jeho nitro se chvělo, cítil se tisíckrát nešťastnější nežli kdy před tím, a pravil: “Zůstaňte, Jasnosti! Byl jsem po několik dní šťastný, a budu velebit Boha za tento zásvit v mém temném životě, ale vrátím se do své osamělosti, abych žil až do svého skonání z této čarovně krásné upomínky.” “Bože můj, Otto!” zvolala Flora. “To nesmíš! To je právě to, co mně máš odpustit!” “Ano, teď vám rozumím, Výsosti,” odvětil. “Mluvila jste o hříchu, který vám mám odpustit. Je to hřích, těžký, hrozný hřích. On mně roztrhne srdce. Snesl jsem otcovu kletbu, pro ostatní sfly mé nedostačují, nastane zase tma kolem mne, hustější nežli dříve – a – a -” Zrak se mu obestřel; jazyk mu takřka zdřevěněl; pohyboval rty jako b
y mluvil, nebylo ale slyšet ani hlásku. Byl to výraz nejukrutnější bolesti, obraz zoufalství, jemuž veškerá jeho mužná sfla nebyla stavu odolat. Byl by se musel v nejbližším okamžiku svalit, ale Flora přiskočila k němu, zachytila jej a pevně jej držela. “Otto, můj Otto!” volala. “Buď silný. Vždyť tě miluji!” Přitiskla ho k sobě a líbala na bledé rty, při tom jí kanuly slzy nevýslovné úzkosti po tváři. I vévoda povstal a přistoupil k němu. “Vzpamatujte se, pane z Rodensteinu!” pravil. “Nemáte přinášet žádné oběti, my je nepřijímáme.” Přejel si rukou čelo, zrak byl dosud matný, ale Flora ovinula rámě kolem něho, položila mu ruku na chladné čelo, a šeptala mu slova do ucha, tak vroucná, tak něžná a láskyplná, že se konečně jeho oko vyjasnilo a on se tázal: “Miluješ mně opravdu, Floro?”

“Ano, neskonale tě miluji!” ujišťovala. “Vévodkyně a zavržený syn! Ó, proč jsi mně to učinila? Nesmíme být nikdy, nikdy svoji. Znáš povinnosti tvého vysokého stavu, tyto povinnosti, na nichž lpí kletba tolika zlomených srdcí.” “Co je mně do těchto povinností! Otec mne jich zbavil. Slíbil mně, že se smím oddat své lásce, jestli se bratr nalezne. Zde stojí, optej se ho samého, Otto!” Tu se mu vrátila krev do tváře. Zhluboka vydechl, jakoby nasál novou životní sílu. Pak vstal a přistoupil k vévodovi. “Viděl jste mne slabého, Výsosti,” pravil, “račte mně to prominout. Nesluší se muži, aby se dal ovládat svými city, ale vzpomeňte na to, co mé srdce již přetrpělo, nerad bych zakusil ještě něco horšího. Je to pravda, co Flora říká?” “Je,” odvětil vévoda jemně. “Pojďte sem, milý pane z Ro densteinu, a nechtě si všechno vyložit, proč otec musí hledat syna. Pak poznám, chcete li mne odsoudit, n
ebo mohu li počítat s vaší pomocí.” Odhalil, jak již to učinil před Florou, bezlítostně závoj nad svou minulostí, a Otto poslouchal. Směl a mohl se zříci své nejmilejší? Nebyla by to zbabělost, ustoupit, kde šlo o to, takový drahokam získat a bránit proti všem předsudkům a zvyklostem? Teď vévoda skončil. Připojil ještě k tomu: “Vy jste tím, který dnes osvítil mou temnotu, jemuž děkuji za štěstí, jenž mně dodává nové síly. Pochybujete o mé vděčnosti?” “Nepochybuji. Šlechetný muž bývá vždy vděčný,” odvětil Otto. “Ale nikoliv mně jste povinni díky, ale náhodě a řízení božímu. A kdybych snad i měl nároky na vděčnost, bylo by to, co bych požadoval, tak skvostné a drahocenné, že -” “Že bych vám to přece neodmítl,” přerušil jej Olsunna. “Jak? Slyším dobře? Vy by jste chtěl – – -!” zvolal Otto.

“Ano. Nepomýšlím teď na svůj stav, nýbrž na štěstí svého dítěte. Vy jste umělec. Šlechtictví umění stojí snad ještě výše, nežli Šlechtictví rodu – stavy králů, vévodů, knížat, hrabat a rytířů ducha. – Nuže, vy náležíte k této šlechtě. Nestojíte na jejím nejnižším stupni, jste roven mně a mé dceři. Jste čistým, šlechetným mužem a vytrpěl jste nevinně mnoho. Floro, miluj jej, a učiň ho šťastným!” Jako bleskem zasažen, tak omráčen zůstal na okamžik Otto, pak ale padl na kolena před vévodou. “Je to pravda? Vy mně chcete svěřit nejdražší klenot, který máte, klenot tisíckrát drahocennější, nežli je vaše vévodská koruna? Ó Bože, kde vezmu slova, abych vám poděkoval!” “Neděkujte slovy, ale raději činy. Učiňte mé dítě šťastným, šťastnějším nežli býval její otec.” Byl to svatý okamžik. “Od nynějška, milý synu, mně tykej,” pravil konečně vévoda. “Budu ti otcem,
když se ti tvůj vlastní odcizil. Doufám ale, že zanechá hněvu, až budu u něho, a s ním promluvím.” “Otče, můj otče! Ó mám otce!” jásal Otto. “Ano, on mně odpustí. Syn, jenž svému otci dceru vévody přivádí za dítě, musí obdržet odpuštění.” “A nebude li dbát na vás,” pravila Flora, “začnu já s ním boj, ve kterém musí podlehnout. Mé lásce a mým prosbám on zajisté neodolá. Ale, papá, Otto s námi pojede do Rheinswal denu?” “Ovšem!” “Ó, já půjdu s vámi, a jak rád!” zvolal Otto. “Budeš tedy naším cestovním maršálkem a bude tvou starostí, chránit nás před všemi nepříjemnostmi. Cítím se tak silný, že bychom se mohli zítra vydat na cestu.” “Z toho bych zcela určitě zrazoval,” pravil malíř. “Ster nauových nařízení se musí uposlechnout. Ale Flora by mohla prozatím paní Sternauové a mému otci napsat a odeslat jim

odporučující listy, aby byli zpraveni o našem příchodu. Jenom prosím, aby se o mně ještě nezmiňovala.” “Ano, učiň tak,” přisvědčil vévoda horlivě. “Ale listy odevzdáme teprve osobně. Paní Sternauová nesmí znát moje jméno. Napiš jiné jméno, má dcero, napiš, že nás posílá doktor Sternau, a že přineseme odporučující listy s sebou.” Starý pán se nadobro rozveselil. Žertoval a smál se, a tato duševní nálada jevila prospěšný vliv na jeho tělesný stav. Cítil se tak zdravý, téměř znovuzrozený, že konečně navrhl, aby přerušený oběd znovu započali, se kterým ostatní souhlasili a radovali se z otcovy dobré nálady. Zábava se při hostině stala ještě živější a přešla konečně přece vždy zase na Sternaua, kolem něhož se všechno točilo. “Je to nepříjemná náhoda, že jsme jej nalezli a zase ztratili,” litoval vévoda. “Jednalo se pouze o jediný den, a seděl by teď mezi námi, rovněž tak šasten jako my. Neřekl, kdy ukonči svou námořní cestu?” “Neřekl,” odvětil Otto. “On sám to dosud neví. Má totiž před sebou neobyčejně dobrodružnou úlohu.” “Jakou?” “Chce chytit námořního piráta.” “Piráta?” zvolala Flora zděšeně. “Bože můj, do jakého nebezpečí se to vydává!” “Náš Otto žertuje,” usmíval se vévoda. “S takovou malou lodí na vyjížďku se nechytají piráti.” “A přece nežertuji. Tato věc je velmi vážná. Jedná se o blaho, ba o celou existenci vysoko postavené rodiny. Slyšel jsi někdy o vyhlášené pirátské lodi ,Lionu’, papá?” “Ó, ,Lion’, kapitán Grandeprice? Ano, často. Má to být, jak se vypravuje, hrozný člověk.” “Nuže, tohoto Grandepricea chce Sternau chytit.” “Není možné!” zvolal bledý Olsunna. “A přece!”

“Potom je ztracen!” “Nevěřím tomu. Sternau je hrdina. Procestoval cizí země, potýkal se se lvy, pardály, slony, krokodýly, Zulukafry, Araby a Indiány, on je obr, co se týče sfly a zručnosti v užívání zbraní. Existuje li někdo, kdo by chytil Grandepricea, je to zajisté on.” “Ó, teď mi klesá celá má odvaha!” bědoval vévoda. “Neuvidím už svého syna!” “Proč se ale vydává do tak hrozného nebezpečí?” tázala se Flora. “Aby odkryl tajemství pro něho velmi důležité, aby našel lidi, kteří byli zajati a ukryti, aby potrestal zločince, kteří jej a jeho rodinu chtěli zničit.” “Jeho rodinu? Tedy jeho matku a sestru?” “Já míním vlastně rodinu jeho paní.” “Jeho paní? Ach, copak je ženatý?” zvolal vévoda, a vyskočil ze židle. “Na tuto možnost jsem ještě ani nepomyslel.” “Ano, je velmi šťastně ženatý,” pravil Otto s utajeným smíchem. “To je mně velmi nepříjemné!” zvolal vévoda. Mám v úmyslu jej učinit svým legitimním dědicem, má se stát majitelem mých titulů, hodností a statků, a nyní lze předpokládat, X ” ze “Že jakožto lékař neudělal tak dobrou partii, jako já jako malíř, je to pravda?” doplnil Otto. “Ano, tak to míním.” “Mohu tě naštěstí upokojit, milý otče. On nevešel v žádnou mesalianci.” “Ze stanoviska lékaře?” “Ovšem, ani z toho ne. Je to ostatně zvláštní věc, i jeho paní je Španělka.” “Ach! Odkud?” tázala se Flora. “Z Rodrigandy v Aragonii.”

“Z Rodrigandy, zámku hraběte Emanuela de Rodrígan da Sevilla?” “Ano, mé srdéčko.” “Tam mne znají. Byla jsem kdysi nějakou dobu u hraběnky Rosity, ona nás též navštívila v Madridu. Byla jsem bohužel starší než ona, jinak bychom se staly přítelkyněmi. Přidružila se pouze k jediné dámě, Angličance, jménem Amalie Lindsayová.” “Toto jméno znám, Sternau mně je předevčírem sdělil.” “On ji zná?” tázala se Flora překvapeně. “Dobře. Byl s ní v tu dobu na Rodrigandě. Byl tam povolán z Paříže, aby operoval nemocného hraběte, přičemž se seznámD s dámou, která je nyní jeho paní.” “Ó, běda!” řekl vévoda. “Rodriganda je malé místo. Není tam ani jedna rodina, jejíž dceru bych si přál mít za snachu.” “Že ne?” tázal se Otto vesele. “Jedna taková rodina se tam přece nachází, milý papá!” “Která by to mohla být?” “Hraběcí rodina.” “To není možné! Hrabě Emanuel pro svou dce
ru nevyhledá žádného lékaře.” “Proč ne? Když si přece vévoda z Olsunny vyhledal malíře.” “Lišáku!” “Ostatně hrabě Emanuel už není majitelem Rodrigandy, tím je jeho syn Alfonzo.” “Skutečně?” zvolal vévoda polekaně. “Zemřel tedy hrabě Emanuel? Žili jsme dlouho odloučeni v cizině, nedozvěděl jsem se proto nic o takových soukromých událostech.” “Říká se sice, že zemřel, ale Sternau o tom pochybuje. Vždyť právě proto cestuje, aby hraběte vyhledal, jak mně to sám řekl.”

“O tom nepochybuji, můj synu. Copak mu leží rodina hraběte tak na srdci?” “Ovšem, milý otče! Hrabě je jeho tchánem, a hraběnka Rosita je jeho manželkou.” Teď byli Flora a její otec překvapeni, ale radostným způsobem. “Hraběnka Rosita je jeho paní?” zvolal vévoda. “Moje dobrá, slaďounká Rosita je mou švagrovou!” zvolala Flora. “Ovšem, ovšem!” smál se Otto, celý blažený, že oběma těmto dobrým lidem mohl dát tak dobrou zprávu. “Uvidíme Rositu. Bydlí teď v Rheinswaldenu, ona s jejím Alim – – – Bože můj, co mně to napadá! Toto jméno – – -!” “Co tím míníš?” řekla Flora. “Snad kastelána Alimpa, který vždy říká: to moje Elvíra také říká!?” “Ano, toto mám na mysli. Neznám ho, ale Sternau mně o něm vypravoval. Ó, na toho jsem nemyslel. Bože, bylo by to možné?” “Copak?” zvolala Flora polekaně, když viděla jeho zděšenou tvář. Neodpověděl na tuto otázku, ale obrátil se k vévodov
i: “Milý otče, znáš hraběte Emanuela?” “Ano, velmi dobře.” “Kdy jsi ho viděl naposledy?” “Před dvěma roky. On oslepl.” “Zase opět vidí. On byl přece tím nemocným, kvůli němuž byl Sternau povolán z Paříže. On ho šťastně operoval, takže zase vidí. A ty, Horo, znáš také hraběte?” “Ano, vždyť jsem u něho byla.” “Poznali byste ho také, kdyby se stal nějakou příšernou nemocí hrozně hubený?” “Doufám, že ano,” řekl vévoda.

“Já také,” přisvědčila Flora. “Rysy obličeje hraběte Emanuela se nemohly tolik změnit, aby nebyl k poznání. Proč se tak vyptáváš, Otto?” On zase neodpovídal. Byla to ohromující myšlenka, která ho sevřela. Sternau mu řekl o všech svých příhodách a přitom se také zmínil o Alimpovi a jeho Elvíře. Podobně se zmínil v průběhu vypravování, že hrabě Emanuel ve své pomatenosti nic nepromluvil, jenom některá ta samá slova; že se považoval za svého vlastního sloužícího. Tato slova ale Sternau bohužel doslovně neuvedl. Ale Otto byl ve věži a viděl pomateného a slyšel ho mluvit. To mu sice bylo nápadné, ale neuváděl slova, která zaslechl do styku se záležitostí Rodri gandů. Teď ale, když mluvil o Sternauovi, se mu náhle vnutila myšlenka, zdali by pomatenec na majáku nemohl snad být hrabě Emanuel. Odhodlal se proto rychle a přistoupil k malému psacímu stolku. Napsal na lístek papíru: Pilný telegram pro paní St
ernauovou v Rheinswaldenu u Mainzu. Jaká jsou to slova, která hrabě Emanuel vždy opakoval, když se stal pomateným? Prosím o neodkladnou odpověď. Náramně spěšné a důležité. Moje adresa je u paní Ster nauové. Tuto depeši oběma četl. “Co to má znamenat? Proč se takto dotazuješ?” tázal se vévoda. “Proto, že je to možné, že jsem viděl hraběte zde.” “Zde? Hádanky se ustavičně množí. Hrabě je pomatený! Jak by se dostal sem?” “Je to možné. Vyložím vám to ihned.” Zazvonil a odevzdal sluhovi depeši k rychlému obstarání. Pak se dal do vypravování všeho, co se dozvěděl od Sternaua.

Dovedeme si představit, s jakým napětím mu naslouchali jeho posluchači. “Co je to za člověka, ten můj syn. S jakou radostí ho sevřu ve svém náručí, dopřeje li mně Bůh té milosti, abych ho zase uviděl!” “A já se budu modlit každou hodinu,” přidala se Flora, “aby ho dobrotivý Bůh opatroval na jeho nebezpečné cestě. Nehněvej se na něho, milý otče, že opustil svou spanilou manželku, aby pronásledoval zlosyna!” “Zlobit se? Ó, nikoliv!” řekl Olsunna. “Kdyby můj slabý hlas mohl znít přes širé moře, volal bych za ním, že mu žehnám za toto smělé odhodlání. Teď nám ale předně záleží na hraběti Emanuelovi. Co učiníme, milý synu?” “Půjdeme ihned na maják a podíváme se na pomatence,” řekla Flora. “Nesmíme se unáhlit,” prohodil malíř. “Tento hlídač Ga billon mně připadal velice podezřelý, ale -” “Ale,” podotkl vévoda, jehož napadala nová myšlenka, “co tam u něho dělala Zarba?”
“Zarba, cikánka, o níž mně vypravoval Sternau?” tázal se Otto. “Ano, ta.” “A ta byla včera na majáku?” “Včera. Vždyť mluvila i s námi. Zapomněl jsem ti to povědět, můj synu.” “Tím nabývá moje myšlenka na pravděpodobnosti. Tato Zarba má ve všem své ruce. Byla li zde, můžeme se domnívat, že zapředla až sem své sítě. Tento Gabillon vypadá úplně jako cikán, snad je jedním z nich; vždyť ona má být královnou Gitanů. A proč nepředložil žádnou legitimaci na úřadě?” “Musíme tam ihned k němu jít,” zvolala Flora.

“Nikoliv, teď ještě ne. Musíme nejdříve vyčkat na odpověď z Rheinswaldenu; pak vystoupíme s tím větší jistotou. Můžeme obdržet odpověď za dvě hodiny a mezitím se odeberu do svého bytu, abych ji tam očekával.” Na to se odebral do svého hostince, kde musel ještě hezkou chvíli s netrpělivostí čekat, nežli telegrafní posel přinesl depeši. Sotva posel za sebou zavřel dveře, roztrhl obálku a ano, zde stála ona důležitá, osudná odpověď: Já jsem věrný dobrý Alimpo. Bože, proč se ptáte? Našel jste stopu? Sdělte mně to ihned. Hraběnka Rosita Sternauová. Vzal telegram k sobě a pádil ze dveří po schodech dolů k úřadu. Teprve před úřadem si oddechl. Maire ho přijal napůl přívětivě, napůl odmítavě a tázal se: “Zdá se, že máte velmi napilno, pane? Chcete mně snad oznámit, že jste spokojen s včerejší satisfakcí?” “Ano, to chci, pane. Tedy mé nejvřelejší díky. Ale přicházím v jiné, mnohem důlež
itější záležitosti.” “Ach!” pravil maire, když povstal a pošoupl si brýle z nosu na čelo. “Musí to ovšem být nadmíru důležité, neboť jste celý rozčilený.” “To má svou dobrou příčinu. Přicházím, abych v kriminální záležitosti pro sebe vyžádal vaši úřední pomoc.” “Kriminální?” tázal se úředník a rychle vrátil brýle zpátky na nos pohlížeje pátravě na mladého muže. “Ach, kriminální! Víte, co to znamená?” “Myslím, že ano.” “Kriminální pochází od crimen – zločin; jedná se tedy o nějaký zločin?’ “Ano. Máte co nejrychleji dát pronásledovat cikánku jménem Zarba a oznámit telegraficky prefektovi, aby toto pro

následování nařídil v celém okrsku. Ona zde včera byla. Pak máte -” “Zvolna, pane!” přerušil ho maire. “Ne tak náhle! Co já mám dělat, o tom rozhodnu, až uslyším, oč se jedná. Dosud jste mi to nesdělil.” Otto se poněkud zahanbeně uklonil. “Račte odpustit, pane!” řekl. “Jsem tak rozčilen, že jsem se provinil proti povinné zdvořilosti. Dovolte mi tedy, abych vám to nejpotřebnější krátkými slovy pověděl.” “Dobrá, posaďme se!” “Španělský hrabě Emanuel de Rodriganda Sevilla náhle upadl do šílenství. Jeden z nejvyhlášenějších lékařů určil, že to byl následek dávky jedu Cohon Upas. Jsou lidé, kterým záleží na tom, aby usmrtili hraběte, nebo ho aspoň zbavili rozumu, aby se zmocnili jeho dědictví. Zmíněný lékař začal jed potírat a byl by ho vyléčil, ale druhý den hrabě zmizel. Později se našla mrtvola v blízké propasti. Ti lidé ji ihned uznali za mrtvolu hraběte; lékař ale tvrdil, ž
e je to tělo zcela jiného člověka. Osoby, o nichž mluvím, byly mocné, na lékařův výrok se nedbalo a mrtvola byla uložena v rodinné hrobce. I hraběnka Rosita, dcera hraběte, byla dávkou zmíněného jedu zbavena svého rozumu. Zmíněný lékař ji ale násilím vyrval z rukou jejich nepřátel, unesl ji do Německa a úplně ji vyléčil.” “Parbleu! Toto je kriminální případ, jaký se lze dočíst v knihách! Co ale já jako francouzský maire mám co dělat se zločinem spáchaným ve Španělsku?” “Co jsem dosud vyprávěl, netýká se vás, pane, byl to pouze úvod. Lékař byl přesvědčen, že byla podvržena falešná mrtvola, a že hrabě byl odstraněn. Vyhledává ho teď všude i na moři, nemůže ho ale nalézt, neboť šílenec byl zavezen násilím do Francie a drží se zde v zajetí.”

“Tisíc láteř! To by se nás ovšem poněkud týkalo! Proč ale přicházíte ke mně?” “Protože skrýš se nachází ve vašem úředním obvodu.” “U čerta! Zločin, dokonalý zločin! Ihned zakročím. Kde se nalézá hrabě?” “Na majáku.” Maire celý poděšený sebou trhl a řekl: “To není možné!” “Skutečně! Můžete se octnout v nemilých rozpacích, pane. Přijal jste člověka, z něhož učinili šílence, aniž jste se tázal po legitimaci. Ten, jehož Gabillon vydává za svého příbuzného je hrabě Emanuel de Rodriganda.” Mairovi již vystupoval na čele pot. “To je velice mrzutá věc!” pravil. “Já toho Gabillona zatknu! Ale pane, můžete dokázat, že je ta osoba skutečně hrabě?” “Mohu. Když upadl do šílenství, pozbyl úplně paměť; to je zvláštní účinek toho jedu. Jenom jediná upomínka mu zůstala. Jeho kastelán Alimpo byl přítomen a to si ponechal v paměti; považuje se za tohoto služebníka a mluví
vždy pouze tato slova: Já jsem věrný, dobrý Alimpo. Připustíte, že je sotva možné, aby druhý šílenec přišel zrovna na tu samou monomanii a na ta samá slova? Jsou proto bezpečným znamením k poznání.” “Dost možná. Muselo by ale být dříve zjištěno, že nešťastný hrabě těchto slov užíval.” “Tento důkaz mám po ruce. Mimo to se zde nachází panstvo, jenž hraběte dobře zná a jeho totožnost dokáže.” “To by bylo ovšem velmi důležité. Nejsou ale tyto dvě osoby úředně podezřelé?” “Nikoliv. Je to vévoda z Olsunny a vévodkyně Flora, jeho dcera.” “To postačuje! To úplně postačuje, pane!”

“Abych šel docela najisto, telegrafoval jsem hraběnce de Rodriganda, a žádal ji o telegrafické sdělení oněch slov. Zde je odpověď. Prosím, čtěte!” “Aha! Já jsem věrný, dobrý Alimpo! Opravdu! Pane, jsem vám k službám ze všech svých sil, doufám ale, že budete jednat v této nemilé záležitosti šetrně, aby mně kvůli mé malé nedbalosti z toho nevznikly mrzutosti, jichž se obávám.” “Vynasnažím se, abych vašemu přání vyhověl,” odvětil malíř. “Ale jak je to s cikánkou? Nemýlím li se, jmenuje se Zar ba?” “Ona je určitě do této záležitosti zapletena. Očividně se zná s Gabillonem a byla zde včera dopoledne, aby ho navštívila. Musíme ji najít.” “Učiním všechno, cokoliv nařídíte.” “Dejte tedy ihned rozkaz, aby se po cikánce pátralo a pak přijďte s potřebnou pomocí k vévodovi. Odebereme se pak na maják; ostatní se najde.” “Hezky! Dobře! Výborně! Za čtvrt hodiny budu u Jeho Jasnosti. Nalez
nu vás tam?” “Ano, zcela jistě!” “Malujete snad pro Jeho Jasnost?” “Nikoliv,” odvětil Otto s úsměvem. “Jsem snoubencem vévodkyně – jeho dcery.” “To není možné, pane!” “Proč by to nebylo možné, pane?” “Vy, malíř, a ona Jasnost, vévodkyně!” “Přesvědčíte se o tom sám!” “Tedy přece! Tedy skutečně! Poníženě gratuluji, milost pane, gratuluji!” Učinil nejhlubší poklonu, co jen mohl, a vyprovodil za snoubence až na ulici.

Teď pospíchal Otto k Olsunnovi. Tam ho očekávali s netrpělivostí a při vstoupení ho vítaly dva hlasy s otázkou: “Jak to vypadá? Jak věc stojí?” Zůstal před nimi stát, rozvinul depeši a četl: “Já jsem věrný, hodný Alimpo! Bože, proč se ptáte? Nalezl jste snad stopu? Sdělte mi to ihned. Hraběnka Rosita Sternauová.” “Tak tedy je to on!” zvolal vévoda. “Není o tom žádné pochybnosti.” “Tedy vzhůru k majáku, dříve ale na úřad!” pravila Flora. “Tam jsem již byl. Za čtvrt hodiny zde bude maire.” “To je dobře, můj synu,” mínil Olsunna. “Ale budu pak moci dojít až k majáku?” “To nebude zapotřebí, milý otče. Dovedeme hraběte sem. Maire k tomu rád svolí.” “Ale já půjdu s tebou,” řekla Flora odhodlaně. “Ó, proč nás bratr musel tak rychle opustit! Byl by zde našel jednoho z hledaných!” Maire se dostavil ještě dříve, než přislíbil. K takovému spěchu ho pobízela pouze vznešenost osob
, s nimiž měl jednat. Rozplýval se v nejponíženějších úklonách a oznámil, že s sebou přivedl tři četníky a ještě pět silných mužů z občanstva. “Tolik lidí asi nebude zapotřebí,” pravil Otto usmívaje se. “Nesmíme vzbudit pozornost a proto se rozdělíme. Přiblížíme se k věži stylem obyčejných výletníků; ostatní se pak stane samo.” Tento návrh byl přijat a vydali se na cestu. Otto podal Floře rámě a ta mu sdělila, že jejich sluha zná také hraběte Rodrigandu. Byl u něho v dřívější době ve službě, a pamatoval se dobře na malé znamínko, kterou měla Jeho Osvícenost přímo pod levým uchem. To bylo zase o důkaz víc. –

Asi o půl hodiny dříve, než se výprava vydala na cestu, mihla se ženská postava těsně podél břehu směrem k věži. Byla to Zarba. Neměla patrně ani tušení o nebezpečí, které jí hrozilo, a vydala se touto cestou jen proto, aby nemusela jít vedle domku obývaného vévodou. Bála se opakování včerejšího ponaučení. Když došla ke věži, vešla dovnitř, vylézala po schodech a chtěla právě zazvonit, když Gabillon vyšel. “Viděl jsem tě přicházet,” řekl. “Proč přicházíš tak časně?” “Pro mne je lepší, když jsme zde u tebe, kde mne nikdo neuvidí, nežli venku, na silnici nebo na poli, kde mne každý vidí. Jsou zde lidé, kteří mne znají.” “Kdy přijdou tvoji lidé?” “Hned, jak se setmí. Přijedou s loďkou. Nikdo nesmí vidět, když hraběte odklidíme.” “Však je načase!” bručel hlídač. “I ten cizinec se zdál, že nabývá podezření.” “Kdo je to? Znáš ho?” “Neznám, ale pozoroval jsem z vě
že, že se ubíral do vévodova domu.” “Pak je nám nebezpečný!” řekla rychle. “Máš ty papíry, co jsem ti poslala s hrabětem, u sebe?” “Ano, leží tam na kamnech.” “Spalme je ihned. Kdoví, co se může přihodit. Jak se má hrabě?” “Jako obyčejně. Byl mně velmi na obtíž a budu rád, že se ho zbavím.” Vylezli vzhůru, až k pokojíku, sloužícímu hlídači za obydlí. Tam stála kamna a na stoličce u nich ležela stará, otevřená truhlička, v níž se nacházely nějaké papíry. Obsahovaly důkaz o osobě hraběte, o ukradení mrtvoly a o jejím vyměnění za hraběte. Bylo by se z nich mnohé stalo zjevným, především ale úmysl cikánky, neuškodit hraběti na těle a životě, ale

upotřebit ho jako svůj nástroj k pomstě. Přečetla obsah a strčila papíry do kamen, kde je zapálila. “Tak!” řekla. “A teď, kdyby se snad mělo něco přihodit, nemohlo by se nám přece nic dokázat. Tvůj strýc Marcello zemřel, jemu nemohou nic více udělat a takto bys řekl, že to byl on, kdo ti šílence odevzdal. Teď pojď zase do dolní jizby, v této závratné výši je mně úzko.” Slezli a právě když přišli do dolní síně, někdo zazvonil. Gabillon otevřel a vyhlédl ven. Viděl tam mladého Roden steina, za nímž stála Flora na příkrých schodech. “Co zde už zase chcete?” tázal se zlostně. “Přeji si ukázat této dámě vyhlídku na moře z vrchu věže,” odvětil Otto. Vešel bez dalších okolků a dáma s ním. Neznal Zarbu, nikdy ji neviděl, proto si jí nepovšiml ani jediným pohledem. Cikánka, která nemohla zapomenout na onehdejší odbytí, se cítila bezpečná pod ochranou Gabillona, obrátila se k Floře a řekla:
“Toto je ta krásná, hrdá dáma, jenž mne nechtěla vyslechnout! Teď ale bude muset dovolit, abych mluvila. Její otec je – -” Otto, který ihned pochopil, koho má před sebou, ji ihned přerušil a tázal se milenky: “Je tato osoba ona cikánka Zarba, o níž jsme mluvili?” “Ano, já jsem Zarba,” odvětila cikánka rychle sama. “Tak tedy hezký panáček již o mně slyšel? Dobře, učiním ho tedy svědkem svého výkladu, který ho bude náramně zajímat.” “Nestojím o tvoje výklady, babo!” odpověděl hrdě. “Udělej místo. Chceme nahoru!” “Neuhnu dříve, dokud nedomluvím,” řekla tvrdošíjně a zůstala stát před druhými schody. “A jestli panáček myslí, že to, co chci říci, není důležité, tak to je na omylu. Mohla bych tohoto vévodu z Olsunny učinit šťastným, kdybych chtěla, ale neučiním to. Já vím, kdo – -”

“Mlč!” zakřikl ji Otto. “Lidé tvého druhu by byli právě ti praví, učinit vévodu šťastným!” A opovržlivým tónem přidal: “Vím dobře, co chceš. My tvá odhalení nemáme zapotřebí, známe Sternaua lépe než ty. To je všechno. Kliď se pryč!” Odstrčil ji stranou a vystupoval s Florou, která starou ani nepoctila pohledem, po schodech vzhůru. Zarba se tomu nebránila; stála jako strnulá a hleděla za oběma s vyvalenýma očima. Že její tajemství je vyzrazeno, že vévoda věděl, kdo je jeho syn, to ji polekalo, to zničilo větší část jejích plánů. Brzy se ale vzpamatovala a bručela: “A přece ho nebudete mít! Hajný Tombi v Rheinswaldenu se o to postará.” A hlídači zašeptala: “Byl to tento cizinec, který vypadal, že má podezření?” “Ano,” odvětil Gabillon tiše. “A jehož jsi viděl vcházet k vévodovi?” “Ano.” “Jsou dveře k hraběti uzamčeny?” “Ne, pouze zastrčeny.” “Jdi tedy rychle za nimi.
Mohli by mít v úmyslu ho vyhledat.” Uposlechl a brzy dohonil mladé lidi. Ti právě došli ke komůrce, kterou šílenec obýval. “Zde to bude,” pravil Otto k Floře sahaje po závoře. “Zadržte!” zvolal Gabillon. “Co tam hledáte?” “Chci se jednou podívat na tvého strýce, muži,” zněla odpověď. “Po tom vám nic není! Kliďte se!” pravil hlídač a postavil se přede dveře. “Snad je mně přece něco do toho! Uhni, nebo si budu museí pomoci!” “Vy?” tázal se Gabillon jiskrným zrakem. “Jestli se mne dotknete, dovedu uhájit své domácí právo!”

“Tebe se dotknout?” pravil Otto. “Ty jsi pro mne k tomu příliš špinavý. Neotevřeš li dobrovolně, dozvím se, aniž bych se tebou pošpinil, přece, proč toho nešťastníka nemám vidět.” “Ne, neotvírej!” volal kdosi ode dveří. Zarba je následovala. Starost, aby přítomnost šílence zůstala tajná, jí nedala pokoj. Tu vytáhl Otto svůj kapesní šátek a kýval jím ven z okna. “Co je to za znamení?” tázala se Zarba nedůvěřivě. Otto jí ani neodpověděl, ale naslouchal u schodů. Brzy bylo slyšet rychlé kroky. Maire se objevil. “Máme štěstí, pane,” pravil k němu malíř. “Tato žena je ona cikánka, kterou hledáme.” “Dobrá!” pravil úředník, prohlížeje stařenu přes brýle. “Ty jsi tedy ta žena, co schovává zemřelé a pohřbené lidi?” Při těchto slovech se zalekla, vzpamatovala se ale a odpověděla: “Nerozumím vám. Kdo jste?” “Já jsem maire a chci s tebou promluvit několik slov. Dříve nám ale
ukážete šílence. Kde je?” Teď Zarba poznala, že je zle, a že odpor je nemožný. Zde by pomohlo jen tvrdošíjné zapírání a pak přijdou dnes večer lidé, aby hraběte odvedli na jiné bezpečnější místo. “Tady uvnitř je,” pravil Gabillon ukazuje na dveře. “Je to tedy tvůj příbuzný? Jak se jmenuje?” “Anselmo Marcello.” “A odkud je?” “Z Varissy.” “Máš jeho průkazy v pořádku?” “Můj strýc mně ho přivedl a slíbil, že pošle průkazy za ním. Mezitím ale zemřel.” “Měl jsi si tedy objednat jiné průkazy. Ostatně se na tu věc ve Varisse přeptáme. Otevři dveře!”

Hlídač uposlechl a nyní viděli před sebou komůrku sotva tak dlouhou a širokou, aby v ní bylo místo na slamník. Na něm ležel šílenec. Pohlédl na přítomné a vstal. Hleděl na ně duchaprázdnýma očima a řekl smutným hlasem: “Já jsem věrný, hodný Alimpo!” “Slyšíte, pane!” pravil Otto k mairovi. “Ano, jsou to skutečně ta samá slova.” A obrácen k Floře se zeptal: “Nalézáte podobnost, Jasnosti?” Tato již přistoupila k nemocnému, uchopila ho za obě ruce a s hlubokým pohnutím se tázala: “Osvícenosti, Done Emanueli, zdalipak mne ještě znáte?” “Je to tedy on?” zvolal maire. “Ano, pane, je to on. Znám ho příliš dobře; je to hrabě Emanuel a nikdo jiný. Zhubl, jinak se ale ani v nejmenším nezměnil, mimo toho, že teď vidí. Ó, Done Emanueli, povězte přece, jestli mně znáte! Vždyť jsem Flora de Olsunna, která vás navštívila na Rodrigandě.” Nemocný na ni zíral svým prázdným zrakem. Jeho tvář byla
bledá jako z vosku, bez jediné známky duševního života. Jen jeho bledé rty se otevřely a hlasem podobným jako z nějakého uměleckého stroje řekl: “Já jsem věrný, hodný Alimpo!” Všichni se cítili hluboce pohnuti tímto pohledem; Flora ho ale s pláčem sevřela do své náruče a řekla vzlykajíce: “Ó, můj dobrý, nešťastný Done Emanueli, jak vás to vidím! Kdo vám toto provedl, nebude se moci z toho zodpovídat!” Zarba. se zalekla, když viděla, že je hrabě poznán. Předstoupila a pravila: “Tato paní se mýlí. Nemocný je Anselmo Marcello, znám ho.” “Mlč, lhářko!” zvolala Flora. “Pane maire, vyzývám vás, abyste zatkl tuto ženu a hlídače!” “Nás?” tázal se Gabillon s dobře Učeným ustrnutím. “Co jsme udělali? Tento starý, šílený muž je můj strýc. Kdyby byl

hrabětem, nebyl by se zbláznil. Nouze ho připravila o rozum. Vzal jsem ho z útrpnosti k sobě a zato mám nyní být zatčen? To je směšné!” Tímto výrazem se cítil maire nesmírně uražený. “Ticho!” nařídil. “Co učiní úřad a policie, to není nikdy směšné. Ty jsi mým zajatcem. Zatýkám tebe a cikánku ve jménu zákona!” “Zatknout? Mne?” vzkřikl Gabillon. “Zkuste to, zdali to dokážete!” Skočil na maira, který se něčeho takového nenadal, odstrčil ho stranou a letěl – ne snad dolů po schodech, jak si myslel, ale četníkům tam čekajícím do rukou. “Tisíc hromů!” zvolal ulekaně. “Držte ho pevně!” velel maire. “Tímto pokusem o útěk potvrdil svou vinu. Zatkněte také tuto ženu. Ona nám musí povědět, jak sem hraběte dostala.” “Já? Já mám být zatčena? Já nevinná?” zvolala Zarba., Já jsem královna Gitanů, kdo mne chce soudit? Máte v tomto okamžiku sice moc mne zatknout, ale nemáte moc mne drže
t!” “Zavři hubu, babo!” pravil četník, jenž ji chopil za rámě. “Tvým královstvím je žebrota a tvoji poddaní jsou trháni. Nebudeme s tebou dělat mnoho cavyků.” Vyštbuchli ji ze dveří a odvedli s hlídačem do žaláře. Když odešli, řekl maure: “Udělá se jim za tento čin zlý proces. Nyní ale prosím panstvo, aby se ráčilo odebrat k milostivému panu vévodovi, abychom se i jeho zeptali, zdali poznává hraběte.” “Máme ještě jednoho svědka, a sice sloužícího vévody,” podotkl Otto. “Ten dříve sloužil u hraběte Rodrigandy a jistě ho zná. On tvrdí, že Jeho Osvícenost má pod levým uchem malé znamínko.” “O tom se můžeme ihned přesvědčit!” pravil maire, přistoupil k hraběti a prohlížel to místo. “Ano, opravdu, zde je

to znamínko! Je to on; o tom již není žádných pochyb. Pojďme. Postaral jsem se již o to, aby zatčený hlídač byl hned nahrazen.” Hrabě s nimi šel bez jakéhokoli zdráhání. Když přišli k rybářskému domku, přišel jim sluha naproti. “Hrabě Emanuel!” zvolal, jakmile jej spatřil. Když se mu podíval na levou stranu krku, dodal: “Tuhle je to znamínko, pánové. Vidíte je? To je důkaz, kdybyste mně jinak nechtěli uvěřit.” “My jsme to znamínko již viděli a věříme vám,” řekl maire. “Ještě nám schází pouze jediné, abychom nic nezanedbali, vyslechnout mínění Jeho Jasnosti.” Když vešli k vévodovi, našli ho stát vzpřímeného uprostřed pokoje a na jeho tváři bylo vidět, že je hluboce dojat. Viděl přicházet společnost a ihned hraběte poznal: “Je to on!” volal jim ihned naproti. “Poznal jsem ho již zdaleka. Ó, Bože, v jakém stavu ho to musím zase spatřit!” “Tak jsme tedy ujednoceni,” prohodil úř
edník. “Ano, je to on!” opakoval vévoda přesvědčivým hlasem, chopil se ruky hraběte a zvolal: “Done Emanueli, podívejte se na mne! Nepoznáváte vašeho přítele Olsunnu?” Hrabě ani nezpozoroval, že se nacházel na jiném místě. Nevšímal si ani v nejmenším svého okolí; pozoroval pouze, že se mluvilo a pravil: “Já jsem věrný, hodný Alimpo.” “Doufám, že jste nyní přesvědčen, že zde ani nemůže být nějaký omyl?” tázal se Otto úředníka. “Jistě, pane! Sestavím hned po svém návratu domů protokol a pak bude mou povinností oznámit do Rodrigandy, že byl na místě hraběte podvržen jiný mrtvý, poněvadž hrabě se nalézá zde. Ale moje panstvo, jak naložíte s tím šílencem? Má se i zde postarat úřad, nebo – – -?” “Nikoliv! Ať zůstane u nás!” řekla Flora. “Je to pravda, milý otče?”

“To se rozumí samosebou. Usneseme se pak, co se má dále stát.” “Zrazoval bych od toho, poslat ho nazpět do Španělska a takto ho odevzdat opět jeho nepřátelům,” varoval Otto. “Budeme přece cestovat do Německa a vezmeme ho s sebou, abychom ho přivezli k hraběnce Rosíte, jeho dceři.” “To bude nejlepší, co můžeme udělat,” přisvědčil vévoda. Radili se o tom, zdali je záhodno, aby se o tom ihned podala zpráva jeho dceři. Po delší úvaze se dohodli, že to však neudělají. Radostné uleknutí by mohlo Rosíte uškodit. Ostatně se dalo čekat, že by Rosita nečekala na otcův příchod, ale hnána vlastní netrpělivostí by podnikla dlouhou cestu do Francie. Proto napsala Flora se souhlasem obou mužů následující list do Rheinswaldenu: Paní hraběnce Rosíte Sternauové v Rheinswaldenu u Mainzu Vážená paní hraběnko Nacházím se kvůli svému chatrnému zdraví zde v lázních, ale ani prameny ani umění lékařů nedovedly zasta
vit prudký pokrok mé nemoci. Tu se zlíbilo Bohu poslat mně vašeho pana manžela jako zachránce. Přijel sem na své lodi z Gree nocku ve Skotsku, aby naložil uhlí a pak odplul dále. Za jeho krátké přítomnosti se mu podařilo mně vštípit novou naději a následkem od něho obdržených léků se již nyní cítím znamenitě, takže jsem přesvědčen, že okřeji úplně. Pro jisté uzdravení mně nařídil změnu místa. Mám se odebrat se svou dcerou na Rýn a doporučil mně Rheinswalden. Ujistil mne, že můj pobyt tam nezpůsobí nikomu žádné obtíže anebo vyrušení a opatřil mne doporučujícími listy na svou paní matku a na pana setníka z Rodensteinu. Pak odplul. Kam se vypravil, o tom se snad píše v obou listech.

Zakrátko, když nás opustil, dozvěděli jsme se o zvláštní okolnosti, jenž by ho byla velice zajímala. Malíř Otto z Rodensteinu, jenž, jak vám bude jistě známo, se zde zdržuje a je snoubencem mé dcery. Mluvili jsme o vašem panu manželovi a dozvěděli jsme se tím něco o náhodách, následkem kterých se nalézáte v Německu. Zaslechli jsme, že se na jistém místě nachází šílenec, jehož bedlivě skrývají a který vždy jen pronáší ta samá slova: “Já jsem věrný, hodný Alimpo.” Pan z Rodensteinu vám telegrafoval, aby se ihned dozvěděl, jsou li to ta samá slova, která pronáší váš pan otec, hrabě Emanuel a vaše odpověď to potvrdila. Tak jsme ihned začali s naším pátráním a sdělíme vám jeho výsledky. Kdyby jste nám dopřála, abychom tuto zprávu mohli sdělit ústně, velice by nás to těšilo. Za týden přijedeme ve společnosti pana z Rodensteinu do Mainzu a pak se také dozvíme, zdali není spojeno uposlechnutí na
řízení pana doktora Sternaua na zámku Rheinswaldenu s obtížemi pro vás. Odporučuje sebe a svou dceru vaší přízni, připojuje četná pozdravení pana z Rodensteinu a loučí se s nejdokonalejší úctou baron Franz z Haldenbergu.” Tento list odeslali ještě toho samého večera na poštu a očekávali, že bude mít zamýšlený účinek. V tom samém čase, co tito tři byli zaměstnáni tímto dopisem, se stalo něco, co úzce souviselo s dnešními událostmi. Bylo již tma a obyčejný večerní větřík vál lehce přes mořské vody. Loďka připlula kolem jižního výběžku, v níž sedělo šest mužů, z nichž čtyři veslovali, jeden řídil kormidlo a jeden velel. “Tohle je zář majáku,” řekl velitel. “Plujme přímo k němu a přistaneme u skalisek.”

Tak se stalo. Když loďka přistála, vystoupil pouze velitel a šel k věži. Zdálo se, že se zde vyzná, neboť vešel a vystoupil po schodech, aby zazvonil. Nově ustanovený hlídač vyšel a ptal se, co si cizinec přeje. “Mluvil bych rád s hlídačem majáku,” odpověděl. “Tím jsem já.” “Vy? Já myslím, že se nazývá Gabillon.” “Gabillon zastával tento úřad dodneška, byl ale z něho svržen.” “U ďasa! A proč?” “Byl zatčen.” “Zatčen? A proč?” “Hm! Je to velice ošklivá záležitost. Dostane se tuším doživotně na galeje. Jste snad jeho přítelem nebo příbuzným?” “Nikoliv, nic mně po něm není, ledaže mně dluží nějakou částečku,” lhal cizinec. “To mu to raději darujte. Byl zatčen samým panem mai rem, ještě s jakousi cikánkou.” “S cikánkou?” tázal se rychle cizinec s rozechvělým hlasem. Jeho leknutí teď bylo znatelně větší než dříve. Hlídač si toho nepovšiml a odvětil: “Ano, j
menuje se Zarba. Gabillon u sebe přechovával španělského hraběte, jehož učinili šíleným, a ta stará čarodějnice je jeho spoluvinicí.” “To je zlé, zpropadeně zlé!” pravil cizinec více k sobě samému, nežli k hlídači. “Ano,” mínil muž, “měli by dostat provaz namísto galejí.” “A co se stalo s hrabětem?” “Ten se nachází u vévody z Olsunny, který té věci přišel na stopu.” “Cože, vévoda se nachází zde?” “Ano, on je na smrt nemocen a bydlí teď se svou dcerou v domě rybáře Jeana Foretiera. Je to první dům, když se jde

k městu. Jak jsem vám říkal: smažte tento dluh; nedostanete nic.” “A kde je ta stará paní, co u Gabillona bydlela?” “To nikdo neví. Byla ve městě, když on byl zatčen a od té doby ji nikdo neviděl. Zaslechla, myslím, o tom zatčení a dala se na útěk. Ale já musím nahoru ke světlům a nemám už čas. Dobrou noc!” Cizinec odešel a vrátil se k loďce. Když ho viděli přicházet samotného, zeptal se kormidelník: “Nuže, Garbo, jak to vypadá? Je všechno v pořádku?” “Řekni raději, že je všechno v nejprokletějším nepořádku! Buďte tiše! Ten Gabillon je hrozitánský osel; byl zatčen a Zarbu, která byla právě u něho, sebrali s ním.” Všichni muži v loďce byli cikáni. Ulekli se nad touto zprávou, zdrželi se však jakýchkoliv výkřiků, které by mohly prozradit jejich přítomnost. Kormidelník se tiše otázal: “Pročpak byli zatčeni?” “Vyšlo najevo, že šílenec byl hrabětem,” odpověděl Garbo, a vypravoval
všechno co se dozvěděl. Cikáni teď měli krátkou poradu, jejímž výsledkem bylo, že královna musí být vysvobozena. Rozprchli se, aby vše vypátrali a jenom jeden zůstal, aby hlídal loďku. Když se po nějakém čase opět sešli, byl výsledek jejich pátrání dost uspokojivý. Tito lidé byli v podobných věcech velmi zběhlí, a proto již po tak krátkém čase věděli, že správce vězení každý večer odchází do vinárny a vrací se domů až pozdě po půlnoci; jeho rodina chodívá spát brzy a klíčník, který jako jediný měl hlídku žaláře na starost, měl ve zvyku navštěvovat protější kořalnu, místo aby dbal na své povinnosti. Garbo se odvážil až do samého žaláře a viděl jak správce, tak klíčníka. Usnesli se teď, že budou tajně hlídat východ ze žaláře. Chtěli správce nechat projít, klíčníka ale porazit nebo uškrtit, odebrat mu klíče a osvobodit pak zajatce. Tak

se to také stalo. V čiré tmě čekalo pět ozbrojených a odhodlaných mužů u žaláře. Viděli odcházet správce. Za půl hodiny nato se kradl klíčník po své zapovězené cestě ke kořalně. Sotva učinil několik kroků, sevřeli mu dvě silné ruce zezadu hrdlo, že nemohl dýchat ani vykřiknout. Smrtelná úzkost mu rozevřela ústa, která mu ihned ucpali hadrem. “Tak je to dobré,” ozval se tichý hlas. “Tak ho aspoň nepotřebujeme usmrtit; odstraňte ho!” Odnesli ho na odlehlé místo, kde jeho chrapot nemohl být slyšet. Klíče mu odebral Garbo. Teď vnikli cikáni tiše do žaláře. Viděli jedno okno osvětlené, to bylo zajisté v té místnosti, v níž klíčník měl mít svou hlídku. Tam se odebrali a našli na stole seznam cel, z něhož lehce zjistili, ve které cele se nalézají ti, které hledali. Vyvedli je, aniž by způsobili nějaký šramot. Pak opustili žalář, v němž nechali trčet klíč. Teď teprve se cítili oba zajatí svo
bodní a Zarba řekla: “Věděla jsem, že pro mne přijdete a řekla jsem mairovi, že nemá tu moc mne držet.” “Ano, ty jsi volná,” řekl Garbo. “Ale nám hrozí nebezpečí, proto ihned vyhledáme loďku a opustíme toto hnízdo.” “Bez hraběte?” tázala se ona, “to mně ani nenapadne! Přišla jsem pro něho a co jsem si předsevzala, to také udělám.” “Jsme srozuměni!” řekl Garbo za všechny. “Dozvěděli jste se, kde nyní je?” “U vévody z Olsunny. Znám ten dům.” “Aha, u vévody! Mohla jsem si to domyslet! Jsem ráda, že se nenalézá na jiném místě, neboť takto mohu s Olsunnou vyrovnat svůj účet. Pojďte, prohlédneme si dům, jak bychom se do něho dostali.” Vykradli se z města k zátoce, kde stál domek, který chtěli přepadnout. –

V té době se rozloučil Otto se svým tchánem a milenkou a ubíral se domů. U cesty stál veliký jilm, kolem jehož kmene byla lavička z drnů. Láska činí z člověka snílka a zdálo se mu to tak krásné, vzpomínat trochu na neočekávané štěstí, jenž tak nenadále dalo jiný směr jeho životu. Tak seděl tiše ve tmě sám, zády opřen o kmen stromu. Následkem nočního ticha musel zaslechnout každý, i sebemenší šramot, a proto se stalo, že mu bylo nápadné blížení se několika osob. Proč se plížili tito lidé tak tiše? Sehnul se a viděl teď sedm postav mihnout se kolem sebe. Byla s nimi jedna žena; skoro by byl řekl, že to byla Zarba. Toto jméno vyvolalo jeho obavu. Ona předpověděla, že se nedá udržet. Uprchlá snad? Či byla osvobozena svými společníky? Pak platilo její tajné plížení zajisté vévodovi. Tato myšlenka ho polekala. Vyzul si boty a kradl se za nimi. Podařilo se mu, že ho nezpozorovali. Zastavili se před rybáovým domkem. Nyní byl přesvědčen, že mají namířeno uloupit šíleného hraběte. Věděl, že za ním byly uzamčeny hlavní dveře, ale že zadní dvířka byla ještě otevřena. Plížil se honem k malé zahrádce, přelezl přes plot a došel ke dveřím, které byly doposud odemknuty, neboť nebyla příčina k jejich zamykání. Vešel do předsíně, zastrčil velkou dřevěnou závoru, takže aspoň oba vchody byly dobře zabezpečeny a obyvatelé domu se aspoň pro tento okamžik nacházeli v bezpečí. Znal všechny místnosti. Vpravo bylo vévodovo obydlí, u něhož v přízemí spal dnes také hrabě. Vlevo bydlel sluha a v jiné komoře Flořina komorná. Flora sama spala v pokojíku v prvním poschodí. Sluha měl ještě rozsvíceno, právě se svlékal a jeho dveře dosud nebyly zamčeny. Z toho měl Otto radost, protože nechtěl klepáním prozradit venku číhajícím cikánům, že jsou uvnitř připraveni na jejich návštěvu. Otto vešel a sluha byl
velice překvapen, že vidí malíře, za nímž před čtvrthodinkou zamykal dveře, opět

V domě. Pohlédl zděšeně na něho a chtěl ho hlasitě oslovit, ale Otto ho předešel. “Psst!” řekl tiše. “Mlčte! Přicházím zadními dveřmi nazpět. Myslím, že Zarba a hlídač z majáku jsou osvobozeni. Venku stojí sedm osob, které mají patrně v úmyslu unést hraběte.” Sluha, bývalý voják, byl odvážný muž. Zhasl ihned světlo, aby nebylo zvenčí poznat, že jsou v domě ještě vzhůru. “Dobře,” řekl tiše, “přivítáme je.” “Máte nějaké zbraně?” “Ano. Dva páry dvouhlavňových pistolí, které s sebou bereme na všechny naše cesty. Mám je zde ve skříni.” Jsou nabité?” “Jsou.” “Dobrá. Dejte mně dvě z nich a vemte si zbylé. Můžeme uvědomit vévodu, aniž by zvenčí zpozorovali nějaký šramot?” “Ano. Klíč k pokoji mám já, vždyť tam musím bývat dřív, nežli se Jeho Jasnost probudí.” “Tak ho probuďte. Bude lépe, když panstvo bude vzhůru a připraveno, než aby byli probuzeni teprve
našimi výstřely. I vévodkyně Flora a komorná se musí vzbudit.” “Zařídím to,” řekl sluha. “Račte zatím zůstat v síni, abyste slyšel, co se bude dít. Zde jsou vaše pistole a zde máte také několik nábojů.” Opustili tiše pokojík a rozešli se pak. Otto naslouchal. Zaslechl tiché plížení a pak se někdo pokoušel otevřít přední a i zadní dveře. Poněvadž sluha dveře k pokoji vévody nechal otevřené, mohl Ono zřetelně slyšet, jak tam zkoumali okenice, jsou li pevně zavřené. Mezitím se podařilo vzbudit spící. Komorná se rozhodla hlídat hraběte; Flora se přikradla dolů a našla zde svého otce již připraveného a dožadujícího se jedné z pistolí, aby se zúčastnil obrany, ačkoliv byl nemocný.

I Flora žádala jednu pistoli; dala se ale od mladého Roden steina přesvědčit, že ta bude mít větší cenu v rukou cvičeného střelce, nežli v její. Pak přistoupila k otevřenému ohništi a vzala si velký nůž. Nemohlo se předpokládat, co se přihodí. Zdálo se, že jsou tam venku se zkoumáním u konce. Za zadními dveřmi se ozývaly tiché hlasy. Otto se tam připlížil a naslouchal. “Bez šramotu se tam nedostaneme, všechno je příliš dobře uzamčeno.” “Musíme tam tedy vlézt některým hornějším oknem.” “Co, okny nonnandského rybářského domku? Ta jsou příliš malá. Tito lidé nestaví svoje okna o nic vyšší, nežli okénka v kajutách svých lodí. Musíme nalézt něco jiného.” “Kdyby se jenom vědělo, kolik je jich tam uvnitř!” Najednou bylo slyšet ženský hlas; byla to Zarba, Otto ji ihned poznal. “Kdo by tam měl být?” pravila. “Ani človíčka, jehož bychom se museli obávat. Tuhle Gabillon vám to poví.”
“Pozoroval jsem dobře tento dům z věže,” šeptal Gabillon. “Jean Foretier, jemuž dům náleží, jej celý ponechal vévodovi a bydlí sám u souseda; jeho se tedy bát nemusíme. Zde je pouze vévoda a ten je již poloviční mrtvola; pak jeho dcera a komorná, ty se schovají pod pokrývky a budou kvílet; konečně je tu sluha, jenž je jediný, s nímž musíme počítat. Ale je nás proti němu šest!” “Tak to slyšíte!” řekla Zarba. “Poslyšte, co vám povím: Tyto zadní dveře nejsou tak pevné jako ty přední, opřou li se dva do nich, prorazí je. Vrazíme do domu a především vyhledáme světlo. S jeho pomocí nám nebude zatěžko nalézt hraběte. Nežli se ti druzí vzpamatují, my už budeme zase pryč na naší loďce. Já ovšem s vámi nesmím do domu. Vás neznají, mně ale velmi dobře. Když budou tušit, že plán vyšel ode

mne, nebudou mně to přece moci dokázat. Kupředu tedy! Do toho, já počkám zde!” Za několik okamžiků se opřelo několik silných paži proti dveřím. Tyto praskaly napřed tiše, pak silněji. Otto se od nich vzdálil k ostatním. Konečně se zdálo, že i závora již povoluje; pojednou nastal lomoz a dveře se rozlétly. Cikáni se chystali vrazit do domu. “Stůjte,” volal jim malíř vstříc. “Co zde chcete, střelíme!” “Na ně!” velel místo odpovědi Garbo, náčelník cikánů. “To je ten mizera, sluha!” Vedrali se dovnitř, ale zde byli přivítáni výstřely. Ozvaly se hlasité výkřiky a kletby, vedle toho volání o pomoc, po němž následovalo kvílení a sténání. Koule někoho zasáhly. “Nazpět!” bylo slyšet Garbovo velení. Pak bylo slyšet, jak odtud neporanění prchali. Zanechali svoje padlé druhy, netroufali si zdržovat se jejich odnášením, protože po výstřelech z pistolí mysleli, že je tam hodně obránců. Ti zas
e upustili od pronásledování, které by pro velkou tmu nemohlo mít úspěch. Rozsvítili světlo a teď viděli, že v domě leželi tři cikáni, dva mrtví a jeden raněný. Otto teď rychle pospíchal do města, kde již byla policie vzhůru. Správce žaláře při svém návratu hned poznal klíčníkovu nepřítomnost a útěk zatčených a oznámil to. Z toho důvodu nalezl malíř maira již připraveného a sdělil mu, co se přihodilo. Úředník se nyní ihned odebral v průvodu svého četnictva k vévodovu obydlí, aby zjistil průběh věcí. Raněný cikán byl vyslýchán. Jeho poranění bylo smrtelné, ale ani blízkost smrti ho nepřinutila k tomu, aby složil upřímné vyznání. Byl Zarbě tak oddán, že nepřenesl ani slovo, které by jí mohlo trošičku uškodit. Jen tolik řekl, že šílenec je skutečně hrabětem z Rodrigandy, jehož chtěli odklidit z majáku. Ale jak se tam hrabě dostal, anebo kam měl být zavezen, to neřekl. Tvrdil, že o nič em neví. Byl odstraněn s oběma mrtvolami a zemřel

ještě během téže noci v žaláři. Po uprchlých cikánech nebylo možné nalézt ani stopu. Policie po nich marně pátrala; nenašla je. Ovšem toto pátrání nebylo příliš naléhavé. Jednalo se o cizozemce a úřady by nejraději celou záležitost utlumily. Ostatně s tím byli spokojeni také vévoda a Otto, protože totožnost hraběte Emanuela byla úředně uznána a vyznačena. Všechno další mohlo s sebou přinést pouze nepříjemnosti a zdržet jejich odjezd. Složili u úřadu své výpovědi ohledně obrany proti cikánům a jelikož jednali jenom v oprávněné sebeobraně, nenastaly jim z usmrcení tří mužů žádné nepříjemnosti. Zatím se vévodovo zdraví zlepšilo do té míry, že se mohl v čase určeném Sternauem skutečně vydat na cestu. Několik dní pobytu v Paříži a pak ve Strasbourgu mu dobře posloužilo a když přijel do Mainzu, vyhlížel sice ještě neduživě, ale jeho sfly se rozmnožily a poskytoval nyní jiný pohled, nežl
i na počátku tohoto týdne. – – – Sternau, když opustil zátoku, se ihned odebral k jihu. Přistál kvůli poptávkám u ostrovů Zeleného mysu a u Kanárských a Azorských ostrovů; nedozvěděl se ale nic. Potom plul přímo k ostrovu Sv. Heleny, kde chtěl doplnit svou zásobu uhlí a zde konečně přišel na první stopu. I kapitán Landola zde přistál se svou ,Pendolou’, aby nabral vodu a odplul pak k jihu. Nyní se mohlo očekávat, že v Kapském Městě o něm uslyší další zprávy, a proto namířil Sternau rovnou na mys Dobré naděje. Loď ,Rosita’ se nacházela několik stupňů severně od tohoto mysu, když Helmers, jenž byl nyní nazýván kapitánem, časně ráno přišel do Sternauovy kajuty a oznámil mu, že na západě je vidět loď se třemi stožáry. Měli na lodi černocha, který měl velmi ostrý zrak a ze stožáru loď spatřil dříve, nežli ji Helmers zpozoroval se svým dalekohledem. “Je to ,Pendola’?” tázal se Sternau.

“To nelze ještě najisto určit,” odpověděl Helmers. “Vidíme teprve hroty stožárů. Ale podle postavení plachet se zdá, že je to obchodní loď.” Vyšli spolu na palubu a vzali do rukou dalekohledy. Po chvíli poznali, že cizinec pluje tím samým směrem k jihu jako oni. Když potom pluli zvýšenou rychlostí, vydal černoch nahoře hlasitý výkřik, znějící napůl jako leknutí a napůl jako překvapení. “Co je tam?” zavolal Sternau nahoru. “Ještě jedna loď, pane!” odvětil černoch. “Na které straně?” “Tam na západě. Není ji ale dobře vidět, má černé plach ” “Černé plachty? Takové nemá nikdo jiný kromě ,černého kapitána’,” podotkl Helmers. Obrátil dalekohled na tu stranu, kam ukazoval černoch rukou a spatřil druhou loď, plující plným větrem za první. Tmavá barva jejích plachet byla příčinou, že je bylo těžko poznat. “Je to skutečně on!” řekl konečně Helmers chvějícím se hlasem. “Nemtíte se?” ptal se Sternau. “Nikoliv. Tento Landola je chytré chlapisko. Má dvojí plachtoví. Když míní vplout do některého přístavu, zavěsí bílé; nalézá li se ale na otevřeném moři, upotřebí černé. Tato změna vyžaduje obrovskou práci; on se jí ale neštítí, poněvadž přispívá k jeho bezpečnosti. Jak to vypadá, má namířeno na obchodní loď, jede přímo k ní.” “Pospěšme tedy napadeným na pomoc!” řekl Sternau. “Konečně, konečně mám toho Landolu a doufám, že mně neunikne.” Kapitán zatřásl povážlivě hlavou a řekl: “Nesmíme zapomenout, že naše malá loď nestačí na toho piráta. Naší úlohou

může být pouze zastihnout ho v přístavu; v boji na otevřeném moři mu můžeme sice způsobit velké ztráty, ale do rukou ho nedostaneme. Doufám ale, že obchodní loď se bude bránit, pak budeme dva proti jednomu. Dám teď svinout plachty a použijeme páru, aby nás zpozoroval co nejpozději.” Učinili teď veškeré potřebné přípravy. Plachty byly svinuty a děla nabita. Takto jela malá loď teď nepozorována vstříc předvídanému boji. Po nějakém čase se lupič dostatečně přiblížil k obchodní lodi. Rozvinul rudou pirátskou korouhev a vybídl ranou z děla obchodní loď, aby zastavila. Ta, jak se zdálo, svůj osud již poznala. Rozvinula všechny své plachty a všemožně se namáhala, aby unikla. Náhlý obrat ji vyprostil z dosahu pirátových koulí; ten ale vyvedl ten samý obrat a hnal se za ní. Byl rychlejším plavcem a brzy ji zase dohonil. Druhá rána zahřměla přes moře. Tentokrát měl pirát ostře nabito a bylo vidět, jak koule
trhá mohutné třísky z boků obchodní lodě. Ta náhle svinula několik plachet a zastavila, takže pirát ji předjel. V tom okamžiku se vyvalily dva kotouče kouře z paluby obchodní lodě, dvě rány zahřměly a ihned bylo vidět, že nastal zmatek na palubě piráta; obě rány je zasáhly. “Výtečně!” zvolal Helmers. “Obchodní loď je anglická, má několik děl na palubě a je odhodlána bránit svou kůži. Její námořníci míří dobře. Kupředu! Napadneme lupiče z druhé strany.” Obě lodě teď ležely naproti sobě a vyměňovaly si rány. Bylo patrné, že pirát byl silnější než Angličan, ale nudná kanonáda mu nebyla po chuti. Rozvinul rychle před tím svinuté horní plachty, aby zachytil vítr a mohl se položit s kupeckou lodí okraj k okraji. “Míní ji dobýt útokem!” zvolal Sternau. “Ano,” odvětil Helmers. “Ale vidíte, že Angličan je také obratný chlapík. I on zachytil vítr a otočil se. Teď pustíme

celou páru, za pět minut jsme u nich a promluvíme do toho slovíčko.” Jachta dosud nevypouštěla kouř, proto ani nebyla zpozorována od obou bojujících lodí. Teď se ale vinul dlouhý temný pruh z jejího komína a ihned se ozval na anglické lodi hlasitý výkřik radostí. I pirát teď spatřil nového protivníka, neuznal ale zapotřebí všímat si toho trpaslíka a nedal se vyrušovat ze svého útočení. Tu proplula ,Rosita’ podél Angličanů. Kapitán stál na zadní palubě a volal: “Ahoj, jachto! Přinášíte pomoc, nebo ne?” “Pomoc!” odvětil Sternau. “Nevzdávejte se!” “Ani nás to nenapadne!” Na důkaz pravdivosti těchto slov dal lupiči novou salvu, která musela být dobře mířena, jak se dalo soudit podle proklínání, jež bylo slyšet z jeho paluby. Náhle bylo odtud slyšet silný hněvivý volající hlas: “Kormidlo v bok! Připraveni k útoku!” “Aha, to je ,Landola’,” řekl Helmers. “Tento hlas znám. Ale znechutí
me mu ihned útočení.” Jachta zajela v oblouku a zastavila zrovna před přídí piráta, takže nemohla být zasažena jeho děly. “Palte!” velel teď Helmers. Jeho děla zahřměla a lupič se zachvěl. Všechny koule vjely do lodního těla. “Tak to patří!” zvolal Helmers. “Teď mu zasypte palubu kartáči!” Mezitím co se obě boční děla snažila nadělat nepříteli díry pod vodní čarou, zasypávala obě děla na přídi jeho palubu kartáči. Teď teprve poznal, že tento malý David je zcela úctyhodným protivníkem a začal mu věnovat celou svou pozornost. Ale svými děly jej nemohl zasáhnout a proti koumu z ručnic Helmers svou nízkou palubu ochránil ložními pokrývkami, položenými na okraj lodě. Tak vězela pirátská

loď mezi Angličany a jachtou. Oba spojenci se drželi statečně, takže jeho položení nebylo nikterak příjemné. Bylo zřejmé, že kupeckou loď nedostane dříve, pokud se nezbaví jachty. “Vezměte útokem tu prokletou skořápku!” volal Landola. Za dvě minuty byly spuštěny na vodu dvě lodice obsazené mužstvem, aby piráti uspořádali útok na jachtu. “To je mně právě vhod!” smál se Helmers. “Hned budou pít vodu!” Nechal dát zpáteční páru, aby měl volnější výstřel a postavil se sám k jednomu dělu. Právě se hnala větší z lodic proti němu. Mířil opatrně a vypálil. Koule vjela do přídě lodice, šla po celé její délce a vyjela zadem ven. Několik veslařů bylo rozdrceno a kormidlo rozbito. Mužstvo skočilo do moře a druhá lodice si přispíšila, aby je přijala; vtom ale i tato byla zasažena koulí a nabírala vodu. “Tak,” zvolal Helmers. “Teď jim dejte kartáče. Nesmí se vrátit na svou loď!” To se stalo a
nyní teprve pirátský kapitán poznal, že tato malá jachta je nebezpečnějším protivníkem, nežli velká anglická loď. Skřípal zuby zlostí. Bylo ho vidět jak stojí u kormidla a jeho hlas bylo zřetelně slyšet. “Házejte na něho hořící koule!” velel. “Rozmetáme toho trpaslíka!” Tu vystoupil Sternau z úkrytu pokrývek ven a volal: “San chezi Landolo, přináším ti pozdrav od Corteja z Rodrigan dy!” To už pirát zbledl. Viděl, že je prozrazen a zařval: “Střílejte! Rychle, rychle! Ten chlap nám nesmí uniknout!” Ale Helmers pustil stroje a vzdálil se natolik, že střely nemohly jeho loď zasáhnout. Aby se ale vyhnul ráně bočních pirátových děl, držel se Helmers ustavičně za zádí nepřítele, kde ho mohlo zasáhnout jediné dělo nepřítele na zádi, a po

koušel se o to, rozstřílet mu kormidlo. Kdyby se to podařilo, nebyl by pirát schopen manévrovat. Na to Landola přišel, proto rozepjal plachty a vzal do zaječích, když ještě předtím vypálil z celé poboční řady děl do kupecké lodě. Na její palubě zaznělo jásavé hurá a teď, když se jachta přiblížila, byla pozdravována radostnou vděčností. Sternau se odebral s Helmersem na zachráněnou loď. “To byla pomoc v pravý čas, pane!” volal na ně kapitán a podával jim ruce. “Vaše malá jachta je proklatý hrdina.” “A vy sám také nejste žádný zbabělec, pane!” odvětil Sternau. “Ach co, já jsem konal pouze svoji povinnost! Chtěl bych ale vědět, zda nás ten chlap ještě napadne?” “Tuším, že už si to rozmyslí, protože bych vám zase dělal společníka.” “Chcete tím říci, že mne doprovodíte?” “Nikoliv vás, ale jej budu doprovázet. Hledal jsem toho chlapa již několik týdnů a nepustím ho více z očí. “Skutečně?” tázal se kapitán udiveně. Chcete s ním snad vyrovnávat nějaký malý účet?” “Ó, ne malý, ale hodně velký. Ale povězte, pane, plujete snad do Kapského Města?” “Ano.” “Buďte tedy tak laskav a oznamte tam, že jste bojoval s ,Lionem’, kapitána Grandepriceho, ale že tato jména jsou falešná. Loď se nazývá ,La pendola’ a její kapitán je Ipáněl, jménem Sanchez Landola. Takto ho mohou polapit. Budu se teď chovat, jako bych ve vaší společností také chtěl plout do Kapského Města; on se pak bude cítit jistěji a nebude tušit, že ho sleduji.” “Ale co to s ním máte, pane?” Sternau mu řekl tolik, kolik uznal za potřebné a vrátil se pak na svou jachtu, která plula k jihu, zatímco lupič svůj útěk

k jihozápadu udržoval. Když se od sebe vzdálili tak daleko, že ani nejlepším dalekohledem nemohli být poznáni, obrátil Helmers jachtu do toho samého směru. “Teď už vím, jak ho lapit,” řekl důvěřivě. , Jak?” zeptal se Sternau. “On ví, že ho znáte a myslí si, že plujeme do Kapského Města, abychom tam všechno oznámili. Jeho tajemství je prozrazeno, a proto se tam nesmí již víc ukázat. Popluje do Ameriky, aby tam svou loď předělal k nepoznání. K tomu není příznivější místo než Západoindické ostrovy. Tam ho najdeme.” Že tento odhad byl správný se brzy ukázalo. Jachta se držela v patách za lupičem a viděla hned druhý den, že obrátil směr do Ameriky. Ona ho předjela, aby ho očekávala mezi roztroušenými Západoindickými ostrovy. – Když tedy cestovali Sternau do Ameriky a vévoda z Ol sunny do Německa, zajisté netušili obyvatelé na Rheinswal denu, jak velké nebezpečí jim hrozí a přece tomu tak bylo. V Genhe
imu seděl hrabě Alfonzo u okna a hleděl ven na zahrady a pole. Byl dlouho nemocný, i teď ještě nosil ruku na pásce, ale v ostatním již byl zase namístě. Blízko něho stál Gérard Mason. I on měl ruku v pásce. Rána železné kolejnice byla přece jen horší, než tehdy přiznával; ale nevadilo mu to, aby byl prospěšným pro svého nynějšího pána. Právě od něho dostával rozkazy. Měl se totiž odebrat do Rheinswalde nu a všechno tam vypátrat. Hrabě Alfonzo ho upozornil na všechny podrobností a zvláště na to, zeje beztak již seznámen s mysliveckým mládencem nadlesního a že se tudíž potřebuje jen na něho obrátit. Gérard odjel železnicí do Mainzu a zašel odtud pěšky do Rheinswaldenu, aby si prohlédl oběť, která měla zemřít jeho rukou. Štěstí mu přálo, neboť když takto kráčel po silnici lesem, vystoupil Ludwig ze stromoví a ihned ho poznal. Po

zdravili se a při společné cestě se bavili hlavně o tom neštěstí na železnici. To poskytlo Francouzovi příležitost, aby se zmínil o poraněních, která on a jeho pán utrpěli. Zaslechl prý, že se má nacházet v Rheinswaldenu nějaký doktor Sternau, věhlasný lékař; k němu prý chce zajít, aby se dal znovu prohlédnout, zdali jeho paže byla pořádně napravena. Zná prý pana doktora již z Paříže. Teď se dozvěděl od hovorného Ludwiga, že Sternau zde již není. Mládenec měl radost z toho, že se mohl jednou do sytosti vypovídat a vyprávěl všechno, co věděl o obyvatelích zámku. Tak se garotteur dozvěděl o Rodrigandě, o Cortejovi, o Sanchezi Landolovi, jehož nyní hledají Sternau a Helmers na moři. Kupodivu! yšechna tato jména stála v zápisníku, který Gérard Mason pro sebe opsal. Tento zápisník musel mít přímé spojení se všemi těmito dobrodružnými událostmi. Záleželo mu hodně na tom, aby se poučil o této souvislo
sti; předně se mu ale jednalo o to, aby spatřil hraběnku Rositu a tak poznal pro sebe určenou oběť. Proto také řekl myslivci, že by rád promluvil aspoň s paní Sternauovou, když už pan doktor sám není přítomen a když došli do Rheinswaldenu, Ludwig ho ohlásil. Paní Sternauová, její dcera a Rosila byly v bytě již dříve a když Ludwig řekl, že jistý Francouz z Paříže si přeje s ní promluvit, že je to ten samý, který byl tehdy při nehodě na železnici pohmožděn kolejnicí, dostal cizinec povolení aby vstoupil; ten když se ocitl v jedné místnosti proti třem dámám, upadl poněkud do rozpaků, ale brzy se vzpamatoval a udělal docela podařenou poklonu. “Prosím za odpuštění, madame,” řekl paní Sternauové. “Chtěl jsem vlastně promluvit s panem doktorem Sternauem ” “Ach, ten je na cestách,” odvětila mu ve francouzském jazyce.

“Slyšel jsem o tom, ale přináším s sebou srdce plné vděčnosti, kterou bych vám rád uložil k nohám, když už pan doktor sám není přítomen.” “Znáte ho? Vy jste Francouz, jak mi řekl sluha.” “Jsem.” “A bydlíte v Paříži?” “Ovšem.” “To vás zajisté léčil z nějaké nemoci?” “Nikoliv. Copak vám pan doktor nic neřekl o ubohé An nettě Masonové?” “Neznám to jméno.” “Která se vrhla do proudu Seiny?” “Ne. Bože můj, to ubohé dítě!” “A za níž skočil za nejtmavší noci a do jednoho z nejhlubších a nejnebezpečnějších míst.” “O tom nám neřekl ani slovo! Tak tedy za ní skočil?” “Ano, a vytáhl ji, a na svých vlastních rukou donesl k hodné ženě. A pak jí zaopatřil u doktora Letourbiera dobrou službu. To všechno učinil.” “Ale o tom všem nám není vůbec nic známo!” “Nyní jsem se náhodou octnul nablízku, a proto jsem přišel, abych ho spatřil a jemu poděkoval. Škoda, že s
ním nemohu hovořit!” Rosita povstala a přiblížila se k němu. Její spanilý obličej zářil štěstím nad hrdinským činem jejího manžela. “Musíte být hodný člověk, když jste tak vděčný,” řekla. “Kdy se stalo to co jste nám vypravoval?” “Krátce před jeho odjezdem z Paříže sem.” Pohlédl jí do očí a cítil se přemožen jejich leskem. To byla tedy jeho paní, to byla Rosita z Rodrigandy, kterou má zničit! Nikoliv, nikdy! “Děkujeme vám! Způsobil jste nám svým vypravováním radost. Můžeme vám za to splnit nějakou prosbu?” řekla.

“Nemám jiné přání, než aby se vám vždy dobře dařilo, milostivá paní!” “Děkuji vám, příteli!” “Jsou ale lidi, kteří vám přejí opak toho – -” Nemohl od ní odvrátit zrak; byl pohledem na ni pořád víc opojen a pokračoval: “Ano, nalézají se lidé, usilující o váš život.” “Můj Bože!” zvolala a ucouvla nazpět. “Ano, jsou lidé, kteří najímají a platí vrahy, aby odklidili vás a pana doktora, ale Bůh vás vzal pod svou zvláštní ochranu a nedopustí, aby byl zkřiven jediný vlas na vaší hlavě.” “Vy mne lekáte! O kom to mluvíte?” “Povím vám to, madame. Zde nablízku se zdržuje hrabě Alfonzo de Rodriganda pod falešným jménem, přivedl s sebou vraha, který vás má usmrtit, ale tento muž šel do Německa jen proto, aby vám dal výstrahu. Víc říci nemohu. Sbohem!” Dříve než ho mohl někdo zadržet nebo mu ještě položit nějakou otázku – zmizel. Dámy stály celé strnulé proti sobě. “Copak
to bylo?” ptala se Rosita. “Bože, to jsem se polekala!” vzdychla matka. “Je to pravda, nebo jenom klam?” tázala se slečna. “Byla to pravda!” řekla Rosita. “Ano. Tento muž nevypadal jako lhář!” přisvědčila paní Sternauová. “Ale kdo to byl?” “Jmenoval jméno své sestry, Annetta Masonova.” “Byl by snad on sám tím najatým vrahem?” “Jeho řeči na to ukazují.” “Hrabě se tedy zdržuje nablízku?” “Ale kde?” “Dítě moje, zavolej sem Ludwiga!” řekla obezřetná matka.

Dcera ho zavolala. On se okamžitě dostavil. “Víte, jak se jmenuje ten muž, kterého jste k nám teď přivedl?” tázala se paní Sternauová. “Nevím.” “Ani čím je?” “Je lokajem.” “U koho?” “U italského šlechtice.” “Kde ten nyní je?” “U učitele Wilhelma v Genheimu.” “U Wilhelmových? Jak se dostal italský šlechtic do školní budovy?” “Při tom posledním neštěstí si zlomil ruku a lékař ho tam dal dopravit.” “Viděl jsi ho?” “Neviděl.” “Ani jsi neslyšel, je li mladý nebo starý?” NP ” “i e. “Nech zapřáhnout!” “Ihned?” zeptal se, protože měl za to, že se jedná o něco důležitého. “Ihned!” Ludwig odběhl a Rosita se zeptala matky: “Chcete vyjet?” “Ano a vy pojedete se mnou.” “Kam?” “Do Genheimu, abychom se podívaly na toho italského šlechtice.” “Bude to nápadné, mamá!” “Nikoliv, učitel je můj bratranec.” “A kdyby to byl opravdu hrabě, ten, kdo je tam u ně ho?” tázala se Rosita starostlivě. “Dáme ho okamžitě zatknout.”

“Ale vydáváme se tím do nebezpečí! Měla bych jiný návrh.” “Jaký?” “Zajedeme do Mainzu ke státnímu návladnímu a vezmeme ho s sebou.” “Dítě, to je velmi moudrý nápad. Oblečme se rychle, abychom nepromeškaly ani okamžik.” – “Copak je zapotřebí takový spěch?” “Ano. Jinak nám ptáček ulétne.” “Právě teď?” “Zajisté. Tento hodný muž je poctivec. On nás varoval, řekne ale také hraběti, že nás varoval. A co se stane dál je lehké předvídat.” “Ihned odjede.” “A zanechá raději všechno ostatní, neboť kdyby byl zatčen, měl by hru prohranou. Proto si musíme pospíšit!” – Gérard vyšel ze zámku a chtěl se vrátit do Mainzu; byl ale tak nadšen a rozčilen, že si umínil nejít po silnici, nýbrž napříč lesem a užít si samoty. Takto putoval zvolna v nastoupeném směru, až najednou došel k místu, na němž stál osamělý domek. Bylo to obydlí hajného Tombiho. Ten stál před domkem a opravoval
něco na okenici, když spatřil cizince. Oba na sebe hleděli. “Kdo jste?” zeptal se Tombi. “Cizinec ubírající se lesem do Mainzu,” odvětil Gérard. “A kdo jste vy?” “Já jsem hajný.” “U koho?” “U pana setníka z Rodensteinu. Copak jste měl zapotřebí, abyste šel přímo lesem?” “Ne. Byla to jen moje choutka.” “Mluvíte německy jako cizinec.”

“Vy také. Já jsem Francouz.” “A já Španěl.” “Španěl? Je to možné?” “Ano, jsem španělský cikán.” Gérard si vzpomněl na psanou noticku. Co přečetl hajný, o tom se zajisté nikdo nedozvěděl. Kdo o něho dbal. “Mohl bych si u vás trochu odpočinout?” tázal se proto. “Zajisté! Pojďte se mnou do světnice.” Vešli a bavili se o rozličných věcech. Hajný vykládal, že navzdory svému mládí již byl ve Španělsku, Francii, Itálii, Německu, Polsku a jiných zemích a tu se Gérard zeptal: “Ale mluvíte také v jazycích těchto zemí?” “Tak obstojně.” “A píšete a čtete?” “Ano, také.” “Našel jsem zde starý sešitek, který musí být psán španělsky. Chcete se na to podívat?” “Ukažte to.” Gérard podal hajnému knížku, kterou nosil u sebe, a ten ji vzal a četl. Čím déle četl, tím se stával pozornějším, a když byl konečně hotov, klidně ji zastrčil do své vlastní kapsy. “Nuže?” tá
zal se Gérard. “Je to španělské.” “Co je tam napsáno?” “To není nic pro vás!” “Ono! Budete snad tak laskav a vrátíte mně knížku?” “Nikoliv, nevrátím.” Tu se Gérard, garotteur, znenadání vzpřímil a tázal se: “Smím se dozvědět, proč mně ji nechcete vrátit?” “Protože není vaším majetkem,” odpověděl Tombi lhostejně. “Ono! Komu jinému by pak měla patřit?” “Hraběti z Rodrigandy. Chápu to z obsahu.”

“Nuže dobře, tedy mu ji vrátím, neboť ji ztratil.” “To není pravda!” “Že to není pravda?” zvolal Gérard rozzlobeně. “Pane, nedrážděte mne. Nejsem zvyklý strpět odpor.” “Máme tedy, jak se říká, ten samý zvyk,” řekl Tombi klidně. “Takové písmo nemá žádný hrabě, je vidět, že tohle je pouhý opis. Vy jste knížku našel a opsal. Hraběti jste vrátil originál; ale opis jste si nechal, abyste jej zužitkoval.” Prostý hajný tu stál jako vyšetřující soudce před obrovským garotteurem. Ten na něho pohlížel s očima plápolajícíma zlostí a řekl: “A kdyby to tak i bylo, patří přece tento opis mně. Je to výsledek mojí práce a vy mně jej vydáte!” “Nikoliv, nevydám!” odvětil Tombi. “Tedy vás přinutím!” zvolal Gérard a pozdvihl své mohutné pěsti. Tu se hajný usmál a řekl: “Vy mne neznáte, jinak byste se mnou mluvil jiným tónem. Ale zato já mám čest vás znát a to se mně právě velice
hodí. Nikdy se neopovážíte na mne položit ruku. Já jsem vás ihned poznal, jak jsem vás uviděl, ačkoliv jsem se podivil, že vás vidím zde v Německu.” “Skutečně, vy mne znáte?” tázal se polekaně Gérard. “Ano. Vy jste odchovancem našeho výtečného frizéra, jehož nazýváme papá Terbillon. Není to tak?” Mason ustoupil o krok dozadu a zvolal: “Opravdu, vy znáte Terbillona?” “Znám. A vy jste Gérard Mason, pověstný garotteur.” Gérard zbledl, Tombi ale pokračoval konejšivým tónem: “Nelekejte se, jsme přátelé! Papá Terbillon patří k nám. Já jsem cikán; Tombi, syn matky Zarby. Znáte ji přece?” “Zarbu?” pravil Gérard udiveně. “Ó, kdo by ji neznal! Ona je všude a nikde; není jenom královnou cikánů, nýbrž vládne nad všemi lidmi, vyvrženými z lidské společnosti.”

“Ano, ona má seznam všech svých spojenců, vaše jméno, pane, se tam také nachází. Byl jsem delší dobu v Paříži, proto vás znám. Víte teď, že mně můžete důvěřovat. Jak jste přišel k této knížce?” “To nesmím povědět.” “Proč ne?” “Nemám právo uškodit člověku, jemuž nyní sloužím. Kdybych ale měl vystoupit ze služby, jsem připraven vám vše říci.” “Dobře! Vím kdo jste. Nechci pátrat po tom, co vás přivádí do Německa; každý má právo zachovat si své tajemství. Budu li to později potřebovat, stejně mně to povíte. Prozatím mně postačí tato knížka, která má pro mně velikou cenu a jsem přesvědčen, že mně ji nyní, co mne znáte, dobrovolně ponecháte. Jak dlouho se míníte zdržet v Německu?” “Odjedu odtud brzy.” “Tak vím, že budete brzy k nalezení v Paříži.” “Ano. Knížku vám ponechám. Syn Zarby, budoucí král cikánů, má právo na takové ohledy. Máte ještě nějaké
přání nebo rozkaz?” “Nemám. Rozejděme se tedy jako přátelé, třebaže jsme před chvílí proti sobě stáli jako nepřátelé.” Sotva opustil Francouz chýši, otevřel Tombi znovu knížku, přeběhl obsah a řekl vítězoslavně: “Jaká je to náhoda! Jaké štěstí! Teď přijde tento Mason, který mne nepoznal, protože jsem nosil v Paříži falešné vlasy, z Francie sem; neví ani, jaký to má u sebe poklad a dá mně klíč k hádance, kterou jsme se dosud marně snažili rozluštit! Teď je nám konečně dána možnost, abychom mohli začít s pomstou. To musím Zarbě ihned oznámit!” – I Gérard se nad tímto setkáním podivil, ačkoli se mu to již přihodilo častěji, že našel ve zdánlivě úplně cizím člověku

člena onoho velkého bratrstva rozšířeného po celém světě a k němuž náležela i Zarba. Šel lesem a přemýšlel o Rosíte. Tato spanilá žena na něho učinila hluboký dojem, nikoli smyslný, nýbrž duševní. Tato paní to měla být? Ne, a nikdy! Mimo to byla ještě manželkou muže, který jeho sestru zachránil před smrtí utopením. Svého nynějšího pána ale také nechtěl zradit. Byl sice násilným člověkem, který se neštítil žádné loupeže a žádné vraždy, ale lež se mu protivila. Proto si umínil, že svému pánovi všechno poví. Přišel domů teprve pozdě večer. V pokoji hraběte byla tma; ten byl právě u rodiny učitele. “Aha!” myslel garotteur. “To se mně právě hodí! Nezabi ji li krásnou paní, přijdu o peníze, které mám dostat. Tento takzvaný Marchese ďAcrozza je darebák, vystoupím z jeho služby a pak to není zpronevěra, vezmu li si odměnu sám.” Vploužil se tedy tiše až do Alfonzova bytu a rozsvítil sv
ětlo. Tam stál cestovní vak, v němž byly uschovány cenné předměty. Klíč trčel v něm. Gérard jej otevřel a uviděl naplněnou tobolku, jejíž obsah prohlédl. Vedle ní ležely dva váčky naplněné zlatem. “To je hezká sumička!” usmíval se garotteur. “Teď se mohu oženit a stát se počestným mužem. Jak se bude radovat moje holka! Není to zajisté zločin, osvojit si tyto peníze. Ten chlap zajisté není Marchese ďAcrozza, ani Rodriganda; tato jména používá, aby jimi prováděl zločiny; já je ale použiji, abych byl šťastný a učinil šťastné i jiné. Sem s nimi!” Vzal všechno k sobě, uzamkl vak, zhasl světlo a kradl se tiše po schodech dolů. Teprve teď se tvářil, jako by se vracel ze svého výletu. Ohlásil se dole a dostal nařízení od pána, aby ho následoval nahoru. Když ale vyšli z učitelova obydlí do předsíně, řekl k Alfonzovi: “Monsieur, nechoďme nahoru do pokoje! Co si máme spolu fíci se hodí nejlépe pro noční temnotu.”

Vyšli před dům a když se přesvědčili, že jim nikdo nenaslouchá, otázal se Alfonzo: “Proč mne sem vedeš? Co máš tak tajemného?” “Mnoho, velmi mnoho, co byste ani neočekával, pane. Naše výprava se totiž zhatila.” “U všech čertů! Není snad Rosita de Rodriganda v Rheinswaldenu?” “Je tam, ale zaslechl jsem od mého známého myslivce tolik, že celá věc dostala zcela jiný obrat.” “Mluv tedy!” velel Alfonzo váhavě. “Především se musíte dozvědět, že se Rosita de Rodriganda vdala.” “Tisíc ďáblů!” zvolal hrabě. “Za koho?” “Za doktora Sternaua. A ten odcestoval, aby vyhledal nějakého námořního kapitána Landolu.” “Bláznovství!” řekl Alfonzo; z jeho třesoucího se hlasu zaznívalo leknutí. “Počkejte, pane, bude to ještě bláznivější! V Rheinswaldenu vědí, že jistý hrabě Alfonzo de Rodriganda přišel do Německa.” “Snad třeštíš?” “Nikoliv,” chechtal se úlisně Francouz,, já js
em nedostal jed jako hraběnka Rosita, proto nejsem šílený.” “Člověče!” rozzuřil se hrabě Alfonzo. “Tiše, pane, nemluvte tak hlasitě!” napomínal Mason velitelským tónem. “V Rheinswaldenu vědí ještě i to, že tento Don Alfonzo již v Německu je, že je zde pod jménem Marchese ďAcrozza a bydlí u jakéhosi učitele.” Alfonzo neodpovídal. Potřeboval nějaký čas, aby se vzpamatoval; pak řekl: “Je toto možné?” “Ano. Dokonce si myslím, že jsou již na cestě, aby zatkli toho Alfonza, který je ale rozený Cortejo.”

Teď se Španěl prozradil, když řekl: “Ale, ať si přijdou. Nepoznají mne, neboť jsem ještě přestrojen, jak to zařídil papá Terbillon!” “Ó, toto přestrojení je již hodně opotřebené. Líčidlo ztrácí barvu a vousy vyrůstají spodem a ukazují svou bývalou barvu. Obstojný policista ihned pozná, že je to všechno padělané; o tom jsem přesvědčen.” “Odejděme tedy odtud a vyhledejme bezpečnější místo. Neopustím Německo, pokud Rosita nebude mrtvá.” “Ona nezemře, již je varována.” “Kdo by ji ale mohl varovat, vždyť nikdo neví o našem předsevzetí?” “Já sám jsem ji varoval,” řekl Gérard upřímně. “Ty? Člověče, co tě to napadá, tropit si ze mne žerty!” Tu přistoupil Gérard blíž, položil mu svou mohutnou pěst na rameno a pravil: “Monsieur, poslouchejte, že k vám mluvím vážně! Jsem Mason, garotteur, známý ve svých kruzích jako dobrý chlap, s nímž není radno žertovat. Ten doktor Sternau
vytáhl moji sestru ze Seiny s nasazením vlastního života; jsem mu povinen vděčností a nestrpím, aby jemu, anebo někomu z jeho rodiny, byl zkřiven na hlavě jediný vlas. Vy chcete zabít jeho ženu, která má být vaše sestra. Stojíme proti sobě a jsme si rovni. Vy nejste ani Marchese ď Acrozza ani hrabě de Rodriganda. Já jsem Gérard, garotteur, a vy jste Alfonzo Cortejo, podvodník, trávíc a vrah. Jsme si úplně rovni a vám říkám, že Sternauovi jsou pod mojí ochranou. Až do nynějška jsem byl ve vašich službách a nechci proto proti vám zrádně jednat. Varoval jsem sice rodinu Stemauových, ale vás jsem neprozradil. Máte dostatek času k útěku. Vraťte se okamžitě do Španělska! Já budu střežit paní Sternauovou a říkám vám: stane li se jí to nejmenší příkon, pak zemřete vy pod neúprosnými pěstmi garotteura. Nemyslete si, že jste mocnější než já. Vaše moc spočívala v penězích. Vy už žádné

nemáte, tato moc se nyní nachází v mých rukou. Nezapomínejte na to, co jsem vám pověděl; já dodržím své slovo! Mějte se dobře, monsieur!” Stiskl svou pěstí Alfonzovu paži až ten bolestí vykřikl a zmizel v noční temnotě. Alfonzo zde stál, jako by do něho hrom uhodil. Všechno, všechno nadarmo! S tím hrozným člověkem nebylo radno žertovat. “Tato moc se teď nalézá v mých rukou – co tím mínil?” S těmito slovy se vrátil do domu a zašel do svého pokoje. Tam rozsvítil lampu a otevřel svůj vak. S výkřikem hrůzy couvl nazpět. “Pryč! Všechno je pryč! Tobolka i váčky! Šedesát tisíc v papírech a deset tisíc ve zlatě! Ten zloděj!” Díval se vyvalenýma očima na prázdná místa, kde se nacházelo pohřešované a bručel: “Zůstává mně nanejvýš tři sta franků, které mám u sebe. Musím utéct, ihned! Řekl přece, že pronásledovatelé jsou již na cestě. Ale tento malý obnos postačí, než přijdu k některému
bankéři, jemuž se budu moci bez nebezpečí představit. Naštěstí jsem svoje průkazy neměl v tobolce, jinak by byly zmizely také.” Složil do ručního vaku to nejpotřebnější a potají pak opustil dům. Zmizel v noční temnotě zrovna tak, jako předtím garotteur. Hraběnka Rosita Sternauová unikla velkému nebezpečí. Jen o dvě hodiny později se dostavil státní návladní v průvodu více četníků do školní budovy, kde již všechno spalo. Učitelova rodina byla probuzena, ale když prohledali cizincův pokoj, našly se nejpřesvědčivější důkazy, že oba, pán i služebník, uprchlí. Zařídilo se ihned všechno k jejich stíhání, ale marně; šťastně unikli. – – Za několik dní přicestovalo do Mainzu, několik cizích cestujících, kteří se odebrali do předního hostince ve městě.

Byli to starší a mladší pán, dáma neobyčejné krásy, pak ještě jeden sluha a jedna služka. Starý pán se zdál být po těžké nemoci, chodil ale již vzpřímeně, a měl velmi vznešený velitelský pohled. Mladší pán se mohl považovat za umělce, a na dámě bylo znát, že je zvyklá, pohybovat se ve vyšších kruzích. Byli to vévoda z Olsunny, Flora, jeho dcera a Otto z Rodensteinu, její snoubenec. Aby nezůstali déle v trapné nejistotě, diktoval vévoda své dceři, sotva se usadili ve svém hostinském bytě, následující dopis: Paní hraběnce Rosíte Sternauové v Rheinswaldenu! Oznamujeme Vám, milostivá paní hraběnko, tímto náš příchod. Nevím ještě, zdali naše návštěva by byla příjemná panu setníkovi z Rodensteinu, prosíme vašnosti o laskavou malou zprávičku. Důvody, které nám nelze naznačit písemně, nám ale vnucují přání, abyste přišla osobně sem, abychom se Vám mohli představit před svým příjezdem. S ne
joddanější úctou František – baron z Haldenbergu. Tento lístek byl zaslán do Rheinswaldenu, kde obyvatelé zámku byli pohromadě u nadlesního. Rosila sdělila obsah všem ostatním a způsobila tím velkou radost, protože již bylo všechno připraveno pro očekávanou návštěvu z Francie. “Bohudíky, že tento baron Haldenberg konečně přijede!” pravil setník svým jadrným způsobem. “Teď se také obšírně dozvíme, jakým způsobem se seznámil s naším Sternauem.” “A jestli objevil stopu mého nebohého zmizelého otce,” připojila k tomu Rosita. “Čemu se ale divím, je, že baron píše ženskou rukou. Poznala jsem to již z prvního listu a mám dojem, jako bych toto písmo již dříve viděla.” “Ano, jsou lidé, kteří tak ozdobně píšou jako paničky,” pravil setník a přidal se smíchem: “Mým klikyhákům je

ovšem vidět na očích, jaký medvěd je čmáral. Ale, milá paní hraběnko Sternauová, nenapínejte nás déle na skřipec a od jeďte s poslem do Mainzu, abyste nám barona co nejdříve sem dovedla!” Tomuto přání bylo vyhověno, a Rosita za malou chvíli odjela. Když vévoda příchozí viděl vystupovat z kočáru, zavedl hraběte Emanuela do vedlejšího pokoje, aby jej ukryl až pro vhodný okamžik. Rosita se dala ohlásit, a byla ihned předpuštěna. Když při vstoupení spatřila přítomné, zarazila se. “Můj Bože, je to možné!” zvolala udiveně. “Jeho Jasnost z Olsunny! Vy zde? A Její Jasnost Flora!” Flora jí spěchala naproti, aby ji obejmula. “Ano, jsme to my, moje milá,” pravila. “Vy jste nás ovšem nemohli očekávat v Německu, tak málo jako my vás. Tím větší je ale moje radost, že vás vidím.” “Ó, také jsem celá šťastná,” mínila Rosita. “Moje radost je ještě větší, nežli moje překvapení. Hledala jsem n
ějakého barona z Haldenbergu, a byla jsem, tuším, poukázána do nepravého pokoje. Přece ale chci.” – “Nikoliv,” pravil vévoda, “nepoukázali vás do nepravého bytu; neboť jsme to my, kdo vás očekává.” “Vy jste to?” tázala se Rosita zmateně. “Jak je to možné?” “Měli jsme důvody, abychom prozatím zatajili naše jméno, a tak jsem se nazval baronem Haldenbergem.” “Aha a Jasnost Flora psala ten list, a i dnešní lístek?” “Ovšem.” “Teď je mně zřejmé, proč se mně zdála dámská ruka být tak známá.” “Ano, jak se pamatuji, psala jsem vám jednou pár řádků,” dosvědčovala Flora. “Posaďte se, milá hraběnko. Musíme o něčem promluvit, co vám způsobí velikou radost.” “Míníte snad o mém muži?”

“Ano. Mluvili jsme s panem doktorem Sternauem. Sdělili jsme vám to již ve svém prvním dopisu.” Flora vypravovala o nemoci svého otce, o beznadějnosti, v jaké se nacházeli, a o neočekávané pomoci doktora Ster naua. Rosita naslouchala jejím slovům s uzardělou tváří. Vévoda pozoroval mlčky mladou paní a pravil k sobě v tichosti, že není nad ní ve světě krásnějšího a spanilejšího stvoření. Otto z Rodensteinu seděl při tom také tiše. Nebyl schválně představen Rositě. Když Flora skončila, tázala se Rosita: “Vy jste mně psala o stopě po mém otci, kterou jste nalezli teprve po odjezdu mého muže?” “Ó, prosím, vypravujte! Pátrali jste po té stopě?” “Ano,” odvětil vévoda a chopil se slova, aby předešel přílišnému rozčilení mladé paní. “Měli jste přitom štěstí? Prosím, povězte mně to rychle!” “Snad,” odvětil Olsunna zdrženlivě. “Snad! Co to má znamenat, Jasnosti?” “Nacházel se nám nabl
ízku šílenec. Byl držen v úkrytu, a my se dozvěděli, že vždy opakuje slova: Jsem věrný, hodný Alimpo.’ Pátrali jsme dále a shledali, že stará cikánka měla v té věci svou ruku.” “Stará cikánka? Jak se nazývá?” tázala se Rosita kvapně. “Zarba.” “Ach, když to byla ona, byl to jistě otec. Ó Bože, snad jste nepustili stopu z očí?” “Nikoliv, hraběnko. Doufám, že dospějeme k cíli.” “Kdy? Jenom brzy, hodně brzy!” “Snad. Je možné, že se o příbytku vašeho otce co nejdříve dozvíme.” “Mně se zdá, jako byste již o něm věděli.” “Nalézal se na jednom majáku v polovičním zajetí. Jak to tak vypadalo, měl odtud být opět tajně odstraněn. Nyní se nachází – – -”

“Kde, kde?” – – “Prosím, drahá hraběnko, nerozčilujte se! Přílišná radost je právě tak nebezpečná jak přílišné leknutí.” “Radost! Mluvíte o radosti! Ó, to máte zajisté pro mne radostnou zprávu!” “Nechci to zapírat. Slíbíte mně, že se ovládnete, když vám sdělíme tuto zprávu?” Rosita mu pohlédla pátravě do tváře, povstala ze židle a vážně odvětila: “Jasnosti, zažila jsem již tolik těžkostí a smutku, že moje srdce se stalo otrlým. Mohla bych oboje, to nejhroznější jak i to nejblaženější, zažít, aniž bych slabostí omdlela. Odpovězte! Žije ještě můj otec?” “Žije.” “Jako šílenec?” “Bohužel.” “Víte, kde se nachází?” “Víme.” “Daleko odtud?” “Nikoliv.” Hluboké rozčilení projelo její tvář navzdory jejímu dřívějšímu ujišťování; ovládla se ale a pravila: “Ó, děkuji vám! Teď vím, proč si dáváte záležet na tom, abyste mně co jen možná opatrně od
povídali. Mám vám říci, co si myslím a tuším?” “Račte, prosím.” “Vaše Jasnost má mého otce u sebe, a já si půjdu pro něho.” Ohlédla se po pokoji. Její oko padlo na dveře do vedlejšího pokoje. Rychlým krokem tam zaběhla a otevřela. Ozval se hlasitý jásot, a když přichvátali ostatní, spatřili otce a dceru v něžném objetí. “Otče, můj otče, můj milý, ubohý, dobrý papá, copak mně neznáš? Já jsem to, já, tvoje Rosita! Odpověz, ó, odpověz mně aspoň jediné slovíčko!”

Hleděla toužebně vzhůru k němu, ale v jeho prázdném obličeji nebylo znamení, které by dalo soudit o nějakém duševním pohybu. Jenom jeho úzké, bledé rty se pootevřely, když bezzvučným hlasem pronesl: “Já jsem věrný, hodný Alimpo.” Okolostojící očekávali, že tento nezdar jí otřese, ale nikoliv. Líbala šílenci opětovně ruce a ústa a zvolala: “Ano, jsi nemocný, milý otče, ale když dnes uvidíš našeho Alimpa, nebudeš se dál mít za něho. A kdyby i to nepomohlo, tak se vrátí můj muž, a uzdraví tě. Vždyť má prostředek, který i mně pomohl.” Vyvedla nemocného ven k ostatním, a posadila jej vedle sebe na pohovku, a mezitím, co jej obsypávala něžnostmi, museli jí vypravovat, jakým způsobem se ho zmocnili. Přitom přišla řeč i na Rodensteina, který jí byl teprve nyní představen. Při zaslechnutí jeho jména se zarazila. Za svého pobytu v Rheinswaldenu se dozvěděla o sporu mezi setníkem a jeho synem; ale věd
ěla také, že ten vždy býval věrným přítelem jejího muže. “Jak zázračné!” pravila. “Pane z Rodensteinu, vy jste tolik přispěl k vypátrání mého otce; to u vašeho otce padne nemálo na váhu. Lichotím sobě, že mám celou jeho lásku a doufám, že moje přímluva u něho nebude marná.” Podala mu ruku, kterou on úctyplně pozvednul ke svým rtům. “Co se týče pomoci,” pravil vévoda, “nejste vy tou jedinou, na jejíž přímluvu se pan z Rodensteinu může spoléhat. Já sám a Flora také se budeme namáhat vší silou, abychom jej smířili s otcem, a doufám v šťastný výsledek, protože se nedá ani pomyslet, aby pan setník své snahy hned první prosbou odepřel.” “Jeho snahy?” tázala se Rosita udiveně. “Ano.”

“O tom jsem nevěděla! – – Má snad ženatého syna, Jasnosti?” “Nemá.” “Tak jste vy ženatý, pane z Rodensteinu?” “Ne, prozatím jen zasnoubený,” odvětil muž s nejblaženějším úsměvem. “Ach, a smím se tázat s kým?” “Zajisté, moje milostivá. Dovolte mně, abych vám představil svou nevěstu!” Vzal Floru za ruku, a oba před ní učinili polovážnou a po ložertovnou poklonu. Rosita nevěděla, co se s ní stalo. Pohlížela udiveně na pár, poněvadž ale žert zde byl zcela vyloučen, pravila: “Je to pravda? Je to možné?” “Ne jenom možné, nýbrž skutečné a pravdivé,” odvětil vévoda. “Měli se rádi, a moje dcera tvrdila, že se může tak dobře stát manželkou malíře, jak se stala hraběnka de Rodri ganda manželkou lékaře.” “Ó, Jasnosti, nechcete být pouze manželkou, nýbrž šťastnou manželkou!” zvolala Rosita, vyskočila a něžně objímala Floru. “To je událost, kterou vítám s rozkoší. Ó, te
ď ten starý, hodný hromotluk se nebude déle zdráhat, aby podal svou ruku ke smíření, a my všichni budeme žít v blaženosti srdcí, která nejsou poutaná na žádnou důstojnost. Odjeďme ihned do Rheinswaldenu!” “Milerád,” pravil Olsunna; “ale pro pana z Rodensteinu nebude snad přece ještě radno, aby se tam objevil. On může teprve potom vystoupit, až budou učiněny první kroky.” “Ovšem,” odvětila Rosita. “Ale příliš vzdálen také nesmí být, aby byl vždy na zavolání při ruce.” To rozhodnul Otto sám: “Pojedu s tebou do Rheinswaldenu, nepůjdu ale do zámku nýbrž zůstanu v předhradí u paní Helmersové.” To bylo uznáno za to nejlepší, a hned na to byla nastoupena cesta do Rheinswaldenu. –

Otto kus cesty před zámkem slezl, aby se odebral lesním úkrytem k předhradí, a přitom potěšil paní Helmersovou zvěstí, že se s jejím manželem sešel. Ostatní odejeli do zámku. Když tam přišli, uvítal je setník již pod portálem. Obě dámy Sternauovy, matka a dcera, nebyly přítomné; nalézaly se v kuchyni, aby dělaly přípravy k uvítací hostině. Nebylo to ani k uvěření, jak dobře vévoda vypadal. Pocit štěstí a nadšení mu navrátil veškerou jeho bývalou sílu. “Buďte nám vítáni na Rheinswaldenu!” zvolal setník, a přistoupil k vozu, aby byl nápomocný při otvírání vozu. “Pan baron z Haldenbergu?” “K službám!” odvětil vévoda rychle, aby Rosíte nedal čas k odpovědi, která by snad jeho zapřenou již teď byla vyzradila. “A zde je moje dcera, Flora, pane setníku.” Setník vysekl hlubokou poklonu, a myslel si v tichu: “U všech čertů, to je hezká ženština! Ta má oči jak nějaká princezna.” “A tady,
kdo je to, pane setníku?” tázala se Rosila, ukazující na svého otce, sedícího vedle ní. “Tento pán, hm, toho neznám.” Vtom se k němu obrátil šílený a pravil: “Já jsem věrný, hodný Alimpo!” “Hrome!” zvolal nadlesní, a odskočil leknutím. Toto jsou přece ta slova – – ta ďábelská slova – – ó, já doufám, míním, myslím – – hm, hrome!” “Nuže, co myslíte?” tázala se Rosita. “Snad nějaké překvapení?” “Ovšem.” “Tisíc milionů! Je to snad váš otec, pan hrabě z Rodrigan dy?” “Ano, právě on,” pravila vystupuje z vozu. “Představte si moje překvapení, moji radost!”

“Sláva! Hurrá! Hosanna! Aleluja! Hrom a peklo! Pan hrabě je zde! Ludwigu, Kurte, Heinrichu, Wilhelme, kdepak vězíte holomci? Pojďte ihned pomoci panu hraběti z vozu, vy lenoši!” Povolaní mládenci přiběhli a posadili hraběte na zem, kde se ho ale zase chopila Rosita, aby jej zavedla do uvítací síně. Tam se opakovalo obvyklým způsobem představování, pak ale již nadlesní nemohl zadržet svoji náramnou zvědavost. “Ale, barone, jak jste se dostal k hraběti?” tázal se. Vévoda mu vyložil zkrátka celý příběh, nejmenoval přitom ale setníkova syna jménem, nýbrž naznačoval jej vždy jen jako Sternauova přítele. “Hrome, to byla šťastná náhoda!” mínil nadlesní. “Nebýt toho přítele, neměli bychom zde dnes hraběte.” “Ovšem. A mimo to byste přišel vy a my všichni o radostnou událost, o které ihned uslyšíte.” “Copak je to?” “Jen ještě malé strpení, pane z Rodensteinu. Pak se všechno dozvíte.” “Ano, ano.
Trpělivost sice není mou nejhlavnější ctností, ale přece jen chápu, že jste unaven a máte zapotřebí odpočinek. Dovolte mně, abych ukázal vám a slečně Floře vaše pokoje. Naše Rosita se o svého otce již sama postará.” Zavedl oba do místností pro ně určených, pak zašel do kuchyně, aby urychlil hostinu. “Jsou zde!” ohlásil tam oběma dámám. “A hrabě Rodri ganda k tomu.” “Hrabě Rodriganda?” tázala se paní Sternauova udiveně. “Který?” “Ten šílený.” Teď teprve vypuklo i zde udivení, ale setník se postaral o to, aby navzdory tomu nebylo nic zmeškáno. Rosita se dostavila se svým nešťastným otcem první do jídelny. Obě

Sternauovy dámy obsluhovaly. Rozprávěly právě se setníkem, když Flora vešla se svým otcem. Paní Sternauová pohlédla zkoumavě na oba, a navzdory dlouhé době a změnám, které se zatím s vévodou staly, jej ihned poznala. “Vévoda Eusebio de Olsunna!” zvolala, a leknutím zbledla. “Vévoda z Olsunny?” tázal se Rodenstein. “Nikoliv, paní Sternauová; tento pán je baron z Haldenbergu a tato dáma je jeho dcera.” “Račte prominout!” vpadl mu vévoda do řeči. “Moje jméno ovšem není Haldenberg, nýbrž Olsunna. Měl jsem svou příčinu, abych své jméno na krátký čas proměnil, doufám ale, že mne omluvíte.” “Hrome! Vévoda! Ano, to jsem na ní ihned poznal! Ona vyhlíží jako vévodkyně!” zvolal setník. Zatím přistoupila Flora k paní Sternauové. Podala jí srdečně obě ruce a pravila: “Neznáme se více, neboť je tomu již dlouho, co jsem mívala seňoritu Wilhelminu tak ráda, že jsem se mnoho o ni naplakala. Jsem vaše
malá Flora de Olsunna. Budeme zase tak dobrými přáteli, jako tehdy? Prosím a přeji si to z celého srdce!” Takové laskavosti nemohlo odolat leknutí dámy. Bledost zmizela z jejich tváří, oči se jí zarosily, když přijala nabídnuté ruce a chvějícím se hlasem odvětila: “Takováto dáma se stala z mé malinké Flority? Buďte srdečně pozdravena, Výsosti! Proč bych vám neměla zachovat city svého srdce? Buďte mně tisíckrát vítána!” Zatímco teď Flora přistoupila také ke slečně Sternauové, přiblížil se vévoda k její matce. “Seňoro,” pravil španělsky, aby tomu setník neporozuměl. “Zhřešil jsem kdysi těžce na vás. Byl jsem po delší dobu smrti nablízku, a nemohl jsem přece zemřít, pokud nenapravím svou velkou vinu. Můžete mně odpustit? Učiňte to kvůli mé dceři.”

Byl to vážný, obsažný pohled, který na něho vrhla. Jevila se v něm veškerá bída a strast tehdejší doby, hleděla z něho ale také neskonalá dobrota a měkkost ženského srdce. Přijala podávanou ruku a pravila: “Excellence, odpouštím vám.” Bylo to jen málo slov, ale on slyšel a porozuměl, že obsahovala beze lží a přetvářky všechno, co si přál, proto pokračoval: “Děkuji vám. Snad mně poskytnete příležitost, abych vám dokázal, jak hluboká je má lítost, a jak opravdová je moje snaha, abych odčinil svou tehdejší vinu proti vám.” Při hostině zpočátku panovala, jak to již obyčejně bývá, poněkud vážná nálada, která ale později oživla. Vévoda pozoroval paní Sternauovou, a zjistil, že navzdory jejím rokům zachovala ještě vždy velkou část oné krásy, která se tehdy pro ni stala tak osudnou. I ona častěji pokradmu na něho pohlížela, a cítila, že teď na ni činí zcela jiný dojem nežli dříve. A kdy pak pohlédla na Floru, rozevřelo se jí srdce. Pocítila k ní nejhlubší náklonnost, a srdečně se z toho těšila, když se Flora po hostině na procházce v zahradě k ní přidružila. Zde se sblížily duše obou paní k sobě s upřímnou srdečností. Cítily, že se budou muset vzájemně milovat, a Flora konečně položila své rámě kolem pasu své bývalé vychovatelky a pravila: “Moje milá paní Sternauová, papá vám přednese velikou prosbu. Splníte ji?” “Bude li to v mé moci,” odvětila. “Snad to bude možné, ó, přála bych si to z celého srdce!” “Jaká to bude prosba?” Po krátkém zdráhání odvětila Flora: “Není mně sice uloženo, abych vám to pověděla, bude ale lépe, když vás na to připravím. Papá vás chce prosit, – – abyste se stala vévod kyní z Olsunny.” “Vévodkyní z Olsunny? Já?” “Ano, moje milá, drahá paní Wilhelmino,” odvětila Flora, lichotivě ji oslovujíc jejím jménem. “Máte se stát vévodkyní

z Olsunny, tedy mojí matkou. Ó jak nekonečně by mně to těšilo, kdybyste vyplnila přání mého otce!” “Nemožné, nemožné! Snad sním! Co chce vévoda docílit s tímto nehorázným návrhem?” Tu přivinula Flora tak těžce zkoušenou ženu blíže k sobě a pravila: “Má se mně tím dostat dovolení, abych se mohla nazývat sestrou mého bratra, po němž tak vřele toužím. Karel Sternau se má stát Donem Carlosem z Olsunny, aby bylo zapomenuto všechno, co se dříve stalo.” Tu se zarděla paní Sternauová jako nejmladší dívka. Kdo by ji teď byl spatřil, byl by připustil, že v mládí musela být velmi krásnou dívkou. “Bože můj,” pravila, “vévoda mluvil! Vy víte -?” “Že váš syn je mým bratrem? Ano, vím to. Když papá ležel na smrt nemocen, sdělil mně to, a já jsem s největší radostí k tomu přivolila, že jej vyhledám a získám.” “To mně těší kvůli vám, ale nesmírně mně to tíží, neboť nevím, zda vám
vévoda pověděl všechno.” Flora tušila její myšlenky a proto rychle odvětila. “Všechno, všechno mně pověděl. K celému svému těžkému provinění se mně přiznal. Na vás nelpí ani nejmenší stopa viny nebo poskvrny. Ale přece byste mu odpustila, kdybyste věděla, jak těžce toho lituje!” “Již jsem mu odpustila,” zašeptala jemným hlasem. “Děkuji vám srdečně! Dlouho pátral po vás a svém synovi, snažil se všemožně, aby vás našel, ale marně, až pan z Roden steinu přišel k nám a oznámil nám, kde se nalézáte. Ó, prosím vás tisíckrát, neodmítejte otce! Hraběnka Rosita je výtečná žena, ona dala svou ruku vašemu synovi z pouhé lásky, ona tolik vytrpěla, je toho hodná, aby se stala vévodkyní z Olsunny.” “Odpusťte mně, milé dítě, že se nemohu tak náhle rozhodnout. Jedná se zde o tak neobyčejný, tak důležitý krok, že se

při tom nesmím unáhlit. Chci se vám přiznat, že jsem svému manželovi nepřinesla vstříc onu horoucí lásku, kterou by po jeho smrti byla musela naplnit moje srdce smutkem nad jeho památkou, také k tomu se chci přiznat, že se víc nehněvám na vašeho otce, že vaše nabídnutí by každé jiné přišlo nadmíru laskavé, a že kvůli svému synovi, ano i kvůli vám, bych měla přijmout takové čestné nabídnutí, ale popřejte mi čas k rozvážení. Je to skvělá budoucnost, jenž se mně naskýtá, nevěřím ale, zda mi bude moci nahradit klid, který jsem zde nalézala v tichosti a odloučenosti, a jehož bych se nechtěla vzdát za žádnou cenu.” “Vím to. Uznávám, že nám přinášíte velkou oběť. I mne neláká svůdný lesk, o němž mluvíte. Nemáte nám přinést za oběť váš milý klid, protože nežádáme nic toužebněji, než abychom sdíleli vaši samotu. Otec zůstal naživu jedině uměním vašeho syna, mého milovaného bratra.
Povstal z mrtvých, a přeje si, aby svoje dny mohl věnovat výhradně lásce svých drahých. Karel, jeho syn, by to schvaloval, a já jsem ze srdce připravena připojit se k němu.” “Vy také? Vy se nesmíte odříci svého vznešeného stavu. Vy jste povolána, abyste zastupovala po boku vysoce postaveného muže hodnost, která přináleží k vysokému stavu, v němž jste se zrodila.” “Ó já jsem se toho již vzdala, vyvolila jsem si již muže, který tvoří celé moje štěstí, a který obdrží to samé štěstí z mé ruky. Není vévodou, ani knížetem, je to – malíř.” “Malíř? Není možné! A váš pan otec – -?” “Schvaluje mou volbu, schválil ji pod podmínkou, že dovolíte, aby jeho syn se stal dědicem jeho statků a hodností. Vidíte tedy, že to závisí jenom od vás, abych se také stala šťastnou.” “Tím na mne ukládáte těžkou zodpovědnost, mé milé dítě,” pravila paní Sternauová zamyšleně.

“Ano, ale s touto zodpovědností kladu také moc a vliv do Karlových rukou, aby rozdrtil nepřátele Rodrigandů, kteří jsou teď i našimi.” “Na to se ovšem sluší brát ohled. Směla bych se dozvědět, kdo je ten malíř, komu jste svým srdcem učinila tak drahocenný dar?” “Mileráda. Moje budoucí maminka bude přece mou nejlepší přítelkyní a důvěrnicí, jí nemá zůstat tajný ani nejukrytější záhyb mého srdce. Ostatně byste se beztoho brzy dozvěděla, kdo to je. Jmenuje se Rodenstein.” “Rodenstein?” tázala se paní Sternauová překvapeně, “snad ne – -?” “Ano. Hádáte správně. Je to Otto z Rodensteinu.” “Syn pana setníka?” “Ano.” “Bože můj, jaká je to náhoda! Jaké řízení nebes! Opravdu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Jak často jsem cítila hlubokou soustrast nad tímto nešťastným sporem! Otto na tom nemá nejmenší vinu, mám jej velmi ráda, on je hoden vaší lásky v každém ohledu. Neústupnost
jeho otce jej těžce sklíčila, a nyní vás posílá dobrotivý Pán Bůh jakožto anděla smíření, děkuji mu z celého srdce!” “A já jsem tak neskonale šťastná, že jsem k tomu vyvolena, abych přinesla mír. Vidíte, my ženy máme to krásné poslání, abychom šířily lásku a smíření. I vy, milá paní Sternauová, jste k tomu povolána, a naléhavě vás prosím, abyste otce neodmrštila. Spatříte v tom zajisté moudré, dobrotivé řízení nebes. Bůh nechce, aby hříšník zahynul. My všichni vám budeme děkovat, pokud budeme živí. Vždyť váš syn svým neobyčejným ostrovtipem ihned rozpoznal, že nemoc mého otce nemá žádnou tělesnou příčinu, nýbrž že je následkem duševního utrpení.”

Stála tu tak vroucně a pokorně prosící před svou bývalou vychovatelkou, ona, vévodkyné! V jejích očích stály veliké krůpěje slz, a paní Sternauová se cítila tak pohnutá, že sama nemohla zadržet slzy. “Upokojte se, milé dítě!” pravila. “Poradím se s Bohem, a on zařídí vše k nejlepšímu.” Objaly se a v tomto srdečném spojení pokračovaly tiše a mlčky ve své procházce. Zajisté nemohl najít vévoda lepšího zástupce, šťastnějšího přímluvčího, jako svou dceru. Aniž to tušil, byla jeho významná záležitost již vyhrána. Mezitím kráčel v živém rozhovoru vedle vévody setník. Cítil se vysoce poctěn, že viděl u sebe jako hosta tak vznešeného muže, a byl celý okouzlený jeho způsoby a vystupováním. Zašli do stájí, ohlédli se po hospodářských místnostech, a odebrali se do lesa. Při tom měl hodný, i když poněkud příkrý setník dostatečnou příležitost k mluvení, a když se pak vrátil do svého
bytu, cítil se tak šťastný, jak snad ještě nikdy ve svém životě. A když pak mládenec Ludwig Straubenber ger k němu vešel, aby mu něco ohlásil o služebních záležitostech, nalezl nadlesního v neobyčejně růžové náladě. Rodenstein se i dokonce Ludwiga otázal: “Jak se ti líbí naši hosté, Ludwigu?” “K službám, pane setníku, zcela výborně.” “Ten cizí pán?” “Baron, řádný chlapík!” “Baron? On je vévoda!” “Vévoda, tisíc hromů!” zvolal dobrý Ludwig celý ustrnu ty “Ano, vévoda. On přišel jenom na zapřenou, jak to bývá zvykem u takového vysokého panstva.” “To je pěkná věc, pane setníku! Našinec by něco takového nedovedl.”

“Také bych si to vyprosil, abys tak někdy ke mně přišel na zapřenou! A jeho dcera, co o té soudíš?” “To je krásné děvče! Skoro tak hezká, jako naše milá hraběnka, paní Sternauová.” “Hlouposti! Ona je zrovna tak hezká jako ona. Krásy jsou totiž rozličné. Jsou totiž černé, hnědé a bflé krasotinky, jsou také velké a malé, tlusté a chudé krásky, jsou konečně mezi nimi ohnivé a chladné, něžné a zdrženlivé, hrdé a skromné, nalezneš mezi nimi růže a fialky, petrklíče a bodláky, pivoňky a nezabudky; konečně se dělí na pravé a padělané, sladké a kyselé.” “Brrr!” “Ano, brrrr! Máš pravdu. Děkujme oba Pánu Bohu, že nemáme co dělat s těmi kyselými. Ale tato vévodská princezna mne opravdu očarovala. Kdybych měl syna, a byl vévodou, tak – -” Zarazil se uprostřed řeči. Nestalo se to u něho již dlouho, aby řekl slovo syn, teď mu to vyklouzlo, a zpola zlostně, zpola rozpačitě zahoukl na mládence
: “Nuže, co tu ještě stojíš? Vyřízeno. Nebo snad myslíš, že jsem svou přednášku o kráskách držel právě pro tebe? Myslel jsem, že jsi dávno venku. Ztrať se!” “K službám, pane setníku.” Ludwig odešel, aniž si hrubosti svého pána bral k srdci. Venku na chodbě potkal krásnou vévodkyni, o níž právě byla řeč. Přitlačil se ke zdi, aby ji nechal projít, ona se ale zastavila a tázala se ho: “Jak jsem viděla při obědě, obsluhujete u tabule?” “Ano.” “Dnes u večeře zase?” “Ano.” “Dovedete mlčet?” , Jistě jako hrob!” dosvědčoval důrazně.

“Nuže, svěřím vám tajemství: pan Otto z Rodensteinu se nachází zde v Rheinswaldenu.” “Hro… – – Safr… – – Jemináčku, chtěl jsem říci. Račte prominout! Ale mladý pán nesmí ani přijít do Rheinswaldenu!” “Bohužel! Ale doufám, že se to ještě dnes změní. Nachází se tam naproti u paní Helmersové. Když vám dnes večer při tabuli dám pokyn, skočte tam co nejrychleji a přiveďte ho. Nechtě pak dveře jenom přivřené, aby nás mohl poslouchat, a věděl, kdy má vstoupit. Mohu se na vás spolehnout?” “To se rozumí samosebou,” ujišťoval. Přívětivě mu pokynula a šla dále. On se za ní dlouho díval, a pak zabručel: “Ano, ano, pan setník měl pravdu, tato vé vodkyně i mně očarovala. Kdyby můj otec nebýval drvoště pem, nýbrž vévodou, věděl bych co udělat. Tak tedy mladý pán je zde! Hm! To bude hezký skandál, ale já jí to přece udělám kvůli a přivedu ho. Pro takovou, jako je ona, přivedu třeba samého
ďábla za uši, zvláště, když tak něžně na jednoho koukne, jako právě teď!” Obyvatelé zámku a hosté si měli tolik co vypravovat, že odpoledne minulo velmi rychle. Pro změnu musel přijít malý Kurt Helmers, aby ukázal své dovednosti. Tak se přiblížil večer a s ním večeře, při níž bylo hodně veselo. Vévoda se již necítil nemocný, dobrá zpráva mu vrátila téměř celou bývalou pružnost. Flora mu totiž sdělila obsah své rozmluvy s paní Sternauovou; krátce před večeří měli podobnou rozmluvu, sice krátkou, v níž ale paní Sternauová naznačila, že nebude odporovat štěstí tolika milých osob. I to se dozvěděl vévoda ihned, a umínil si, překvapit setníka útokem, aby hned na začátku každé odmítnutí znemožnil. Mezi hostinou viděl oči bývalé vychovatelky upřené na sebe tak něžně a smířlivě, zaslechl v jejím hlase něco, co mu dodalo odvahy. Proto byl tak vesele naladěn a proto pravil,

když přišla řeč na jeho nemoc, že zde v Rheinswaldenu nalezne úplné uzdravení. “Právě proto mne sem poslal pan doktor Sternau, a děkuji mu za to z celého srdce, ale mám ještě jinou příčinu svého příchodu, vztahuje se na vás, pane setníku.” “Na mne?” otázal se překvapeně. “Smím se dozvědět proč, Jasnosti?” “Ovšem! Moje dcera se má totiž vdát; já pak zůstanu sám a opuštěný, a abych tomu unikl, rozhodl jsem se, že udělám to samé co ona.” “Míníte se oženit?” tázal se setník. “Ano,” odvětil vévoda. Paní Sternauová věděla, co bude teď následovat, a snažila se všemožně, aby ukryla své pohnutí. Flora ale dala Ludwi govi smluvené znamení, načež on ihned zmizel z jídelny. “Nejsem sice mladý,” pokračoval Olsunna, “a nezotavil jsem se ještě ze své nemoci; přesto ale doufám, že budu brzy zase zdráv a schopen, abych užíval a poskytoval blaženost, která se zakládá na vzájemné úctě a
přátelské náchylnosti. Také jsem si už vybral, žádnou Španělku, ale Němku, která také patří mezi naše známé, pane setníku!” “Ach, skutečně? Kdo je to?” ptal se a v udivení ani neuvážil, že tato otázka je nemístná. “Sdělím vám to později. Víte, že je zvykem v takové záležitosti požádat přítele za námluvčího. Doufám, že uvěříte mému upřímnému ubezpečení, že vás považuji za svého přítele, a neznám žádného způsobilejšího pána, komu bych se svěřil, nežli vás, pane setníku. Byl byste ochotný tento úřad na sebe převzít?” Nadlesní byl tímto návrhem celý pomatený. Měl dělat námluvčího pro vévodu! On, prostý setník ve výslužbě! Jaká to byla pro něho čest! Jeho sebevědomí se rozšířilo do nekonečna a navrátilo mu konečně duchapřítomnost. Náhle vyskočil a zvolal: “S největší radostí, Jasnosti! Vykonám svou

úlohu lépe než kdo jiný; obléknu se do parádních šatů; můžete se na mne spolehnout! A čert ať sebere ženu, která by se opovážila vás nechtít!” Všichni se smáli, i paní Sternauová, tomuto jadrnému vyjádření, ke kterému se dal strhnout svou přílišnou horlivostí. “Zvláštní parádní uniforma snad nebude zapotřebí, můj milý pane z Rodensteinu. Dáma, kterou mám na mysli, je velmi skromná; můžete svou funkci vykonávat v oděvu, který máte právě na sobě. Smím vám určit čas, kdy bych si přál, abyste začal s námluvami?” “Jsem vám kdykoliv k službám!” “Tak dobře, buďte tedy tak laskav a začněte ihned.” “Ihned? Jak to Vaše Excellence myslí?” “Chci abyste se teď, v této minutě, dotyčné dámy zeptal, zdali mne a tím nás všechny chce oblažit svou rukou.” “Teď! V této minutě! Dotyčnou dámu!” zvolal setník celý zmatený. “To zní tak, jako by se ta dáma nacházela zde!” “Ovšem, že se
nachází zde. Floro, ty sedíš vedle pana setníka, pověz mu to jméno!” Flora se nahnula k setníkovi a šeptala mu jméno do ucha. Trhnul sebou, jakoby dostal políček, napral ruce jako v obraně a pravil: “Ráčíte žertovat, Jasnosti! Ale musím vám říct, že moje hodná paní Sternauová není dáma, s kterou bych si dovolil žertovat!” Tu Olsunna vážně odpověděl: “Dobře. Nijak nežertuji. Paní Sternauová pobývala ve Španělsku, je mou známou. Miloval jsem ji, když byla ještě seňoritou Wilhelminou, a této lásce dávám nyní výraz, nabízeje jí svou ruku. Moje hodnost zde nepřichází v úvahu; odeberu se do soukromí a prohlašuji pana doktora Sternaua za svého syna, který bude mým nástupcem a nositelem veškerých mých hodností.” Toto vyjádření bylo pro Rositu a paní Sternauovou neméně překvapující, než pro setníka.

“To je buď čirá šílenost, nebo čistá pravda!” zvolal. “Je to čistá pravda; čiňte tedy nyní svou povinnost, pane setníku!” Ten byl ještě pořád ve velkých rozpacích. Celá věc se mu zdála tak nehorázná, že jí nemohl uvěřit. Bylo to snad ve Španělsku dovoleno tropit podobné žerty? Ale vévodův výraz byl tak vážný, téměř velitelský. Vždyť to všechno bylo možné. Vzala si přece hraběnka Rosita doktora Sternaua za muže! Promluvit musel, ať se stane cokoliv; proto se obrátil s vážnou tváří k paní Sternauové a řekl: “Moje milá paní Sternauová, nevím sice, jak jsem na tom; ale slyšela jste sama, že jinak nemohu. Jeho Jasnost vévoda Eusebio z Olsunny mně svěřil čestný úkol, abych vás požádal pro něho o vaši ruku. Bůh ví, tato ruka je hodná, snad stejně jako ruka nějaké dvorní dámy. Budete lépe vědět než já, je li to snad žert. Jestli to je ale myšleno vážně, tak vám přeji z celého srdce š
těstí k tomuto svazku a prosím o jasnou a přímou odpověď!” Na to oslovená povstala a podala svou levici nadlesnímu a pravici vévodovi a řekla: “Můj vzácný pane setníku, je to skutečně míněno vážně. Děkuji vám srdečně a jsem připravena stát se manželkou vévody, nikoliv kvůli lesku, nýbrž kvůli těm, které miluji, a kteří si přejí tento svazek.” Tu k ní přiskočila Flora a obejmula ji. “Ó maminko, teď mám matku, kterou budu moci milovat! Jak šťastnou jsi učinila svou dceru!” Vévodův hubený obličej zářil radostí. Rosita to dosud nemohla dobře pochopit, i slečně Sternauové se vedlo podobně, obě ale přistoupily, aby snoubencům přednesly svá blahopřání. Ve dveřích zase stál Ludwig. “Je to komedie nebo skutečnost?” bručel, “Naše paní Sternauová vévodkyní tutohle! Tohle bych na ní nikdy nepo

znal! Jak se taková paní dovede přetvařovat; snad byla také jenom na zapřenou tady v Rheinswaldenu!” A za dveřmi naslouchal někdo, jemuž srdce bušilo teskným očekáváním – Otto z Rodensteinu. Věděl, že se nyní jeho věc rozhodne, a toužebně si přál, aby už bylo po tom. Setník konečně seznal, že se zde netropí žerty; nemohl sice pochopit ohromné štěstí, které udělala jeho hospodyně, ale nezůstal pozadu, a pronesl svou gratulaci. Pak k tomu přidal: “Jasnosti, vy mně tu odvádíte dámu, za kterou nemám náhradu. A to nejhorší je, že ani slečna Sternauová asi nebude u mne chtít déle zůstat.” “Nemějte starosti!” odpověděl Olsunna. “Nevěřím, že se od sebe rozloučíme na delší dobu a na větší vzdálenost, postarám se vám ale o náhradu, o níž doufám, že vám postačí.” “Snad novou hospodyni?” ptal se setník. “Ano, a tuším ještě něco lepšího. Vy jste se pro mne namáhal s námluvami, pane setník
u; jsem vám za to zavázán, a nejpřiměřenější protislužba, kterou vám za to mohu prokázat, je, že vystoupím nyní z mé strany jako námluvčí u vás.” “U mne?” ptal se Rodenstein udiveně. “Ano, můj příteli.” “Ale já nemám žádnou dceru!” “Ale syna, a doufám, že se mně nedostane horší odpovědi, nežli jaká vám byla dána mou nevěstou.” “Prosím, Jasnosti, pomlčme o tom,” řekl setník přísně. “To je věc, o které jsem rozhodl, aby se přede mnou ani nezmiňovala.” “Dovolíte mně, abych se nepočítal mezi poddané, kterým jste tento rozkaz udělil? A mimo to snad jako hostitel budete mít tolik zdvořilosti, abyste mne jako svého hosta vyslechl.” Rodensteinův obličej se celý změnil, přece se ale jinak tak prchlivý muž přemohl a pravil: “Jinému bych to nedovolil, aby takto se mnou mluvil. Račte pokračovat.”

“Vy jste odepřel svému synovi právo, aby vstoupil do otcovského domu,” začal Olsunna. “Zasloužil si to!” přerušil jej Rodenstein. “To je vaše mínění, pane setníku; já ale nechci rozhodovat, zdali je to právo či bezpráví, vysoce nadaného syna učinit otrokem zásady a následkem toho mu zakázat, aby uposlechl vnuknutí Boha, který mu svěřil jeho schopnosti, aby pomocí nich vykonal velké věci. Váš syn uposlechl hlasu Boha po těžkých bojích; vy jste jej od sebe zapudil, oloupil ho o otcovský dům, otcovskou lásku, o jméno; snad byste jednal jinak, kdyby se mohl ozvat zprostředkující matčin hlas, ženy, kterou jste kdysi miloval, a na kterou jste si měl vzpomenout, než jste syna od sebe zapudil; neboť ten nepatřil pouze vám samotnému.” “Tisíc hromů!” zabručel setník. Nebylo přesně rozeznatelné, zdali to mělo být výrazem hněvu nebo mrzutosti nad něžnějším hnutím, ozývajícím se v jeho nitru. Všichni věděli,
že svou zemřelou paní velice miloval, a že právě bolest nad její ztrátou z něj učinila tak hrubého a neústupného člověka. Vévoda pokračoval: “Váš syn šel svou vlastní cestou, a ta jej vedla nahoru. Navzdory tomu byl rozhodnut odříct se své slávy, jen aby zase získal zpátky otcovo srdce. Tato oběť byla velká, nesmírná; patřila k tomu spousta neobyčejného sebezapření a synovské lásky; vy jste to ale nepřijal, a velkomyslnost svého syna neuznal. Já mám o něm lepší mínění; on si získal mou veškerou úctu. Je to neobyčejný muž, na něhož byste měl být hrdý, a tak já jsem rozhodnut dokázat mu svou úctu a soucit neobyčejným způsobem. Miluje dámu ve velmi vysokém postavení, ale nechce se oženit bez vědomí svého otce. On je ten umělec, jehož pomocí jsme nalezli hraběte Rodri gandu; a já prosím na jeho místě o dovolení, aby směl požádat o ruku oné dámy.”

Takovým způsobem se ještě nikdo neodvážil se setníkem mluvit. Bylo mu to proti mysli, ale přece jen se v jeho tváři objevilo cosi jako otcovská hrdost, že byl jeho syn vychován takovým mužem, a zároveň pohnutí, které nedovedl zakrýt. “Kdo je ta dáma?” zeptal se konečně. “Tady stojí,” odpověděl vévoda, “moje dcera Flora.” Nadlesní postoupil o krok dopředu a zvolal: “Vaše dcera, vévodkyně? Jestli je dosud všechno pravda, je toto přece jen pouhý žert!” “Domníváte se skutečně, že vévoda z Olsunny svou dceru nabízí chudému muži jen tak z žertu? Má dcera vašeho syna miluje; on je toho hoden; mají být šťastni, a proto jsem dal své svolení. Teď udělejte to, co můžete říci před námi, před Bohem, a před svým otcovským srdcem!” Tu položil setník obě ruce na čelo a řekl: “Copak jsem šílený! Můj syn miluje dceru vévody z Olsunny! Copak jsem se v něm skutečně tak velmi zmýlil? Je to doopravdy tak
ový troufalec, který si hodlá vzít vévodkyni? Ať mne koza kopne, to jsem asi největší hlupák na celém světě! Ale, Výsosti, kde je můj syn nyní? Chcete li mu dát ruku své dcery, musíte přece vědět, kde se zdržuje!” “Tady jsem otče, tady!” ozvalo se ode dveří. Otto vpadl dovnitř, přiběhl k otci a uchopil ho za obě ruce. “Cože, ty jsi tady?” ptal se setník. “To jsem ti zakázal. Dříve dokaž, že je to všechno pravda, protože ti nevěřím!” “Je to pravda!” dosvědčila Flora. Přišla blíž, objala a políbila svého snoubence a vzala pak i setníka kolem krku. “Je to pravda, tatínku, že už se na něho nehněváte?” lichotila se k němu. “Má vás tak rád, tolik se natrápil a bez vaší lásky bude pro mne nemožné, abych jej učinila šťastným!” Setník si otřel rukou čelo a tázal se:

“Vévodská princezno, čertovské děvče, je to pravda, ty objímáš starého Rodensteina?” “Ó, já ho také líbám, protože už ho mám tak moc ráda.” A než se nadál, ucítil její plné teplé rty jednou, dvakrát a třikrát na svých vousatých ústech. Tu zvedl obě ruce vzhůru a zavolal s jásotem: “Je to skutečně pravda! Můj syn si vezme vévodkyni! Je to chlapík, před kterým se sluší mít respekt! Aleluja! Hosanna, syne Davidův! Hurrá! Hurrá! Ludwigu, běž, skoč dolů do dvora! Ať si chlapi vezmou své trubky a zatroubí třicet tisíc tušů, až jim dojde dech!” Věrný mládenec v okamžiku zmizel. Setník rozpřáhl ruce co mohl a zvolal: “Pojďte na mé srdce, děti, všichni, všichni! Odpusťte starému Rodensteinovi, že byl takový trulant, a ztrpčoval sobě a svému dobrému synovi živobytí. Od nynějška to musí být jinak!” Nyní tekly ze všech očí slzy radosti, a až pozdě do noci seděli smíření a spojení pospo
lu, aby se opájeli jeden z blaže nosti ostatních. Jediný stín na tuto radost vrhal stav hraběte Emanuela a Sternauova nepřítomnost. Dohodli se, že mu ihned o všem napíší, jakmile dojde jeho spolehlivá adresa. To se později stalo, a dozvíme se, zdali tento list došel či ne. – – –